K jazzu 20. století se neodmyslitelně vážou drogy. Jaké jsou nebo byly ty tvoje?
Já jsem něco párkrát zkusil. První taková droga byla, když jsme se Pragokoncertem dostali na Západ a tam, kde jsme hráli, byl nějaký černoch z amerického rádia a ten mi píchl injekci heroinu. Ty vole, já byl nahulenej, rozběsněnej celou noc a ještě druhej den. To bylo, jak když vypiješ sto litrů kafe. Se klepeš a nespíš. A pak přišla taková dvanáctihodinová deprese, že jsem myslel, že se poseru. A podruhý to bylo v New Yorku, to jsem bydlel v Central Park West a tam někde jsem i hrál. A přišel tam nějaký Kubánec, co taky utek jako já, a ten prodával kokain. A dal mi – no nejmíň za dva tisíce dolarů toho bylo. Hned se to na pokoji slezlo, najednou tam byla spousta lidí, muzikantů. Ty to cejtili jak krysy a hned strouhali a šňupali. A tak jsem si vzal taky, ale bylo to na hovno. Akorát máš žízeň, je ti blbě, a nakonec máš deprese.
A co konopí?
Tohle já nehulím. Ale mám jinej příběh z doby, kdy měl můj syn Vaico v New Yorku jazzový klub Nimrod na 70. ulici. A tam chodili docela fajnový lidi, dobrý a jednou tam dorazil nějaký Čech, co v Americe už dlouho žil a celou tu dobu jen prodával drogy. Dvacet let byl v base a zrovna ho před tejdnem pustili. A já měl narozeniny a on prej: „Zahraj mi Škoda lásky.“ Tak jsem mu zatroubil a on vytáh kokain tak za deset tisíc dolarů a povídá: „Na, vem si to.“ A my, kurva, co s tím teď? A barman, co tam pracoval, to hned chtěl za pět tisíc koupit. A já řikám: „To je na hovno, to tady bude akorát někdo prodávat, chytnou ho, a když se ho zeptaj, odkud to má, bum, skočí na nás.“ Takže jsme měli obrovskou schůzi a víš, jak to skončilo? Normálně jsme to rozdrtili na malý kousíčky, spláchli to do hajzlu a bylo hotovo.
Zákazy jsou k hovnu. Ty nefungujou.
Vážně?
No jasné. Ty to někomu dáš, jeho najdou nahulenýho nebo mrtvýho, zjistí si, odkud to měl, najdou tě a jsi v prdeli. Máš červenou kartu, kamaráde, a je konec. To se ti prostě nevyplatí.
Měli by být drogy zakázaný?
Né, vůbec! Povolit by to měli! A ty blbý ať pochcípaj. Kdo chce zdechnout, ať si zdechne, je mi to u prdele. Rozumíš? To by museli zakázat alkohol, zasypat Macochu, aby tam lidi neskákali. To jsou takové kokotiny. Zákazy jsou k hovnu. Ty nefungujou. Zákazy jsou pro chudáky. To je otravování normálních lidí, když tě na letišti šacujou, do prdele se ti dívaj dalekohledem a někde jinde převezou padesát tun kokainu.
Považuješ konopí za léčivo?
To jo! Moje žena používá různý masti, který si vždycky přiveze z Evropy, když tam jede. A prej to vážně funguje.
Kde a jaký jsi zažil nejlepší mejdany?
V Čechách, to já vždycky vykládám mojemu synovi, jaký jsme dělali mejdany. Víš, já mám parchanta, tomu je dvacet osm a on sviňa vydělává velký prachy. Vystudoval byznys na univerzitě, ale dělal muziku. Hrál se mnou trumpetu, když byl malej, žebral v Central Parku. Já ani moc nevěděl, co poslední dobou dělá. Občas se zastaví, zahrajem si na trumpetu, pokecáme, trošku vypijeme něco malinko, a nic. A jednou k nám přišla sousedka, co dělá v Amazonu, a když ho viděla, tak se tak uctivě s ním bavila a pak se ptala, co tady jako dělá, a já řikám, to je můj syn, a ona, jo ták, a pak si mě vzala bokem a říká, že to je tam největší šéf, dvě stě padesát lidí pod sebou že má. A já to vůbec nevěděl! Jednou z něho teda vypadlo, že letí do Jižní Karolíny. A já se ptal, jak letí, a on, že první třídou, a já povídám: „Do prdele, proč si nekoupíš levnější letenku, vždyť tam budeš za stejnou dobu! To platíš?“ A on, že ne. No já netušil, že dělá v Amazonu. Znáš tu firmu? A pak se ptal, k čemu by ti to bylo, že ti řeknu, co dělám? A já na to: „No, že bych si od tebe pučil, když tolik vyděláváš! A samozřejmě bych ti to nikdy nevrátil.“
Takže jsi na syna náležitě pyšnej?
No ty vole! Ten už když byl malej, tak se vyznal jak sto kurev. Jsme hrávali v Beer Garden u mostu Queensboro Bridge, to je taková obrovská pivní zahrada. A tam jsme vytrubovali dvě trumpety a jemu bylo devět let a už se mnou dělal kšefty. Ještě než jsme začali hrát, oběhl stoly s cédéčkama a už nabízel. Ani jsem nevěděl, že má takový talent, jak tam šmejdil u těch stolečků. A někomu to pořád nabízel a on, ne, ne, že si to koupí, až si poslechne kapelu. A to nevěděl, jak si nasral do bot. Pauza a malej byl s cédéčkem zas u něj. „Tak teď mi dej deset dolarů, když sis to poslechl, slíbils, že si to koupíš!“ A takhle obešel ty stoly a bylo. Když byl malej, tak s ním byla vůbec sranda. Pak začal hrát hry na kompjútru a roky nemluvil. Tolik let, já se bál, co se s ním stalo, jestli z něj není totální blbec. A pak šel na univerzitu a tam se to otočilo. A dnes chodí ke mně a vzpomíná na to dětství.
To jsme ale trochu odbočili od těch nejlepších mejdanů?
No vidíš! To jsme byli parta – Honza Osten, kameraman, většinou filmaři a malíři jako Béďa Budil a tak. A to se chodilo k někomu do bytu na Vinohradech, kam jsme natahali nějaký holky, nakoupili víno v těch dvoulitrovejch flaškách, ten „octan hlinitý“, a chlebíčky a ta, která nechtěla prcat, tu jsme vyhodili. Tak to ale vážně bylo. Chlastali jsme a dělali si srandičky. Dneska už ty srandičky lidi moc nedělaj, mi přijde, nemaj čas. A čím míň je srandy, tím je život smutnější. Pak už jenom sháníš peníze.
Takže myslíš, že jsi svý děti na život náležitě připravil?
Já mám tři parchanty a můžu říct, že ani jeden nebere drogy. Ani nijak moc nechlastaj, nic. A všichni se chytli, Pišta i Djingy jsou byznysmeni, Vaico se mnou hraje v kapele.
Dneska už ty srandičky lidi moc nedělaj, nemaj čas. A čím míň je srandy, tím je život smutnější. Pak už jenom sháníš peníze.
Ty máš prý trubku po Cliffordu Brownovi?
No, tady je.
Jak jsi ji získal?
Já jsem měl vždycky štěstí. Když jsem neměl kde spát, potkal jsem nějakýho chlápka, co v New Yorku vlastnil asi dvanáct baráků. Šel jsem z kšeftu, z bytu nás vyrazili a já vůbec nevěděl, kde budu spát. Zašel jsem do nějakýho bufetu, prázdno, všude televize, neony svítily a došel takovej frajer v kaftanu. Začali jsme se bavit a on na mě: „Odkud jseš?“, a já že z Československa. On byl Jugoslávec, ale už tam žil asi třicet let. „Tak budeš spát u mě,“ povídá a já jsem tam byl skoro čtyři roky u něj ve sklepě. A zadarmo. No, kde bys to našel. Takové štěstí. A s tou trumpetou? Hele, já znám třicet let opraváře, Bill Kotchick, největší machr na East Coast, a ten jen můj velkej kamarád. Teď jsem koupil barák, tak bydlel ode mě kilometr. Každou chvíli k němu přijdu, kecáme, on je bezvadnej frajer. A samozřejmě o Cliffordovi ví, on taky hrál trumpetu. A říká, já tu jeho trubku musím jednou sehnat. Oni tihleti špičkoví opraváři jsou mezi sebou spojení kvůli součástkám. No a Clifford se zabil v Bedfordu v Pensylvánii. Jeli v noci autem do Chicaga, byl tam ještě pianista Richie Powell a jeho žena, která řídila. A tam byl most asi třicet metrů vysoký nebo kolik a pršelo a projel náklaďák a vohodil jim přední sklo a ona pustila stěrače a viděla hovno, vylítli ze silnice a zabili se všichni. A to bylo někdy ráno, takže tam nikdo nebyl a oni byli dlouho mrtví a asi je tam pak někdo šel a tu trumpetu musel ukrást a kdoví komu ji prodat. Protože ta tam nebyla. A prej pak někdo koupil v bazaru levnou trumpetu pro kluka, který hrál někde ve školním orchestru, než se na to po střední vykašlal. A trumpetu doma pověsili na hřebík. A jednou jsem přišel k Billovi a on měl takovej divnej kukuč a na zemi vidím kónickej kufr, o kterým vím, že v něm Clifford nosil trumpetu. Co to musí být, futrál jak od Blessinga? Bill to vybalil a povídá: „Jsem si jistej na devadesát devět procent, že je to ta jeho trumpeta.“ Podívali jsme se na její evidenční číslo, on má takové tlusté knihy, kde jsou zanesené všechny profesionální nástroje. A tam to našel – „1954 Blessing Elkhart Super Artist dedicated to CB“, to jako Clifford Brown. Takže je to ověřený.
Ale to je přeci vzácná relikvie?
Žádná relikvie, to hraje. To hraje jak žádná jiná trumpeta.
Takže s ní stále koncertuješ?
No jo, furt. Já měl asi štěstí. Ale měl jsem dobrý trumpety, starý bachovky. Ty nový nástroje stojej za hovno, jen Amati Kraslice by dělali dobrý nástroje. Ale tohleto je nepřekonatelný.
Jaké je tvoje ideální publikum?
Něco ti řeknu, včera jsme hráli v Měříně, to ani nevíš, kde je. To je malinká vesnice u Jihlavy, úplný hovno, a já čekal, že tam budeme s kapelou v přesile. Ale tam moderní sál, ale úplně ďábelský, s akustickým obložením na zdech. Geniální akustika. Narváno, lidí tam bylo asi čtyři sta a publikum úplně skvělý.
Jakou sám posloucháš muziku?
Poslouchám klasiku. To starý jako Mozarta, to už teda moc neposlouchám, i když je to skvělý. To spíš Ravela a Debussyho poslouchám. Sibelia a takový ty věci.
Kde jsi sbíral inspiraci pro svoji novou desku Proton?
Já nevím, člověče, to je těžký. Napsal jsem nějaký věci a pak při zkoušce zjistíme, že to stojí za hovno, tak se to zase zahodí nebo změní, až to dostane ten správný ksicht. Jinak deska vznikla tak, že se znám s Pavlem Laštovkou a někdo mi říkal, že má nějakou nemocnici Protonové centrum, ale já to moc nevnímal. A pak jsem byl u něj doma a tam jsem na stěně viděl jeho obrazy. A on maluje úplně geniální portréty, je vážně skvělej. A jak jsme se bavili, tak mu říkám, že uděláme desku, která se bude jmenovat Proton. A on to celé finančně zaštítil a my vyrobili čtyři tisíce kusů cédéček, a navíc bude i vinylové elpíčko. A na přebalu té desky jsou moje a Pavlovy obrázky.
Jsem překvapenej, jak aktivní jsi na Facebooku.
To já nedělám, to moje žena. Se mě na něco zeptá a hned to tam napíše. Já na to seru. Já nemám v Americe ani auto. Máme jenom jedno. Ani telefon nemám. To má jenom ona. Já nic nedělám. Mám pohodlí jak nikdo. Ona je jak stroj, kamaráde, všechno vybaví. My někam jedem a ona řídí, já mám i šoféra. To jsem si kurva už tak zvyknul, že minule jsem jel sám něco koupit, a ona byla ve škole, a když jsem vylez z toho supermarketu, sedl jsem si vedle řidiče a čekám. Pět minut, deset minut. Kde sakra je, zase nějaké tričko kupuje? Kurva, já se poseru. Tak jsem vylez a šel zpátky do obchodu ji hledat. A až pak mi došlo, že je někde jinde.
Ty jsi psal, že chceš být prezidentem?
To vymyslel Pišta, můj syn. To byla taková srandička. I kdyby mě lidi zvolili, k čemu to je? To je na hovno. To bych nemoh hrát. A starosti mít jak hovado. Ta zodpovědnost příšerná. Já jsem jedinkrát v životě volit. Za komunismu jsem se z toho vždycky vyzul, že jsem byl nemocnej. I když se muselo, tak jsem se na ně vysral. A v Amerike to byli samý kokoti, tak jsem nechodil volit. Obama na toho seru, to je kazatel z kostela. A Bush to byl takovej blb. Jako Clinton byl dobrej, ale to jsme volit nešli, protože jsme byli zrovna v Európe. A teď jsem volil Trumpa. To je náš člověk. Češi o tom vědí úplný hovno. Toho se všichni bojej.
Kdo chce zdechnout, ať si zdechne, je mi to u prdele. To by museli zasypat Macochu, aby tam lidi neskákali.
Kdyby ses stal prezidentem, co bys udělal jako první?
Povolil bych všechny drogy, ať to jede. Víš, kolik lidí by chcíplo, kolik politiků, který z toho žijou? Hodně chudých by bylo na Karlově mostě, by tam klečeli a čekali, kdo jim hodí korunu. Kdepak je pozavírat. Neměli by byznys a hotovo. A ubíral bych zákazy. Ty když začnou přibývat, tak je to horší a horší. Jak v Americe, tam vymejšlej zákazy, zákazy a pak jim na to každý sere. Potom lidi choděj víc do Mexika, kde je míň zákazů a život je tam perfektní. Samozřejmě, když zakážou házet plasty do moře nebo zabíjet ryby, to je jasný, ale já myslím ty kravský zákazy, přiblbý, rozumíš?
Je Amerika podle tebe skutečně země možností?
Američani si z toho dělaj srandu a říkaj „free country“, ale myslej to jako vtip.
Takže jsi v Americe represi vůči drogám vnímal?
To jo, ale stejně je to hovno platný. Víš, kdo bere nejvíc drog? Studenti na Yaleově univerzitě v New Havenu. To je taková bohatá pakáž, ale do klubu na jazz nepřijdou. Blbové to jsou.
Jak by ses charakterizoval jedním slovem? Jako výjimečný?
Ale hovno! Naštěstí se takhle necejtím. Já měl dobrého učitele, Carmella Jones, černoch z Kansas City. Trumpetista skvělej, s kterým jsem hrál v Berlíně. A ten říkal: „Když se ti začne líbit tvoje hraní, tak se na to musíš vysrat, protože se už dál nedostaneš. Ztratíš kontrolu. Přijdou lidi a budou říkat, že je to OK, ale ty nikomu nevěř, jenom sobě. Když sám nevíš, co je dobrý a co není, tak nemůžeš hrát, kurva.“ To je dobrý tak leda pro ten rock dnešní. Si vycpe koule, moderně se obleče, tady si dá smrtky a buchty jim mávaj a on si myslí, že je bůh. Pak ho zavoláš do studia, tam metronom tik tak a on se netrefí do jediné noty, hraje mimo rytmus. A pak povídá: „Ten metronom, to je takový umělý, já mám feeling.“ Ale hovno feeling, to musíš hrát v tempu, ty vole!
Jak zvládáš to časté koncertování?
Nejhorší pocit je, když na koncertě hraješ mizerně, a lidi ti tleskaj. To si pak myslíš, jakej jsi podvodníček. A když ještě někdo vzadu z kapely řekne, že to je dobrý, že to stejně nepoznali, tak jéžišmarjá, ale já jsem to přece poznal.
Jak trávíš volný čas, jak odpočíváš?
Se pohádám se ženou, když se nudíme. Jsme takhle seděli a já říkám: „Pojď, vyvoláme hádku.“ Ale nešlo to. Já mám ženu bezvadnou, ale fakt. To je parťák se vším všudy. Spoleh, nelže, absolutně schopná. Ona došla do Ameriky, před asi sedmnácti lety, a ona nevěděla, jak se řekne anglicky voda. A dneska mluví úplně perfektně. Čte, píše, testy na občanství udělala bez jediné chyby. Ona je kebule.
Jak to vlastně máš s občanstvím ty? Píše se o tobě, že jsi český trumpetista slovenského původu.
Já už Slovák nejsem. Mám jen americkej pas. Teď mohu být v Unii nanejvýš tři měsíce. Když jsem utek, měl jsem československý pas, pak mi dali slovenský pas, ale ten mi propad. Tak jsme se ženou jeli na Slovensko na úřad v Bratislavě. A tam byly takový dvě holky, jedna ošklivá a druhá ještě víc, to vidím jak teď, a ony se podívaly a řekly, že jsem americký občan a že nemůžu mít slovenský pas. A já na ně, jak to? „Prostě to nejde.“ Jinak všechny národnosti mohou mít dvě občanství, akorát Slovák má smůlu.
Do jaké země by ses chtěl podívat?
To mi vyprávěl kamarád horolezec Víťa Fila, Bratislavák, co má velkou tiskárnu, ale furt je v Tibetu. Byl tam asi stokrát a hlavně miluje Bhútán. Že to je prý nejvíc srovnaný stát na světě.
Ten kokain za deset tisíc dolarů jsme normálně rozdrtili na malý kousíčky, spláchli to do hajzlu a bylo hotovo.
Jsi věřící?
Jo, já jsem katolík. Jako malý jsme chodili ministrovat. Ale stejně jsme kradli. Znáš to, ne?
Mluví a píše se o tobě občas i jako o malíři. To je tvůj koníček?
Jo, to je jenom koníček. Ti řikám, já jsem znal hodně malířů, Kalouska, Béďu Budila a tyhle kamarády, s kterejma se chlastalo. Hlavně Béďa, to je můj životní kamarád. To je úplně geniální malíř, ďábel. A tak jsem to okukoval, ale už předtím jsem maloval. A já to tomu Béďovi nikdy neukazoval, protože to je mistr světa, a on to viděl někde na internetu a říkal: Jo, to je dobrý.“ Ale já mu to stejně nevěřil. A pak jsem měl štěstí, že jsem potkal Pavla Kobylku, to je světovej restaurátor, a on ty obrázky viděl a říká: Přines to, uděláme výstavu.“ A od té doby u něj dělám každý jaro výstavu a všechny obrázky tam prodám.
Vzkázal bys něco závěrem lidem?
To jsem už vzkazoval někde v televizi, jak jsou ty protesty na Václaváku proti tomu, jak se jmenuje, Babuško nebo tak nějak. Jo, Babiš. Protesty proti němu jsou úplně k hovnu. To nefunguje. Dobrý lidi tam přijdou, ale on si myslí, že jsou to srandisti, nebere to vážně. A mě to přijde nedůstojné, že na toho premiéra takhle nadávaj, ponižujou ho, dělaj na něj vtípky. A někdo se ptal, co bys jako dělal ty? To je jednoduchá věc. Jít na Wilsoňák, tam si koupit lístek do Belgie a tam vyrábějí nejlepší odstřelovací pušky na světě.
To je trochu hodně radikální řešení!
Ale není. Ještě žádná svoboda nevznikla bez nějakého velkého průseru. Svoboda potichu ani moc neexistuje. Otázkou samozřejmě je, jakej zmrd by tam šel místo něj. To už je taková povaha člověka, který se tam tlačí kvůli penězům nebo slávě. No, možná nejlepší je na ně srát!
………………………………………………………………………………………………………………..
Laco Déczi
(původním jménem Ladislav Déči, nar. 29. března 1938 v Bernolákovu na Slovensku)
Český jazzový trumpetista, hudební skladatel a malíř slovenského původu s americkým pasem. Od svého vstupu na profesionální hudební scénu před více než padesáti lety byl Laco Déczi jejím enfant terrible a punc výjimečnosti mu zůstal dodnes. Už tehdy směřoval jinam než takřka všichni, kdo v tehdejším Československu hráli jazz. Navzdory převládajícímu trendu intelektuálního, téměř akademicky ukázněného West Coast jazzu byly už Décziho amatérské bratislavské skupiny oddány explozivnímu hard-bopu z opačného pobřeží Ameriky a on sám vyznával kult tragicky zesnulého génia tohoto žánru Clifforda Browna. S vlastní skupinou Celula (po emigraci s její americkou obdobou Celula New York) dokázal poselství Brownovy trubky spojit do působivé symbiózy s elektrickou jazzrockovou fúzí ve stylu Milese Davise, v jejímž duchu se odvíjí Décziho hudba až do současnosti. Dnes Celula New York vystupuje ve složení Laco Déczi (trumpeta a zpěv), Jan Uvira (klávesy), Michael Krásný (baskytara a zpěv) a Vaico Déczi (bicí). Českým filmovým divákům je Laco Déczi znám především ze svého účinkování ve filmu Kalamita režisérky Věry Chytilové z roku 1981. Žije ve Spojených státech amerických, je ženatý a má tři syny.
