Zákony nejsou přirozené. Jsou vytvářeny společností. Některé druhy chování jsou odměňovány, jiné vedou k trestu. Zákony nejsou ani neutrální, ani slepé. Píšou je silní a mocní a většinou cíli na slabé a bezmocné. Protidrogové zákony jsou dobrým příkladem toho, jak se spravedlnost, která by měla měřit všem stejným metrem, může snadno změnit v nástroj společenské kontroly. V důsledku tlaku lobby a finančních darů dochází k cílenému prosazování zájmů určitých skupin, například farmaceutických a tabákových korporací nebo výrobců alkoholu. Politici si jsou velmi dobře vědomi toho, že válka proti drogám, jakkoli nefunkční a zbytečná, je mocným nástrojem k získávání peněz a volebních vítězství. Odpovědi na tyto i mnohé další otázky jsem hledal v rozhovoru s Dr. Carlem Hartem, jedním z nejznámějších amerických obhájců legalizace drog a jejich zodpovědného užívání.
Na přelomu 19. a 20. století byla démonizována čínská opiová doupata, kde byly bílé ženy údajně unášeny a prodávány do otroctví. Později je vystřídalo konopí, spojované převážně s lidmi tmavší pleti. V osmdesátých letech byl veřejným strašákem číslo jedna crack a dnes jsou to opioidy. Vypadá to, že Amerika žije desítky let v konstantní morální panice, co se týče drog. Jaký vliv to má na naši schopnost debatovat o protidrogové politice?
Tuto otázku bychom si ideálně měli klást všichni. Při tvorbě zákonů bychom se měli zajímat o možné problémy i obavy občanů. Pokud nám řeknou, že jim dělá starosti rostoucí počet předávkování, musíme se podívat na fakta a důkazy a položit si otázku, proč ti lidé umírají. Malá část z nich jistě zemře výhradně následkem zneužívání opiátů, většinou jsou ale ve hře další faktory, jako je kombinace opiátů s alkoholem nebo sedativy. Další velkou skupinou jsou závislí, kteří užijí například fentanyl v domnění, že se jedná o heroin nebo něco jemu podobného. Fentanyl je však mnohem silnější, takže může snadno způsobit předávkování a smrt. Je tedy potřeba od sebe tyto problémy oddělit a každý zvlášť přesně popsat.
Nechceme-li, aby konzumenti drog umírali, nabídněme jim kvalitní, bezpečné drogy bez ředidel a barviv.
Jestliže se pacient obává, že by na některém léku mohl být závislý, je třeba mu ukázat data a vysvětlit, že má na tyto obavy jistě právo, většina ostatních uživatelů tohoto léku ale nejsou závislí. Tím přesuneme břímě viny z látky samotné a zaměříme se na problematické konzumenty. Kdo jsou? Proč se jim to děje? Spisovatelé, novináři a aktivisté se často soustředí pouze na danou látku a opomínají všechno ostatní. Pokud tak činí, nesnaží se upřímně najít řešení problému, ale pouze na něm parazitují.
Jaký je rozdíl mezi návykem a závislostí?
V medicíně je to jednoduché. Používáme DSM, Diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Ten obsahuje podrobný seznam symptomů a každý pacient musí demonstrovat projevy určitého počtu z nich, abychom ho mohli označit za závislého. Jmenoval by například několik neúspěšných pokusů omezit nebo úplně zastavit užívání, vystavování se riziku poškození zdraví, když jsou pod vlivem narkotik, neschopnost dostát běžným společenským závazkům, udržet si stálé zaměstnání, starat se o rodinu a mnoho dalších. Zneužívání drog způsobuje těmto lidem obrovský stres. Pokud tedy pacient vykazuje tyto symptomy, můžeme o něm prohlásit, že je závislý.
Nemluvíme tedy o lidech, kteří tu kterou látku užívají denně, ale chodí do práce, jsou vyrovnaní a dokážou žít normálním způsobem života. Někdo si například dá každý večer sklenku vína, ale ráno je schopen vstát, zařídit, co je potřeba, jít do práce, postarat se o děti, a o závislosti tedy nemluvíme. Stejně to funguje u heroinu – pokud ho užijete každý večer, ale máte stálé zaměstnání a jste schopen ho vykonávat, nejste závislý. Takhle je systém nastavený.
Pojem „drogově závislý“ je v médiích – a tedy i v představách obyčejných lidí – spojován s různými vyděděnci ze společnosti. A přitom bohaté bělošky na amerických předměstích se po druhé světové válce ve velkém dopovaly metamfetaminy, kterým se přezdívalo „maminčini pomocníčci“, zatímco jejich bohatí bílí manželé se opíjeli do němoty. Příslušníci společenských elit s oblibou užívají drogy legální i nelegální, ve vězeních je však nenajdete.
Myslíte, že problém paniček z dobrých rodin a jejich záliby v různých berličkách je otázkou minulosti? Děje se to i dnes. Veřejné mínění je k nim velmi shovívavé. Proč bychom je měli odsuzovat? Zvládají svou práci? Jsou šťastnější a spokojenější? Tak proč jim to nedopřát? Tak to vskutku funguje u bohatých lidí. Když se ale stejných prohřešků dopouštějí ti méně privilegovaní, setkávají se s předsudky a pohrdáním.
Vidím to v různých podobách i u nás na univerzitě. Například alkohol odbourává zábrany, to vidíme všude kolem nás. Na některých večírcích se setkáte s kokainem, opiáty nebo jinými nelegálními látkami. Berou je ale příslušníci vyšších sociálních vrstev, takže je to v pohodě. Problém podle mě vzniká ve chvíli, kdy začneme hodnotit lidi podle toho, jakým způsobem ovlivňují svou náladu a rozpoložení. Co je špatného na tom, když se chci pobavit nebo naopak uklidnit?
Je stále těžší démonizovat rostlinu, k jejímuž užívání se nepřiznávají jen asociálové a kriminálníci, ale i lidé, kterých si veřejnost váží.
V tomhle ohledu jsem liberál – jste-li svéprávný dospělý, co je komu do toho? Pokud tím neubližujete nikomu jinému, je to jen a jen vaše volba. S tím však mnoho lidí nesouhlasí. To mě vede k otázce, jak by vlastně měla vypadat humánní protidrogová politika?
Při automobilových nehodách zemře ročně 37 000 Američanů (v Česku jde o takřka 600 úmrtí – pozn. red.). Jako společnost se tedy snažíme, aby měl každý řidič patřičné vzdělání a trénink, zavádíme omezení rychlosti, bezpečnostní pásy, airbagy a další opatření. Jsou to strategie k minimalizaci rizika škod. Přesně tak by měla vypadat racionální protidrogová politika. Stát reguluje kvalitu a dostupnost, uživatelé musí dosáhnout určitého věku a splňovat daná kritéria, aby si mohli koupit auto – a s drogami by to mělo být stejné. Není to žádná raketová věda, ale pravidla nesmí určovat nevzdělaní lidé bez zkušeností a nadhledu.
Cracková epidemie byla dominantou americké politiky v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Kriminalita černošských gangů dala vzniknout samostatné subkultuře. Noviny se hemžily příběhy o „dětech cracku“. Zničehonic ovšem zločinnost klesla na historické minimum. Jak se to stalo?
Podívejme se na fakta. Crack byl v osmdesátých letech označován za příčinu bezprecedentní vlny nezaměstnanosti, zločinnosti a dalších sociálních problémů. Nejvyšší míra nezaměstnanosti v historii byla ve Spojených státech v roce 1982. Crack se poprvé dostal na přední stránky novin v roce 1985 a do velkých měst dorazil až v průběhu roku 1986. Nezaměstnanost v té době byla vysoká, ve spojení s crackem se ale jedná o korelaci, nikoli kauzalitu. Potom tu máme obrovský nárůst počtu vražd. K tomu nejvyššímu došlo už v roce 1980 a měl tedy spíše spojitost s pašováním a prodejem kokainu než s crackem, který v té době vůbec neexistoval.
Je pravdou, že s příchodem cracku se zároveň otevírala nová potenciální odbytiště pro narkotika, takže velcí hráči bojovali o šanci se na nich uchytit. To nelze popřít. Crack byl ale jen jednou z dlouhé řady užívaných drog. Mnoho pozorovatelů v tomto kontextu zcela opomíjí fakt, že Ronald Reagan po svém nástupu do funkce prezidenta zrušil velkou část sociálních programů zaměřených na podporu chudých a znevýhodněných Američanů. Zavíraly se továrny a lidé přicházeli o práci. Vše přitom probíhalo současně a dopad na nejslabší členy společnosti byl drtivý.
Na politické scéně začal být ve stejné době populární tvrdý postoj ke zločinu. Příběh o crackové válce převzala také řada hiphopových umělců, včetně mých oblíbených Public Enemy. Všichni tomu uvěřili a pro politiky bylo nejsnadnější cestou k získání plusových bodů prostě plout s proudem. Crack nebyl na drogové scéně ničím výjimečným, existuje dodnes a užívá se v plus minus stejné míře. Řeči o tom, jak je crack silnější a návykovější než obyčejný kokain, jsou ale absolutní výmysly.
Jak v krátkosti funguje americká strategie kontroly návykových látek? Proč jsou některé zařazeny do určitých tříd a jiné, byť stejně návykové a nebezpečné, klasifikovány nejsou?
Zaprvé, tabákový průmysl se hned na začátku postaral o to, aby se jejich výrobky ocitly mimo dosah všech zákonů regulujících návykové látky, takže mají velký náskok. Zadruhé, pokud nějakou látku užívá malé procento populace a pokud členové této skupiny navíc patří majoritně k některé rasové, národností nebo náboženské menšině, vzniká prostor pro nenávist a předsudky. Elita si může vymýšlet neuvěřitelné příběhy o chování těchto lidí a tvářit se přitom, že jim jde o dobro a že se nesnaží kohokoli diskriminovat, ačkoli to vůbec není pravda. Přesně to se stalo s heroinem i crackem. Bere je relativně malá část populace a většina lidí se s těmito uživateli nikdy nesetkala, takže není těžké bombardovat veřejnost smyšlenými příběhy. Lidé uvěří téměř čemukoli.
Proto je mimochodem dnes tak populární seriál Perníkový táta (Breaking Bad), který obsahuje v naprosté většině nepravdivé nebo zavádějící informace o metamfetaminech. Převážná část populace však metamfetamin nikdy nezkusila, takže tyto nepravdy nerozpozná. Všichni jsou přilepení k obrazovkám a říkají si, aha, takhle to asi funguje. Ale nefunguje. Stejný případ je starší film New Jack City: většina kuřáků cracku se nikdy nechovala tak, jak je vykreslili autoři. V každé komunitě existoval člověk, který cracku propadl, a bez výjimky to byli politováníhodní jedinci, například bezdomovci. Už však nevidíme pozadí jejich životní situace a nesoustředíme se na pravou příčinu problémů. Možná jsou psychicky nemocní? Nebo byli dlouhodobě nezaměstnaní? Nebo přišli o střechu nad hlavou kvůli rozvodu? My ale všechno hodíme na crack, neboť jsme líní přemýšlet a rádi všechno zjednodušujeme.
Když se drogových prohřešků dopouštějí ti méně privilegovaní, setkávají se s předsudky a pohrdáním.
Lidé, kteří berou drogy, musejí najít odvahu mluvit o tom s ostatními. Velmi si vážím třeba zpěváka Prince, který dlouhé užíval roky opiáty, a přesto dokázal patřil mezi nejlepší a nejznámější muzikanty všech dob. Nikdo ho nevnímal jako uživatele heroinu. Nikoho ani nenapadlo, že by takový zpěvák a tanečník mohl ve velkém užívat opiáty a jiné drogy. Dalším příkladem může být Philip Seymour Hoffman, vynikající herec, režisér a producent. Exceloval v mnoha rolích a přitom roky užíval heroin, aniž by se to nějak podepsalo na jeho uměleckých schopnostech. Nikdo o tom ale neví, protože tito lidé si to nechávají jen pro sebe.
Naopak ti, kteří se ke své závislosti veřejně přiznávají, tak většinou činí proto, že ji nezvládají, a jsou pak automaticky vnímáni jako problematičtí. Těch je sice menšina, jsou však mnohem více vidět a pro společnost představují snadný cíl. Proto mají některé látky nálepku nebezpečných drog a některé ne. Toto umělé dělení dnes přestává fungovat s konopím – je čím dál těžší démonizovat rostlinu, k jejímuž užívání se nepřiznávají výlučně asociálové a kriminálníci, ale stále častěji i manažeři, lékaři, inženýři a obecně lidé, jejichž názorů, znalostí a dovedností si veřejnost váží.
Říká se, že farmaceutické společnosti cílí na určité komunity a zamořují je opioidy. Je to pravda a jak to probíhá?
Největším prohřeškem farmaceutických korporací je podle mě to, že dostatečně neinformovaly veřejnost ani lékaře o jim dobře známých vedlejších účincích svých preparátů a zlehčovaly riziko, kdy u poměrně velké části pacientů může dojít k rozvoji návyku nebo dokonce závislosti. Výrobci léčiv mají obecně tendenci zveličovat pozitiva a marginalizovat negativa a neděje se to pouze u opioidů. Pokud jde o cílené zásobování některých komunit, myslím, že se jedná o fámy. Nikdo tady nekuje pikle, že by zasypal chudé bělochy léky proti bolesti. Připouštím nicméně, že lékaři jsou obecně ochotnější předepsat opioidy bělochům než černochům, čímž nevědomky chrání některé potenciálně rizikové uživatele. Stále ale platí, že bychom se měli chovat jako zodpovědní dospělí a nést následky svých činů.
Je to jen a jen vaše tělo. Pokud pozorujete negativní účinky předepsaného léku, máte plné právo a ve vztahu sami k sobě i povinnost říct: „Moment, tohle prostě nechci.“ Každý dospělý je zodpovědný sám za sebe. Lidé mají pocit, že stát nebo korporace jsou povinny chránit jejich zdraví, a já upřímně nechápu, odkud toto přesvědčení pramení.
Jak vypadá zodpovědné užívání drog? Jak odpovídáte na námitku, že ilegální drogy jsou nebezpečné a jejich uživatelé stojí společnost nemalou sumu peněz?
Vraťme se k příkladu s auty. Dopravní nehody se děly, dějí a dít budou. S auty jsou spojené určité problémy a my se s nimi musíme naučit vyrovnávat. Mohli bychom například zavřít každého, kdo překročí povolenou rychlost, bylo by to však velmi drahé a komplikované, produktivita společnosti jako celku by klesala. Takže s auty to takhle neděláme – ale s drogami ano. Bylo by přitom výrazně efektivnější soustředit se na to, aby konzumenti drog neumírali. Jak to udělat? Pojďme jim nabídnout kvalitní, bezpečné drogy bez ředidel a barviv a kdoví čeho ještě. Kdybychom se jako společnost opravdu snažili lidem pomoci, byly by dnes zákony úplně jiné.
Problém podle mě vzniká ve chvíli, kdy začneme hodnotit lidi podle toho, jakým způsobem ovlivňují svou náladu a rozpoložení.
Kouzlo drog a protidrogové politiky ale spočívá v tom, že jejich prostřednictvím je možné nafukovat už tak gigantické rozpočty strážců zákona do absurdních rozměrů. Proto jsou drogy nelegální. Navíc získávají voleným zástupcům cenné hlasy některých skupin obyvatel, například policistů a jejich rodinných příslušníků, a to není málo. Mohli bychom také odměňovat lékaře a obecně poskytovatele služeb a dávat jim více a více prostředků k léčbě drogově závislých – politici o tom často hovoří a příběhy o hrozných drogách jsou vděčné téma i pro noviny a televizi. Každý si z koláče ukousne svůj kousek a jediní, na koho nezbude, jsou samotní uživatelé ohrožení rizikem poškození zdraví nebo smrtí. Stávající situace trvá, protože se bohatým a vlivným vyplácí. Nejde o bezpečí lidí, jde o peníze.
V každém městě a vesnici je bar nebo hospoda, kam normálně chodí lidi. Pak jdou domů, starají se o rodiny, chodí do práce. To je zodpovědné užívání a většina lidí se k alkoholu skutečně staví zodpovědně. To samé platí pro kokain, heroin, MDMA, LSD a další psychotropní substance. Takhle nějak ve skutečnosti lidé užívají drogy.
…………………………………………………………………………………………………………………..
BIO: Carl Hart (nar. 1966)
Carl Hart je vedoucím katedry psychologie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, ale do povědomí veřejnosti se zapsal jako bořitel mýtů a pověr spjatých s drogami a jejich uživateli. Je autorem odborně oceňované publikace High Price: A Neuroscientist’s Journey of Self-Discovery That Challenges Everything You Know About Drugs and Society (Vysoká cena: Výprava neurovědce za sebepoznáním, během níž zpochybní vše, co víte o drogách a společnosti) a častým hostem diskuzních pořadů v televizi. Jeho eseje jsou pravidelně zveřejňovány v New York Times a magazínech Scientific American a Nation.
Zdroj: salon.com
