Aktuální článek
MDMA: Jako by mě objímali všichni, kdo mě milují, ve vaně plné štěňátek

MDMA: Jako by mě objímali všichni, kdo mě milují, ve vaně plné štěňátek

  • Jonathan Lubecky sloužil jako americký voják necelé dva roky v Iráku. Jedné podzimní noci roku 2006 vybouchla kousek od něj bomba. Byl zrovna na záchodě a přežil prý pouze díky tomu, že si v rozespalosti na záchod sedl, místo aby stál.

Z války si kromě nevyléčitelného poranění mozku přivezl – stejně jako asi pětina veteránů – i posttraumatickou stresovou poruchu. Osm let po návratu z války myslel každý den na sebevraždu. Jako první mu pomohlo konopí, ale jeho účinky nebyly dlouhodobé a dostal se kvůli tomu i za mříže. Na jaře 2015 podstoupil MDMA-asistovanou psychoterapii.

„Cítil jsem se, jako bych objímal všechny, kdo mě milují, ve vaně plné štěňátek, která mi olizují obličej,“ popisuje Lubecky za smíchu pražského publika pocit, jaký mu MDMA přivodilo. Jak ale na své přednášce organizované Českou psychedelickou společností upozornil, není to pouze o euforické lehkosti mysli a těla na MDMA. MDMA-asistovaná psychoterapie je několik týdnů trvající a pečlivě připravovaný proces – který mu zachránil život. O příležitosti podstoupit tuto terapii v rámci klinické studie hovoří opakovaně jako o „hotovém požehnání“. „Netvrdím, že MDMA potřebuje každý pacient. Ale každý pacient by měl mít možnost tuhle léčbu v případě zájmu podstoupit. Neměla by to být příležitost jenom pro pár šťastlivců,“ vysvětluje Lubecky.

Díky stavu na MDMA jsem konečně dokázal mluvit o věcech, o kterých jsem se nikdy s nikým nebavil.

Dnes se na šíření osvěty o MDMA-asistované psychoterapii podílí jakožto zaměstnanec Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia (MAPS). Právě pod záštitou této asociace teď v Americe probíhá již třetí klinická studie MDMA-asistované terapie. V prvních dvou studiích MDMA pomohlo asi čtyřem pětinám pacientů. Pokud bude mít podobně přesvědčivé výsledky i studie třetí, od roku 2022 bude terapie ve Státech legální. První klinická studie by se měla brzy rozeběhnout i v České republice. 

Jak vypadá běžný den člověka s posttraumatickou stresovou poruchou?

Mnohdy jsem vůbec neopouštěl domov. A když už jsem vyšel ven, vyhýbal jsem se davům, vyhledával jsem místa, kde jsem se cítil bezpečně. Což byl zpravidla bar. Hodně jsem pil. Snažil jsem se i pracovat, ale dříve nebo později mě z práce vždycky vyhodili. Pracoval jsem v logistice a poranění mozku snížilo mé matematické schopnosti. To mě samozřejmě taky frustrovalo.

Hádám, že alkohol váš stav ještě zhoršil.

To ano. Ale k ničemu jinému jsem neměl přístup. Dostat se k trávě bylo těžší, jednou jsem kvůli konopí strávil tři dny za mřížemi. Víte, mně nešlo o nic jiného než přežít další den. Každou noc před usnutím jsem doufal, že se druhý den neprobudím. Každou noc. Po dobu osmi let. Milionkrát jsem stál na mostě a přemýšlel, zda skočit, milionkrát jsem stál v zatáčce a přemýšlel, jestli mám někomu skočit pod kola. Mnohdy mě od toho odradila pouze myšlenka na mého psa. Kdo by ho krmil, kdo by se o něj staral? 

Jaké jste měl vztahy s lidmi?

Nepřátelil jsem se s nikým z minulosti, až teď se mi daří obnovovat některá stará přátelství. Měl jsem pár milostných vztahů, které netrvaly dlouho. Navazovat intimní vztahy bylo vůbec nejtěžší. 

Vyhledat odbornou pomoc jste se rozhodl až po druhém neúspěšném pokusu o sebevraždu. Proč tak pozdě?

Vnímal jsem to jako stigma. A když jsem při pohovoru na místní pobočce ministerstva pro válečné veterány konečně přiznal, že mám problém, začali tvrdit, že si vymýšlím, že se mi jenom nechce do práce. Musel jsem tam přivést svého doktora a ukázat jim veškerou lékařskou dokumentaci, abych dokázal, že si nevymýšlím. 

Zlepšuje se přístup ministerstva pro válečné veterány?

Zlepšuje. I díky tomu, že se k posttraumatické stresové poruše přiznalo několik vysoce postavených lidí z armády včetně generálů. Někteří dokonce začali kouřit konopí. 

Účinná terapie existuje. A na rozdíl od konvenčních terapií není traumatizující.

Jakým dalším problémům veteráni čelí?

Je jich spousta. Nezaměstnanost, bezdomovectví, závislosti, vysoká sebevražednost… a to všechno souvisí s duševním zdravím. Největším problémem zůstává, že pořád není snadné zažádat si na úřadech o funkční odbornou pomoc. Musíme duševní choroby přestat vnímat jako choroby, musíme o nich začít přemýšlet jako o vyléčitelných duševních zraněních. Účinná terapie totiž existuje. A na rozdíl od konvenčních terapií není traumatizující. Často si teď kladu otázku: Proč jsem musel žít s posttraumatickou stresovou poruchou celých osm let? A proč s ní musí tolik lidí žít doposud? 

Co pro vás bylo na konvenčních psychoterapiích nejvíce traumatizující?

Nejhorší byla expoziční terapie. Během té vás vystavují kohoutkům pušek a dalším věcem, o nichž tvrdí, že vás traumatizují, a to tak dlouho, dokud necítíte vůbec nic. Dokud nemáte vůbec žádné emoce. Po takové terapii už ani netoužíte být šťastní. Prostě necítíte vůbec nic. To samé způsobují prášky, akorát vás znecitliví. A takových vedlejších účinků mají mnohem víc. 

Jako první vám výrazněji pomohlo až kouření konopí. Jak na vás působilo?

Kouřil jsem, když jsem měl panický záchvat a potřeboval se zklidnit. Nebo než jsem šel do postele, bong mi pomáhal usnout a vůbec potlačit chuť se zabít. Ale nejsem vědec, nerozumím tomu, jak to funguje.


Co byla vaše první myšlenka, když jste se dozvěděl o MDMA-asistované psychoterapii?

Znám hodně lidí, co extázi vyzkoušelo, a tvrdili, že to bylo skvělé – to mě napadlo jako první. Nevěřil jsem, že to pomůže, ale říkal jsem si: proč ne, se svolením vlády vyzkouším novou drogu zadarmo. A nakonec mi to pomohlo víc, než jsem si dokázal představit. Zachránilo mi to život. Dva roky po terapii jsem vedl prezidentskou kampaň kandidáta Randa Paula. 

Jaké byly reakce vašeho okolí a manželky na to, že jste se rozhodl podstoupit tuto terapii?

Bylo to těsně po mém posledním pokusu o sebevraždu, takže manželka byla ochotná mě podpořit v čemkoli, co by mi mohlo pomoct. Její jedinou starostí bylo, jestli je to legální. O tom jsem se sám několikrát ujistil.

Můžete mi říct více o sezeních samotných? Na co jste při nich myslel? Prošel jste si znovu svým traumatem?

Neprošel jsem si jím znovu, ale mluvil jsem o něm. Cítil jsem se v bezpečí, psychoterapeutům jsem důvěřoval a díky stavu na MDMA jsem konečně dokázal mluvit o věcech, o kterých jsem se nikdy s nikým nebavil. O dětství, o návratu z války, o válce samotné. Moje problémy ale nesouvisely jenom se zkušeností s Iráku. Když jsem se vrátil do Ameriky, zjistil jsem, že mě opustila žena.

Takže nyní jste o svém traumatu schopen hovořit?

Ano. Ale o některých věcech nechci mluvit veřejně kvůli svému synovi. Když jsem se naposledy pokusil o sebevraždu, bylo mu devět. Myslel si, že jsem v nemocnici kvůli problémům se zády. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili a pak jsem o tom udělal rozhovor pro deník Washington Post. Článek se objevil na Snapchatu. Všichni jeho spolužáci, celá škola najednou viděla jeho otce, jak hovoří o svém pokusu o sebevraždu na přední stránce novin. Nicméně schopný o tom mluvit jsem – a to, že tak nečiním veřejně, je jen moje racionální volba.

O duševních chorobách musíme začít přemýšlet jako o vyléčitelných duševních zraněních.

Změnilo MDMA váš pohled na to, čím jste si prošel?

Dokázal jsem se na všechny ty události podívat v kontextu. Začal jsem svá minulá rozhodnutí vnímat jako správná. Uvědomil jsem si, že nejsem ničím vinen. 

Uvedl jste, že jednotlivá sezení vám splývají. Můžete mi přesto popsat vývoj mezi jednotlivými sezeními?

doporučujeme

Někteří lidé na sezení s MDMA zažijí „aha moment“, něco si uvědomí a v hlavě jim to najednou „přecvakne“. Já to tak neměl. Cítil jsem se o něco lépe po prvním sezení, o něco lépe po druhém, po třetím… Jako by to ze mě postupně odtékalo – a pak bylo najednou jasno. Vlastně u sebe pokrok pozoruji doteď, a to přitom od sezení, které mi změnilo život, uplynuly už čtyři roky. Cítím se líp, než jsem se cítil těsně po psychoterapii. Svým způsobem se léčím pořád dál. 

Technicky vzato máte posttraumatickou stresovou poruchu i nadále. Co to znamená?

Občas si zakouřím konopí nebo si dám pár skleniček, ale jsem vlastně v pohodě. Těžké časy prožívám na Silvestra nebo na Den nezávislosti 4. července. Když slyším ohňostroje a výbuchy, ozývá se ve mně opět úzkost. Ale před terapií MDMA jsem v takové momenty míval vyloženě flashbacky, kdežto po terapii jsem jen seděl na gauči a dával si jointa a skleničku. Byl jsem sice otrávený a podrážděný, ale dokázal jsem to zvládat. Pořád mi teda vadí velké davy lidí, hlučné výbuchy a výstřely – ale už jsem schopný se s tím poprat. 

Litujete své zkušenosti z války?

Vše, čím jsem si v životě prošel, dobré i špatné, mě dovedlo sem. Přál bych si, aby se podmínky ve světě změnily, aby si tím samým nemuseli procházet ostatní. Ale nemůžu říct, že bych čehokoli ve svém životě litoval. Takhle uvažuji i díky MDMA terapii. Nezačal jsem tak uvažovat na MDMA, ale dobral jsem se k tomuto postoji díky perspektivě, s jakou jsem se na své zkušenosti podíval na MDMA. 

Měla terapie i nějaké nežádoucí vedlejší účinky?

Ne. Po sezení jsem zůstával dvacet čtyři hodin na klinice a hned po prvním sezení jsem se vyspal tak dobře, jak už dlouho ne. Když jsem se vrátil domů, byl jsem nezvykle zamlklý a ještě týden po prvním sezení jsem byl hodně uzavřený v sobě, protože jsem měl o čem přemýšlet. Takže okolí se o mě strachovalo, ale já byl v pořádku. 

Jaké jsou reakce politiků, odborníků, když u nich lobujete za legalizaci MDMA-asistované psychoterapie?

Látka jako MDMA samozřejmě vzbuzuje určité asociace. Jenže nejde jenom o MDMA, důležitý je celý proces terapie. Když tuším, že by zmínka o MDMA mohla znamenat překážku, nezmiňuji ho. Mluvím o něm jako o „tripexu“ a popíšu celý léčebný proces. Až když se mě na konci zeptají, co přesně to je za lék, povím jim pravdu. A oni zpravidla odpoví: „A víte co? Pokud to funguje, tak proč ne.“ 

Je pravda, že se studie zkoumající potenciál MDMA-asistované psychoterapie rozeběhne i v České republice?

Před pár dny jsme podali žádost, ač zatím nebyla schválená. Ale pravděpodobně ano.

…………………………….……………………………..……………………………...

MDMA podle MAPS 

Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia (MAPS) financuje klinické studie, které zkoumají potenciál 3,4-methylendioxy-N-metamfetaminu (MDMA) v asistované psychoterapii při léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSP). MDMA je známo jako látka, která zvyšuje pocity důvěry a soucitu ve vztahu k ostatním lidem, a právě díky těmto účinkům by mohlo být ideálním doplňkem psychoterapie PTSP.

Cílem výzkumu je zjistit, zda může MDMA-asistovaná psychoterapie pomoci při léčbě psychické a emoční újmy vzniklé v důsledku sexuálního násilí, války, násilných činů a dalších traumat. Již proběhly studie zkoumající využití MDMA při léčbě dospělých autistů trpících sociální úzkostí či při léčbě úzkosti u pacientů, jimž byla diagnostikována nemoc ohrožující život. V rámci této terapie je pacientům podáváno MDMA pouze párkrát – oproti tomu většinu léčiv musí pacienti brát každodenně po dobu několika let, někdy dokonce po celý život.

MDMA není totéž co extáze či „emko“. Substance prodávané pod těmito názvy na ulici mohou obsahovat MDMA, ale spolu s ním často i neznámé anebo nebezpečné příměsi. Laboratorní studie však potvrdily, že několikeré užití čisté MDMA v přiměřených dávkách je pro lidské tělo bezpečné.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!