Už jsme se jednou setkali, ale jen velmi krátce a v naprosto profesionálním duchu, proto mě teď jeho přátelský tón trochu vyvádí z míry. Jako odbornice vyškolená v oblasti celostní přírodní medicíny ale chápu, co se děje: povznesená nálada, hyperaktivita a snížená potřeba spánku – Dan vykazuje známky mánie. Mánie se běžně objevuje u lidí s bipolární poruchou I. typu (dříve známou jako maniodepresivní psychóza), ale stavy mánie mohou mít i lidé, kteří touto poruchou netrpí.
Pijan ayahuasky
Spouštěčem může být i dlouhodobý nedostatek spánku, nadměrný stres, například po úmrtí blízké osoby, u žen také porod. Mánii mohou vyvolávat i některé drogy, a to jak běžné léky (například antidepresiva), tak i psychedelika. Právě z tohoto důvodu se lidem s osobní nebo rodinnou anamnézou psychózy (například schizofrenie) nebo bipolární poruchy I. typu nedoporučuje psychedelika vůbec užívat. A pokud se jim nedá zcela vyhnout, ale chceme aspoň zmírnit napáchané škody, doporučuje se být při užívání látek jako LSD, psilocybinu a ayahuasky extrémně opatrní. Krátce po svém setkání s Danem jsem telefonovala našemu společnému známému Matthewovi. Vysvětlil mi, že i přes obavy několika přátel, kteří ho přemlouvají, aby toho nechal, pije Dan takřka každý týden ayahuasku.
Každý lék má přece specifické indikace a každá léčba obnáší určitá rizika.
Dana několik dní poté hospitalizovali a já se dost naštvala. Ne na toho rozzářeného mladého džentlmena, který se jen snažil vyrovnat se s traumaty svého raného dětství, ale na člověka, který mu ayahuasku znovu a znovu poskytoval i poté, co – jak jsem se dozvěděla od Matthewa – začal vykazovat příznaky mánie. Myslím, že se
shodneme, že to je v podstatě smutný příběh. A přestože nepopírám, že něco pozitivního z jeho zhroucení snad vzešlo, řekla bych, že se mu tím v krátkodobém i dlouhodobém měřítku spíše přitížilo. Samozřejmě že zažít manickou epizodu nebo se psychicky zhroutit opravdu může být pro některé lidi velice silným a hlubokým zážitkem, ale rozhodně to není jediná, natož pak ideální cesta. Existuje nespočet bezpečnějších možností, jak se rozvíjet, učit nebo i zažít jisté vnitřní procitnutí i bez toho, aby člověk vyděsil všechny své blízké nebo rovnou skončil v nemocnici.
Proč si psychózy a psychedelika nerozumí
Psychedelika fungují částečně tak, že způsobují nárůst míry entropie – nebo chcete-li chaosu – v lidském mozku. Například ve studii nazvané „Entropický mozek: Teorie bdělých stavů na základě výzkumu neurozobrazování mozku pod vlivem psychedelických drog“ se touto vlastností psychedelik zabývá neuropsychofarmakolog Dr. Robin Carhart-Harris a jeho kolegové. Ve studii naznačují, že duševní poruchy jako deprese, obsedantně kompulzivní porucha (OCD) nebo závislost jsou následkem přílišného pořádku neboli mentální rigidity v některých částech mozku. Dále tvrdí, že psychedelika by mohla být proti zmiňovaným nemocem dobrým lékem, protože by mohla rigiditu narušovat podobným způsobem, jako když se zatřepe sněžítkem. Zdá se totiž, že psychedelika narušují neuronové vzorce, v nichž jsou zakotvena ona opakující se schémata rigidního myšlení a jednání typická pro depresi, obsedantně kompulzivní poruchu a závislost. V přiloženém diagramu, který jsem adaptovala z originálu v Carhart-Harrisově studii, jsou znázorněny rozdíly mezi lidmi na rigidní, nízko-chaotické části spektra lidského vědomí, a lidmi entropičtějšími, náležejícími na druhý, chaotičtější konec.
Pokud si tedy psychózu a mánii představíme jako vysoce chaotické stavy, je jednoduché domyslet si, že brát léky zvyšující entropii – jako například LSD – může být u člověka náchylného k mániím nebo psychóze spíše pomyslnou poslední kapkou. Když je pacientův mozek ztracený uprostřed sněhové bouře, opravdu nemá zapotřebí, aby mu obrazně řečeno někdo ještě zatřepal sněžítkem. Dr. Carhart-Harris a jeho spolupracovníci provedli také celou řadu dalších výzkumů, ve kterých porovnávali snímky normálního mozku se snímky mozku ovlivněného psychedeliky. Díky těmto pracím víme, že psychedelika zlepšují komunikaci mezi neurony (tzv. neural crosstalk) – fenomén, při němž se v mozku vytváří nové komunikační spoje mezi částmi, které mezi sebou běžně nekomunikují.
Když se někdo začne vzdalovat realitě i v době, kdy není pod vlivem psychedelik, je to varovný signál, aby si dal pauzu.
Na dalším obrázku vidíte zjednodušený nákres nervových spojení v mozcích účastníků výzkumu – na obrázku (a) po užití placeba a na obrázku (b) po užití psilocybinu. U pacientů, kterým byl podán psilocybin, zaznamenali vědci podstatně více nervových spojení než u pacientů, kterým bylo podáno placebo.
Lidé trpící depresemi, jejichž myšlenky se točí v úzkém kruhu negativity a sebeobviňování, by z drobného zlepšení komunikačních schopností svých neuronů mohli mít velký prospěch. Více nervových spojení by jim mohlo dát možnost zjistit, že život může být ve skutečnosti vážně skvělý (nebo přinejmenším snesitelný) a že mnoho věcí je vzájemně propojených. Mohli by si uvědomit, že pozvat někoho na rande vlastně není zase tak složité, nebo by si mohli přečíst něco víc o geometrii, začít se zajímat o vědu nebo osobní růst, či si dovolit utratit trochu peněz za nový moderní účes.
Ovšem někdo ve stavu psychózy nebo mánie takové neuronové popostrčení rozhodně nepotřebuje. Tito lidé jsou už tak extrémně náchylní k nacházení souvztažností ve věcech, kde žádné nejsou, k přílišné důvěrnosti (jakou jsem zažila u Dana), k posedlosti všemožnými fraktály (nebo čímkoli jiným, co je zrovna zaujme), jako i k neuváženému rozhazování peněz a pádu do obrovských dluhů. Z tohoto důvodu většina výzkumů (ne-li dokonce všechny) zaměřených na léčivé vlastnosti psychedelik zájemce o účast s osobní anamnézou bipolární poruchy I. typu ani nepřijímá.
Správný lék na správnou nemoc ve správnou dobu
Většinou jsme schopni si uvědomovat, co je realita a co ne, a dávat podle toho svému mozku i tělu všechno, co potřebují. Když ale toto uvědomění zklame, potřebujeme pomoc rodiny, přátel a odborníků na duševní zdraví. To je také chvíle, kdy by si měli poskytovatelé psychedelických látek se svými klienty otevřeně pohovořit, spojit se s jejich terapeuty, a odmítnout jim přísun dalších substancí až do doby, dokud (a pokud vůbec někdy) nebudou tito pacienti znovu nohama pevně na zemi. Jakmile začnou uživatelé psychedelik ztrácet kontakt s realitou, trávit celé dlouhé dny beze spánku a vykazovat i další známky mánie nebo psychózy, rozhodně není namístě pokračování v konzumaci, jež vyvolá v pacientově mozku ještě větší chaos. Většinou je řešením spíše odpočinek, vystřízlivění (a to i z posvátných obřadních drog jako rapé), opětovné ukotvení v realitě, opětovná integrace pomocí terapie, skupinová terapie anebo sebereflexe.
Pokud u výzkumníků a praktikujících lékařů v tomto rozrůstajícím se odvětví bude i nadále přetrvávat názor, že psychedelika jsou léčiva se vším všudy, nemělo by být těžké si z toho vyvodit, že stejně jako všechny léky ani ona nejsou vhodná ve všech situacích. Například antibiotika sice díky své schopnosti zničit bakteriální nákazu zachránila již nespočet životů, ale jelikož působí jen proti bakteriím, jsou nám v případě virových infekcí nebo plísňových onemocnění naprosto k ničemu. A také s sebou nesou jistá rizika. Narušují například náš mikrobiom (tedy rozmanitost a rovnováhu mezi prospěšnými i patogenními mikroby ve střevech), nebo, což je jejich patrně nejnebezpečnější vlastnost, pomáhají mutovat nové formy bakterií, které jsou vůči nim pak imunní. Proto antibiotika opravdu nejsou vhodným lékem na každou infekci. Jak bychom si tedy mohli myslet, že by psychedelika mohla být vhodným lékem na každé duševní či emoční onemocnění? Každý lék má přece specifické indikace a každá léčba obnáší určitá rizika.
Zpátky na zem
Když se někdo začne viditelně vzdalovat realitě i v době, kdy není pod vlivem psychedelik, je to většinou varovný signál, aby si od nich dal na chvíli pauzu. Také to pravděpodobně znamená, že nastal čas začít spolupracovat se svým terapeutem nebo sociálním pracovníkem a najít společně nějaký smysl v tom, co se vlastně stalo a jak se z toho poučit, vzít si na chvíli volno v práci, dát si oddech od společenských povinností, odpočinout si, sejít se s blízkými, trávit čas v přírodě a znovu najít pevnou půdu pod nohama – psychicky i fyzicky – a slétnout tak zpátky k nám ostatním na planetu Zemi. I vesmírná plavidla potřebují ke startu pořádné odpalovací rampy postavené na pevných základech. A někteří z nás – ať už z důvodů sociálních, genetických nebo léčebných – pevné základy jednoduše postrádají. Ale to je úplně v pořádku. Existují i jiné léky, jiné druhy léčby a mnoho jiných cest k pochopení své duše, osobnímu růstu a vyléčení.
Zdroj: psychedelic.support
