
Lukáš Hurt pracuje jako překladatel, novinář, editor a vydavatel. Od…
Věk: 62
Povolání: podnikatel v důchodu, konzultant, autor
Aktivity a koníčky: hra na bluesovou kytaru a baskytaru, psaní Zprávy Richarda Rose (The Richard Rose Report)
Kdy jste poprvé zkusil konopí a jaké byly vaše první dojmy? Stal se z vás pravidelný uživatel hned, nebo šlo o dlouhodobější proces?
Kdy mě zelená kráska poprvé svedla? To bylo v roce 1971, bylo mi tehdy patnáct a začala se u mě naplno projevovat bipolární porucha – jedním ze symptomů bylo, že jsem se ve stresu začal nekontrolovaně hihňat. Hihňal jsem se při těch nejnevhodnějších příležitostech, ale prostě jsem si nemohl pomoci. Lidé s Touretteovým syndromem nadávají, já jsem se hihňal. Když jsem třeba někoho naštval a pak to završil hihňáním, dokázal jsem toho člověka opravdu vytočit, takže mě matka radši vzala k psychiatrovi. Po patnácti minutách přiblblých otázek autoritativně prohlásil, že jsem určitě na drogách, pravděpodobně na trávě. Nemohl jsem uvěřit svým uším a vysmál jsem se mu do očí, protože v té době jsem neměl zkušenosti s alkoholem, tabákem ani s konopím. Usoudil jsem ale, že pokud drogy navozují neustávající dobrou náladu, nemohou být tak hrozné, jak se mi všichni snažili namluvit. Když mi pak jeden z kamarádů podal joint, bez přemýšlení jsem si potáhl. A světe div se, psychiatr měl pravdu – lidé jsou po konopí opravdu šťastnější!
My, obyčejní lidé, máme obrovskou moc, pokud si uvědomíme, že máme obrovskou moc.
Jaké máte vzdělání a čím jste se živil před podnikáním v oblasti konopí?
Když jsem objevil kouzlo konopí, zapojil jsem se v Kalifornii do aktivit spojených s prosazením Návrhu 19 (návrhu zákona o legalizaci konopí). V roce 1972 mi sice bylo jen 16, i tak jsem se ale mohl na boji za konopí podílet jak finančně, tak vzděláváním voličů v San Francisku. Zákon se nakonec nepodařilo prosadit, přesto to byla cenná zkušenost. Potom jsem zatoužil pochopit, jak vlastně konopí funguje, takže jsem začal pracovat v nemocnici v Santa Rosa, kde moje matka zastávala funkci hlavní sestry na pooperačním oddělení. Byl jsem její přímý podřízený. V osmnácti jsem získal dostatečnou kvalifikaci pro práci sanitáře a asistenta na pohotovosti, čemuž jsem se věnoval následující tři roky. Mezitím jsem studoval hudbu a přípravku na medicínu. Potom jsem se přestěhoval na sever a otevřel si obchod s tofu v Redwood Valley v okrese Mendocino. Právě tam se začala rozvíjet má kariéra v oblasti výroby potravin a marketingu. Teď jsem v důchodu.
Byl jste někdy členem nějaké aktivistické organizace?
Nebyl. Mám takový pocit, že všechny podobné organizace se jen snaží obhájit svou vlastní existenci a o samotnou legalizaci jim moc nejde. Raději se držím zpátky. Důkazem budiž chování největší americké legalizační organizace NORML, která v roce 1978 za vlády prezidenta Cartera veškeré tehdejší snahy o ukončení prohibice v podstatě sabotovala. Asociace a lobbisté za technické konopí se zase podle všeho už od roku 1999 soustřeďují spíše na ochranu investic v Kanadě než o legalizaci pěstování techniky ve Spojených státech – proto je užívání psychoaktivního konopí v deseti amerických státech „legálnější“ než pěstování konopí technického. Sám jsem založil nebo řídil šest asociací na podporu technického konopí a salámovou metodu politického rozhodování jsem viděl v přímém přenosu. Můj postoj se od úplného začátku v roce 1980 nezměnil: byznys může být užitečným nástrojem pro normalizaci a přijetí nových myšlenek a nápadů. V mém případě se jednalo nejprve o vegetariánství, pak o veganství, potom potraviny z technického konopí a nakonec legalizaci rekreačního užívání.
Už více než tři roky žijete v Itálii. Co vás tam přivedlo? Je postoj Italů ke konopí v něčem odlišný od toho amerického?
Já i má žena jsme odešli do důchodu a ona je původem Italka, takže tam můžeme pobývat na dobu neurčitou. Itálie je ráj – až severní Kalifornie vyroste a bude z ní velká holka, měla by být jako Itálie. Žil jsem v těch nejkrásnějších oblastech Kalifornie a Colorada, ale jakékoli místo v Itálii je poráží na celé čáře. Stejně jako jiným národům byly i Italům po osm desítek let podsouvány nepravdivé informace o konopí, ačkoli to technické je součástí místní kultury od nepaměti. Když ale začnete otázku legalizace prezentovat jako problém práv pacientů a boje proti mafii, názory se rychle mění. Žádný rozumný člověk nechce sledovat, jak nemocní a umírající trpí. Všiml jsem si bohužel, že prominentní zástupci zdejšího legalizačního hnutí ve skutečnosti sabotují veškeré snahy o legalizaci a zcela ignorují zkušenosti kolegů ze zahraničí. Pokud dokážeme prosadit reformu zákonů v těch nejkonzervativnějších zemích a amerických státech, určitě to zvládneme i v Itálii. Portugalsko, Uruguay nebo třeba americký Maine jsou rozhodně výrazně konzervativnější než Itálie. S aktivisty se tedy nestýkám. Jsem ale přesvědčený o tom, že se v zákulisí neustále něco děje, a věřím, že do dvou let budou tyto aktivity patrné i navenek. Na druhou stranu je pravda, že asi nikdo nepochybuje o italských politicích více než sami Italové. Konopí na předpis je zde legální, ale podléhá přísné regulaci. Očekávám ale v průběhu následujících několika let dramatické změny.
Populisté v Itálii nedávno vyhlásili válku takzvanému „konopí light“, které se prodává po celé zemi. Co to vlastně je a kde se vzalo?
Novinové titulky jsou dnes opravdu plné „konopí light“. V podstatě je to technické konopí určené ke kouření jako náhražka tabáku. Vláda se ale bojí o příjmy ze zdanění tabákových výrobků, které by mohly být snadno nahrazeny doma pěstovaným, bezpečným a účinným konopím s CBD, takže se jeho prodeji zuby nehty brání bez ohledu na to, kolik životů by to mohlo zachránit. Už od roku 2015 konopí light podporuji a založil jsem dvě značky – Nobacco a Not-pot – které jsem následně poskytl k volnému užívání. Bývalí pěstitelé rekreačního konopí dnes toto konopí light šlechtí, sklízí, suší, balí stejně jako normální trávu a prodávají v obchodech podobných výdejnám, z hlediska zákona se nicméně jedná pouze o konopí s obsahem THC pod hranicí 0,2 procenta. Vypadá a voní skvěle, nemá ale žádné psychoaktivní účinky. Vládě se to samozřejmě nelíbí, ironií osudu však je, že stejný postoj zaujaly i výše zmíněné aktivistické organizace. Osobně se domnívám, že jim vadí způsob, jakým tyto produkty rychle normalizovaly konopí ve společnosti, a to bez jejich přičinění a dokonce jim navzdory. Více než tisícovka obchodů po celé Itálii má dnes ve výloze nápis Cannabis Legale, platí za billboardy a reklamu a podařilo se jim tedy něco, o co se rádobylegalizátoři neúspěšně snaží dlouhé roky: vyvolat rozumnou a odbornou debatu o přítomnosti konopí ve veřejném prostoru. Celostátní periodika věnovala této problematice jen za minulý týden několik stran.
V České republice nejste poprvé, jaký je váš názor na zdejší konopnou kulturu? Líbí se vám Praha?
Prahu miluji a obzvlášť rád mám Cannafest. Je to jediná podobná akce, na které ještě dnes vystupuji, protože je na velmi profesionální úrovni. Pamatuji si, jak byla televize v roce 1968 plná zpráv o Československu, a když jsem ho pak navštívil, moc se mi tu líbilo.
Danit a regulovat konopí stejně jako cukety, to je můj cíl.
Myslíte si, že by měly být legální všechny drogy, nebo jen konopí?
Prohibice nefunguje a problémy s drogami jsou i v nejpřísněji střežených věznicích. O tom netřeba diskutovat, a pokud to nezabírá u konopí, nebude to fungovat ani u jiných drog, u nichž jde spíše o problematiku veřejného zdraví než trestního práva. Všechny drogové zákony jsou útokem na „ty druhé“. Začalo to těmi protiopiovými, které byly jednoznačně cíleny na čínské dělníky budující americké železnice, následovaly drogy oblíbené mezi černochy, Mexičany a jazzovými hudebníky, a nakonec v roce 1937 přišlo na řadu konopí. V roce 1970 rozšířil prezident Nixon embargo na další látky populární mezi jeho politickými a rasovými oponenty, například LSD. I státy, kde je dnes konopí legální, odvozují svou legislativu od dávno překonaných, vědě odporujících a rasistických zákonů.
Máte pro čtenáře magazínu Legalizace nějaké rady nebo tipy týkající se boje za uzákonění užívání konopí?
My, obyčejní lidé, máme obrovskou moc, pokud si uvědomíme, že máme obrovskou moc. Podívejte se na jakékoli jiné společenské hnutí: jakmile se občané chopili svého samozřejmého práva být tím, kým jsou, překonali pouhou politiku. Nepřestávejte bojovat, nepřestávejte se ozývat. Nikdy jsme k legalizaci neměli blíž než dnes. Nevzdávejte se ani na jedinou vteřinu. Demonstrujte každý den, ať už ve svém městě nebo před úřadem vlády. Prohibice se otřásá v základech. Pokud chcete přispět svou trochou do mlýna, neváhejte. Nespokojte se s pseudolegalizací: jestliže je stále možné zavírat lidi za pěstování rostliny, tak nejde o legalizaci. V USA jsou stále spousty chudých lidí odsouzených na doživotí za stejné věci, jaké jsou bohatým bělochům blahosklonně tolerovány, a dokonce jim přinášejí zisk. Nenechte se obloudit pohádkou o výdejnách, které vypadají jako Apple Store, bájemi o zdanění a výnosech ani dalšími nesmysly, které mají jen odvádět pozornost společnosti od skutečného problému. Danit a regulovat konopí asi stejně jako cukety, to je můj cíl. Cokoli jiného považuji za neúspěch.