Aktuální článek
Uličníci: Ivan Dérer

Uličníci: Ivan Dérer

  • Dva metry vysoký, holohlavý a zcela nepřehlédnutelný muž, odborník na telekomunikace, spisovatel, blogger, muzikant, plavec, cyklista a surfař Ivan Dérer (nar. 1966) už před mnoha lety vyměnil pražské Nusle za nejznámější brazilské velkoměsto. To mu ale nebrání vůbec v tom, aby se neangažoval například ve změně politické reprezentace v Čechách. Před několika lety kandidoval do parlamentu za české Piráty. A tímto rozhovorem také potvrzuje, že nejen v Praze je blaze.

 Kudy vede cesta z Nuslí do Rio de Janeira?

Než začnu mluvit o cestě, chtěl bych trochu popsat obě místa a ono to z toho potom vyplyne: Nusle jsou velmi zásadní pražskou čtvrtí. Ohraničeny seshora pankráckým vězením, tlačeny do boku mostem sebevrahů a to vše drženo zespoda vršovickým vlakovým nádražím, vyvolávají Nusle tlak na duši člověka. Ten tlak pochází z velkých hloubek pražského kosmu a odlišuje tu čtvrt od jiných cool pražských čtvrtí, jako je Žižkov, Vinohrady, Karlín nebo Smíchov.

Nusle jsou místo, kde je historicky dáno, že se tam může stát cokoliv a nikoho to nepřekvapí, a zároveň je to velmi multikulturní prostředí. Je možné tam potkat Zelenýho Škraloupa, kterému z kapsy kouká Nuselskej punk, Terezu Jiráskovou, jak fotí nahou ženu, facebookoveho komentátora Marlowa jedoucího tramvají, nebo výborného ilustrátora Babišových píčovin Lukáše Hudce, jak někde stojí. Stejně tak Rio de Janeiro, sevřené mezi hlubiny oceánu a známé fantastické pohoří s nevěřícně zírajícím Ježíšem, porostlé Atlantickým pralesem, tlačí lidskou duši buď nahoru, nebo dolů, podle toho jak to zrovna na ten den vyjde.

Obě místa jsou magická a po těch mnoha letech mi přijde, že cesta mezi nimi vede dírou v plotě a přes koleje již zmíněného vršovického nádraží rovnou na Copacabanu. 

Co byl tvůj první vjem, když jsi tam dorazil?

Příšerný smrad. Cesta od letiště je lemovaná slumy, kde žijí milióny lidí na prostoru velkém asi jako Prosek a Holešovice. Říkal jsem si tehdy, že to bude drsný v tom žít. Potom jsem ale zjistil, že v tom zaprvé žít nebudu a zadruhé, že Čech z Nuslí se tomu městu asi rychle přizpůsobí. Hned první den v práci mě do toho slumu poslali a řekli mi, že jim je líto, že už mě neuvidí. Ten dojem byl tedy také velmi magický. 

Zvykal sis na Rio dlouho?

Nemusel jsem si vůbec na nic zvykat. Možná to bylo věkem, ale problémy se řešily podobně jako v Česku, jen byly jiné. Pamatuju si, že jsem třeba půl roku žil ve stresu, že mi vypnou elektřinu, protože jsem překročil limit spotřeby. Představa, že se mi odmlčí lednička s chlazenými nápoji, byla velmi mučivá. Nejdéle jsem si ale zvykal na řeč a vtipy v té řeči pronášené. Je to přeci jen klíč k proniknutí do duše jiného kmene, a to mi trvalo fakt zbytečně dlouho. Místo přesvědčení, že město patří mně, jsem se měl spíš věnovat pocitu, že jsem tady, abych to město doopravdy pochopil.

Co máš na Riu rád? Respektive na Brazílii vůbec.

Mnoho věci. Když jsem zhruba před dvaceti lety začal uvažovat, že vypadnu z Česka, chtěl jsem místo, kde to bude úplně jiný. To se mi podařilo, a to je asi ta věc, která se mi na Riu nejvíc líbí. Mám rád oceán, světlo a stromy. Ty mě poslední dobou fascinujou asi nejvíc. Kráčení místním pralesem, kde žijí stopadesátileté gigantické organismy, je velký zážitek. Když si pak člověk může sednout do bufetu a dát si studený pivo, je ten zážitek takový umocněný. 

A máš tam větší strach než v Nuslích?

Můj největší strach v Nuslích plyne z toho, že kdo se tam příliš dívá na nebe, má obří šanci, že šlápne do psího hovna. Jelikož se na nebe dívám rád, pociťuji v podstatě strach neustále. V Riu tohle nehrozí. Nevim, jak je to možný, ale tenhle problém tady skutečně není. Hrozí tady jiné věci, ve zprávách je o tom každý den mnoho napsáno, ale strach jako takový z toho nepociťuji. I při těch několika přepadeních jsem nějak na ten strach zapomněl. Pamatuji si spíš velký údiv. Strach mám občas v moři, několikrát se mi stalo, že jsem se málem utopil během surfování při sérii velkých vln, a ten pocit hrůzy si dobře pamatuju. To se mi zase v Nuslích stát nemůže. 


Jaký je rozdíl mezi Prahou a Riem? Teda myslím v životním pocitu, ne ve velikosti…

Už jsem to někdy někam psal. Praha je přívětivé evropské maloměsto, kde je přes všechen ten každodenní nářek jejích obyvatel vše perfektně vyžehleno. Všechno funguje, vody je dost a ve velké většině mají obyvatelé každý den co jíst. Životní pocit je tam tedy malý, ale zajištěný. Oproti tomu je Rio svojí velikostí a divokostí až zarážející. Dvě třetiny obyvatel žijí v chudobě, je vedro a vlhko, a to vše působí na člověka jako tornádo, které ti v hlavě vše převrátí a vytvoří životní pocit, že je krásné jen tak žít a nemuset každou noc někde hledat po ulicích jídlo. Zároveň je člověk každý den vystaven silným přírodním elementům, ať už je to příboj oceánu nebo ubezpečení kolegy v práci, že něco bude brzy hotové, i když se to ve skutečnosti ještě ani nepodařilo začít. Životní pocity se tedy oproti Praze zákonitě zvětší a to, co bylo vyžehlené, je velmi rychle zmačkané a špinavé. 

Jaké jsou ulice toho města?

Ty jsou celosvětově známé svými rozflákanými chodníky. Kořeny stromů nadzvedávají kostky, které se potom odkutálí někam pryč, a celý chodník se vlní podél domů a obchodů jako najedený had až k místu, kde spí nějaký bezdomovec. V těch nejstarších částech města, jako je například Botafogo, ale i Copacabana nebo Ipanema, jsou ulice lemovány změtí obchodů, hospod a stromů, a to vše je dál umocněno hlukem automobilů a autobusů, mezi kterými se chaoticky zmítají lidé. Rio je světový unikát v mixu chudých a bohatých čtvrtí. Na kopcích nad známou pláží Copacabana jsou ty největší slumy a někdy bydlí i velmi bohatí lidé vedle naprostých chudáků, samozřejmě náležitě odděleni železnými ploty. V severní části města je to změť chaoticky sestavených příbytků, kde žijí již zmíněné dvě třetiny obyvatel, a vydat se tam znamená počítat s nevšedním dobrodružstvím. 

Slyšela jsem, že ti jdou veškeré sporty, na které se jen podíváš. Surfoval jsi i před svým pobytem v Brazílii?

Všechny sporty mi nejdou, například neumím dobře tančit, hrát šachy nebo rychle řídit auto. Když jsem se sem stěhoval, docela mě bavil lední hokej a myslel jsem si, že tak velké město by mohlo mít aspoň jednu ledovou plochu. Byl to samozřejmě legrační omyl. Možná jsem tady mohl hrát fotbal, ale ten mě nebavil už ani před příjezdem, a brazilská plážová varianta českého nohejbalu, kdy je ovšem síť ve výši té volejbalové a míč nesmí spadnout na zem, mě nikdy nepřestala přivádět k úžasu, natož že bych to snad někdy zkusil. Našel jsem si tedy surf, ale ani ten jsem se dodnes pořádně nenaučil. Jak říkám, spíš se u toho topím. 

Tvůj ideální den v Riu?

doporučujeme

Můj ideální den býval takový, kdy na mě nikdo v práci nekřičel. Kdy jsem neměl schůzi, při které by si většina účastníků chtěla uměle navýšit sebevědomí tím, že mě zjebou a já jim to nebudu moct vrátit, protože oni jsou zákazník a já jsem dodavatel. Tenkrát jsem se věnoval terapii psaním a vznikla z toho moje první kniha (Kratka zprava, 2005pozn. red.) Teď bývá můj ideální den mimo město. Dvě hodiny na jih od města je přístav Conceição de Jacarei, kde se se svým prknem nalodím na člun a odjedu asi dvacet minut od pobřeží na ostrov Ilha Grande. Z hlavního osídlení se potom vydám na asi dvouhodinový pochod atlantickým pralesem na pláž Dois Rios, kde bylo ještě koncem minulého století jedno z nejtěžších brazilských vězení. Dnes jsou domy demontované, je tam malé muzeum, a na pláži, která je z obou stran ohraničena horami a řekou, se tvoří pravděpodobně jedna z nejlepších vln v okolí. Voda je velmi čirá, a protože se od ní odráží okolní vegetace, hází barvu trochu do zelena. Tam strávím den a k večeru se vracím do civilizace, kde jím pizzu a piju pivo a zapíjím ho caipirinhou. 

Co tvoje skvělá česká punková kapela?

Derer Band byla velmi hezká věc, například koncert v hospodě na Bábě v Braníku se spřízněnými Las Mantequillas byl pro mě asi největší zážitek týkající se tohoto mého koníčku. Ale je to pryč, asi tak pět let. Nepokračujeme v tom, každý máme asi jiné starosti. 

Potatily se tvé děti?

Moje děti strávily zřejmě nejdůležitější období svých životů v Rio de Janeiru. Muselo to tedy na ně mít vliv a myslím si, že je to ovlivnilo dobře. Mají například krásná tetování, což já o sobě říct nemůžu. Jakub je profesorem capoeiry a svůj život už roky dělí mezi rodinu, práci a sport na vysoké úrovni. Moje dcera Dominika je velmi aktivní v izraelském bojovém umění krav maga a kromě toho umí holotropně dýchat. A moje dcera Magdalena žádný sport nedělá, hodlá se věnovat sociální práci. Z toho, co říkám, je vidět, že děti se moc nepotatily. Důležité je snad to, že díky své zahraniční životní zkušenosti vědí, jak je svět velký, složitý a zvláštní a jsou tedy velmi imunní vůči bullshitu českých, ale i světových národnostních politiků. To mi jako moje zpráva pro ně stačí. 

Kde se vidíš jako starý muž na odpočinku?

Ivan Lamper z Respektu se mě nedávno ptal, jak to ještě zvládám být takhle rozkročený přes dva kontinenty. Říkal jsem mu tehdy, že se musím vrátit, že už to nejde. Problém ovšem je, vrátit se kam? Do Nuslí? Když jsem se před pár týdny vracel do Ria po cestě do Skalistých hor v Severní Americe, měl jsem pocit, že jsem se vrátil domů. A když jsem si o víkendu střihnul svůj ideální den, měl jsem pocit, že se bez toho nedá příliš dobře žít. Takže v tom budu asi pokračovat i jako starý muž na odpočinku. Ne nadarmo řekl klasik, jehož jméno si nepamatuju, že vidět Rio znamená znovu dostat chuť do života. Takže odpočívat ano, ale s chutí do života. Důchod mě nikde žádný nečeká, takže budu muset pořád něco dělat, jak v Čechii, tak v Brazílii. 

A jak ten odpočinek bude vypadat?

Ten odpočinek bude vypadat jako můj ideální den.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!