Aktuální článek
Techno-utopie v knize Chaos a kyberkultura

Techno-utopie v knize Chaos a kyberkultura

  • Knihu Chaos a kyberkultura, na níž spolupracovali Timothy Leary, Michael Horowitz a Vicki Marschall a spolu s nimi ještě mnozí další lidé jako třeba William Gibson, Winona Ryder, Susan Sarandonová, David Byrne, Keith Haring či William Burroughs, lze bez nadsázky považovat za vrcholnou knihu devadesátých let.

Číst ji dnes, 25 let od jejího vydání, má proto smysl hned dvakrát. Zaprvé proto, že jde o krystalický výraz přelomové dekády ve vývoji moderní civilizace, a zadruhé proto, že představuje vizi blízké budoucnosti, která se stala naší přítomností. Kniha je to v podstatě podvratná, a to nejen svým obsahem, ale i tím, jak je udělaná. Má totiž podobu literární asambláže, tedy propojení různých literárních technik: esejů, motivačních citátů, rozhovorů, výkřiků, memoárů a obrazů, jež dohromady vytváří chaotický, vnitřně členitý, a přitom souvislý celek. Myšlenkový jádrem knihy je pozdní pop-filosofie T. Learyho, která je také velmi pestrá.

Leary redukuje celé dějiny civilizace na souboj o vládu nad informacemi.

Leary tu v různých zjednodušujících zkratkách mixuje různorodé vlivy: buddhismus i taoismus, židovství i křesťanství, kyberpunk, teorii médií, kvantovou fyziku, psychologii, evoluční teorii, sémiotiku, psychonautiku, platonismus, literaturu, underground, moderní umění i popkulturu. Pro někoho může být taková změť příliš nesourodá a nedůvěryhodná, nicméně právě takový chaos je tím, k čemu Leary a spol. míří. Ukazuje tak totiž nový způsob myšlení, které nepostupuje lineárně a přísně logicky, nýbrž síťově a asociativně, tedy způsob myšlení, který opouští zvyklosti staré kultury a promlouvá k novému druhu lidí, k obyvatelům kyberprostoru.

Mozek, zdroj chaosu

Hlavními hrdiny tohoto podivuhodného hybridního prostředí jsou chaos a lidský mozek. Chaos chápe Leary v podstatě historicky a psychologicky, tedy jako protiklad civilizačního řádu. Proti chaosu, jenž je pro něj symbolem individuální svobody a tvořivosti, stojí systém moci, Řád, který se vždy snaží jednotlivce donutit, aby poslouchal, modlil se, věřil autoritám a byl ochoten se obětovat. Civilizační řád nabývá různých podob: vlády náčelníků a šamanů, kněží a králů, vědců a politických úředníků. Může být feudální, imperiální, koloniální, totalitní či kapitalistický, jeho podstata však zůstává vždy stejná: chce se udržet u moci, což může udělat jen tak, že neutralizuje podvratné síly individuální svobody.

Mozek vystupuje v Chaosu a kyberkultuře, obrazně řečeno, jako zdroj chaosu. Přidržíme-li se Learyho lidového platonismu, dá se říct, že tak jako je u Platóna individuální duše obrazem duše kosmické, je u Learyho lidský mozek obrazem vesmíru. Leary proto mluví o mozku jako o vnitřním chaosu. Náš mozek je podobně jako nám známý vesmír organizován coby intergalaktická síť, je propojením stovek milionů neuronů, jež je schopno generovat nekonečné množství významů. Hlavním smyslem a prostředkem sociální kontroly je omezit možnosti individuálního mozku putovat vlastním vnitřním vesmírem a kontrolovat jej pomocí symbolického řádu. Prakticky se to děje tak, že výklad světa a příslušná mediální technologie jeho šíření – vyprávění, rituál, tištěné slovo, obraz či architektura – je pod kontrolou specializované třídy, která úzce spolupracuje s politickou mocí nebo je přímo její součástí.

Stali jsme se doplňky svých přístrojů, bateriemi Matrixu anebo suverénními občany kyberprostoru?

A zde vstupují na scénu psychedelické látky nebo, jak jim občas Leary přezdívá, informační chemikálie (informational chemicals). Ty mají totiž schopnost systém symbolické kontroly mysli narušit, přeprogramovat naše kulturně a sociálně zažité způsoby myšlení a vnímání a uvolnit vnitřní zdroje chaosu. Existují samozřejmě jedinci, kteří to dokážou i bez podpůrných látek. Leary mezi ně řadí třeba Kolumba, Galileiho či Marka Twaina, tedy ty, kdo se odvážili překročit horizont dosavadního kulturního vědění a převrátit ho nebo radikálně změnit. A právě s touto schopností a s touto nadějí spojuje Leary i další kyberkulturu.

Ovládání informací

Abychom porozuměli utopickému pojetí kyberkultury, je třeba připomenout hlavní filosofický pramen, z něhož Leary čerpá. A tím je filosofie médií kanadského autora Marshalla McLuhana. McLuhan byl jeden z prvních, kdo ve svém díle vysvětloval vztah člověka a technologií, zejména těch informačních. Zjednodušeně řečeno, podle McLuhana si nelze představit lidskou kulturu bez techniky, přičemž technika je extenzí člověka, rozšiřuje naše možnosti a mění náš způsob bytí na světě. Informační technologie jsou pak rozšířením našich smyslových a komunikačních schopností. Lidská společnost, která ovládá písmo, se zásadně liší od té, která ho neovládá. A právě nadvláda nad informačními technologiemi určuje povahu společnosti. Jak Leary několikrát opakuje: „Změníte-li jazyk, změníte společnost,“ což neznamená nic jiného, než že společnost ovládá ten, kdo ovládá komunikační technologie. Chceme-li tedy změnit společnost, je třeba změnit média.


„Změníte-li jazyk, změníte společnost.“ – Timothy Leary

Leary na základě těchto úvah redukuje celé dějiny civilizace na souboj o vládu nad informacemi. V kmenových společnostech řídili média a informační toky ti staří a zkušení. Ve větších, centralizovaných společnostech vždy vznikla specializovaná skupina kněží, vykladačů, vědců a byrokratů, jejichž úkolem bylo a je centralizovat informační toky a ovládat sdílené vzorce vnímání a myšlení. Pokud jde o moderní dobu, ta v sobě má z tohoto hlediska vždy dvojí tendenci. Na jedné straně začíná rozšířením technologie knihtisku, jež umožnila decentralizovat vědění a rozšířit je do celé společnosti. Ne náhodou začala evropská modernita tím, že si lidé začali sami tisknout a dokonce překládat bibli. Zmocnili se totiž technologie šíření informací, která dříve patřila církvi. Na druhou stranu se moderní doba vyznačuje vznikem institucí, jejichž posláním je informační technologie kontrolovat: od knihoven a vědeckých společností přes univerzity a školský systém až po nakladatelství a mediální korporace. Vrcholem obou procesů, centralizace i decentralizace, byl potom vznik rádia a televize, které se masově rozšířily do všech domovů, ovšem jejich obsahy a samotná technologie vysílání stále zůstává pod nadvládou úzké vrstvy techniků, vlastníků a politiků.

Nově příchozí kyberkultura má v sobě rovněž obojí směřování. Jak dnes již dobře víme, přinesla jak komunikační a informační svobodu, tak nové formy ovládání. Leary a jeho souputníci byli v tomto směru nepochybně optimisté a vkládali do kybernetické revoluce podobně utopické naděje jako do té psychedelické. Kybernetická kultura měla podle nich přinést recept na to, jak se vyhnout televizní diktatuře a jak nově demokratizovat společnost. Podobně jako psychedelika otevírají i kybernetické technologie brány chaosu. Díky nim, díky obrazovkám a klávesnicím, ale také kyberbrýlím a rukavicím, a ideálně celým kybernetickým oblekům, jak si je naposledy vysnili autoři filmu Ready Player One, může náš mozek volně proplouvat oceánem elektronických dat a může v nich vytvářet své vlastní obsahy, které nebude moci ovládat nikdo centrální. K základním lidským právům nové kybernetické doby by proto mělo podle Learyho patřit také právo na vlastnictví osobního procesoru.

Nové otroctví?

Dnes již téměř každý svůj osobní procesor vlastní, a často hned několik – v telefonu nebo počítači, pračce či ledničce. Je také zřejmé, že exploze kybernetické kultury přinesla zásadní změny ve způsobech komunikace, ve formách vlastnictví i v organizaci společnosti. Otázkou zůstává, jestli se vlastnictví osobních digitálních technologií stalo nástrojem osvobození a demokratizace, anebo spíš prostředkem nového otroctví. Stali jsme se doplňky svých přístrojů, bateriemi Matrixu anebo suverénními občany kyberprostoru? A je Kyberie prostorem tvořivosti, propojení a svobody, nebo spíš prostorem šikany, pomlouvání, pornografie a kontrolovaného systému nakupování? Ovládáme své „osobní informační technologie“ my, anebo spíš korporace a vlády? Je naší budoucností kybernetická Říše středu, která elektronicky řídí celou populaci a informačně expanduje po celém světě? Existuje ještě nějaká možnost odporu, jak si ji představovali autoři Chaosu a kyberkultury, v podobě hackerů, kyberpunkerů a nezávislých kybernautů? A má ještě smysl?

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!