Číst ji dnes, 25 let od jejího vydání, má proto smysl hned dvakrát. Zaprvé proto, že jde o krystalický výraz přelomové dekády ve vývoji moderní civilizace, a zadruhé proto, že představuje vizi blízké budoucnosti, která se stala naší přítomností. Kniha je to v podstatě podvratná, a to nejen svým obsahem, ale i tím, jak je udělaná. Má totiž podobu literární asambláže, tedy propojení různých literárních technik: esejů, motivačních citátů, rozhovorů, výkřiků, memoárů a obrazů, jež dohromady vytváří chaotický, vnitřně členitý, a přitom souvislý celek. Myšlenkový jádrem knihy je pozdní pop-filosofie T. Learyho, která je také velmi pestrá.
Leary redukuje celé dějiny civilizace na souboj o vládu nad informacemi.
Leary tu v různých zjednodušujících zkratkách mixuje různorodé vlivy: buddhismus i taoismus, židovství i křesťanství, kyberpunk, teorii médií, kvantovou fyziku, psychologii, evoluční teorii, sémiotiku, psychonautiku, platonismus, literaturu, underground, moderní umění i popkulturu. Pro někoho může být taková změť příliš nesourodá a nedůvěryhodná, nicméně právě takový chaos je tím, k čemu Leary a spol. míří. Ukazuje tak totiž nový způsob myšlení, které nepostupuje lineárně a přísně logicky, nýbrž síťově a asociativně, tedy způsob myšlení, který opouští zvyklosti staré kultury a promlouvá k novému druhu lidí, k obyvatelům kyberprostoru.
Mozek, zdroj chaosu
Hlavními hrdiny tohoto podivuhodného hybridního prostředí jsou chaos a lidský mozek. Chaos chápe Leary v podstatě historicky a psychologicky, tedy jako protiklad civilizačního řádu. Proti chaosu, jenž je pro něj symbolem individuální svobody a tvořivosti, stojí systém moci, Řád, který se vždy snaží jednotlivce donutit, aby poslouchal, modlil se, věřil autoritám a byl ochoten se obětovat. Civilizační řád nabývá různých podob: vlády náčelníků a šamanů, kněží a králů, vědců a politických úředníků. Může být feudální, imperiální, koloniální, totalitní či kapitalistický, jeho podstata však zůstává vždy stejná: chce se udržet u moci, což může udělat jen tak, že neutralizuje podvratné síly individuální svobody.
Mozek vystupuje v Chaosu a kyberkultuře, obrazně řečeno, jako zdroj chaosu. Přidržíme-li se Learyho lidového platonismu, dá se říct, že tak jako je u Platóna individuální duše obrazem duše kosmické, je u Learyho lidský mozek obrazem vesmíru. Leary proto mluví o mozku jako o vnitřním chaosu. Náš mozek je podobně jako nám známý vesmír organizován coby intergalaktická síť, je propojením stovek milionů neuronů, jež je schopno generovat nekonečné množství významů. Hlavním smyslem a prostředkem sociální kontroly je omezit možnosti individuálního mozku putovat vlastním vnitřním vesmírem a kontrolovat jej pomocí symbolického řádu. Prakticky se to děje tak, že výklad světa a příslušná mediální technologie jeho šíření – vyprávění, rituál, tištěné slovo, obraz či architektura – je pod kontrolou specializované třídy, která úzce spolupracuje s politickou mocí nebo je přímo její součástí.
Stali jsme se doplňky svých přístrojů, bateriemi Matrixu anebo suverénními občany kyberprostoru?
A zde vstupují na scénu psychedelické látky nebo, jak jim občas Leary přezdívá, informační chemikálie (informational chemicals). Ty mají totiž schopnost systém symbolické kontroly mysli narušit, přeprogramovat naše kulturně a sociálně zažité způsoby myšlení a vnímání a uvolnit vnitřní zdroje chaosu. Existují samozřejmě jedinci, kteří to dokážou i bez podpůrných látek. Leary mezi ně řadí třeba Kolumba, Galileiho či Marka Twaina, tedy ty, kdo se odvážili překročit horizont dosavadního kulturního vědění a převrátit ho nebo radikálně změnit. A právě s touto schopností a s touto nadějí spojuje Leary i další kyberkulturu.
Ovládání informací
Abychom porozuměli utopickému pojetí kyberkultury, je třeba připomenout hlavní filosofický pramen, z něhož Leary čerpá. A tím je filosofie médií kanadského autora Marshalla McLuhana. McLuhan byl jeden z prvních, kdo ve svém díle vysvětloval vztah člověka a technologií, zejména těch informačních. Zjednodušeně řečeno, podle McLuhana si nelze představit lidskou kulturu bez techniky, přičemž technika je extenzí člověka, rozšiřuje naše možnosti a mění náš způsob bytí na světě. Informační technologie jsou pak rozšířením našich smyslových a komunikačních schopností. Lidská společnost, která ovládá písmo, se zásadně liší od té, která ho neovládá. A právě nadvláda nad informačními technologiemi určuje povahu společnosti. Jak Leary několikrát opakuje: „Změníte-li jazyk, změníte společnost,“ což neznamená nic jiného, než že společnost ovládá ten, kdo ovládá komunikační technologie. Chceme-li tedy změnit společnost, je třeba změnit média.
„Změníte-li jazyk, změníte společnost.“ – Timothy Leary
Leary na základě těchto úvah redukuje celé dějiny civilizace na souboj o vládu nad informacemi. V kmenových společnostech řídili média a informační toky ti staří a zkušení. Ve větších, centralizovaných společnostech vždy vznikla specializovaná skupina kněží, vykladačů, vědců a byrokratů, jejichž úkolem bylo a je centralizovat informační toky a ovládat sdílené vzorce vnímání a myšlení. Pokud jde o moderní dobu, ta v sobě má z tohoto hlediska vždy dvojí tendenci. Na jedné straně začíná rozšířením technologie knihtisku, jež umožnila decentralizovat vědění a rozšířit je do celé společnosti. Ne náhodou začala evropská modernita tím, že si lidé začali sami tisknout a dokonce překládat bibli. Zmocnili se totiž technologie šíření informací, která dříve patřila církvi. Na druhou stranu se moderní doba vyznačuje vznikem institucí, jejichž posláním je informační technologie kontrolovat: od knihoven a vědeckých společností přes univerzity a školský systém až po nakladatelství a mediální korporace. Vrcholem obou procesů, centralizace i decentralizace, byl potom vznik rádia a televize, které se masově rozšířily do všech domovů, ovšem jejich obsahy a samotná technologie vysílání stále zůstává pod nadvládou úzké vrstvy techniků, vlastníků a politiků.
Nově příchozí kyberkultura má v sobě rovněž obojí směřování. Jak dnes již dobře víme, přinesla jak komunikační a informační svobodu, tak nové formy ovládání. Leary a jeho souputníci byli v tomto směru nepochybně optimisté a vkládali do kybernetické revoluce podobně utopické naděje jako do té psychedelické. Kybernetická kultura měla podle nich přinést recept na to, jak se vyhnout televizní diktatuře a jak nově demokratizovat společnost. Podobně jako psychedelika otevírají i kybernetické technologie brány chaosu. Díky nim, díky obrazovkám a klávesnicím, ale také kyberbrýlím a rukavicím, a ideálně celým kybernetickým oblekům, jak si je naposledy vysnili autoři filmu Ready Player One, může náš mozek volně proplouvat oceánem elektronických dat a může v nich vytvářet své vlastní obsahy, které nebude moci ovládat nikdo centrální. K základním lidským právům nové kybernetické doby by proto mělo podle Learyho patřit také právo na vlastnictví osobního procesoru.
Nové otroctví?
Dnes již téměř každý svůj osobní procesor vlastní, a často hned několik – v telefonu nebo počítači, pračce či ledničce. Je také zřejmé, že exploze kybernetické kultury přinesla zásadní změny ve způsobech komunikace, ve formách vlastnictví i v organizaci společnosti. Otázkou zůstává, jestli se vlastnictví osobních digitálních technologií stalo nástrojem osvobození a demokratizace, anebo spíš prostředkem nového otroctví. Stali jsme se doplňky svých přístrojů, bateriemi Matrixu anebo suverénními občany kyberprostoru? A je Kyberie prostorem tvořivosti, propojení a svobody, nebo spíš prostorem šikany, pomlouvání, pornografie a kontrolovaného systému nakupování? Ovládáme své „osobní informační technologie“ my, anebo spíš korporace a vlády? Je naší budoucností kybernetická Říše středu, která elektronicky řídí celou populaci a informačně expanduje po celém světě? Existuje ještě nějaká možnost odporu, jak si ji představovali autoři Chaosu a kyberkultury, v podobě hackerů, kyberpunkerů a nezávislých kybernautů? A má ještě smysl?
