Kde se ale berou ta netušená lexikální zákoutí a sémantické špílce? A proč právnická čeština užívá tolik slov a spojení zcela odlišně od běžného jazyka? Poznámka na úvod: I když někteří teoretici rozeznávají mezi jazykem právním a právnickým, my tyhle jemné nuance pro naše potřeby zcela vědomě zanedbáme; stejně tak budeme zanedbávat i řadu dalších lingvistických teorií a výkladů, takže vezmi laskavý čtenáři na vědomí, že tento text má do odborného výkladu dosti daleko.
Břemeno dějin
Právní jazyk je pracovním nástrojem jedné z nejstarších společenských věd, a jako takový si s sebou nese mimořádnou historickou zátěž. V českém jazykovém prostředí o to větší, že jeho přirozený vývoj byl po dlouhé období přetržen preferencí právnické němčiny coby hlavního, ba dokonce výlučného úředního jazyka. Obdobně jako jiné odborné terminologie se právnická čeština potýká i s protiběžnými požadavky na zjednodušení, jdoucími převážně z řad právních laiků, a současně na maximální jednoznačnost, ustálenost a komplexnost vycházející z požadavků právní praxe. Tlak na obecnou srozumitelnost je přitom poměrně silný například v porovnání s medicínou nebo některými technickými obory, které se při komunikaci s řadovou veřejností mohou snížit na niveau obecného jazyka, aniž by přitom musely svou odbornou terminologii jakkoli upravovat – stačí, pokud ji na chvíli přestanou užívat. A konečně je zde i vliv do určité míry specifických způsobů právní interpretace (označované odbornou veřejností jako „logické postupy“, v čemž mnoho inženýrsky založených právních laiků shledává jistou míru nadsázky) a jejich systematického (posloupného) uplatňování při výkladu právního předpisu nebo samozřejmě vliv judikatury, kdy zvláště některé konkrétní senáty Ústavního soudu oblibují vykládat právní texty v zájmu vyššího dobra (často bez jakékoli ironie) takovým způsobem, že výsledný význam toho kterého ustanovení je pro neprávníka odtrženého od kontextu zcela kontraintuitivní.
Pokud do propasti zíráte příliš dlouho, snadno zjistíte, že je vaše odborná terminologie k nerozeznání od zločineckého argotu.
Nebudeme se ale pouštět příliš hluboko do odborných lingvistických teorií. Pro naše potřeby si vystačíme se stručným shrnutím, že hlavní díl odpovědnosti na současné podobě právnického jazyka (slovní zásoby i slohu) nese v českém kontextu římskoprávní teorie, otrocký překlad právnické němčiny a výše zmíněná potřeba jazykové stability. Pokud jde o německé vlivy, například první republika zcela postrádala oficiální závazný text občanského zákoníku v českém jazyce a existovala toliko původní německy psaná verze. Díky tomuto konzervativismu a tradičnímu respektu k právní kontinuitě jsou ovšem svým adresátům víceméně srozumitelné i právní texty z první republiky, zatímco leckterý jiný kus textu z téže doby svou srozumitelnost i ve vztahu k zamýšleným recipientům postrádá. Nemažme si ale med kolem úst. Při hodnocení právnického jazyka je potřeba hodně shovívavosti, protože je v první řadě pracovním nástrojem otáčejícím se takřka výhradně kolem nejrůznějších norem, jejich tvorby a výkladu, avšak uměleckých ambicí či všemožných berliček pro nezasvěcence v sobě skrývá pramálo.
Termíny a terminologie
Termíny a terminologie tvoří gros každé odborné hantýrky. Ne nutně za účelem posílení pocitu vlastní výlučnosti, jako spíše s cílem vyhnout se nekonečnému opakovaní definic nejčastěji užívaných pojmů. Relativně nejpohodlnější pozici mají v rámci odborného jazyka ty právní termíny, které jsou ve vztahu k jazyku většinovému natolik exotické, že nevyvolávají příliš chybných konotací a jsou milosrdně komoleny jen minimálně a hlavně vzácně. Nenacházejí zkrátka v běžném jazyce své uplatnění. Nakonec jak často nonšalantně prohodíte v mluveném hovoru slova jako „prokura“, „prekluze“ nebo „kognátské příbuzenství“? Tedy, pokud jste se zrovna nepřišli najíst do menzy právnické fakulty a nesnažíte se všemi silami zapadnout. I zde se ale najdou nešťastníci jako „svěřenský fond“ (viz § 1448 a násl. občanského zákoníku), který i mnozí zástupci odborné veřejnosti umanutě komolí jako fond svěřenecký, nebo výraz „koncipient“, kdy si každý takovýto „advokát v zácviku“ musí zvyknout, že bude označován výrazy „kondicient“, „koicipient“, „inspicient“ a podobně.
Poněkud složitější je postavení termínů a jejich spojení, které mají v obecném jazyce význam rozvolněný či posunutý oproti odborné terminologii. Sem spadá například pojem „osoba blízká“, „příslušenství“, nebo rozdíl mezi „zcizit“ (převést vlastnictví) a „odcizit“ (ukrást). A samozřejmě oblíbený termín „právní moc“ znamenající, že určité rozhodnutí orgánu moci veřejné platí a je (samozřejmě až na výjimky) nezměnitelné, opisovaný v lidové mluvě též jako „směroplatnost“ nebo „právoplatnost“ (což je v podstatě fain výraz, který pro tuto vlastnost rozhodnutí užívá v rámci oficiální terminologie právo slovenské). Vypečeným výrazem je v tomto ranku slovo „zásadně“, které v právnickém jazyce znamená „obvykle“, nebo „až na výjimky“ a může dle kontextu znamenat cokoli od „je to tak vždy, ale ze zvyku se kryju,“ po „nevyjde to skoro nikdy, ale moc si přeju, abyste do toho šli.“
Zvláštní status mezi těmito výrazy mají tzv. legislativní zkratky, které většina právních předpisů obsahuje ve svých úvodních ustanoveních (asi nejčastěji mezi § 2 a § 10, s výraznou výjimkou trestního zákoníku, který si ponechává prostor pro svá výkladová ustanovení až v §§ 110 až 139). Jedná se o výrazivo, které nabývá specifického ad hoc definovaného významu jen pro potřeby určité právní úpravy reprezentované zákonem, jeho prováděcími právními předpisy (vyhláškami a příp. nařízeními vlády), respektive v některých případech jinými zákony upravujícími tutéž právní materii. Většinou se jedná o jinak zcela obecné a neurčité termíny jako „stavba“, „uvést na trh“, „větší škoda“ a podobně. Pro tyto termíny tak platí, že ani právník vám je s jistotou nevyloží, pokud mu současně nesdělíte kontext, v němž je používáte. A často se s tímto fenoménem setkáme i ve smlouvách či jiných ad hoc činěných úkonech (žalobách, rozsudcích atd.), kdy autor, aby se vyhnul nutnosti neustálého opakovaní „nebytový prostor č. XY zapsaný v katastru nemovitostí na LV YX vedeném pro…“ atd., raději hned při prvním definování tohoto prostoru informuje čtenáře, že dále jej bude označovat jen jako „Nebytový prostor“. A protože právo je jako každý komplexní normativní systém postaveno na výjimkách z výjimek, i zde nacházíme některé výrazy, jejichž definice je v textu právních předpisů umně skryta před zraky laiků, a například výraz „rozhodnutí“ tak znamená něco jiného vztažen k rozhodování soudů (generický výraz nijak nepopisující, zda je o rozsudek, usnesení, opatření…) či správních orgánů (rovněž generický výraz, ale současně i konkrétní základní forma výstupu činnosti správních orgánů – dalším takovým „útvarem“ může být usnesení, opatření obecné povahy atd.).
Nedokonalý systém je většinou přeci jen lepší než naprostý chaos.
Poslední specifickou skupinu (alespoň pro naše potřeby) pak mohou tvořit výrazy vysloveně slangové, se kterými se ve formálním psaném textu setkáte jen výjimečně. Zvláště bohaté je na ně právo trestní, neboť jak věděl už Friedrich Wilhelm Nietzsche, pokud do propasti zíráte příliš dlouho, snadno zjistíte, že je vaše odborná terminologie k nerozeznání od zločineckého argotu. Ale obdoby „mařenek“ (trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 trestního zákoníku, v praxi nejčastěji v podobě porušování zákazu řízení), „nepotrestů“ (nepodmíněný trest odnětí svobody, termín vytvořený podle vzoru „české dopravní kanceláře“, tj. ČEDOKU), „amin“ (tedy amnestií) a „ušatých svědků“ (svědek, který zná popisovaný skutkový děj toliko z doslechu) má ve svém jazykovém substrátu obsaženo každé právní odvětví. A konečně, svůj význam mají v právním jazyce i takzvané jazykové šablony. Tedy víceslovné konstrukce úzce související se stylistikou právního textu jako takovou, často tvořící až celé věty, které jsou užívány ve specifické podobě a nesou s sebou v právním jazyce specifický význam. Řadu z nich právníci a jiné osoby fušující do právnického řemesla užívají coby automatismy s frekvencí a tvrdohlavostí, která nemá daleko ke grotesce. Pokud jste už někdy využili příležitost prostudovat větší počet policejních protokolů najednou, jistě mi dáte za pravdu.
Achtung! Minen!
S ohledem na vše výše naznačené je třeba si pro práci s právním textem vštípit nemalou opatrnost a odstup. Objektivně není snadné pracovat se systémem, kde každá dělící čárka či velké písmeno mohou vést k totální změně významu použité věty („Pojďme jíst, děti!“, „Pojďme jíst děti!“… „kde výraz „děti“ označuje sušenku ve tvaru houpacího koníka“), a který je současně vystaven stejné chybovosti a nedokonalosti, jako jakýkoli jiný obor lidského konání. Každopádně je při tomto tanci minovým polem rozumné zkusit vždy v právním textu alespoň letmo vyhledat nějaká ta výkladová ustanovení a současně se příliš neupírat na jejich jednoznačnost a univerzálnost. Pokud vám například autor smlouvy slíbí, že ji bude dále v textu označovat jen jako „Smlouvu“, neznamená to ještě, že na pěti či šesti místech nebude odkazovaná jako „smlouva“, tj. s malým „s“ na začátku. Naštěstí (či naneštěstí, podle vaší konkrétní situace) ale platí, že tyto tzv. chyby v psaní nemají na platnost textu, resp. jím reprezentovaného právního jednání vliv. Tento princip se použije stejně pro vaši nájemní smlouvu jako pro rozsudek, kterým vás soud posílá na 6 let za mříže kvůli pěstování většího množství konopných rostlin na kšeft. Proč si tedy vůbec někdo dělá to násilí s definováním jasných termínů? S trochou štěstí se přeci jen ve většině případů pisatel trefí a zbytek si snadno domyslíte. A nedokonalý systém je většinou přeci jen lepší než naprostý chaos.
Na závěr pak ještě poznámka pro opravdové fajnšmekry: máte-li skutečný zájem o jazyk právních předpisů, nesmíte minout dokument nazvaný „Legislativní pravidla vlády“. Jejich text je dostupný online a jde o průběžně aktualizované usnesení vlády, které upravuje pravidla pro tvorbu právních předpisů. Tato pravidla bývají respektována i při tvorbě právních předpisů, které nejsou tvořeny členy vlády nebo jejich podřízeným, už z důvodu výše zmiňovaného zájmu na jednoznačnosti a konzistentnosti právních předpisů. Mezi jinými zjistíte, jaký je rozdíl mezi tím, když použijete právní normu „obdobně“ a „přiměřeně“, jakou strukturu má mít důvodová zpráva k zákonu a co se z ní dá vyčíst, proč „Lex Beneš“ (zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše) není právní normou a „Lex Masaryk“ (zákon č. 22/1930 Sb. z. a. n., o zásluhách T. G. Masaryka) není o mnoho lepší, a podobně.
