Aktuální článek
Zrušení nahrávky: Jak jsem se s pomocí MDMA zbavila traumatu

Zrušení nahrávky: Jak jsem se s pomocí MDMA zbavila traumatu

  • Jak vlastně probíhá klinické testování MDMA z pohledu účastníka? O své zážitky se rozhodla podělit Lori Tiptonová, která se kvůli posttraumatické stresové poruše účastní MDMA-asistované psychoterapie.

Lori

Když hraje nahrávka, poslouchá se nahrávku. Nahrávka se musí za každou cenu přehrát.

Musíš být neustále ve střehu. Jakmile polevíš, stane se něco hrozného. Zamkni dveře. Zkontroluj, jestli jsou dovřená okna. Přesvědč se, že je zamknutý zadní vchod. Je třeba věnovat pozornost maličkostem, lidi jsou lajdáci. Přední dveře jsi zamkla, ujisti se ale, jestli přece jen nejsou otevřené. Vždycky musíš vědět, kde máš únikový východ. Pokud jím někdo vejde dovnitř, pokus se najít jiný. Dostanou-li se dovnitř oběma, někam se schovej. Když tě tam najdou, braň se. Jsi statečná. Jsi ostražitá. Ano, taková jsem, to jsem já. A jestli mě zabijí, tak ať.

Když jsi v práci a někdo vejde do baru a vypadá naštvaně, chce tě zabít. Poznáš to z výrazu v jeho tváři – tenhle člověk tě sem prostě přišel zabít. Přišel pozabíjet úplně všechny. Tušíš, že se stane něco hrozného. Něco příšerného. Nevadilo by ti umřít, to by aspoň dávalo smysl. Stejně jsi sama. Všichni jsme. Každý je tu jen sám za sebe. A i kdyby to tak nebylo, stejně by ti nikdo nerozuměl. Nikdo tě nemiluje. Jak by mohli? Tohle už máš v sobě vyřešený – nikdo přece nechce být s takovou bezcennou nulou. Nic mě nedokáže přesvědčit o opaku. Nemůžeš jít k terapeutovi a nechat se zdrogovat, protože ty nic takového nemáš zapotřebí. Jsi silná ženská. Jsi opatrná. Jsi statečná. Dokážeš fungovat sama. Drogy jsou jen pro lidi, kteří fungovat nedokážou. Kromě toho, i kdybys to zkusila, nebude to fungovat, protože tobě nefungovalo nikdy nic. Takovou bolest nikdo nezná – nikdo doopravdy neví, jak se cítíš.

Když hraje nahrávka, posloucháme nahrávku. Nahrávka se musí za každou cenu přehrát.

„Lori,“ ozývá se znenadání můj muž. „Dělám v baru, vedu v podstatě normální život a nejhorší, co jsem kdy viděl, byla nějaká opilecká rvačka. Kdežto ty? Ty jsi přišla k mámě domů a našla tam dva mrtvé lidi. Tobě se zabila máma. Takže máš mnohem lepší představu než já, co se člověku může přihodit hrozného. Dokážeš si představit mnohem větší hrůzy, protože jsi to zažila na vlastní kůži.“

Když hraje nahrávka, poslouchá se nahrávku. Nahrávka se musí za každou cenu přehrát.

Přetočit, přehrát znovu. Musíš být neustále ve střehu. Jakmile polevíš, stane se něco hrozného… 

Příprava

„Než jdu spát, trávím někdy celé hodiny sledováním videozáznamů ze sezení,“ říká dr. Ray Worthy. Během své lékařské praxe na psychiatrické klinice prováděl vyhodnocení výzkumného programu zabývajícího se léčením posttraumatické stresové poruchy (PTSD) prostřednictvím psychoterapie, při níž se využívá MDMA neboli lidově extáze. „Bylo to fascinující. Respondenti zpracovávali hodně náročná traumata, a to způsobem, na jaký nejsme z běžné psychoterapie zvyklí. Byl jsem svědkem různých katarzí, momentů pochopení i náhlých prozření, na základě kterých se člověku může i změnit život.“

To, že jsem stále naživu, a navíc se mám i ráda, je malý zázrak.

Worthy se však snaží krotit nadšení: „Pokud se něco rýsuje až moc slibně a růžově, zpravidla to končí zklamáním. Je nezbytné přejít k další fázi testování, tentokrát ve větším měřítku, abychom viděli, zda se podaří znovu dosáhnout stejných výsledků.“ Podle Worthyho jsou nicméně závěry, které přineslo další testování s ročním odstupem, „naprosto nevídané“: 68 procent účastníků již netrpělo PTSD. V srpnu 2017 americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) oficiálně označil MDMA za „průlomovou terapii“ při léčbě PTSD. FDA toto označení uděluje pouze tehdy, pokud předběžné klinické důkazy získané během léčby vážných nebo životu nebezpečných chorob prokážou výrazné zlepšení oproti již existujícím způsobům léčby. Důsledky těchto zjištění fascinují také dr. Shari Taylorovou, terapeutku sídlící v New Orleans, jež se poprvé dozvěděla o léčebném potenciálu psychedelik v dokumentu Molekula duše. K práci Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia (MAPS) a dr. Worthyho ji přivedl profesní zájem. „Existuje-li způsob, jakým bych se do toho mohla zapojit, chci ho vyzkoušet,“ svěřila se mu. 

Frustrující léčba

„Výzkum v oblasti psychiatrie nepřinesl velký pokrok a léčba PTSD někdy bývá frustrující,“ tvrdí Taylorová. „Při prvních testech s MDMA se stav pacientů postupem času stále zlepšoval. Nemuseli už užívat další léčiva, což je obrovský úspěch. Jsem opravdu fascinovaná tím, že máme k dispozici lék, který stačí užít jen třikrát, ale i poté pokračuje ozdravný proces.“ MAPS nyní školí týmy terapeutů, jak vést psychoterapeutická sezení se zapojením MDMA. Ta se sice v mnoha ohledech od běžných zvyklostí v oboru liší, Worthy si ale dává pozor, aby to nevyznělo, že zavrhuje tradiční psychoterapii – právě naopak, tu doporučuje každému jako cestu k osobnímu růstu. „Nechápejte mě špatně, může jít o velmi přínosnou lekci. Je to výjimečná pouť.“

„Platí tady jiné zásady než při běžné terapii,” vysvětluje Taylorová. „Trávíte osm hodin s někým, kdo je po celou dobu v podstatě ve změněném stavu vědomí, a velice se s ním sblížíte. Existuje tam určitá míra důvěry, začnete k tomu člověku cítit náklonnost. Chcete, aby se uzdravil. Můžeme dělat věci, které nejsou při tradičních terapiích dovoleny – držet klienty za ruce, zapojit tělesný kontakt. Ano, je velmi důležité nepřekračovat určité hranice, na druhou stranu ale lidé potřebují cítit, že vám na nich záleží.“ 

Důvěrný vztah

Během sezení se Worthy a Taylorová jako terapeutický tým snaží s účastníky vytvořit vztah založený na důvěře. Poté následuje fáze, v níž se pacientovi podává MDMA. „Chceme nejprve získat hrubou představu, čili ještě před nasazením léku necháme traumata, ať se sama vynoří na povrch. Ať jsme v obraze, když pak něco takového vyvstane během terapie,“ popisuje Worthy. „Ono k tomu ostatně dojde, je to téměř nevyhnutelné.“ Zatímco tým terapeutů může účastníkům pomoci nasměrovat myšlenky k traumatickým vzpomínkám, se kterými se chtějí popasovat, hlavní roli během terapie hrají právě prožitky po podání látky. Worthy i Taylorová si předsevzali do procesu nezasahovat. „Při práci s MDMA je velkou částí naší pracovní náplně držet se stranou. Nechceme stát v cestě přirozenému průběhu léčby. Pod vlivem MDMA se celý proces spustí samovolně,“ vysvětluje Worthy.

Tato metoda pracuje s konceptem „vnitřního léčitele“, jenž pacienta vede k řešení jeho vlastních traumat. „Léky vás dovedou k myšlenkám, se kterými se potřebujete vypořádat,“ uvádí Taylorová, jež terapii sama podstoupila během svého výcviku, a dodává: „Můj vnitřní léčitel vyvolal z hlubin psychiky věci, na něž jsem celé roky nepomyslela, ale kterými jsem se podvědomě stále zabývala.“

Koncept vnitřního léčitele pochází od Čecha Stanislava Grofa, jednoho z průkopníků psychoterapie s využitím psychedelických látek. Protokol týkající se MDMA vydaný MAPS z jeho práce výrazně čerpá. „Pořezaná kůže má tendenci hojit se a postupně zacelovat. Zastávám názor, že totéž platí i pro psychiku. Toužíme se vyléčit. Sami poznáme, kdy je nám dobře,“ vysvětluje Worthy Grofovu ústřední myšlenku. Jakmile během terapie dojde ke komunikaci mezi terapeutem a pacientem, Taylorová se především snaží udržovat klienta v obraze: „Držíte si odstup a umožníte jim otevřít se a propojit sami se sebou, zatímco o sobě získávají nové poznatky. Tak mohou být svědky vlastního uzdravování.“ 

Terapie

Testování psychoterapie s využitím MDMA bylo zaměřeno na osoby trpící PTSD, u nichž se neosvědčila žádná jiná dostupná forma léčby. Lori Tiptonová se přihlásila do jedné ze studií prováděných společností MAPS. „Vyzkoušela jsem každé legální řešení, které se u mých obtíží doporučuje. Nechala jsem se objednat u všech možných doktorů, konzultovala jsem zkušené specialisty. Vyzkoušela jsem nejrůznější antidepresiva a anxiolytika i všechny přírodní metody. A něco vám řeknu – i kdybyste mě celou natřeli nějaký zázračným olejem a nechali mě deset hodin meditovat, pořád budu trpět posttraumatickým stresem.“ Obavy, kterými se neustále sužovala, ji nakonec dovedly až k prvnímu psychoterapeutickému sezení s MDMA. To začalo pozvolna podáním léčiva. Poté si Lori zničehonic začala vzpomínat na věci, jež ani nesouvisely s jejími traumaty.

Jsem nejen pro dekriminalizaci, ale i pro to, aby k MDMA měl přístup opravdu každý.

„Jako by mi někdo v mozku otevřel kartotéku a vytahoval z ní krásné vzpomínky. Nešlo jen o pomíjivé záblesky, byla jsem do nich ponořená, znovuprožívala jsem ty dávné okamžiky celým svým tělem. Během jednoho sezení se mi neustále vracely vzpomínky na pláže a vodní parky, kam jsme jako děti jezdili s bratrem. Byl to nádherný zážitek – už ani nevím, kdy se mi tyhle vzpomínky vybavily naposledy.“

„Je mi do pláče, jen na to pomyslím,“ dodává. „Byly to silné momenty. Uvědomila jsem si, že jsem kdysi jako dítě byla nesmírně šťastná. Cítila jsem tu radost v srdci, přímo ze mě sálala. To je celé kouzlo téhle situace – pochopíte, že k těm emocím máte neustále přístup.“ 


Pocity pod kontrolou

V průběhu terapie Lori Tiptonová zjistila, že nemusí být ve vleku svých emocí. „V různých životních situacích zakoušíme různé emoce. Někdy jsme plní radosti a veselí, jindy nás přepadne hrůza nebo vztek. To ale neznamená, že v nás tyhle pocity mají i zůstat nebo že nás mají nějak definovat.“ Přesto i na ni občas přijdou pochyby: „Vážně s sebou všechny ty pocity nenosím? Mohu něco cítit, prožívat, ale taky se od toho mohu odpoutat – a to má být jako v pořádku?“ S mnoha významnými postřehy z psychoterapie využívající MDMA se dá pracovat, poněvadž je možné je chápat i na emocionální úrovni, ne pouze rozumem. Jak poznamenává Lori: „Látka mě uvedla do stavu naprostého blaha a umožnila mi tak snadněji se těmto pocitům otevřít. Můžete pak od sebe oddělit vlastní pocity a svou osobnost. Stačí mezi nimi vytvořit jen nepatrný prostor, abyste změnili pohled na věc. Uvidíte svůj životní příběh v úplně novém světle.“

Po smrti matky navštívila Lori médium, které údajně dokázalo komunikovat s mrtvými. Podle média byla životní energie její matky „uzamčena v nepředvídatelném a nezdravém stavu bytí, odkud se jí zatím nepodařilo vymanit.“ Tato informace na Lori silně zapůsobila, poněvadž matku věrně vystihovala. Představa, že lidé po smrti zůstávají uvězněni ve smyčce svých posledních strastí, ji zdrtila. Během terapie ale postřehla spojitost mezi touto představou a vztahem s matkou: „Posadila jsem se. Došlo mi, že jsem na to právě přišla. Zapsala jsem si: ‚Tím, jak v sobě máme zafixované vzpomínky na naše blízké, je možná držíme uvězněné v dané energii. Osvobození nastane, až když dokážeme vzpomínky respektovat a naučíme se je přijímat bez toho, aby vytvářely tu samou realitu.‘ Uvědomila jsem si, že senzibilka necítila energii mé matky. Pouze vnímala, jak v sobě zadržuji matčinu energii.“

Lori došlo, že problém vězí v tom, že matce nikdy neodpustila. Časem se naučila, že se za vracející negativní vzpomínky nemá kárat a místo toho stačí jen doopravdy pochopit, že své pocity má pod kontrolou jen ona sama. Není neobvyklé, že účastníci tohoto druhu psychoterapie zažijí podobné záblesky poznání. „Jako bych se celý život dívala na svět přes špinavé brýle a ani si neuvědomovala, že jsou špinavé. Teď jako by mi z nich někdo všechny nečistoty setřel,“ popisuje Lori. 

Integrace

„Můžete se dočkat opravdu cenných vhledů do své psychiky,“ uvádí dr. Shari Taylorová. „Pokud se vám ale poté nepodaří to, co jste se dozvěděli, uplatnit v každodenním životě, byla to zbytečná práce.“ Taylorová pacientům doporučuje zvážit každý takový vhled zvlášť a zamyslet se, jak ho mohou do svého života snadněji začlenit. Dr. Ray Worthy k tomu poznamenává, že psychoterapeutická sezení doplněná MDMA mohou odstartovat proces, během něhož bude k takovým psychologickým vhledům docházet postupně: „Jak se ukázalo ve druhé fázi testování, první vhledy a poznatky se obvykle daří integrovat hlouběji do myšlení až s postupem času.“

O rok později má Lori Tiptonová pocit, že se jí daří lépe dosahovat důležitých životních cílů, především pokud jde o vztah se svým dítětem. Před terapií ji syn vnímal jako autoritativního, přísného a věčně ustaraného rodiče. „Teď když mi náš pětiletý kluk řekne, že je se mnou legrace, je to ten nejlepší pocit na světě. Ta proměna je k nezaplacení.“ Zároveň přiznává, že ještě není zcela vyléčená a stále nepřekonala smutek. Avšak s tím, jak nyní lépe reaguje na určité situace, se jí zlepšily i vztahy s ostatními lidmi. „K manželovi, nejbližším přátelům i otci a jeho partnerce mám teď silnější pouto. Náš vztah nebyl nikdy lepší.“

Při práci s MDMA je velkou částí naší pracovní náplně držet se stranou.

Kdykoli ji ještě před účastí ve studii něco rozrušilo, nešlo vyvolanou reakci zastavit, dokud nakonec sama neodezněla. „Pokud jsem měla pocit, že se na mě někdo chce v něčem vykašlat, podrážděně jsem na něho vyjela a snažila se ho z toho úmyslu usvědčit.“ Při sezeních reflektujících terapii zjistila, že na to funguje podobenství s nahrávkou na magnetofonové pásce. „Teprve po zkušenosti s MDMA jsem si v kritických chvílích dokázala uvědomit: ‚Jasně, tohle je ta nahrávka.‘ Když někdo zmáčkl tlačítko pro přehrání, nešlo to zastavit.“ Postřehy získané během terapie jí pomohly naučit se, jak tyto nenadálé spouštěče zvládat: „Nahrávku přece nemusím vůbec pouštět. A pokud se náhodou spustí, mohu dát pauzu, protože už vím, že páska nemusí dohrát až do konce.“ 

Lépe dříve než později

Od ukončení výzkumu věnuje Lori Tiptonová hodně času a energie tomu, aby zvýšila veřejné povědomí o účincích MDMA jako léku. „To, že jsem stále naživu, a navíc se mám i ráda, je malý zázrak. Tahle látka by neměla být nelegální. Jsem nejen pro její dekriminalizaci, ale i pro to, aby k ní měl přístup opravdu každý,“ tvrdí. „Spousta lidí trpí nějakým druhem traumatu. Není důvod, aby neměli možnost si to sami vyzkoušet.“ Přesto zůstává opatrná: „Zdráhám se tvrdit, že MDMA vyléčí každého, protože nevěřím, že účinky budou stejné úplně u všech. Pokud má ale potenciál vyléčit většinu pacientů, mělo by být dostupné pro všechny.“

Po ukončení studie navázala kontakt s dalším účastníkem, který podstoupil stejný druh léčby. „Poslala jsem mu e-mail a zeptala se ho: ‚Mám jen jedinou otázku: litujete toho?‘ Zavolal mi a krátce jsme spolu hovořili. ‚Lori, vy zníte tak na… Kolik vám je? Něco přes třicet?‘ zeptal se mě. ‚Je mi skoro čtyřicet,‘ odpověděla jsem. ‚Mně je téměř šedesát,‘ řekl mi. ,A dal bych asi cokoli za to, abych dostal příležitost tu terapii vyzkoušet mnohem dříve. Mohl jsem toho v životě tolik dosáhnout!‘“ 

Zdroj: psychedelic.support

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!