Dne 19. dubna 1943 se švýcarský chemik Albert Hofmann stal prvním člověkem, který se octil pod vlivem LSD. Diethylamid kyseliny lysergové se mu podařilo poprvé vyrobit již o pět let dříve, tehdy ale ještě nevěděl, jak silné psychedelikum vlastně objevil. Když si ovšem později uvědomil, jakou substanci to drží v rukou, rozhodl se ji vyzkoušet sám na sobě a následně se vydal na projížďku na kole. Co se událo pak, navěky změnilo historii nejen chemie. Hofmannova zpráva o tom, co na svém bicyklu zažil, se stala nejen prvním podrobným popisem psycholytického stavu po požití LSD, ale také jednou z prvních zaznamenaných zkušeností s psychedeliky a souvisejícího nabytí pocitu sounáležitosti s přírodou, který u uživatelů trvá ještě dlouho poté, co samotné účinky drogy pominou.
Osoby, které dříve užívaly psychedelika, měly tendenci se spíše cítit jako součást přírody než se od ní distancovat.
V roce 1984 Hofmann v rozhovoru o svém zážitku uvedl: „Díky LSD jsem začal realitu kolem sebe vnímat úplně jinak. Poprvé jsem si plně uvědomil zázrak stvoření, velkolepost přírody a všech zvířat a rostlin v ní. Z celého srdce jsem soucítil jak s nimi, tak i s lidstvem jako takovým a velmi jsem se počal zamýšlet nad budoucností toho všeho.“ Hofmann se po svém tripu stal zastáncem ochrany životního prostředí a environmentalistou. Podobný osud časem potkal i jiné osoby, které LSD vyzkoušely. Filmy jako Trip (1967) nebo seriály jako Odpočívej v pokoji (2001) jsou plné postav, které pod vlivem psychedelik komunikují se stromy a získávají rady od personifikované Matky přírody. Sami jistě znáte ve svém okolí spoustu bosonohých ekošamanů se zalíbením v houbičkách.
Američtí vědci zjistili!
Zanechme pro nyní však stereotypních představ. Vědci totiž už nějakou dobu skrytý potenciál LSD tušili. Už v roce 2009 vyšla studie s názvem „Psychedelics and Species Connectedness“ (Psychedelika a propojení mezi druhy). V ní psychologové Stanley Krippner a David Luke dospěli k domněnce, že v důsledku užívání psychedelik si lidé lépe uvědomují vážné ekologické hrozby. Jistí psychologové se dokonce domnívají, že LSD a podobné látky stály v šedesátých letech minulého století za vznikem mnohých environmentálních hnutí. Výzkum v této oblasti je samozřejmě poněkud omezen skutečností, že LSD bylo právě v šedesátých letech postaveno mimo zákon.
I jednorázoví uživatelé psychedelik mají sklon šetřit životní prostředí.
Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) v té době zarazil veškerý výzkum psychedelik dříve, než se stačily řádně prozkoumat jejich prospěšné vlastnosti. V současné době se však názor na LSD a podobné látky mezi odbornou veřejností i ve společnosti mění. Mnozí vědci se chápou nastalé příležitosti a zkoumají, jakým způsobem nás LSD „sjednocuje“ s přírodou a jak by nám tento jeho vliv na psychiku mohl pomoci také z lékařského hlediska. Matthias Forstmann, doktorand z Laboratoře mentálního rozvoje na americké Yaleově univerzitě, k tomu dodal: „Díky psychedelikům se bortí hranice mezi člověkem a přírodou. V důsledku to vede k tomu, že jí lidé přisuzují své vlastní emoce. Proto pak k přírodě cítí velkou empatii. Takový postoj je dost možná prospěšný nejenom pro nás, ale i pro samotné životní prostředí.“
Prozření na tripu, nebo osobnostní rysy?
Forstmann je hlavní autor nedávného výzkumu, který měl zjistit, zdali psychedelický zážitek z minulosti (po požití LSD, psilocybinu či meskalinu) ovlivňuje u lidí jejich vazbu na přírodu. Výsledky prokázaly, že osoby, které dříve užívaly psychedelika, měly tendenci se spíše cítit jako součást přírody než se od ní distancovat. Jednalo se o pokus na vzorku z běžné populace, v rámci něhož se zkoumalo i užívání dalších psychotropních látek a to, které osobnostní rysy mohou vést k užívání drog a zvýšené náklonnosti k přírodě. Mnohé subjekty bez ohledu na svůj původ nebo povahu potvrdily, že díky psychedelikům pociťují větší propojení se světem kolem. Existuje samozřejmě i možnost, že psychedelika nejsou katalyzátorem environmentálního cítění v lidech, ale že je to naopak. Tedy že těmito látkami jsou spíše přitahováni ti, kdo v sobě mají odjakživa hluboce zakořeněn silný vztah k životnímu prostředí. Vědci se nicméně domnívají, že tato hypotéza není pravdivá. V závěru práce totiž uvádějí: „Veliká variabilita mezi subjekty našeho pokusu dokazuje, že je nepravděpodobné, aby souvislost mezi užíváním psychedelik a láskou k přírodě byla výhradně důsledkem osobnostních rysů stereotypně spojovaných s uživateli psychotropních látek.“
Rozpadem ega proti depresi
Vedlejší účinek psychedelik, který způsobuje pocit větší provázanosti s přírodou, se nazývá rozpad ega. Z toho důvodu se někteří vědci domnívají, že díky tomu by se psychedelika mohla stát součástí léčby dosud neléčitelných druhů deprese. Podle Enza Tagliazucchiho, pracovníka Neurologické kliniky na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu, pacienti trpící depresí, kterým byla pokusně nasazena psychedelika, uvedli, že „měli pocit, že je přešel neustálý pocit odloučení od sebe samých, lidí kolem i světa samotného,“ což jim v nakonec při léčbě duševní choroby nesmírně pomohlo.
Pacienti trpící depresí si po psychedelikách připadali, že je přešel pocit odloučení od sebe samých, lidí kolem a světa samotného.
Tagliazucchi dále zmiňuje: „Celý psycholytický stav je provázen velmi významným pocitem jednoty se světem. Nemusí se nutně jednat přímo o spojení s přírodou, ale může. Do jisté míry však záleží na samotném člověku a jeho hodnotách ještě předtím, než psychedelikum vyzkouší.“
Sounáležitost s celým světem
Forstmann i Tagliazucchi se tedy shodnou, že proti depresi nepomáhá jen pouhý pocit sounáležitosti s přírodou, ale spíše určitý pocit sounáležitosti prakticky se vším kolem. Forstmannova práce však zjistila, že i jednorázoví uživatelé psychedelik mají sklon šetřit životní prostředí. Mnohdy pak uváděli, že například poctivě recyklují nebo přednostně nakupují jídlo v bezobalových obchodech. Tyto závěry nasvědčují, že psychedelika hypoteticky mohou ovlivnit lidské přesvědčení a chování. Zatím však nemůžeme předkládat žádné unáhlené závěry. Samotní Forstmann a Tagliazucchi tvrdí, že je rozhodně zapotřebí další výzkum, a to včetně experimentů mimo laboratorní prostředí a s lidmi, kteří netrpí žádnými duševními poruchami. Prozatím tak můžeme jen vycházet z toho, co kdysi dávno popsal Albert Hofmann, a doufat, že další generace psychedelických nadšenců půjde ještě o krok dál ve svém propojení s přírodou, což se projeví ve všech oblastech lidského snažení.
