Odmalička jsem trpěl nespavostí. Jako u většiny mých problémů stála i za tímto problémem moje matka. Narodil jsem se jako vymodlené dítě po úmrtí jejího prvorozeného a ona do mě tím pádem vložila veškerou svou úzkost a strachy s tím spojené. Již jako batole mě často budila a zjišťovala, jestli jsem v pořádku, což mi přineslo celoživotní úzkost, a dávala do mě tolik lásky a péče, že mi přivodila závislostní poruchu. Samozřejmě, s některými vlastnostmi se člověk i rodí. Ale jak by vám řekl pan Freud a moje terapeutka, tento výklad ohledně hyperprotektivní matky bude asi přesnější.
Prášek ti uleví
Od útlého věku mi byly nabízeny léky. Ať už přišla sebemenší bolístka, nepříjemnost nebo nutkání, vždy tu byl k dispozici paralen, brufen nebo ibalgin. A když jsem věčně nemohl spát, a přitom musel vstávat do školy, mojí matce ve snaze mi pomoci došla trpělivost. Ve věku jedenácti let mi podala hypnogen. Tehdejší stavy na něm si již nepamatuji, ale pamatuji si opětovné podání ve čtrnácti letech. Dostal jsem od maminky prášek a zhruba do patnácti minut přišel pocit velmi podobný tomu, jako by mě někdo praštil palicí. Bylo mi těžko, strašně těžko, oči se mi obrátily v sloup a dostal jsem se do stavu podobného kómatu, který všichni, co užívají tyto léky, mylně považují za spánek, ale ve skutečnosti spánkem vůbec není. To byl ale ještě normální průběh podání a konzumace tohoto bílého, kulatého prášku s dělící rýhou uprostřed.
Zjistil jsem, že mohu přeprogramovat svůj mozek tak, aby se cítil šťastný.
Chodil jsem na střední školu a nesnášel to tam. Často jsem kouřil trávu a propadal pocitům beznaděje a osamění. Moji spolužáci nikdy nechápali můj svět a já zase ten jejich. Vždycky se sice našel jednotlivec, který mé vyhnanství trochu chápal, ale hlavní problém byl v tom, že to nikdy nebyla slečna. A já ženský dotyk, potřeboval. A to výsostně. Obyčejně jsem si v pubertě našel nějakou slečnu nebo dívku, na tu upnul svou veškerou pozornost a zahrnul ji obdivem a vlastnoručně kreslenými portréty. Jedné takové jsem tou dobou často volal. Nemohl jsem spát, byl jsem v napětí. Za očima příšerný tlak, který mi nikdy nedovolil usnout, a já věděl, že budu muset vstávat brzo ráno, kodrcat se dopravními prostředky, hlavně METREM, do školy… Už jen ta příšerná představa mi navozovala úzkost.
„Mami, dala bys mi prosím tě čtvrtku hypnogenu?“ požádal jsem ji a jako vždy by mi bylo vyhověno. Místo očekávané rány palicí ale nastal podivný stav. Začalo mi být strašně dobře. Předměty dostaly plastový nádech a můj dětský pokoj, ve kterém se mnou již dávno spokojeně spal můj bratr, se stal něžnou náručí obklopující mou duši. Rozlil se ve mně pocit blaha a neohroženosti. Rozlil se ve mně pocit, že všechno je přece nádherný, nic není špatný a všechno bylo a je dobrý.
Současně nastoupilo vysoké sebevědomí, až drzost.
Zavolal jsem tehdejšímu objektu obsese, jménem Zuzana.
„AHOJ, JAK SE MÁŠ?“ řval jsem.
„Ahoj… no já jsem v posteli a už skoro spím.“
„JÁ SEM TAKY V POSTELI. A CO MÁŠ NA SOBĚ?“
„Co mám na sobě?? Hihi, to ti nebudu říkat, co mám na sobě…“
Konverzace pokračovala v podobném duchu. Během ní mě přišla opakovaně žádat šokovaná matka, ať vypnu telefon a jdu spát, ale mně to bylo jedno. Nacházel jsem se v krásném světě, kde jsem se vůbec nebál, nic nebylo překážkou a všechno mě pouze objímalo a hladilo a já mohl bez zábran komunikovat s vytouženou ženou přes telefon. Tento stav jsem si na dlouhou dobu zamiloval.
Pozvolna do pekla
Od této doby jsem si zvyknul na to, že hypnogen tu pro mě vždycky je a vždy bude. Život byl jinak neutěšený a plný zklamání, ale tahle čtvrtka prášku byla trvalou jistotou. Okolo šestnácti let jsem si je začal brát z matčina nočního stolku již bez dovolení a v sedmnáctém roku života je jakožto relaxační prostředek pojídal již pravidelně. Domnívám se, že hlavním pohonem tohoto nutkání byla tedy životní osamělost a skutečnost, že jsem v té době vlastně nikdy nebyl šťastný a štěstí si tedy navozoval uměle.
Všimnul jsem si zvláštní provázanosti s konopím. Pokud jsem si ten den zahulil, extatický stav po hypnogenu byl silnější. Zároveň jsem byl odjakživa experimentátorské povahy, takže přišlo pojídání houbiček, LSD, i když úplně první halucinogenní zkušenost jsem měl s havajskou lesní růží. Zážitky to byly zajímavé, ale hypnogen byl zkrátka jistotou okouzleného, nádherného a naprosto blaženého stavu. Se čtvrtkami a půlkami prášku jsem si vystačil strašně dlouhou dobu a závislost se rozvíjela extrémně plíživě. Sem tam mě napadlo fláknout si již prášek celý nebo dva, a to se pak děly věci. Pronásledoval jsem barevná kolečka po bytě, fotil ve tři ráno sama sebe v hrdinských pozicích a vysmíval se zmrzačení, zatímco jsem seděl na zábradlí na balkoně u nás ve čtvrtém patře, chechtal se a kouřil. To vše se vždy dělo za plné obsazenosti našeho panelového domova mými rodiči a bratrem.
Na stilnoxu v kombinaci s THC jsem „mixoval“ tekoucí vodu z kohoutku. Zakmital jsem kartáčkem a z kohoutku teklo funky. Zakmital jsem v jiné zvukové frekvenci a hrál dubstep.
V roce 2011 jsem studoval na jedné dánské univerzitě. Tam se projevil první problém. V té době jsem přidal do své sbírky už i neurol a stilnox a vždycky to nějak vhodně nakombinoval s hypnogenem a chlastem. Hlavně z toho důvodu, abych byl extrovertnější. Dánská škola byla plná lidí, kteří se neustále bavili a družili a podnikali spolu aktivity, a mně nezbývalo než se snažit mezi ně zapadnout. S mojí tehdejší silnou ostýchavostí to ale vůbec nešlo, a tak jsem se pokaždé potřeboval patřičně uvolnit. Jednoho večera jsem se ale uvolnil až moc a v kuchyni plné lidí jsem se pokusil směnit se studenty z celého světa přebytek svých návykových tablet za alkohol. Nejenže se můj záměr neuskutečnil, ale byl jsem ze školy na měsíc vyloučen z důvodu propagace návykových látek, a abych se „dal dohromady“.
Celkem se mi to líbilo a rekonvalescenční pauzy jsem využil k prvnímu nasálnímu vyzkoušení pervitinu. Na dánskou školu jsem se sice vrátil, ale sjetý tak, že jsem hned první večer opět dělal excesy. Ředitel, který daboval v dánštině Aladina, účinkoval v dánské Superstar a miloval Beatles, si mne zavolal k sobě do pracovny a již ne tak přátelsky jako dřív mi pověděl, že mě domů poslal z nějakého důvodu, a nezdá se mu, že bych ten důvod pochopil. Odpověděl jsem mu, že mě může poslat domů znovu a tentokrát budeme za blbce oba. Neudělal to. Po návratu do Čech se moje drogová kariéra značně rozjela. Zároveň jsem si ale našel přítelkyni, do které jsem byl doopravdy zamilovaný, a tyto situace se příliš neslučovaly.
Po čtyřech měsících se se mnou rozešla. Náhle zde nebyl nikdo, kdo mi dával pocit lásky, výjimečnosti a bezpečí. Nikdo, kdo by mě pohladil a objal. Nikdo, s kým bych mohl mít sex. S touto židovskou dívkou zmizel ten nejvíc potřebný pocit v mém tehdejším životě. A mě tenkrát napadlo si v horkém panelovém bytě místo hypnogenu jednoho vzít deset.
Až do nitra utrpení
Následoval sešup dolů. Po roce kontinuálního užívání hypnogenu ve vysokých dávkách jsem přesedlal na apo-zolpidem, protože moje matka na něj přesedlala taky, a bylo to řešení vskutku praktické. Apo-zolpidem měl totiž tuby po sto tabletách, tablety byly mnohem menší než hypnogen, ale účinek byl stejný. Tedy skoro. Euforické stavy se začínaly pozvolna vytrácet a přicházely spíše bad tripy a úzkosti. Mezi naše rodinné známé patřil obvodní doktor, který se nezdráhal mě nebo matce tyto léky předepisovat ve velkém množství, kdykoli jsme si řekli, a rostoucí závislosti tedy nebránilo zhola nic. Svůj problém s hypnotiky jsem si plně uvědomoval již během již zmíněného prvního vztahu a konzultoval jej s pražským psychiatrem. Ten mi na něj nasadil antipsychotikum dogmatil, který se používá například k léčbě schizofrenie a o kterém mi říkal, že bude snižovat moje bažení a závislost, ale opak byl pravdou. Hned po první dávce tohoto léku jsem se dostal do maniakálního stavu, kdy jsem prohledával celý rodinný byt, dokud jsem nenašel alespoň jednu piluli hypnogenu nebo apo-zolpidemu. Zvláštní bylo, že jsem tu jednu jedinou piluli nebo aspoň půlku našel úplně pokaždé. Jednalo se o srovnatelný pocit, když jste vášnivý houbař a uprostřed pustého lesa najdete výstavní hřib, případně hromadu lysohlávek.
Nechtěl jsem nic být, nechtěl jsem nic dělat. Tedy kromě činností, které se skvěle slučovaly s fetováním.
K mým častým koníčkům se tedy stalo prohledávání bytu ať už o samotě či s bratrem, který mým manýrům nečinně přihlížel, euforické nadšení, když jsem našel kus prášku a poté vítězoslavné spolknutí zasloužené odměny. Nutno k mé minulostní situaci říci, že jsem se pozvolna propadal do závislosti, protože jsem zkrátka neměl co dělat. Střední školu jsem udělal, maturitu udělal, na dánské škole byl a na vysokou mě netáhlo zhola nic. Rodiče mě totiž odjakživa podporovali finančně. Pokud mi nedokázali plně porozumět emočně, snažili se o to alespoň peněžními prostředky. Byl jsem naprostý opak bratra, který již od šestnácti let pracoval. Nechtěl jsem nic být, nechtěl jsem nic dělat. Tedy kromě činností, které se skvěle slučovaly s fetováním. To znamenalo DJing, hudební producentství a psaní poezie a prózy.
Ve věku třiadvaceti let se stalo mým koníčkem obcházení psychiatrů v Praze a předstírání úzkostných stavů a insomnie. Na tyto stavy jsem dostával rivotril, stilnox a apo-zolpidem. Ačkoliv se o stilnoxu a apo-zolpidemu traduje, že se jedná o stejnou účinnou látku, stilnox jsem vždy vnímal jako mnohem více halucinogenní. Zažíval jsem na něm v kombinaci s THC i v pozdní fázi závislosti neopakovatelné stavy, kdy jsem viděl ve skříni v pokoji téci zlatavý vodopád a mixoval kartáčkem tekoucí vodu z kohoutku. Zakmital jsem kartáčkem a z kohoutku teklo funky. Zakmital jsem v jiné zvukové frekvenci a hrál dubstep. Přímo v mojí hlavě. To, hraní her na PC a nekonečné skládání hudby patřilo k mé denní náplni.
V tomto věku jsem se také začal cítit špatně a začal docházet do ranní bohnické komunity plné nemocných a zmatených lidí. Komunita mi samozřejmě nepomohla, takže mi byla přidáno antidepresivum mirtazapin, nejdříve 15 miligramů a poté 30. Protože jsem již mnoho let neužíval hypnotika kvůli sedativnímu účinku, ale nespavostí jsem trpěl stále, toto antidepresivum s uspávacím efektem se jevilo býti ideální volbou.
Jak z toho ven?
V roce 2014 jsem svou situaci začal pociťovat jako nesprávnou a přihlásil se na pobyt do psychiatrické léčebny Červený Dvůr. Na to, co tam přišlo, jsem absolutně nebyl připraven a tehdejší „léčbu“ vnímám jako nevydařený pokus. Šokovalo mě, že místní doktoři se snažili mé abstinenční příznaky vyléčit diazepamem, tedy sedativním lékem, který jsem samovolně užíval již mnohokrát. V této léčebně personál absolutně nerozuměl stavům, které prožívám, a pocitům, jaké z toho mám. Za zavřenými i před otevřenými víčky jsem tehdy viděl otevřené, do krvava roztažené řítě, které jsem s hrůzou shlédl v jistém internetovém memu, a také docházelo k intenzivním pocitům, že mi jakási neznámá síla drtí převážně pravé varle, což byl až psychotický stav, který u mě vznikl operacemi těchto pohlavních oblastí a poprvé se objevil během jedné velmi silné intoxikace hašišem. Díky těmto velmi reálným pocitům jsem absolutně nebyl schopen zapojit se do „terapie prací“, která v takových léčebnách běžně probíhá, a už vůbec jsem nebyl schopen v pět ráno načůrat před krásnou sestřičkou do kelímku a odevzdat jí tak vzorek na toxikologii.
Po dvou týdnech, které mi přišly jako čtyři měsíce, jsem dobrovolně odešel z léčby a pokusil se o samoléčbu. Ta samozřejmě nevyšla a po nekonečně dlouhém období hnusných, a extrémně napjatých stavů jsem se vrátil zpět k mnohem větším dávkám apo-zolpidemu a rivotrilu, než na které jsem byl zvyklý doposud.
Běžně jsem spolykal již 100 tablet týdně, a to se značně podepsalo na mé psychice i fyzickém zdraví.
Vlivem tohoto životního stylu jsem značně ztloustl, z původně poměrně pohledného chlapce se sportovní postavou se stal otylým zakrslíkem a u již tak hodně nedostupných žen jsem měl čím dál tím menší šanci. O to větší mé překvapení bylo, když mne z mých temnot vytrhnula jedna slečna, která byla pornoherečkou. Tento vztah se ukázal býti velmi brzo větším utrpením než darem a jen přechodnou náplastí na zlomené srdce i duši, ale zpětně si myslím, že mi dal velmi mnoho do budoucího života. Po vztahu totiž následovalo pár měsíců katarze, vysazení většiny léků a uvědomění si vlastních hodnot, ale od sílícího kruhu závislosti mne to již nezachránilo.
V roce 2017 již bylo vše očividně skoro ztraceno, a tak jsem nastoupil do nové léčebny. Stalo se tak na základě dokumentárního filmu, který o mně byl natočen, a skrze hodnou maminkou pana režiséra, která mi tento pobyt navrhla. A tak se mým domovem staly na dlouhou dobu neustále se střídající pokoje s psychiatrickými pacienty, přihlížení duševním poruchám, jako jsou schizofrenie, gamblerství a suicidální tendence, strava hodná výblitků, observace terapií pomocí elektrošoků, které neprobíhaly vůbec tak násilně a na pohled odporně jako ve filmech, ponorková nemoc z lidí, ponorková nemoc z alkoholiků, vyslechnutí milionů životních příběhů, boxerská zlomenina pravé ruky z návalu agrese, navázání nového (a bohužel závislého) vztahu, nalezení sama sebe, uvědomění si vlastních hodnot a životních poslání.
Zjistil jsem, že mohu přeprogramovat svůj mozek tak, aby se cítil šťastný, a toto uvědomění přišlo po čtyřech měsících intenzivní léčby. V léčebně jsem byl měsíců šest a léčbu úspěšně dokončil. Zároveň ale přišlo i vědomí, že jsem nositelem závislé poruchy osobnosti a že z tohoto stavu se nikdy zcela nevyléčím. Zdá se, že vždycky budu hledat někoho nebo něco, co zaplní mou prázdnotu v duši a učiní mě to šťastným, a toto je stav, ze kterého momentálně nevím, jakým způsobem ven, o čemž vypovídá i můj zatím poslední vztah.
Obvodní doktor se nám nezdráhal tyto „léky“ předepisovat ve velkém množství, kdykoli jsme si řekli, a rostoucí závislosti nebránilo zhola nic.
Pro mne z mého životního příběhu zatím plyne poselství, že utrpení dokáže být nekonečné a stavy euforie jsou prchavé. Plyne pro mne z toho poučení, že na závislosti se musí PILNĚ pracovat, aby člověk závislý byl, a pokud někdo říká, že do závislosti spadl nevlastní vinou, je to pro něj prazáklad lhaní sama sobě a předurčení jeho léčebného neúspěchu. Já jsem si byl plně vědom skutečnosti, že na zolpidemu se stávám závislý, a bral jsem si jej za tímto účelem vědomě a dlouhou dobu. Přes mnohá životní trable se udržuji již přes dva roky oproštěn od návykových látek a relativně čistý. Jak se nestávat závislý na osobách, které mi projevují lásku, ale nevím, a možná to nikdy vědět nebudu.
……………………………………………………………………………………………………………….
Zolpidem: Z příbalového letáku
Zolpidem působí rychle, a proto se podává bezprostředně před ulehnutím nebo po ulehnutí. Přípravek má být užíván pouze v případě, že lze zajistit dostatečnou délku spánku (8 hodin). Dávku je nutno užít najednou a neužívat další během téže noci. Doporučená denní dávka pro dospělé je 10 mg a užívá se bezprostředně před spaním. Je třeba podávat nejnižší účinnou denní dávku zolpidemu a maximální denní dávka nesmí překročit 10 mg. Léčba má být co nejkratší. Délka léčby se obecně pohybuje od několika dnů do dvou týdnů s tím, že maximální délka trvání léčby nemá překročit čtyři týdny včetně doby postupného snižování dávky.
……………………………………………………………………………………………………………….
Co jsou to hypnotika
Hypnotikum je léčivo, které vyvolává spánek či usnadňuje usínání. Hypnotika obvykle působí v mozku prostřednictvím receptoru pro kyselinu gama-aminomáselnou (tzv. GABA-ionofor). Používají se syntetická léčiva ze skupiny benzodiazepinů (nitrazepam, flunitrazepam aj.) či novější látky jako zolpidem nebo zopiklon. Starší barbituráty se již v této indikaci nepoužívají. Dlouhodobé užívání těchto látek je spojeno s rizikem vzniku lékové závislosti. Tradiční medicína využívá rostlinné drogy jako chmelové šištice, kořen kozlíku, nať meduňky, nať mučenky a další. Zolpidem je léčivo používané pro krátkodobou léčbu nespavosti a některých mozkových poruch. Patří mezi krátkodobě působící nebenzodiazepinová hypnotika, která potencují kyselinu gama-aminomáselnou, inhibitorní neurotransmiter, vazbou na receptory GABAA stejným způsobem jako benzodiazepiny. Účinkuje rychle (obvykle během 15 minut) a má krátký eliminační poločas (2–3 hodiny). Zolpidem je k dispozici pod mnoha obchodními značkami, například Adormix, Ambien, Ambien CR, Edluar, Damixan, Hypnogen, Ivedal, Lioran, Myslee, Nytamel, Sanval, Somidem, Stilnoct, Stilnox, Stilnox CR, Sucedal, Zoldem, Zolnod nebo Zolpihexal.
