Regulace samozřejmě do určité míry ovlivňuje to, po čem lidé sahají, a dostupnost ovlivňuje do nějaké míry poměry látek, které lidé užívají. Ano, konzumace alkoholu narostla ve střední Evropě od počátku Hitlerovy prohibice do dnešní doby až na čtyřnásobek, zatímco surové opium téměř zmizelo z poptávky. Zároveň ale nepřetržitě roste počet lidí každodenně užívajících mnohem silnější deriváty opia, jako je morfin a hlavně kodein nebo heroin. Úplný výčet těchto látek by byl sáhodlouhý, ostatně v důsledku prohibice se proměnil a rozvinul i jejich trh, nicméně toto zajímavé detektivní čtení si necháme na někdy jindy. Musím zde spíše poukázat na mylný předpoklad, že co je zakázáno, se neobjeví v jiné formě na černém trhu, anebo že lidé nenahradí jednu látku jinou a často silnější a rizikovější. Takové jsou totiž prokazatelné důsledky drakonické prohibice, tedy neregulovaného postupu v oblasti potlačování poptávky.
Nákladová efektivita se mnohokrát změřila u preventivně-léčebných postupů, ale u represe jsme se tohoto tématu raději ani nedotkli.
Tvůrci protidrogové politiky zapomínají, jak musím znova připomenout, na prostá fakta. Závislost je psychiatrické onemocnění a určitá skupina obyvatel prostě bude s touto nemocí bojovat, ať vymyslíme sebelepší léčebné programy nebo politická řešení. Když vytlačíme jednu látku z trhu, přijde jiná a většinou silnější a hlavně rizikovější. Naopak tam, kde jsme do nějaké míry vrátili dostupnost určitých typů látek, například opioidů, vysoké procento lidí přešlo na méně rizikové možnosti, i když se jedná o slabší látky.
Touha po dobrodružství
Na druhé straně ale stojí lidská potřeba dobrodružně experimentovat, objevovat nebo jednoduše měnit vědomí. To jednoduše patří do škály běžného lidského chování. Většina lidí je ale schopna zaexperimentovat bez jakýchkoli následků, zatímco menší část lidí se ocitne v kolotoči závislosti. K tomu je znovu nutné připomenout, že takovou návykovou látkou může být cokoli – a že jejím zákazem se nic nezmění k lepšímu, spíše naopak. Zpět k představě, že potlačením nabídky se sníží i poptávka. Zdá se, že takto jednoduše to nefunguje. Poptávka je dána přirozeným lidským chováním a ničivé následky často jsou právě výsledkem nedostupnosti méně rizikových látek. Nechci házet flintu do žita, ale látky měnící lidské vědomí zde prostě vždy budou užívány, pokud nechceme z lidí udělat roboty. Touha po drogových zážitcích na druhou stranu často vychází z pozitivní lidské potřeby hledat něco nového, bez čehož by lidstvo nedělalo pokroky třeba ani ve vědě a umění. Pro příklad toho, jak potlačení nabídky nefunguje, nemusíme chodit daleko – stačí třeba do Pobaltí. Estonci nyní mají zkušenost s tím, že když se potlačila nabídka takzvaného „kompotu“ vařeného z opia, přišel na trh heroin, a když se podařilo vytlačit heroin, najednou tam dnes umírá mnoho lidí na předávkování ještě mnohem rizikovějším fentanylem. Kladou si teď otázku, jestli jejich veleúspěšné represivní akce nenapáchaly více škody než užitku.
Nákladová efektivita?
Když se budeme zamýšlet dále, zásadní otázka je, k čemu vlastně potlačování nabídky slouží. Za pozornost stojí, že za drogové delikty běžně lidé dostávají výrazně přísnější tresty než třeba za domácí násilí, zneužití dětí nebo i zabití. Byl jsem účastníkem několika pokusů definovat měřitelné výsledky represe, ať to bylo na půdě OSN či EU, a vždy to skončilo stejně. Neměří se nakonec vůbec to podstatné – tedy zda se při úspěšných aktivitách represe skutečně podaří snížit počet problémových uživatelů nebo, chcete-li, počet závislých. Takzvaná nákladová efektivita se mnohokrát změřila u preventivně-léčebných postupů, ale u represe jsme se tohoto tématu raději nikde ani nedotkli. Neměříme dokonce ani poměry vydaných prostředků mezi represí a prevencí, protože je jasné, že represe stojí více, a přitom ten kýžený výsledek je minimálně diskutabilní. Měříme tedy dál počty zabaveného nelegálního zboží, počty odsouzených lidí za drogové delikty a podobně.
Zákazem návykové látky se nic nezmění k lepšímu, spíše naopak.
Když jsme se pokusili indikátory pro měření účinnosti represe po dlouhé debatě na úrovni EU vydefinovat, nakonec nám přišla odpověď, že to není v zájmu části veřejné správy. Byť se u toho opomnělo jaksi zmínit, zda to je v zájmu běžných občanů. Mezitím rostou zisky černého trhu, počty zavražděných a unesených lidí, počty zemí, které se v důsledku špatné drogové politiky dostaly doslova do válečného konfliktu. Situace se opakuje na mnohem dramatičtější a masivnější úrovni, než na jaké jsme to zažili s alkoholovou prohibicí. Na druhé straně již máme údaje se zemí, které do určité míry dekriminalizovaly alespoň užívání, zmírnily trestní postihy – a zdá se, že situace v těchto zemích se citelně zlepšila. Organizovaný zločin je malý, není v jeho moci destabilizovat celé státní útvary, tudíž lidé mají možnost požádat o odbornou pomoc ve státem podporovaných službách, které nabízejí včasnou intervenci, a tak se minimalizují některá rizika a dopady užívání drog.
Nebezpečné dogma
Je proto načase vyslovit jasně, že celý koncept politiky postavený na rádoby rovnováze mezi represí a prevencí je mylné dogma. Politika, která počítá s něčím, čemu říkáme veřejné zdraví, je reálně efektivní jen tehdy, když se zaměří na redukci rizik a dopadů. Přísně regulovaná dostupnost, kde by se rozlišovala volnost s nakládáním jednotlivých návykových látek s ohledem na jejich známá rizika, je pravděpodobně správnější řešení. Může to být stále přitom tvrdá regulace, a to o mnoho přísnější než ta, které dnes podléhají tabákové a alkoholické výrobky. Je ale třeba přestat nabídku potlačovat, protože mnohem účinnější je tuto nabídku regulovat s vizí, že zmírníme rizika a škody. Máme dnes všechna data, která ukazují, kudy jít a jak takové regulace mohou vypadat. Ale o tom zase příště.
