Aktuální článek
Jan Mihaliček: Ulice jako forma osamění

Jan Mihaliček: Ulice jako forma osamění

  • Ulice jsou různé. Staré, nové, zapadlé, rozlehlé, kypící životem i pusté, úpravné i zanedbané. Jsou všude. Spojují, jako magnety přitahují život za zdmi domů do veřejného prostoru. Anebo také rozdělují, mnohdy se v nich tvoří dějiny, lidé se na nich radují, někdy i umírají v boji. Ulice velkoměsta jsou rušné a plné lidí, ale zároveň v davu poskytují jistou míru opuštěnosti a osamění. Fotograf Jan Mihaliček v nich právě tohle nachází.

Jaká byla vaše cesta k focení?

Je to taková naše rodinná tradice. První foťák mi dal táta a naučil mě vyvolávat filmy a dělat fotky. Ale už můj děda byl za první republiky letcem, lítal a fotil pro armádní účely z letadla. Já sám dlouho nepřemýšlel nad tím, že bych se tím živil, za bolševika jsem si žádnou školu na focení neudělal, fotil jsem si sám pro sebe a pak jsem začal dělat pro samizdatový Lidovky. Fotil jsem před revolucí demonstrace a dění v ulicích. A hned po listopadu 1989 začaly vycházet Lidové noviny oficiálně a já se stal jsem se jejich kmenovým fotografem. A když začala válka v bývalé Jugoslávii počátkem devadesátých let, jel jsem s novinářem Jaromírem Štětinou tam. Díky tomu vlastně později vznikl Člověk v tísni. V Sarajevu jsme si říkali, že je fakt blbý být tam jenom jako novináři, jako nějací voyeuři, a ten pocit byl tak intenzivní, že jsme si říkali, že s tím něco musíme udělat, že těm lidem musíme pomoci ještě jinak. A vznikla první sbírka pro Bosnu, později Nadace Lidových novin a nakonec z ní Člověk v tísni. Ta práce, focení, začala najednou dávat úplně jinej smysl.

Vyfotitelné je všechno, ale publikovatelné už ne.

Fotografové, i když nepomáhají přímo, mají strašnou moc věci měnit.

Tam mi došlo, že je důležitý o tom mluvit a ty hrůzy ukázat lidem. Díky tomu, co ti lidi tady viděli, a díky propojení s novinami se daly do pohybu právě sbírky a nadace. Pak jsme vezli do bývalé Jugoslávie sanitky, polní nemocnici do Náhorního Karabachu, byli jsme i v Afghánistánu, když se odtamtud stáhla ruská armáda a začala tam občanská válka. I tam se povedly věci, který si člověk v tu chvíli ani neuvědomil. Byli jsme jedni z prvních novinářů, kteří tehdy vjeli do Kábulu. A Mirek Štětina věděl, že tam jsou někde ještě ruští zajatci, o nichž ale ruská armáda tvrdí, že jsou mrtví. Jenže mrtví nebyli, jen byli v zajetí, donucení přestoupit na islám. My jsme se nakonec k některým dostali, já je fotil, ty fotky vyšly u nás i v Rusku tehdy v nějakých nezávislých novinách a asi po týdnu jsme se dozvěděli, že tam nějací rodiče na fotce poznali svého syna, o kterém jim Rusové tvrdili, že je dávno po smrti. To je příběh, který ospravedlní hrozně moc i ve vaší hlavě. A člověk si uvědomí, že pomoc může vypadat různě. 

To jste do toho vlítnul docela rychle, z Prahy a jejích ulic rovnou do válečných konfliktů.

Mně to tehdy vůbec nedošlo, bylo mi čtyřiadvacet, byl jsem svobodnej, bez rodiny a bez dětí. Když jsme poprvé v Sarajevu projížděli skrze frontu, kdy po nás stříleli a my věděli, že už tam hodně novinářů zařvalo, já seděl vedle Mirka na sedadle a pořád jsem fotil. Když ještě nevíte, jak je to strašný, tak se tolik nebojíte, jako když jste tam už poněkolikátý. Nám se najednou otevřel svět a my, co jsme jako fotografové o takové práci jenom snili, jsme najednou mohli být u všeho. Sice jsme všechno dělali ještě na koleni a skoro zadarmo, ale nám to bylo jedno. My to chtěli dělat.

Který z těch konfliktů vás zasáhl nejsilněji?

Asi Náhorní Karabach, válka mezi Ázerbájdžánem a Arménií počátkem devadesátých let. Když jsme se tam dostali na frontu, vojáci se radovali, že si alespoň nepřítel bude myslet, že je jich tam víc, tři vojáci tam hlídali pětikilometrovej úsek fronty a kolem nich na poli se všude válely mrtvoly. Tam jsem poprvé přemýšlel o tom, co za fotky se dá pustit ven. Nafotil jsem tak šílený věci, že lidi v redakci říkali, že se na to ani nemůžou dívat, že se to vůbec otisknout nedá. Vyfotitelné je všechno, ale publikovatelné už ne. Sice jsou to strašně silný fotky, ale pole poseté zohavenými mrtvolami už lidský mozek nedokáže vstřebat. 

Jak dlouho jste tahle témata dělal?

Asi do roku 2001, poslední válku jsem fotil v Kosovu. Pak jsem si pořídil rodinu a narodily se nám děti, takže to nebylo žádný vyhoření, ale začal jsem mít jiné priority a odešel jsem na volnou nohu. Pak jsem dělal ještě různé jiné věci a teď jsem se zase fotografii začal věnovat intenzivněji. Začínám zvažovat, že bych zase někam vyjel, děti už jsou starší a už by to zase šlo. Zajímalo by mě totiž, jak bych tam fungoval teď. S tím, co už vím a jak všechno vnímám jinak. A vím, že ty fotky budou vypadat úplně jinak než ty z dřívějška. Ta pauza mi pomohla vyčistit si hlavu. Fotím teď jinak.

A tady jste zase začal fotit ulici.

Já jsem bytostnej Pražák, Prahu znám odmalička jako své boty. Než abych někam dojel autem, jedu raději tramvají a dám si předtím dvě hodiny čas, jdu pěšky a fotím to, co přichází. Lidi na ulici ve městě, které mám rád, jsou pro mě důležití. Když jsem vybíral fotky na výstavu, zjistil jsem, že jsou to sice lidi ve městě, ale stejně je v nich jistá míra osamocení jedince v davu. Je tam spousta bezdomovců, člověk spíš fotí někde, kde není to pozlátko, ale v té oprýskané Praze. Možná mám takovou touhu, aby ty fotky byly nějak časově neidentifikovatelné. A ono to z těch fotek nějak samo leze. Ulice jako jedna z forem osamění. Anonymita davu a opuštěný člověk v něm. Můj dědeček létal a fotografoval. A v téže době létal Saint Exupéry s polní poštou přes poušť. Když byl jednou v New Yorku, prohlásil, že mu New York připadá jako větší poušť než Sahara. Že je tam jednotlivec daleko osamělejší než v poušti. A já to vnímám stejně. Já ty lidi fotím, aby o mně moc nevěděli, vidím jenom část jejich příběhu, třeba vůbec osamocení nejsou, ale v tu danou chvíli ano. Pro mne jsou solitéry v ruchu velkoměsta, a to mne na street fotografii láká.

Měl jste někdy na ulici problém?

Pamatuju si dva konflikty. V Pekingu na Náměstí nebeského klidu po mně brutálně vystartoval nějaký Číňan, kolem nás se najednou začal srocovat dav, takže jsem jim nakonec ten film vydal, aby byl klid. A jednou v Íránu. V Česku vůbec. Já nemám velkej foťák, jsem nenápadnej i oblečením a nepasu po senzaci. To ti lidi vycítí. Člověk nesmí být prostě lačnej a nesmí se nad nikoho vyvyšovat. Když ti lidi mají pocit, že nejsou oběť nebo nějaká lovená zvěř, je to v klidu. 


Člověk nesmí být lačnej a nesmí se nad nikoho vyvyšovat.

V jakých ulicích nejdál jste na světě byl?

doporučujeme

V Tokiu. To je úplně jinej svět, jiná planeta. Připadal jsem si tak opravdu jako ve filmu Ztraceno v překladu. Všude nesrozumitelný nápisy, nikdo nemluví anglicky… A nejdál na západ jsem byl asi v Kolumbii. Taky jinej svět, ale pro nás srozumitelnej. I když asi fotogeničtější je to Japonsko. Ale v Kolumbii bylo zase nádherný světlo, žlutý, do toho dlouhý stíny… Jen těch lidí, co vám nabízejí drogy, což je skoro každej druhej, tam bylo skutečně moc. 

A nejhorší zážitek z ulice?

Když to člověk hodnotí zpětně, možná to není už takový, jako v tu danou chvíli přímo na místě. Kdysi v íránském Teheránu jsem ještě moc nevěděl, jak se vlastně v muslimském státě chovat. Udělal jsem tam třeba nádhernou fotku dvou holek zahalených v čádorech, jak pilou kolu z plechovky, tedy spojení symbolu Ameriky v Íránu. Z toho byl takovej malej problém, ale vyřešil se. Jenže pak se tam začali svolávat z minaretů k modlitbám, celý město se najednou hnulo, a vy si najednou uvědomíte, že jste v takové radikální zemi, zjevně jste jinej než oni a jdete proti tomu davu. V ten moment jsem měl fakt hodně nepříjemnej pocit. Přitom se vůbec nic nestalo a zpětně to nebylo ani nijak nebezpečný. Ale reálný nebezpečí, i zpětně, to bylo největší v Sarajevu za války. Tam byly ulice s průhledy na jih do srbské části města a všude byly nápisy „Pozor, sniper“. Tam jste došla na roh a přes ulici se utíkalo, co nejrychleji to šlo. Tam pálili po všem, co se hnulo. Po dětech, po ženách, po všech. Nic se mi sice nestalo, ale asi to byla skutečně nejnebezpečnější ulice, kterou jsem zažil. A od té doby jsem se tam ještě nevrátil, ale chystám se tam. Kromě jiného i proto, že můj pradědeček byl z Chorvatska a v Sarajevu nějaký můj příbuzný šéfoval univerzitní knihovně. Na té pražské ulici teď tak jenom odpočívám a nabírám dech. 

Čemu se ještě momentálně věnujete?

Teď se hodně zajímám o severní Čechy, o bydlení tam a romskou otázku, protože to, co se tam teď odehrává, ten byznys s chudobou, je prostě neuvěřitelný a brutální. Ti lidi v tom plavou a nedokážou se v tom zorientovat. Ta ulice tam bude o něco smutnější, ale pomůže to dobrý věci. Byl jsem u vystěhovávání ubytoven v Ústí nad Labem a bylo to strašný. Tohle téma je dost opomíjený, přitom strašně zásadní a silný. Člověk nemusí jezdit na druhej konec světa, když se dají věci změnit doma. 

Co pro vás tedy ulice znamená?

Obecně prostor, kde se pohybují lidé. V pražských ulicích jsem si všude jistej, neexistuje místo, kam bych se bál jít. Ale to vlastně platí všude, když se nechováte jako debil. Na jaře jsem byl chvíli v Izraeli a taky mi říkali, že někam nemůžu, na Golanské výšiny nemůžeš a na Západní břeh nemůžeš, co kdyby něco. Ulice je pro mě místo se smysluplným světlem a příběhem lidí, který fotím. Třeba Vodičkova je ulice s krásným světlem a lidmi všeho druhu. Ulice jsou pro mě tvůrčím prostorem, jsou mým ateliérem.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!