Po stopách lidské mysli
Ačkoli na otázky po vzniku vědomí jako takového dodnes nemáme jasné odpovědi, jsme schopní alespoň určit, v jaké době se u lidí rozvinulo směrem k současnému stavu. Vodítkem nám přitom může být proměna materiální kultury, kterou naši předkové produkovali. Zatímco používání různých nástrojů usnadňujících přežití je společné i mnoha jiným druhům (a nemusí se jednat jen o primáty – například ptáci si pomocí shazování kamenů z výšky rozbíjejí ořechy nebo vejce), záměrné zdobení nástrojů a produktů materiální kultury už je specifikem anatomicky moderních lidí (Homo sapiens sapiens).
Rozvoj vědomí vyššího řádu nejspíš spustila náhodná kombinace faktorů, které vedly ke zvýšenému vylučování dopaminu v lidském mozku.
První důkazy o lidských činnostech, které se nevztahovaly pouze k nutným otázkám přežití, tak pocházejí z afrických nalezišť z doby před asi 100 000 lety. Archeologové tu objevili nástroje pro zpracování pigmentu, patrně sloužící ke zdobení těla okrovou barvou, korálky z mušlí a předměty zdobené geometrickými vzory; produkce takových předmětů už předpokládá schopnost a zájem tehdejších lidí tvořit a prozkoumávat abstraktní obsahy. V období mladého paleolitu – tedy době mezi 40 až 10 000 lety – pak různorodost technologické a s ní i obrazné umělecké tvorby ještě vzrostla a objevily se první sošky Venuší, slavné jeskynní malby ve Francii a ve Španělsku či umně dekorované lovecké nástroje. Co ale mohlo tak poměrně náhlý rozvoj způsobit?
Za vším hledej dopamin
Někteří ptáci, většina savců i naši předchůdci z rodu Homo byli obdařeni vědomím, kterému se někdy také říká primární. Bytost s takovým druhem vědomí si uvědomuje existenci věcí v okolním světě a utváří si v mysli nějaké představy, ty se ale vždy vztahují pouze k přítomnosti. Ačkoli paměť jako takovou má, není schopná si vybavovat vlastní vzpomínky a nedokáže ani ve vztahu k těmto vzpomínkám vytvořit představu o vlastním já či plánovat vzdálenější budoucnost. Právě přechod Homo sapiens k vědomí vyššího řádu stál podle některých vědců za zrychlením technologického rozvoje i za vznikem abstraktní představivosti, potřebné ke tvorbě umění. Vědomí vyššího řádu patrně pomalu vznikalo ještě před migrací lidí z Afriky ruku v ruce s vývojem plně moderního jazyka a postupně nám zpřístupnilo schopnosti, které nás navždy odlišily od ostatních druhů: uvědomili jsme si existenci vlastního vědomí a vzpomínek, vytvořili jsme si abstraktní představy o minulosti a budoucnosti, a i díky jazyku jsme je začali kolektivně využívat a sdílet. Díky rozšířeným formám paměti jsme navíc získali schopnost si pamatovat prožitky změněných stavů vědomí, které spontánně přicházejí třeba ve snech.
Rozvoj vědomí vyššího řádu přitom nejspíš spustila náhodná kombinace faktorů, které vedly ke zvýšenému vylučování dopaminu v lidském mozku. Neurotransmiter a stimulant dopamin (jehož hladinu si dnes lze jednoduše zvednout syntetickými drogami – třeba kokainem nebo pervitinem) je totiž do velké míry zodpovědný za většinu mentálních procesů, které jsou pro lidský druh charakteristické: za motivaci k dosažení cíle i jeho vytyčení, touhu poznávat a objevovat, ale také třeba rozvoj abstraktního myšlení nebo kreativity. Tyto nové schopnosti nám umožnily prozkoumávat vzdálenou krajinu a představit si, co se asi skrývá za jejím obzorem, navíc jsme si ale díky nim dokázali vytvořit i představu o čase a dalších abstraktních konceptech – o duši, nebi, záhrobí či o věčnosti. A dopamin nás patrně pohání i k objevování obsahů a možností vlastního vědomí. Ačkoli k změnám vědomí má patrně dispozice většina savců, jsme jako lidé jediný druh na světě, který si podobné stavy vyvolává záměrně a za nějakým účelem. Halucinační stavy navíc často provází aktivace drah dopaminergních neuronů a spolu s navázáním psychedelické látky (LSD, DMT nebo třeba psilocybinu) na receptory dalšího neurotransmiteru – serotoninu – pak umožňuje prožívat dlouhé psychedelické tripy.
Výraz „vejít do skály“ znamená totéž co upadnout do transu a vstoupit do duchovního světa.
Dokonce se zdá, že náš nervový systém se na užívání psychedelik během evoluce přizpůsobil – na rozdíl od našich příbuzných šimpanzů máme navíc geny, které zvyšují schopnost metabolizovat (rozkládat) rostlinné toxiny z opiátů nebo psychedelik a zároveň zvyšují schopnost serotoninových systémů vázat na sebe psychedelika. Důkazy o užívání psychoaktivních látek přitom nacházíme i na území prehistorické Evropy – makové tobolky se stávaly součástí pohřební výbavy a konopí se patrně mohlo přidávat do vonných a vykuřovacích směsí (nalezly se totiž pravěké kadidelnice s konopnými semínky). Užívání psychoaktivních hub se kvůli jejich struktuře rychle podléhající rozkladu samozřejmě dokazuje hůř, v jeho prospěch však hovoří nejen kontinuální výskyt různých druhů lysohlávek na území Evropy v období posledních 10–20 milionů let, ale třeba i nedávný objev španělské jeskynní malby, která halucinogenní houby možná přímo zobrazuje.
Za tajemstvím šamanského univerza
Lidské vědomí je na neurální a kognitivní úrovni stejné, ať se jedná o lid mladšího paleolitu, současné Evropany nebo třeba amazonské Indiány. Jednotlivé lidské kultury a koncepty, jimiž tyto kultury osidlují svá abstraktní a symbolická univerza, se od sebe ale mnohdy liší velmi výrazně. Abychom tedy dokázali lépe pochopit, proč pravěcí lidé jeskynní malby vlastně tvořili a jaký byl jejich význam, musíme si pomoci analogickými příklady z jiných podobných kultur.
Jedním z hlavních vodítek k pravěkému umění je tak i šířeji pojatý koncept šamanismu – tradice, která je vlastní především lovecko-sběračským společnostem. Jádrem šamanismu přitom není nic jiného než právě specializované techniky sloužící ke změnám stavu vědomí; šaman díky nim může cestovat duchovním světem, který bývá zpravidla rozdělen do tří úrovní (vrchní leží nad naším světem a spodní pod ním). V těchto alternativních realitách – po nichž může cestovat jako zvíře nebo třeba duše letící povětřím – se pak setkává se svými duchovními (často zvířecími) pomocníky a různými nadpřirozenými entitami, léčí nemocné, mění počasí nebo ovlivňuje pohyb zvířecích stád. Šamani proto bývají v očích své komunity obdařeni kouzelnými schopnostmi a léčivou mocí, která však může být i smrtelně nebezpečná. Stát se šamanem vyžadovalo podstoupení iniciačního procesu, jehož součástí mohlo být takzvané hledání vize nebo prožitek vlastní smrti: zvířecí duchové iniciovaného šamana ve stavu změněného vědomí nejdříve zabili, potom roztrhali na kousky, a nakonec složili a uzdravili, čímž mu předali schopnost léčit ostatní. Techniky přechodu do jiných stavů vědomí byly různé – mezi ty hlavní patřilo užívání psychoaktivních látek, divoký tanec vedoucí k transu nebo dlouhodobý pobyt v úplné tmě a tichu.
David L. Williams ve své knize Mysl v jeskyni popisuje neuropsychologický model cesty, kterou může lidské vědomí projít až k úplné změně vnímání. Na začátku vidíme různé pohyblivé geometrické výjevy – blikání, jiskření, křivky, čáry, černé nebo naopak světelné skvrny a podobně. V dalším stadiu už náš mozek z těchto světýlek skládá komplexnější obrazy – vidíme třeba různé předměty nebo obličeje. Potom nastupuje zvláštní prožitek „víru“ – člověk má pocit, že je v tunelu nebo jiném stísněném a úzkém prostoru, kterým je vtahován kamsi dovnitř (podobně jako při zážitcích blízké smrti). Nakonec se dostaví stav vědomí, který je charakteristický takzvanými pravými halucinacemi: obrazy se mění, překrývají, cítíme silné emoce a většinou už nejsme schopní rozlišit iluzi od reality. Geometrické vlnění a blikání pokračuje, mění se a prolívá se mezi jednotlivými výjevy, až nás nakonec zcela pohltí a přivítá ve své vlastní říši – po které pak člověk může putovat třeba jako zvíře letící po nebesích.
Jeskyně a šamanismus
Zprávy o přímém vztahu výjevů malovaných nebo škrábaných do skalního povrchu a šamanských vizí pocházejí z různých koutů světa. Například v Severní Americe se mezi indiánskými kmeny, obývajícími území části dnešní Kalifornie, říká pomalovaným skálám „nadpřirozené místo“, „šamanovo nadpřirozené místo“ nebo dokonce „místo šamanových duchovních pomocníků“ (čoišišiu, což se překládá jako „čuba“, přičemž duchovní pomocník byl pu’us neboli pes) – zdejší malby totiž skutečně znázorňují vize získané šamany ve stavu změněného vědomí. Lidé zde navíc věří, že duchové a nadpřirozená zvířata uvnitř jeskyní a skal žijí; výraz „vejít do skály“ tak vlastně znamená totéž co upadnout do transu a vstoupit do duchovního světa. Etnografům například obyvatelé osady Gutsnumi vysvětlili, že je zdejší nadpřirozené místo chráněné „krásným a divným zvířecím duchem, který vychází ze skály, má tělo hada a lidské ruce místo nohou.“ Zdejší děti pak během iniciace v dospělé muže nebo ženy podstupovaly náročné období zkoušek, mezi něž patřila i deprivace nebo halucinace navozené požitím durmanu neškodného (Datura inoxia), který má podobné účinky jako rulík zlomocný nebo mandragora. Z těchto stavů si pak odnášeli svá duchovní zvířata či pomocníky, které zpodobňovali na skálu.
Potom nastupuje prožitek „víru“ – člověk má pocit, že je v tunelu, kterým je vtahován kamsi dovnitř (podobně jako při zážitcích blízké smrti).
Vypráví se zde také množství příběhů, které se v mnohém shodují s příběhy o šamanském hledání vize: Muž onemocněl. Zkusil se uzdravit mnoha způsoby, ale nic nezabralo. Nakonec mu došlo, že musí navštívit Pána her (jednoho z mocných duchů asociovaného s lovem). Šel proto ke skalám a užil tabáku. Skála se otevřela; vešel. Překročil velkého chřestýše, minul medvěda grizzly. Slyšel divné zvuky a jeleny. Potkal Pána her, oblečeného v peří horských křepelek, obklopeného dary spořádaných lovců. Pán her jej nakrmil a dal mu písně, tance a léky. Potom muž odešel, znovu minul medvěda a hada a vynořil se ven skrze pramen vody, aniž by se namočil. Následoval pokyny, které dostal od Pána her a uzdravil se. Tabák (Nicotiana bigelovii) slouží při správném dávkování jako silný halucinogen; být vtažen či vytažen vodním pramenem je pak další metaforický opis pro změnu stavu vědomí.
Abychom ale nezůstali jen u Indiánů – podobné příběhy tradují také australští Aboriginci nebo jihoafričtí Sanové. Ti ale žádné psychedelické látky neužívají, do světa vizí se dostávají skrz extatický tanec, speciální techniky dýchání (hyperventilaci) či autosugesci. Sanští šamani někdy v hlubokém transu krvácejí z nosu a své tělo prý opouští vrškem hlavy. Jejich cesta do duchovního světa může vést podobně jako u severoamerických Indiánů skrz stísněný vodní tunel a často ji provází pocit beztíže či letu nebo šplhání po niti, pokud cestují na nebesa. Prožitky z transu a vize duchovních (často „dešťových“) zvířat pak Sanové také malují a vyrývají do povrchu skal.
Do nitra pravěkých jeskyní
Mohly i jeskynní malby evropského pravěku vznikat jako magické malby vztahující se k prožitkům, které si tehdejší šamani přinášeli z duchovního světa? Shodnost zážitků dosažitelných během transu, umožněných jedinečnou stavbou lidského mozku, i shodnost metafor, které k popisu změněných stavů vědomí užívají současné lovecko-sběračské komunity, napovídá, že patrně ano. Různé geometrické obrazce, pocity vtahování do tunelu spojené s tlakem a zvoněním v uších a podobně totiž zažívali i účastníci nedávných laboratorních experimentů. Jejich představivost ale z geometrických prvků modelovala věci podle jejich momentálního rozpoložení (pomeranč, džbánek vody…) a pocit „víru“ také interpretovali na základě kulturně blízkých analogií třeba jako chodbu nebo železniční tunel.
Představivost lovců a sběračů je naopak ovlivněna převážně živou přírodou – před očima se jim proto formují zvířata a vír je vtahuje do nitra jeskyně, do jezera nebo do zvířecí nory (kudy přece vcházela i Alenka do říše divů). Halucinace se netýkají jenom zraku – vedle různých slyšin může být typické i brnění na kůži nebo pichlavá bolest, opět různě interpretovaná jako elektrické výboje či mikrobi (v současných experimentech) nebo třeba útok včel či magických šípů (u Sanů a amazonských Indiánů).
Je tedy skutečně pravděpodobné, že malby zvířat, geometrických vzorů a lidsko-zvířecích hybridů obklopených čárami či posetých tečkami zobrazovaly i v jeskyních, jako je Lascaux, Altamira nebo Niaux, prožitky z šamanských transů a rituálů. Samozřejmě to neznamená, že všechny obrazy pocházejí přímo od šamanů nebo že by je šamani tvořili přímo v transu – podstatné výjevy mohli zvěčňovat zpětně, případně mohli jen několika přesnými tahy zvýrazňovat obrysy zvířat, které jako by k nim přes membránu skalní stěny prostupovaly ze světa na druhé straně.
Jeskyně v období mladšího paleolitu – který ještě pořád spadá do poslední doby ledové – přirozeně nesloužily jen k hledání vizí; byly hlavně domovem a úkrytem tehdejších lidských kmenů. V nitru jeskyní se proto pod dohledem stád duchovních zvířat mohly odehrávat také různé kolektivní rituály, stejně jako se šamani v jejich nejzazších koutech mohli oddávat osamělému hledání vizí a užívání halucinogenů. Život tehdejších lidí byl krátký a složitý; schopnost abstraktního myšlení, a hlavně ztvárňování a sdílení těchto představ – ať už skrze rozvoj umělecké tvorby nebo technologických inovací – však už tehdy předznamenaly směr, jakým se kultury v různých částech světa později ubíraly. Právě aktivní práce se změněnými stavy vědomí i jejich rituální navozování přitom mohly hrát roli, jejíž důležitost vzhledem k rozvoji umění i lidského myšlení obecně nás možná ještě překvapí.
Výběrová četba:
David Lewis-Wiliams: Mysl v jeskyni: Vědomí a původ umění. Academia, 2007.
Etzel Cardeña a Michael Winkelman: Altering Consciousness, Volume 1: History, Culture, and the Humanities. Praeger, 2011.
Neil S. Price: The Archaeology of Shamanism. Routledge, 2001.
