Já bych se s dovolením Vobořil #5: Reálná politika v oblasti drogového užívání a závislostí

Profilový obrázek
  • V minulých číslech jsem se pokusil snést dostatek argumentů, proč současná prohibiční politika některých látek, jako je konopí, nemůže fungovat. Pokusím se proto nastínit, co tedy fungovat může a kde k tomu bereme informace.

Nejprve se ale pokusím vyvrátit jeden mýtus spojený s obavami, že po konci prohibice nevíme, co se může stát, a že to také může být horší. Hlavním protiargumentem zde je především množství dat, která jsme již za desetiletí nasbírali, a ta ukazují, co funguje. Tato data máme k dispozici zjednodušeně řečeno ve dvou směrech. Jednak máme data z oblasti drog legálních, a jednak nelegálních. Drogy jako alkohol nebo konec konců i tabák byly také v různých dobách a různých zemích zakázány, a jak víme, tyto pokusy většinou končí neslavně. Nicméně také víme, že zcela volný trh bez regulací je opačný extrém. Je již zcela prokazatelné, že to, co funguje v oblasti současných legálních drog, bude úplně stejně fungovat i v těch momentálně nelegálních. Rozdělení na legální a nelegální totiž nevyjadřuje míru jejich rizika, protože jak je nám ze studií známo, je celá řada nelegálních látek, které jsou méně rizikové než třeba alkohol. Rozdělení na legální a nelegální drogy je záležitost historická a kulturní a z velké části jde o medializaci těchto látek. Světová zdravotnická organizace proto několik desetiletí sbírala data o úspěšných drogových politikách a nyní přináší několik zásadních doporučení.

Doporučení z oblasti látek legálních

Primárně jde o omezení dostupnosti a omezení manipulace, dále informování o rizicích a včasná pomoc lidem se sklony k závislostem. To první omezení, nad kterým dnes ani moc nepřemýšlíme, je omezení věkové. Pokud jde o rekreační a společenské užití, je dostupnost tabákových produktů či alkoholu omezena určitým věkem. Všechny studie potvrzují, že ať se jedná o jakékoli látky, je významný rozdíl, v jakém věku začne mít člověk zkušenost s pravidelnou intoxikací, tedy v případě alkoholu s opilostí. Další oblast je dostupnost ceny. V této souvislosti, ať už se jedná o legální či nelegální látky, vždy hraje významnou roli nabídka černého trhu. Ze všech dostupných studií víme, že opatřování si látek na černém trhu přináší jednotlivcům největší rizika a společnosti pak významně rostou náklady. Existuje ale něco, čemu říkají ekonomové elasticita trhu. Umíme dnes spočítat, kdy je oficiální prodejní cena již přehnaná a tato látka se začne získávat spíše na černém trhu, a také kde je ona hranice, kdy si lidé užijí svoji látku jen v malé míře, protože ještě jsou ochotni do toho své prostředky dát, ale nehodlají takto utrácet všechny své příjmy. Jak jsem ovšem psal v minulých číslech, přibližně pro dvě procenta lidí toto neplatí, jelikož mají určité předpoklady (genetické nebo dané patologickým prostředím) k problémovému návykovému chování.

Po legalizaci se zásadně zmenší černý trh s jeho obrovskými negativními dopady.

Dalším opatřením je omezení míst prodeje a omezení míst konzumace (zákaz užívání na veřejných prostranstvích, v hromadné dopravě, ve veřejných budovách apod.). Na druhou stranu je potřeba, aby s tím šla ruku v ruce i nerepresivní opatření: konkrétně musí existovat síť pomoci oněm dvěma ohroženým procentům – a zároveň musí být veřejnost soustavně informována o rizicích. S tím tedy souvisí omezení reklamy. Kromě toho je užitečné mít zavedený systém takzvaného včasného záchytu, kdy jsme schopni nabídnout včas intervenci většinou mladým lidem, u kterých se začne problém návykového chování objevovat. Nakonec je zde otázka substituce méně rizikovými látkami či látkami, které jsou vydávány k užívání prostřednictvím odborníka. Tento model se v léčebných metodách osvědčil jako jeden z těch nejúčinnějších. V oblasti legálních látek zatím moc substitučních programů není a i o například méně rizikových alternativách tabáku stále vedeme s regulátory spory.

Regulovaná dostupnost méně rizikových látek

Představme si tedy nyní, že všechna tato opatření přeneseme do oblasti současných nelegálních látek. Některé méně rizikové látky, jako například konopí, extáze či například kokain, pustíme do legálního oběhu s výše uvedenými regulativy. Co se stane jako první? Zásadně se zmenší černý trh s jeho obrovskými negativními dopady. Nejprve křivka užívání těchto látek půjde mírně nahoru – a nakonec půjde opět dolů. Toto známe již za několik desetiletí sledování holandského modelu coffeeshopů. Tento model ukázal, že za posledních deset let v Nizozemsku pokleslo užívání konopí téměř na polovic. Nizozemsko má tedy menší spotřebu konopí na přepočet obyvatel než většina zemí v EU i na světě a co víc, na jejich model není napojen hrubý organizovaný zločin. Další příklady se nám v současnosti nabízejí z Uruguaye, ale také Spojených států amerických. Během několika málo let v Uruguayi klesl organizovaný zločin spojený s konopím na polovic, protože jeho dostupnost konopí začala být legálně regulována. Tento model jde přitom ve své přísnosti ještě mnohem dál než úspěšné modely s alkoholem. Nejenže jsou omezena místa prodeje, navíc k tomu přibyla i povinnost každého nakupujícího registrovat se, a to proto, aby jim měsíčně nemohlo být vydáno množství nad zákonný limit a aby se zamezilo dalšímu přeprodeji. Někomu už samotný fakt legální dostupnosti přijde neuvěřitelně liberální, ale když se na tento model podíváme střízlivým zrakem, je stále extrémně restriktivní.

Dekriminalizované užívání je zlatá střední cesta, prohibice i úplně volný trh jsou extrém.

Zajímavý fenomén v celé situaci je, že i černý trh v těchto zemích zareagovat a prudce snížil ceny. Představme si v takové situaci, že bychom toto opatření přenesli na kokain. Největší problém kokainu není v jeho účincích (například alkohol je dle studií mnohem rizikovější), ale v přemrštěné ceně. Pro mnohé dobře situované lidi je přitom kokain určitá pomoc v situaci, kdy se například pod tlakem svého podnikání „rozpijí“ a kokain jim pomáhá udržovat se v relativní střízlivosti například pro důležitá obchodní jednání a podobně. Před druhou světovou válkou byl kokain dostupný v lékárnách, ale za běžnější cenu, a jeho užívání nebylo spojeno se závažnějšími společenskými dopady. Trošku složitější by bylo přenést tuto tezi do oblasti užívání opioidů, jako je heroin. Ale i zde máme substituční látky, které jsou výrazně méně rizikové a které by mohly být cenově dostupné, a pokud by byly ve velmi omezeném způsobu prodeje k dostání, významně by snížily celospolečenské dopady, které jsou především vázány na trestnou činnost, protože látky jako heroin jsou prostě na černém trhu drahé.


Malé samopěstování

Další možnost je samovýroba a samopěstování v malém množství. Model výše zmíněné latinskoamerické země to v případě konopí umožňuje s tím, že každá rostlina se načipuje, každý pěstitel se musí registrovat a má dovoleno vypěstovat omezené a kontrolované množství, aby s tím nemohl dále obchodovat. Samozásobitelé se pak mohou sdružit v malých klubech o počtu maximálně čtyřiceti osob. I toto opatření je vcelku drakonické, ale v Uruguayi funguje dobře a vzhledem k tomu, že se tak negenerují žádné zásadní zisky, opět to sráží cenu výrazně dolů, takže se stává přiměřenou. Podobné modely různých regulačních možností dostupnosti se uplatňují v některých státech USA. Ze státu Colorado již máme zásadní data o významném poklesu užívání alkoholu na úkor konopí. S tím ruku v ruce významně poklesl počet násilných trestných činů a drobné trestné činnosti, jako jsou krádeže. Nakonec se nabízí nyní velice diskutovaný model kanadský. Tomuto modelu bych ale věnoval samostatnou kapitolu zase jindy.

Zlatá střední je jediné skutečné řešení

Všechna čísla vždy znovu a znovu ukazují, že víme vcelku přesně, co máme dělat a kudy jít. Již nejde o nebezpečný experiment, u kterého netušíme, co se stane. Modely a nástroje regulace už dnes známe dobře. Dovolil bych si na závěr tohoto článku, i když nejsem buddhista, parafrázovat Buddhův výrok, dobře se vztahující k tomuto tématu: „Všechny extrémy jsou vždy rizikové. Hledejme zlatou střední cestu.“ V tomto případě je zlatým středem dekriminalizované užívání, zatímco prohibice je extrém. Podobně je extrémem i úplně volný trh, jak jsme jej zažili například s alkoholem, když neplatily ani zákony, jako je zákaz prodeje pod určitý věk, nebo se kouřilo ve školách a v letadlech, tramvajích, vlacích a nemocnicích. Zdá se, že ve prospěch zlaté střední cesty svědčí všechny důkazy, a tudíž není důvod se bát a není třeba na nic čekat. Stačí jen najít odvahu a politickou vůli zlepšit lidem život a zbytečně neutrácet prostředky daňových poplatníků na něco, o čem bezpečně víme, že již dlouho nefunguje.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!