Escobarova stopa
Kolumbie je ve výjimečné pozici – jde o čtvrtou největší ekonomiku v Latinské Americe. Díky vlivu původních obyvatel, evropských přistěhovalců a nucené migraci z Afriky patří mezi etnicky, jazykově a kulturně nejrozmanitější země světa. Chlubí se také obrovskou biodiverzitou, jelikož se na jejím území nacházejí deštné pralesy, rozlehlé pastviny, mořské pláže i vysoká pohoří. Jenže jakmile se stovky lidí zeptáte, co je první napadne, když uslyší slovo Kolumbie, uslyšíte slova jako kartel, kokain, kriminalita, pašeráci drog a Pablo Escobar. Nejnáročnější státní funkci v Kolumbii tak nemá prezident, ale ředitel agentury pro rozvoj cestovního ruchu.
Trocha historie
Moderní dějiny Kolumbie lze rozdělit do dlouhé řady válek. Devatenácté století končilo takzvanou tisícidenní válkou, která si vyžádala 120 000 životů. O půlstoletí později, v roce 1948, se vražda prezidentského kandidáta Jorge Gaitana stala katalyzátorem devět let trvající občanské války, jež za sebou zanechala 300 000 mrtvých. Pět desetiletí gerilové vyhlazovací války pak v roce 1964 zahájily čtyři povstalecké armády: ELN (levicová Národní osvobozenecká armáda), EPL (maoistická Lidová osvobozenecká armáda), FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a M-19 (levicová studentská domobrana). Konec sedmdesátých let minulého století pak přidal ještě téměř čtvrt století trvající „narkoapokalypsu“, a to díky činnosti Medellínského kartelu, což byl nechvalně známý drogový kartel, jehož pohádkové bohatství vzniklo díky neukojitelné zálibě obyvatel Ameriky a západní Evropy v omamném bílém prášku. Smrt vůdce tohoto kartelu Pabla Escobara v roce 1993 způsobila jen to, že se moc rozdělila mezi více chamtivých skupin.
Nový návrh zákona si bere to nejlepší z progresivní protidrogové politiky Portugalska a kanadských konopných zákonů.
Americký vliv
Pět let po Escobarově smrti zahájil třicátý kolumbijský prezident Andres Pastrana Arango mírové rozhovory a kontroverzním způsobem přidělil armádě FARC bezpečné útočiště velikosti Švýcarska. Amerika o dva roky později odpověděla takzvaným Kolumbijským plánem, což byl balíček vojenské pomoci na podporu boje proti drogovým a guerillovým skupinám, u nějž se odhaduje, že z původní miliardy dolarů narostl na částku přesahující patnáct miliard. Jak dnes víme, obchod s drogami se potlačit nepodařilo, jen se to nejhorší násilí přesunulo do Mexika. Až v roce 2012 bylo dosaženo historické mírové dohody, která ukončila 52 let trvající konflikt. Tři souběžné války – občanská, povstalecká a protidrogová – si vybraly obrovskou daň. O život přišlo odhadem 700 tisíc lidí, 7,5 milionu osob muselo opustit své domovy, 80 tisíc jich zmizelo, 40 tisíc bylo uneseno a 15 tisíc se stalo oběťmi sexuálního násilí.
Dnešní Medellín
Příkladem současných lepších dní je Medellín a jeho pokrokový starosta Federico Gutiérrez. Tento otevřený kritik minulosti nyní podniká kroky k tomu, aby se jeho město vydalo vstříc lepší budoucnosti. Pablo Escobar, jenž se na dlouho stal paradoxně popkulturní ikonou, je dnes veřejný nepřítel číslo jedna a turismus spojený s jeho osobou už zde není vítaný. Přesvědčivým příkladem Gutiérrezova zápalu je nedávné rozhodnutí nechat strhnout šestipodlažní Monaco Building, v níž Escobarova rodina žila až do roku 1988, kdy kartel Cali provedl neúspěšný bombový atentát, při němž dům poničil. Dům, jenž stál 25 let opuštěný, se před pár lety stal vyhledávanou turistickou atrakcí zejména díky popularitě seriálu Narcos. Starosta nyní plánuje prázdnou parcelu přeměnit na veřejný park, aby uctil Escobarovy oběti a vůbec všechny oběti války proti drogám.
Může být konopí novou kávou?
Kolumbie je předním světovým pěstitelem a vývozcem ovoce, květin a kávy. Může být další zemědělskou plodinou, již bude vyvážet do celého světa a která pomůže hospodářské a společenské obnově, třeba konopí? Tato převážně tropická země k tomu má všechny nezbytné předpoklady: úrodnou sopečnou půdu, dostatek cenově přístupných zemědělských ploch, ideální klima (rovníkové dny s dvanácti hodinami slunečního svitu), dostupné a kvalifikované pracovní síly, přístup k 630 milionům potenciálních uživatelů v Latinské Americe, transparentní zákony a vývozní kapacity pro kanabinoidní oleje a léčiva. Toto je možné jen díky zásadním právním krokům z minulosti, kdy například Ústavní soud těsným poměrem hlasů 5:4 v roce 1994 zrušil tresty za držení drog pro osobní potřebu s tím, že „trestání užívání drog porušuje právo na soukromí, autonomii jednotlivce a volný vývoj jeho osobnosti“. Ministerstvo zahraničí USA tehdy rozhodnutí odsoudilo a jeden průzkum veřejného mínění ukázal, že ho neschvaluje téměř 70 procent Kolumbijců.
Když je v Medellínu na ulici možné pořídit gram devadesátiprocentního kokainu za tři dolary, řešením je třeba legalizace konopí.
Co všechno se dokáže během třiceti let změnit
Kritizované rozhodnutí vedlo k ústavní reformě a stalo se hybnou silou dekriminalizace a právním rámcem pro užívání drog pro osobní potřebu a vydávání povolení k léčbě. Poradní komise protidrogové agentury, jejímiž členy byli také bývalý prezident Caesar Gavira a bývalý policejní prezident Oscar Naranjo, vydala v roce 2015 souhrnnou zprávu, která obsahovala následující, velice rozumná doporučení: snížit rizika pro spotřebitele, regulovat léčebné konopí a být předním hlasem v globální debatě o reformě protidrogový politiky. Senátor Manuel Galán v roce 2014 předložil návrh zákona na legalizaci léčebného konopí, který byl s konečnou platností schválen jako zákon č. 1787 o dva roky později. Zákon měl vzít peníze z rukou překupníkům, poskytnout práci osobám, které by jinak pěstovaly koku nebo pracovaly pro ozbrojence, a dát příležitost k výdělku malým farmářům. Nařízení z roku 2017 povolilo psychoaktivní a nepsychoaktivní formy konopí pro léčebné a vědecké účely, čtyři typy licencí (semena, pěstování konopí s THC a/nebo CBD a zpracování konečných produktů) a vývoz vyrobených extraktů (média nedávno informovala například o dovozu kolumbijského CBD izolátu do Švýcarska).
Boj za legalizaci pro všechny
Nedávno byla ustavena koalice dvanácti zákonodárců s cílem urychlit reformu protidrogové politiky. Sestává z členů sedmi stran a vede ji opoziční senátor Gustavo Bolívar. Koalice na zasedání Kongresu 20. července představila nový návrh zákona, který si bere to nejlepší z progresivní protidrogové politiky Portugalska a kanadských konopných zákonů. Senátor Bolívar (mimo jiné úspěšný spisovatel a scenárista) sdělil, že „navrhovaný zákon má užívání drog namísto trestněprávní záležitosti překlasifikovat na záležitost veřejného zdraví, rozšířit legálnost konopí na všechny dospělé osoby a zahrnovat programy na podporu malých zemědělců a obětí ozbrojených konfliktů.“ Senátor Julian Gallo, bývalý vůdce FARC, jenž nyní zastává jednu z deseti zákonodárných pozic vyjednaných v rámci mírové dohody, uvedl, že „je nezbytné vymazat trestní rejstříky pro méně závažné drogové trestné činy a vytvořit silný nástroj sociální spravedlnosti pro osoby postižené válkou proti drogám.“ Senátorka Aída Avellaová doplnila návrh o ustanovení, která „napravují příkoří napáchaná v rámci války proti drogám na ženách“. Senátoři Antonio Sanguino, Temistocles Ortega a Armando Benedetti objasnili přínos zdanění, díky němuž bude část výnosů věnována na různé zdravotnické a vzdělávací programy. Další důležité ustanovení zřizuje programy vzdělávání v oblasti kanabinoidů.
Odpor prezidenta
Očekává se však silný odpor konzervativní pravicové vlády vedené prezidentem Márquezem. Senátor Bolívar ovšem tvrdí, že „prohibiční politika vlády je neúspěšná a v jejím důsledku se čtyřnásobně zvýšila produkce kokainu a jeho pašování, což má za následek nárůst konzumace drog a násilí, a to včetně vražd více než pěti set společenských aktivistů, kteří podporovali politiku nahrazování plodin.“ Když je v Medellínu na ulici možné pořídit gram devadesátiprocentního kokainu za tři dolary (zatímco v centru New Yorku stojí gram ředěného kokainu běžně i 400 dolarů), musí vláda podle Bolívara sáhnout ke zdánlivě nekonvenčním krokům, jakým je třeba legalizace konopí.
Nová Kolumbie
Dr. Sandra Carillová lékařka se v Medellínu narodila a vyrůstala, a tak na vlastní kůži zažila hrůzy způsobené drogovými kartely. Její dospívání provázel strach, násilí a nejistota. Jako začínající lékařka na pohotovosti sváděla sama v sobě boj, jelikož nechtěla porušovat Hippokratovu přísahu, a tak při ošetřování nemohla před členy kartelů dávat přednost jejich nevinným obětem. Nakonec utekla do Panamy, kde mohla žít bez každodenních duševních muk. V konzervativním světě Latinské Ameriky, kde o všem rozhodují muži, se Sandra Carillová odvážila narušit společenské normy a zavedenou lékařskou praxi a začala se věnovat léčbě konopím. Díky zákonu č. 1787 se mohla vrátit do vlasti a otevřít několik klinik, které se specializují na kanabinoidní medicínu a vzdělávání včetně bezplatných služeb pro chudé. „Mám povinnost pomáhat lidem tady u nás,“ tvrdí lékařka, která je spolu s konopím nadějí dnešní nové Kolumbie.
Zdroje:
Bruce M. Bagley: „Colombia and the War on Drugs,“ Foreign Affairs 1988.
Susan Virginia Norman: „Narcotization as Security Dilemma: The FARC and Drug Trade in Colombia,“ Studies in Conflict & Terrorism 2017.
Crisisgroup.org
Theguardian.com
Worldpolicy.org
