Ale na setkáních AA je tento spisovatel, který se téměř upil k smrti, jen dalším z těch, kdo se rozhodli svoji závislost překonat. A ačkoli se už od roku 1988 alkoholu nedotkl, moc dobře ví, že je už alkoholikem napořád. „Závislost je jako boule pod kobercem. Když se ji snažíte zamáčknout, objeví se okamžitě o kousek dál,“ prohlásil v jednom rozhovoru.
Vzhůru do sklepa
Alkoholikem už byl Stephenův otec Donald. Na něj si ale slavný spisovatel nepamatuje, protože milý otec se jednou v roce 1949 vydal pro cigarety a už se nikdy k manželce a synům nevrátil. To byly Stephenovi pouhé dva roky. Teprve mnohem později zjistil, že otec tehdy odjel do Jižní Ameriky, a aniž by se kdy rozvedl se Stephenovou matkou, tam se znovu oženil a se svou druhou ženou měl dva syny. Jak mu pak vyprávěli, našli otce jednoho dne, jak leží na zemi v pokoji s jednou nohou na posteli a zírá do stropu. „Je táta mrtvej?“ zeptal se tehdy mladší staršího. „Ne, jen opilej,“ odpověděl starší bratr. Matka měla poté, kdy otec zmizel beze stopy, tři zaměstnání, aby uživila Stephena a jeho bratra. Ráno pracovala v pekárně, odpoledne v prádelně a v neděli hrála na piano v kostele.
Měl strach, že bez drog a alkoholu by už nikdy nic nenapsal.
V celé jejich rodině nikdo s nikým nemluvil o svém strachu či svých problémech, nikdo neřešil nic osobního a vše intimní se zamlčovalo. Kdo kouřil, kouřil, dokud neumřel, pilo se a tančilo na stole, všichni nenáviděli liberály a milovali republikány, doma nikdy nikdo nevyslovil jméno demokratického prezidenta Roosevelta, říkali pouze „ten, který byl kdysi v Bílém domě“. Nenáviděli ho. A zrovna tak Kennedyho. Vlastní pocity a obavy si každý nechával pro sebe. Co je komu do toho? Ale každý potřebuje alespoň jednou nahlédnout temnou stránku života a přiznat si ji. Každý potřebuje někoho, kdo vám řekne, tady na slunci je všechno fajn, ale co kdybychom se šli podíval taky někdy do sklepa? Tam jsou k vidění úplně jiné věci. A Stephen King se stal takovým průvodcem do sklepa lidské duše. Jako malý si jednou hrál na půdě u rodičů a objevil tam hromadu polozetlelých mrtvých slepic. Tehdy poprvé uviděl smrt. A napadlo ho, že to je tedy ono, co dospělí před dětmi tak skrývají. Obyčejné mrtvé slepice. S trochou fantazie je to vlastně všechno, co člověk v tomto ohledu potřebuje vidět. Nemusí vidět mrtvého člověka, aby zjistil, co je to smrt. Trochu zvláštní vzpomínky na dětství, ale děti už to tak mívají. A Stephen odmalička trochu zvláštní byl. Moc vysoký, s moc divnými nápady. Outsider. Jednou také přes rok nemocný a upoutaný na lůžko. Ležel v posteli a četl si. A pak, když už ho čtení nudilo, začal psát sám. Pohádky, fantastické příběhy o mluvících zvířatech, která pomáhají lidem. Jeho matka tyhle příběhy milovala. A to ho pohánělo k dalšímu psaní. To, že se to někomu líbí. Matka mu říkala, Stephene, kdybys byl děvče, byl bys pořád těhotný.
Inklinace ke strašidelným a hororovým příběhům a svérázný, temný pohled na lidskou existenci patří k jeho emocionální výbavě zřejmě odjakživa, neboť i první film v životě, animovanou pohádku o srnečkovi Bambim, označil později za film hororový. Když srnečka uvěznily plameny v hořícím lese, zažíval obrovskou trýzeň, ale zároveň ho to podivným způsobem vzrušovalo. Jako kluk zažil i další traumata, mnohdy spojená se smrtí, když vlak přejel jeho kamaráda, a pak smrt svojí babičky, která ho právě hlídala, když matka nebyla doma.
Ale skutečnou hrůzu, ne tu způsobenou démony a přízraky, zažil jednoho odpoledne v říjnu 1957. Bylo mu deset a zrovna se díval na film v kině. Přesně toho dne, 4. října, vypustili Rusové úspěšně na oběžnou dráhu Země první Sputnik. Majitel kina přerušil promítání filmu Létající talíře útočí a návštěvníky kina o všem neprodleně informoval. Nejen pro Kinga, ale i pro ostatní Američany to byl obrovský šok, konec krásného snu a počátek noční můry: do té doby byli přesvědčeni o vlastní nepřemožitelnosti a Sovětský svaz hrubě podcenili. Najednou si uvědomili, že Rusové by klidně mohli studenou válku, která tehdy panovala, snadno vyhrát. Stephen se s matkou a bratrem v dětství často stěhovali, většinou žili u příbuzných a často ve velmi nuzných poměrech. Rodina bez otce se nakonec usadila ve státě Maine. Ve třinácti letech objevil Stephen na půdě krabici s fantasy a horory, které kdysi patřily jeho otci, mezi nimi i knihy H. P. Lovecrafta a také několik, které napsal sám jeho otec. Zapůsobily na něj jako zjevení. Už ve svých osmnácti letech, v roce 1965, uveřejnil první příběhy v několika literárních časopisech. V posledním roce střední školy dopsal první román, s nímž ho však odmítlo šedesát amerických nakladatelství.
Shining
Po ukončení studia na univerzitě v Maine pracoval King od roku 1971 jako učitel angličtiny. Jelikož už měl rodinu a malé dítě a jako učitel nevydělával moc, pracoval po nocích jako žehlič v prádelně. S rodinou bydlel v karavanu a rozhodně se nedá říci, že by byli bohatí. Ve zbývajícím volném čase psal povídky a občas se mu i podařilo něco uveřejnit a dostat honorář. Bylo to však jen malé a okrajové přilepšení a rodina se jen tak tak držela nad vodou. Když se Stephenovi a jeho ženě Tabitě narodilo o rok později druhé dítě, situace se ještě zhoršila. Až Kingovi jednoho dne padla pod ruku jeho stará povídka s názvem Carrie a on se rozhodl, že ji zpracuje do románu. Po dopsání však usoudil, že je to naprosto neprodejné čtení a celý rukopis hodil do koše. Jeho mladá žena měla naštěstí v tu chvíli více rozumu než on, román z odpadků zachránila a předala Kingovu agentovi. Té zimy roku 1973 zrovna žili v obytném přívěsu kdesi v Maine, v „řiti světa“, jak ho kdysi nazval King v záchvatu zuřivosti. Přestup od příslušníků „bílé bídy“ k bohaté intelektuální střední třídě započal na Den matek téhož roku, kdy mu agent oznámil, že slavné nakladatelství Doubleday kupuje autorská práva na Carrie za čtyři sta tisíc dolarů.
„Závislost je jako boule pod kobercem. Když se ji snažíte zamáčknout, objeví se okamžitě o kousek dál.“
A od té doby se literárně už jen dařilo. Dokud však pil, nikdy nepsal střízlivý. Poprvé se opil na školním výletě do Washingtonu v roce 1966. Od dvaceti let pak pil pravidelně, později se k alkoholu přidaly ještě další drogy. Ale to nebyly jediné věci, které ho trápily. Jeho duševní svět často zahlcovaly strašidelné přízraky, imaginární krysy a hadi ho téměř přivedli k šílenství, i časná smrt matky v roce 1974 byla tématem, kterým se neustále zaobíral. Na jejím pohřbu byl tak příšerně sťatý, že ze sebe při svém proslovu nad rakví nedokázal vydolovat ani jedinou vzpomínku na ni. Přátelé mu přesto později tvrdili, jak důstojné to bylo rozloučení.
Aby se otupil a nic zlého nevnímal, utíkal stále častěji k alkoholu a drogám, až už nebyl schopen střízlivý ani psát. Jako v horečnatém stavu si žil ve vlastním světě, kam neměla přístup ani manželka, ani děti. Každou noc vypil basu piva. Ve své knize Osvícení (The Shining), později kongeniálně zfilmované režisérem Stanleym Kubrickem, popsal v postavě šíleného spisovatele Jacka (ve filmu skvostný Jack Nicholson) sám sebe, ale tehdy mu to vůbec tak nepřišlo. Až o deset let později, když dopsal další bestseller Misery, si uvědomil, že v postavě duševně nemocné zdravotní sestry, jež drží v zajetí slavného spisovatele a týrá ho, ztělesnil své delirium, metaforu vlastní závislosti.
Generální úklid
Dlouho se pokoušel držet svou závislost v tajnosti. Domníval se, že si toho po celých dlouhých dvacet let nikdo nevšiml. Jenže ten poslední, kdo si myslí, že je nenápadný, je sám závislý. Měl strach, že bez drog a alkoholu by už nikdy nic nenapsal. Román Cujo, který vyšel v roce 1981 napsal v takovém rauši, že ani nezjistil, že ho napsal. Další knihu s názvem Tommyknockeři (The Tommyknockers, 1987) také celou napsal pod vlivem kokainu, možná jen proto se ze zamýšlené poloviny stran rozrostla na téměř sedm set. A kniha Pavučina snů z roku 2001, již napsal už po překonané závislosti, ale po těžkém úraze způsobeném dopravní nehodou v roce 1999, vznikla pod vlivem oxykodonu, prostředku proti bolesti, jenž je opioidem třetího stupně. Když ho nakonec manželka Tabby přistihla, jak píše s vatou v nosních dírkách kvůli téměř neustálému krvácení po nadměrném užívání kokainu, a navíc, aniž by si toho všiml, silně krvácí z rány, jež mu zůstala po nedávné operaci, dala se rázně do úklidu pracovny a věcí, válejících se všude po koberci a po stole. Plechovky od piva, nedopalky cigaret, kokain v lahvičkách, kokain v plastových sáčcích, zrezlé a krví potřísněné lžíce od kokainu, trávu, valium, xanax, lahvičky od sirupu proti kašli a prášky na nachlazení, ústní vodu… A dala mu na vybranou: buď půjde na léčení, anebo pryč z domu. Prohlásila, že ona i děti ho milují a že právě proto nedopustí, aby se účastnili sebevraždy, již celou dobu páchá. Pokoušel se s ní všelijak smlouvat, jak už to tak závislí dělají, ale nic nepomohlo. V roce 1987 odchází na první léčení do odvykací kliniky. Nakonec mu došlo, že je lepší vzdát se psaní a jít se léčit než hluboce zraňovat ty, které nejvíc miluje.
Nenápadní démoni
Jedním ze základních motivů Kingových románů je zlo ukryté v triviálních a obyčejných věcech všedního dne. Auta, policajti, klauni, bernardýni, majitelé obchodů či smyšlený pseudonym jsou prostředkem vnášejícím hrůzu do většinou ospalého předměstského světa. King kombinuje zlo, jež přichází zvenčí a nabourává zdánlivě spořádaný život postav, se zlem, které je zabydleno v psychice lidí. Mnoho protagonistů Kingových knih jsou spisovatelé či lidé se spisovatelskými ambicemi a většinou rozporuplným charakterem, kteří se náhle ocitají vlivem vnějších či vnitřních okolností v roli obětí (Tajemné okno, Misery apod.). Není zcela jasné, zda se jedná o kritickou sebereflexi nebo o portréty kolegů spisovatelů. Jsou to většinou lidé ne příliš „hrdinní“, plní vnitřních konfliktů a rozporů, dost často outsideři a samotáři vyčlenění ze společnosti. Ve slavném románu To je vraždící klaun zosobněním vlastních strachů člověka – bere na sebe jejich podobu. Město Derry je tu jako symbol našeho světa, kde se děje zlo a lidé mu tak dlouho jen přihlížejí či odvracejí zrak, až se tato energie stane součástí jich samých. Zlo je částí lidské přirozenosti. Není to žádná mysteriózní ďábelská síla, jež nás ovlivňuje, ale vychází přímo z nás. A člověk je tu od toho, aby se naučil zlo od dobra odlišovat.
Nakonec mu došlo, že je lepší vzdát se psaní a jít se léčit než hluboce zraňovat ty, které nejvíc miluje.
Stephen King je mistrem pomalé eskalace napětí a své postavy popisuje rozmáchlým štětcem imaginace do posledního detailu, především v jejich nedostatcích. Mnoho času věnuje například popisu lidského těla, dlouho setrvává u fyzických detailů jeho nedokonalosti a rozkladu, jako jsou například stařecké skvrny, vrásky, jizvy, špatná pleť či pleš, anebo naopak oslavuje tělesnost samu o sobě popisem sexuálních aktů či erekcí. Výsledkem je strašidelná groteska, jež čtenáře vtáhne do děje rychlostí vodního víru a na konci ho vyplivne bez sebe strachem, zcela emocionálně vyčerpaného, avšak s jakousi zvláštní citelnou úlevou v sobě, že vše, co prožívali téměř na vlastní kůži, byla jen strašlivá noční můra.
King tvrdí, že si nikdy nepromýšlí děj svých knih dopředu a že sám neví, co se v knize bude dít za chvíli. Pojímá psaní jako telepatii, poslouchá své instinkty, jde ve stopách svých postav, protože jejich jednání má svou logiku. Před Kingovýma očima se odehrává film, jehož záznam on pořizuje v podobě románu. A na konci do sebe všechno zapadne přesně tak, jak má. O to větší pak má radost, když se po přečtení některé z jeho knih člověk v noci probudí s křikem nebo mu při čtení zaskočí sousto. Ale za největší triumf by podle svých slov považoval to, kdyby někoho svým psaním doslova vyděsil k smrti tak, že by padl mrtvý k zemi, a on by měl konečně důkaz o tom, že jeho strašení doopravdy funguje. Ostatně ne nadarmo má vstupní kovovou bránu ke své vile v Maine zdobenou batmanovskými netopýry.
Obyčejný život
I když se od roku 1988 nedotkl alkoholu, dochází dodnes na setkání Anonymních alkoholiků dvakrát až třikrát týdně. Většinu lidí tam zná přes dvacet let, a když někdo zemře, jde mu s ostatními na pohřeb, stejně jako půjdou oni jednoho dne na ten jeho. Spolu se svou ženou žijí ve městě Bangor ve státě Maine. Jeho kancelář se nachází na okraji města, na konci jedné obzvlášť bezútěšné ulice, kde má za sousedy obchod se zbraněmi či zastoupení výrobce sněžných pluhů. Kancelářská budova je nenápadná a nevábná, ale volba této podivné lokality, jež jako by vypadla z mnoha Kingových knih, má svůj velmi logický důvod. Na hlavní třídě by slavného spisovatele lidé snadno a rychle našli, bohužel by to byli hlavně ti lidé, kterými si nalezen být nepřeje. A Stephen King moc dobře ví, že právě tenhle druh lidí přitahuje jako magnet. Navzdory tomu, o čem jsou jeho knihy, žije vcelku poklidným životem v ústraní a bez zbytečného přepychu. Nevěří v boha ani na nebe, každopádně ne na takové, jaké mu slibovali, když byl dítě. Tam by se při polehávání na obláčku za zvuku andělských harf asi unudil k smrti. V Kingově nebi musí hrát přinejmenším Jerry Lee Lewis.
I když se od roku 1988 nedotkl alkoholu, dochází dodnes na setkání Anonymních alkoholiků dvakrát až třikrát týdně.
Stephen King už také dávno nenechává rozsvícené světlo, když jde spát, ačkoli v dětství věřil jako téměř všichni tomu, že světlo zahání přízraky, zlé duchy a démony. Pochopil, že ti přijdou tak jako tak. Ale dodnes dbá na to, aby mu dole zpod peřiny nekoukaly konečky prstů, protože za ty by ho démoni mohli chytit. Nejhorší představou pro něj je, že na něj přízrak zaútočí v noci. Možná to zní směšně, když na to člověk pomyslí za denního světla v útulném pokoji, ale za tmy je všechno jinak. Docela jinak. Jak prohlásil v jednom rozhovoru: „Vystrojili jsme vám hostinu. Všech lahůdek si můžete dopřát podle libosti. Ale nikdo vám neřekl, že vy přijdete na řadu jako poslední chod. A pak snědí vás. Jako Kurta Cobaina. Jako Janis Joplin.“
…………………………………………………………………………………………………………………..
Stephen King (21. 9. 1947, Portland, Maine, USA)
Vlastním jménem Steve Edwin King. Americký spisovatel především hororové literatury, jeden z nejúspěšnějších spisovatelů 20. století a nejprodávanějších autorů všech dob. Doposud napsal přes 50 románů, více než 150 povídek a několik vlastních scénářů. V roce 2000 napsal autobiografickou knihu O psaní (On Writing). Nespočet jeho knih bylo úspěšně zfilmováno, mezi nejlepší adaptace patří Osvícení, Carrie, Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle, To, Dolores Claiborne, Misery nesmí zemřít a další. Je držitelem mnoha amerických i světových cen v oblasti literatury. Po celém světě se doposud prodalo okolo 400 milionů jeho knih. Politicky se angažuje jak v celoamerickém měřítku, tak i ve státě Maine, kde žije. V roce 2008 podpořil v prezidentských volbách Baracka Obamu, Donalda Trumpa nyní kritizuje mimo jiné i za rasismus. Se svou ženou založil nadaci Stephena a Tabithy Kingových, která podporuje lokální projekty ve státě Maine a každoročně vydává nemalé prostředky na bohulibé a veřejně prospěšné projekty (knihovny, školy, místní hasičské sbory či umělecké spolky). Má tři dospělé děti, miluje rokenrol a fandí baseballovému týmu Boston Red Sox.
