Aktuální článek
Sedm let bez léků a rakoviny

Sedm let bez léků a rakoviny

  • Osobní výpověď žurnalistky Sharon Lettsové o léčbě, cestě k remisi a konopí. I ve věku šedesáti let se cítí naprosto skvěle – za což může poděkovat právě konopí.

Před sedmi lety, v říjnu roku 2012, jsem poslouchala radiologa, jak skupině lékařů při vyšetření ultrazvukem zaraženě vysvětluje: „Asi se nám pokazila technika.“ Nádor, který tam ještě před třemi měsíci zcela očividně byl, se jim totiž najednou nedařilo najít. Na prvním snímku mého pravého prsa z mamogramu, který nedlouho poté potvrdil i ultrazvuk, byla objemná bílá hmota připomínající pavučinu. Jednalo se o nádor zvaný lobulární karcinom, který má tendenci růst rozptýleně, a nedá se tak na rozdíl od klasického tumoru zaměnit s cystou. Tímto typem nádorového bujení trpí ve Spojených státech pouhých 10–15 % žen. Mé sestře ho diagnostikovali jen o pár let dříve než mně – musela podstoupit částečnou mastektomii, chemoterapii a sérii ozařování. Téměř tři roky žila v neskutečných bolestech.  

Štěstí v neštěstí

Pracovala jsem v Los Angeles jako producentka televizních pořadů a kvůli natáčení zpravodajství jsem se dočasně přestěhovala do okresu Humboldt na severu Kalifornie. Nikdy předtím mě ani nenapadlo, že bych rakovinu mohla mít – nakonec se ale ukázalo, že jsem měla štěstí v neštěstí… okres Humboldt byl tím nejlepším místem, kde se to mohlo stát.

Plný léčebný potenciál konopí se začne využívat vždy až po legalizaci. 

O mém případu se totiž doslechla Pearl Moon, známá zastánkyně léčby konopím ze společnosti Bud Sisters sídlící na jihu Humboldtu. Poslala mi malou lahvičku konopného výtažku a doporučila mi začít s malými dávkami. Abych si na výtažek s 80 až 90 procenty aktivního THC zvykla, ujídala jsem ho po titěrných kouscích pomocí párátka. Zpočátku jsem si nemyslela, že by mi konopí mohlo pomoci. Naštěstí se však ukázalo, že opak je pravdou. Nyní s radostí oslavuji již sedmý rok života bez rakoviny a bez jakýchkoli léků. 

Nový začátek a nedůvěra

S touto oslavou se pojí i jedno další významné výročí – před sedmi lety jsem se vydala na dráhu konopné žurnalistky. V médiích jsem už byla tak trochu známá a psát o svých vlastních zkušenostech mi nedělalo problém. Měla jsem pocit, že o zázračných účincích konopí by měl vědět každý. Brzy se však ukázalo, že mé nově nabyté znalosti jsou zároveň požehnáním i prokletím. Následujících sedm let jsem ve svých článcích stále dokola omílala informace, které sice všichni už dávno měli, ale o kterých jste se kvůli cenzuře mainstreamových médií dočetli jen v informačních kanálech subkultury – federační vláda Spojených států totiž po celou tu dobu odmítala uznat, že konopí je lék.

Řekla jsem jim, aby se už konečně smířili s tím, že konopí není droga pro odpadlíky, ale především lék, který bude jednou moci zachránit i je. 

Dokud jsem pracovala pro mainstreamová média, tak mě lidé respektovali a mým slovům věřili. Jakmile jsem však přešla na druhou stranu barikády, začali mě všichni okamžitě považovat za lhářku. Chvíli mi to, že se díky konopí má rakovina dostala do stadia remise, nevěřil ani můj přítel. Na druhou stranu… zhulit se mým výtažkem mu už zas tak nemorální nepřišlo. Má vlastní sestra mě nařkla z toho, že jsem „na konopí závislá“. Dlouholetí kamarádi se mi začali vyhýbat. Někteří mi naprosto upřímně řekli, že o konopí nechtějí slyšet ani slovo, protože už tak stačí, že o ničem jiném v podstatě nepíšu. Jakmile se však o léčivých účincích konopí jednou dozvíte pravdu, už nemůžete jen tak mlčet – chcete pomáhat i ostatním.

Pacienti na každém kroku

Kam jsem vkročila, tam se objevovali lidé, kterým jsem mohla pomoci. Jako kdyby mi je do cesty stavěl osud. Jak jsem se s nimi dávala do řeči, brzy jsme se vždy dostali k tomu, že buď oni nebo některý z jejich blízkých je nemocný. Nebo se mě prostě jen zeptali, čím se vlastně živím. Když jsem jim pak jednoduše odvětila, že píšu, tak se mě samozřejmě ihned zeptali na nevyhnutelnou otázku: „A o čem vlastně?“ 

Legalizace ukazuje, že konopím lze nahradit prášky na bolest i na spaní. 

Za těch sedm let jsem si už vytvořila standardní odpověď: „Píšu do mezinárodních médií o léčbě konopím.“ Těch pár slov většinou spustilo naprostou lavinu. Slyšela jsem snad všechny odpovědi, jaké si jen dokážete představit. Setkala jsem se s nedůvěrou, hloupými vtipy o huličích a zoufalými lidskými příběhy plnými bolesti. Mnozí, se kterými jsem se dala do řeči trpěli rakovinou či jinou závažnou nemocí buď sami, nebo kvůli ní přišli o své nejbližší. Vyslechla jsem příběhy o zničených životech, zdrcených rodinách a účtech vysátých konvenční léčbou. 

Konopí bylo je a bude lék

Psala jsem pro média v Coloradu a Washingtonu před legalizací i po ní… pak i v Oregonu, Nevadě a nakonec i Kalifornii. Ve všech případech jsem si všimla, že plný léčebný potenciál konopí se začne využívat vždy až po legalizaci – spousta lidí je ochotných se o své zkušenosti dělit či léčbu konopím poprvé vyzkoušet jen ve chvíli, když jim to oficiálně umožňují zákony. Díky několika řádkům textu v zákonu se jako mávnutím kouzelného proutku z rekreační drogy sloužící pouze pro pobavení rázem stává mocný lék. Konopím pacienti dokážou rychle nahradit prášky na bolest i na spaní. Kalifornský program léčby konopím (California’s Compassionate Care Program) se stal vzorem pro všech 34 států USA, které dodnes léčebné konopí legalizovaly. Dnes začínají tyto programy pomalu ale jistě ustupovat – na jejich místa se nyní derou prodejny rekreačního konopí. Je však nutné si uvědomit, že konopí vždy bude v první řadě lék. Vláda ale i přesto stále neochvějně tvrdí, že tomu tak není – zákony ke konopí přistupují jako k droze, která postrádá jakékoli léčebné využití. Opak je samozřejmě pravdou, stačí se podívat na statistiky, které ukazují, že tam, kde je léčba konopím legální, klesá i spotřeba opioidů. Říká se, že nevědomost je sladká – s tímto rčením musím rozhodně souhlasit. Když jsem pracovala pro mainstreamová média, myslela jsem si, že vím skoro vše. Ve skutečnosti jsem však netušila ani ň. Dozvídala jsem se totiž jen to, co se zrovna hodilo mým nadřízeným.  

doporučujeme

Jakmile se však o léčivých účincích konopí jednou dozvíte pravdu, už nemůžete jen tak mlčet – chcete pomáhat i ostatním. 

Můj šéfredaktor, který vedl noviny Times-Standart ve městě Eureka, správním centru okresu Humboldt, mi pak psaní o léčivém konopí zatrhl. Konopí v mainstreamu totiž patřilo pouze do rubriky o zločinu. Legalizace naštěstí později vše změnila – najednou se tráva rozrostla i do sekcí věnovaných podnikání a financím. Redaktoři zdravotních rubrik si však s konopím absolutně nevěděli rady. S konopnou léčbou sami nemají zkušenosti, a tak nevědí, jak s pacienty vést rozhovory. 

Když stigma zvítězí nad pravdou

Během těch sedmi let praxe v konopné žurnalistice jsem se naučila mnoho – mluvila jsem se spoustou pacientů, kterým konopí pomohlo dostat se z mnoha různých nemocí a poruch, a upevnila jsem si víru ve vlastní poslání i konopí samotné. Stigma na mě ale stále číhá za každým rohem. Nedávno mě například zase jednou někdo na večírku za obecného pobavení představil jako „huličku“. Omluvu jsem samozřejmě čekat ani nemusela. Kvůli stigmatu se lidé dokážou k ostatním chovat ošklivě bez jakýchkoli výčitek. Tak omezující nálepce jsem se samozřejmě okamžitě bránila tím, že jsem svou identitu uvedla na pravou míru – představila jsem se jako mezinárodně uznávaná žurnalistka věnující se problematice konopí a televizní producentka. Řekla jsem jim, aby se už konečně smířili s tím, že konopí není droga pro odpadlíky, ale především lék, který bude jednou moci zachránit i je. I přes občasné společenské překážky však mohu konopí doopravdy poděkovat – po zdravotní stránce se dnes cítím mnohem lépe. Po sedmi letech každodenní konopné léčby jsem stále zdravá. Stále ještě sem tam bojuji s depresí, únavou a různými vedlejšími příznaky, ale celkově se na svých šedesát let cítím naprosto skvěle – za to mohu směle poděkovat konopí.  

Statistiky jasně ukazují, že tam, kde je léčba konopím legální, klesá i spotřeba opioidů.

Kdybyste mi v sedmdesátých letech řekli, že se jednou budu věnovat konopné žurnalistice, tak bych vás zřejmě upozornila, že jste trochu přebrali. Život je ale dlouhá a klikatá cesta plná překvapení. Jsem vděčná, že mě zavedl do Humboldtu a seznámil mě s Pearl Moon, která mi přinesla výtažek doslova až pod nos.  Teď už vím, že v životě se může rázem změnit cokoli. V dalších sedmi letech se mi může rakovina znovu vrátit, nebo mě třeba může přejet náklaďák – kdo ví… Jedna věc je ale jistá – už teď se těším, kam dál mě ještě tato rostlina povede. Vrátila jsem se do televize, kde pracuji na různých dokumentech, ale i reality show o konopí. Nyní pomalu ale jistě chystám jedno velké zelené překvapení. Kdo ví? Možná mi vesmír bude hrát do karet, a já budu moci zaujmout či přesvědčit mnohem více lidí než dosud. Sledujte mě!

Zdroj: www.countable.us

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!