O půl století hulení později, na jaře roku 2016, jsem vkročil do jedné malé výdejny v hlavním městě Colorada Denveru a poprvé v životě jsem si legálně koupil konopí. Byl to pro mě naprosto šílený zážitek. Tenkrát to bylo jednoduché, protože k dostání byly jen dva druhy trávy – ta, co vás zhulila, a ta, co ne. Ve výdejně jsem ale narazil na řadu různých odrůd, které se pod nablýskaným pultem pyšnily jiskřivými trichomy jako prsteny někde ve zlatnictví. Dříve jste museli vyčkávat celé dny či dokonce týdny a trávu nakonec kupovat u obskurních týpků s přezdívkami typu „Pepa Mexiko“, kteří se ulicemi proháněli ve sporťácích plných slisované mexické čutky.
Konopí dříve nebo později pohltí nějaký nadnárodní gigant typu Philip Morris.
Později jste museli pro změnu postávat někde na rohu, než se k vám kurýr z Brooklynu vůbec uráčil došourat. Až legalizace léčebného konopí s sebou přinesla i přívětivý přístup k zákazníkům. Stačilo, abyste jim dali občanku, a už vám usměvavá prodavačka v batikovaném triku předepisovala sušinu na vaše záhadné nemoci a zákeřné neurózy.
Z podsvětí do samoobsluhy
To nejlepší mě čekalo až v Denveru – s nečekanou třešničkou na dortu. Když jsem se chystal u kasy zaplatit za první legální konopí v životě, nechal jsem oskenovat řidičský průkaz, načež mi pokladní sdělila, že „mám nárok na 15% slevu pro seniory.“ Chápete to… slevu pro seniory! Cože?! To je úplně něco jiného než kupovat přesušené seno někde ve feťáckém doupěti od pohodáře s kvérem za pasem. Amerika se změnila – v některých městech už počet konopných výdejen dokonce třikrát převýšil počet McDonaldů. A to jsme kdysi zažívali vyloženě temné časy – vzpomeňme na období protikonopné propagandy vedené Harrym J. Anslingerem. Ten byl ředitelem Federálního úřadu pro narkotika (FBN – později přejmenovaná na DEA) celých 32 let mezi roky 1930 a 1962 a odstartoval nechvalně známou kampaň proti konopí známou jako „marihuanové šílenství“ (podle absurdního propagandistického snímku „Reefer Madness“). Anslinger ve své kampani strašil ustarané rodiče mladé liberální generace. Konopí jim prezentoval jako marihuanu či ďáblovu trávu, která stvořila „jazz a swing – tu satanskou hudbu, která nabádala bílé ženy, aby vyhledávaly sex s černochy, baviči a dalšími pochybnými existencemi.“
Rozum nahradil šílenství
„Konopí je nyní na rozcestí,“ prohlásil jeden ostřílený ilegální pěstitel a dealer z Vermontu. „Státní a federální zákony… vláda, která se zoufale snaží konopí regulovat a danit a černý trh, odkud stále pochází 75 % veškerého konopí a který rozhodně žádné daně neplatí. Do toho se plete i otázka sociální spravedlnosti – vezměte si všechny ty lidi, kteří dodnes kvůli konopí neprávem skončili ve vězení.“ Současný prezident Trump, který každý den říká a dělá něco jiného, nám navíc tuto nepřehlednou situaci neulehčuje.
Amerika se změnila – v některých městech už počet konopných výdejen dokonce třikrát převýšil počet McDonaldů.
V poslední době se ke konopí začali hlásit dost pochybní patroni – mezi velké osobnosti v zeleném sektoru patří například John Boehner, dřívější předseda Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu, jenž nedávno všechny překvapil, když se objevil ve vedení konopného giganta Acreage Holdings. Tato společnost o sobě tvrdí, že je „vertikálně integrovaný, nadnárodní vlastník konopných licencí a aktiv… který se zaměřuje na budování a rozvoj těch nejkvalitnějších značek s cílem nabídnout zákazníkům to nejlepší na konopném trhu.“
Konopí v rukou korporátu
Nezní vám to tak trochu povědomě? Nemusíte být zrovna fanoušci Marxova Kapitálu, abyste se již od počátků obávali, že konopí dřív nebo později pohltí nějaký nadnárodní gigant typu Philip Morris. Nyní se tato noční můra pomalu ale jistě stává realitou. Neměla být legalizace vlastně dobrá věc? Nebylo snad jejím cílem navždy skoncovat s nechutnou rasovou válkou, která perzekuci užívání konopí provázela od počátku? Připomeňme si, že černoši tvořili více než 80 % zatčených za držení konopí v New Yorku během starostování Michaela Bloomberga, která policistům umožňovala ohledávání náhodných osob bez udání důvodu. Zhruba před deseti lety nastupuje druhá a třetí generace huličů, která neřešila hipísácké sny o jednotě, boji proti establishmentu a tak dále. Tato subkultura se veze na vlně coloradského liberalismu. Zákony se uvolnily natolik, že se najednou můžete v klidu řítit po dálnici v jeepu narvaném až po střechu trávou, s legální automatickou puškou a nemusíte se bát, že porušujete zákon. Své by o této době mohl vyprávět můj známý, kterému budeme říkat Grinch – atmosféra byla tak hustá, že se do něj zapsala jak do kroniky.
Nová doba
„Konopí mě provázelo odjakživa,“ ucedil Grinch, chraplavý blonďák, kterému táhne na čtyřicet, z pohovky na verandě svého domu a rozhlédl se. Žije ve čtvrti na východě Denveru, která se pod tlakem gentrifikace každým dnem mění.
Kdyby nebylo konopí, už bych dávno spáchal sebevraždu.
„Začal jsem prodávat géčka už na střední v patnácti nebo šestnácti – byl jsem ten tajemnej dealer ze záchodů z druhýho patra.“ Na přelomu tisíciletí, právě když Colorado legalizovalo konopí k léčebnému využití, se Grinch naplno pustil do pěstování. „Léčebné konopí byla pěkná divočina. Když jste od radnice Denveru dostali povolení pěstovat pro pacienty, tak se o vás úřady moc nezajímaly. Mnozí nelenili a za chvíli už předělávali stodoly na sofistikovaný pěstírny. Zatímco policejní razie věnovaly pozornost problémovým výdejnám konopí, jeho pěstitelé ho mohli v klidu prodávat část úrody na černý trh. Často tam skončila velká část jejich výpěstku pro nemocné.“
„Když jste tehdy měli povolení, mohly pro vás pověřené osoby pěstovat několik rostlin. Například 28letému pacientovi s bolestmi zad přidělili maximálně osm rostlin. V opravdu vážných případech ale pacienti mohli dostat klidně 35 rostlin… maximální počet byl krásných 99. Stačilo tak přesvědčit nějakého postaršího pacientka s vážnými zdravotními problémy, mezi které se řadí třeba i můj táta, aby povolení pěstovat pro něj nechali vystavit na vás, a měli jste vyhráno. Zákon hovořil jasně – když se sešli tři takoví pacienti u jednoho „pečovatele“, mohl jim pěstovat naráz až 298 rostlin a stále to bylo naprosto legální.“
Co je to „legální“?
Mezi státem a černým trhem existovala jakási symbióza, tvrdí Grinch „Představte si, že na černý trh střelíte patnáct kilo trávy, což vám vynese třicet tisíc dolarů, za které si obstaráte licenci k provozu legální výdejny léčebného konopí. Úřady si nejprve ty peníze v klidu vezmou, ale vzápětí vám řeknou, že se tak trochu změnila pravidla. Abyste o licenci nepřišli, musíte si teď pořídit protipožární systém, který stojí padesát tisíc dolarů. Takže se zase obrátíte na černý trh a prodáte tam dvacet pět kilo. Pak pro změnu přijde vyhláška, že musíte mít kamerový systém. Ten ale může stát až sedmdesát tisíc, a tak vám nezbude než prodat zase o něco víc trávy nelegálně. Úřady na oko tvrdily, že se nelegálního konopí chtějí zbavit, ale kdyby nebylo černého trhu, nemohl by ten legální fungovat.“
Zábava musí být
S legalizací rekreačního konopí se ale vše od základu změnilo. „S příchodem rekreačního konopí se celý systém léčivého koupí náhle zhroutil. Najednou jste nepotřebovali povolení od lékaře, u kterého měla spousta lidí obavy z toho, že jsou na nějakém seznamu. Státu se rekreační konopí vyplatí kvůli třikrát tak vyšší dani,“ vysvětluje Grinch. Zanedlouho se však začaly objevovat první problémy. „Vztahy mezi černým trhem a výdejnami se kvůli jejich přechodu pod velké korporace začaly měnit. Když jsem začínal pěstovat, bylo zvykem, že když vám kytky napadly svilušky, tak jste je ihned všechny vyhodili a začali znovu.“
Začal jsem prodávat géčka už na střední v patnácti nebo šestnácti – byl jsem ten tajemnej dealer ze záchodů z druhýho patra.
Šlo prý především o dobrou pověst: „Nemohli jste si dovolit prodávat nic špatného, protože byste ihned přišli o zákazníky. Jakmile se však objevil legální trh, tak se konopí v takových případech vyhazovat přestalo. Kytky prostě jen postříkali Avidem či jinými pesticidy, jako by to byla nějaká zelenina. V době, kdy se začaly otevírat první legální výdejny, bylo 90 % dostupného konopí v podstatě kontaminované něčím škodlivým. Všechno, co bylo buď úplně plesnivé, nebo prolezlé sviluškami, se jednoduše hodilo do butanového přístroje na hašišový olej. Když ale koncentrujete kanabinoidy, tak samozřejmě zvyšujete i obsah přítomných pesticidů. Měl jsem kamarády, kteří pracovali v laboratořích testujících konopí a prováděli rozbor různých koncentrátů. Obsah pesticidů byl tak vysoký, že se začali vážně obávat epidemie rakoviny plic mezi devatenáctiletými.“
Cena života
Doba se naštěstí změnila a Colorado má nyní nejpřísnější limity na obsah pesticidů v konopí. Grinch se ale ještě předtím rozhodl přestat pracovat v legálních výdejnách. „Už jsem to prostě nevydržel dělat. Do výdejny za mnou chodili veteráni s posttraumatickou stresovou poruchou a pořád dokola opakovali to samé: ‚Kdyby nebylo konopí, už bych dávno spáchal sebevraždu.‘ Těmhle chlapíkům jsem prostě nekvalitní trávu s čistým svědomím prodávat nemohl.“ Dnes se podle něj všichni dívají především na cenovku. „Pročítají si všechny ty slevové rubriky na zadních stranách časopisů a jsou nadšení z toho, že cena za pět gramů koncentrátu spadla na neuvěřitelných čtyřicet babek. Stoupající poptávka tlačí ceny dolů. Je to deprimující. U konopí přece nikdy nešlo jen o to se naprosto zmastit – od toho má lidstvo alkohol,“ povzdechl si Grinch. „Sám víš, jak mám konopí rád. Moc rád si ho pořád s partou přátel zakouřím. Můj vztah se k němu ale v poslední době změnil. Nerad to říkám, ale když mi teď někdo podá jointa na koncertě, tak radši odmítnu.“
Korporátní trojský kůň
Abych si o současném konopném trhu udělal lepší představu, zavolal jsem Kristen Yoderové, která v Los Angeles natáčí podcast zvaný The CannaBS Detector (něco jako Detektor konopných nesmyslů). Kariéra Yoderové se dá vystihnout heslem „kdo hulí, ten umí“. Dnes je jí 35 a podnikání v konopném sektoru se věnuje již 15 let. Z výdejny konopí se dostala až na pozici poradkyně v oblasti investic do konopných společností. „Veřejnost vždy varuji, že ode mě se žádných motivačních projevů o tom, jak je správné investovat do konopí, nedočkají. Přiznejme si to – konopný průmysl je kapitalismus v té nejryzejší podobě,“ upozorňuje Yoderová ve svém podcastu, kde vysvětluje, proč legalizace představuje pro korporát ideálního trojského koně, jak se vetřít do konopného světa a vytřískat z něj co nejvíce peněz.
Kdyby nebylo černého trhu, nemohl by ten legální fungovat.
„Spousta lidí si myslí, že legalizace má chránit obyčejné uživatele před vězením,“ pokračuje Yoderová. „Konopí ale bude doopravdy legální jen tehdy, až přijde jeho úplná dekriminalizace a bude na úrovni rajčat. Legalizace totiž není to samé, co dekriminalizace. Dokud má něco „legální“ aspekty, znamená to, že to má i ilegální. A to přesně zapadá do plánu korporací – legální rekreační konopí se totiž brzy stane jednou z nejpřísněji regulovaných komodit na světě. I to nejmenší překročení regulací může podnikatele stát několik měsíců pozastavení licence, překročení limitu povolených rostlin na domácnost může dostat do vězení vaši babičku. Právníci se zkrátka nudit nezačnou, dokud se ke konopí nezačneme chovat jako k rajčeti.
Zdroj: www.vanityfair.com/
