Přes Airbnb jsme sehnali ubytování poblíž zastávky Maciachini. To je cenově tak dostupná adresa, že asi třicetiletá lékařka, co nám část bytu na dvě noci pronajala, musela o víkendech jako přivýdělek jezdit s třetiligovým basketbalovým družstvem. Skvělé červené se v arménské večerce přesto dalo pořídit pod tři eura. Město módy pro nás bylo přestupní stanicí. Za dva dny jsme stihli Dóm, da Vinciho knihovnu a jiné architektonické skvosty, které nám náhoda přihrála do cesty během zhruba šestihodinové procházky. Pokud se dokážete vyhnout všem k výhodné koupi nabízeným selfí tyčím, skýtá centrum a jeho okolí se spoustou půvabných zákoutí příznivé podmínky pro náhodnou toulku.
Pokud se konopí konzumuje, tak povětšinou v soukromí. A moc se o tom nemluví.
Jeden večer jsme strávili v místě, které většina místních považuje za alfu a omegu nočního života. Porta Nuova. Futuristické byznys centrum během dne, které se v noční festival plynule změní hned, jak se první luxusní bary otevřou pro ty, co s kokainem začali k snídani a přece se teď nepůjdou domů převlíct. Vstupní poplatky do většiny z nich začínaly na dvaceti eurech za lahev vodky – ve smyslu: „Ne, nejdu sem jenom zneužít vaší klimatizaci, ale opravdu mám v plánu vypít si díru do hlavy.“ Zmíněnou lahev vás samozřejmě nikdo vypít nenutí. Zato odolat vůni pizzy teprve druhý den po příjezdu do Itálie opravdu nešlo. Asi tak čtyřikrát.
Kdyby tady byla mafiánská vila, která by mě chtěla
Model si už nepamatuju, ale vím, že to auto bylo srandovně malinkaté. Na předměstí Turína, kam jsme se z Milána přesunuli vlakem, jsme na něj potmě čekali asi dvacet minut. Naložit kufry, poněkud zmatená konverzace, velká spousta serpentin a pak už vila s přilehlým statkem na vrcholku kopce. Motivací mojí návštěvy nebyla travní turistika. Jel jsem tam kvůli jídlu, vínu a slunci. A taky trochu kvůli bloncce s velkou hlavou a ještě větším srdcem. Jenže pobyt v místě, kde byly ještě pár dekád nazpět schované metráky úplně jinýho matroše, v kombinaci s historkami našich italských hostitelek přece jen rozfoukal plamínek zvědavosti. Usedlost nazvaná Cascina Caccia dříve patřila rodině Dominica Belfioreho původem z Kalábrie. Právě on v roce 1983 zosnoval vraždu hlavního žalobce turínské metropolitní oblasti – Bruna Cacciy.
Stovky nemovitostí zabavených mafii dnes obývají neziskové organizace, lidé ze sociálně slabších vrstev či lidé s mentálním postižením.
V roce 1972 nastoupil teprve padesátiletý Bruno Caccia do bedlivě sledovaného úřadu v oblasti, do které se v té době hojně stahovaly mafiánské klany z jihu. Během svého působení nařídil zahájení hned několika významných vyšetřování, čímž házel klacky pod nohy kmotrům rozlezlým po přilehlých kopcích i v Turíně samotném. Ti si už dávno odvykli zodpovídat se za své jednání u soudu a Cacciův plakát tak určitě nevisel v ložnici takového Germana Oseglii. To byl doktor působící na soudní klinice v Turíně, od kterého jste si za patřičný obnos kromě samolepky za statečnost mohli odnést také potvrzení, že nejste schopni nastoupit výkon trestu.
Hlavní žalobce, který si k soudu dovolí předvolat samozvané vládce země? Na jak dlouho? Ve sklepním prostoru hlavní budovy Cascina Caccia se pravidelně scházely hlavy jednotlivých rodin kalábrijské mafie ’Ndranghety. A právě tam nejspíš padlo rozhodnutí ukončit život přespříliš nepohodlného státního úředníka. Byl teplý červnový večer roku 1983 a Bruno byl na pravidelné procházce se svým psem. Po chvíli se k němu pomalu přiblížil zelený Fiat 128 s minimálně dvěma muži na palubě. Zasažen čtrnácti výstřely z krátké vzdálenosti na místě umírá. Skandál? V té době mají zločinné klany tak velkou moc, že se nějakou dobu vlastně nic neděje.
Půl tuny trhaviny? A není to málo?
Katalyzátorem událostí vedoucích k ukončení zlaté éry la mafia byla další ohavnost, která se stala v roce 1992 a tentokrát byla nevídaně intenzivní a brutální. Její obětí se stal soudce Giovanni Falcone, který zemřel společně se svou manželkou a několika policisty následkem bombového atentátu. Na silnici mezi letištěm a Palermem, kterou Giovannni při návštěvách domova pravidelně využíval, na něj tentokrát čekalo přes čtyři sta kilogramů výbušnin. Zdecimovaná byla nejen projíždějící auta, ale také stovky metrů silnice. Do té doby neschopné státní složky to konečně vybídlo ke zvýšené aktivitě. V roce 1993 je tak z přípravy deset let staré vraždy Bruna Cacciy usvědčen Dominic Belfiore.
Po jeho nástupu do vězení rodinný byznys nakrátko převezme jeho mladší bratr Salvatore. Hned o rok později sám končí za mřížemi pro přečin pašování drog. Další následné vyšetřování vede k příkazu konfiskace majetku rodiny Belfiore o několik let později. Celý proces se ale táhne a rodina budovu nadobro opustí až v roce 2007. Usedlost pak byla přejmenována tak, aby vzdávala hold nebojácnému obhájci spravedlnosti. Stovky obdobným způsobem zabavených nemovitostí po celé Itálii z přelomu milénií dneska vesměs fungují ve prospěch společnosti, obývají je neziskové organizace, lidé ze sociálně slabších vrstev či lidé s mentálním postižením. Jsou organizované státem a jejich filozofie je, že pokud dlouhé roky sloužily temné straně síly, budou teď sloužit k bohulibým účelům.
V Cascina Caccia se kromě svateb a rodinných oslav, vzdělávacích kurzů a produkce medu taky vracejí do společnosti zločinci, co si odseděli pár měsíců nebo let. Ti, které jsem poznal, byli hrdlořezové jak hovado. Jeden si odseděl dva roky za několik nezaplacených parkovacích lístků, druhej pár měsíců za nedoplatek na sociálním pojištění a třetí seděl za jednoho jointa, co v opilosti vykouřil na nevhodném místě. Právě tihle zločinci tvoří stálé osazenstvo objektu. Společně se starají o chod celé usedlosti, hospodářství, organizaci akcí a prodej produktů, které na místě vznikají. Dalšími hostiteli pak byly organizátorky celého setkání, které zastupovaly asociaci Acmos. Ta od roku 1990 hledá neotřelé cesty, jak propojovat mladé lidi, prostředky a vědomosti napříč různými odvětvími. A protože dvě z nich – budeme jim říkat Beatrice a Francesca – vlastně samy od sebe začaly mluvit o konopné situaci v zemi špaget, bylo mi po pár dnech jasné, že to zas tak nevinná návštěva nebude.
Při nákupu bacha na desetinné čárky
Místní se našinci jeví jako paranoidní sebranka. Aby člověk s čistým trestním rejstříkem skončil rovnou ve vězení, a to kvůli jednomu zapálenýmu brku, se nám v Bohémii naštěstí jeví už jen jako mrtvolná hudba hrající zpoza totalitních zdí. Jak mi ale bylo řečeno – v Itálii se s tím nemažou a domácí pěstování si tak v podstatě všichni velmi dobře rozmyslí. Pouliční cena je ze stejného důvodu vyšší než například v Praze a gram kvalitního materiálu stojí kolem patnácti euro. Veneček z Afghánistánu startuje asi na osmi. Konopí podle oficiálních dat Evropského monitorovacího centra drogových závislostí užívá přibližně stejný počet mladých dospělých ve věku od osmnácti do třiceti čtyř let jako v Česku. Tedy asi každý pátý. Kroužek uvolněných vysokoškoláků, ve kterém koluje voňavá bylina, byste ale v místních parcích hledali marně. Pokud se konopí konzumuje, tak povětšinou v soukromí. A moc se o tom nemluví.
Přišel den, kdy nás – skupinu asi třiceti cizinců vysokoškolského věku z různých zemí EU – vzaly naše hostitelky do Turína. Připravily pro nás překvapivě zábavnou poznávací hru, kde jsme podle indicií poznávali a hledali místní památky. Většina odpovědí se sice dala najít na internetu, ale já jsem nechtěl podvádět, protože jsem se připravoval na úplně jinou poznávací hru. S hrou „Poznej dýlera“ by mi Google nepomohl. Naštěstí s ní mám zkušenosti. Hraju ji v každém městě, které navštívím, a v podstatě bez přestání, i když třeba sám nic nesháním. Francesca mě od nákupu výslovně odrazovala. Prej to skončí špatně a že se raději zkusí optat po kamarádech, jestli náhodou někdo něco. To Beatrice mi aspoň po menším nátlaku poradila, ať se zkusím porozhlédnout v parku Valentino.
Byli jsme skupina pěti kouřechtivých turistů, takže jsme se domluvili, že pro zbytek pobytu koupíme osm gramů, a já slíbil, že to zařídím. A tak když skončil oficiální program a my měli několik hodin volného programu, pomalu jsem se procházel centrem a přes jedno z největších náměstí světa – Corso Vittorio Emanuele II – jsem se nakonec dostal k pobřeží, na němž se rozléhal zmíněný park. Sám trochu paranoidní, protože historek se špatným koncem jsem v předchozích dnech vyslechl plné kufry, umínil jsem si, že půjdu jedině na jistotu. Celý park jsem prošel křížem krážem nejméně dvakrát a během té doby jsem potkal aspoň pět policejních hlídek. Omamnou vůni jsem ucítil jenom jednou, a to na místě, kde bych se koupi odhodlal jen stěží. A najednou jsem ho uviděl – hubeného černocha sedícího na trávě kus od cesty, který si ostatní prohlížel podobně, jako jsem si je prohlížel já.
Vyndal jsem lahev bílého a šel si k němu sednout. Nabídnul jsem mu, on se usmál a zavrtěl hlavou. Ukazuju mu dlouhý papírky a říkám: „Fumo?“ Zase se usmál a začala konverzace, kterou bych se mohl pokusit přepsat, ale vzhledem k tomu, že probíhala především rukama nohama, zabralo by mi to zbytek článku. Jestli jsem to pochopil správně, byl z Konga a do Itálie se přistěhoval teprve nedávno. Italsky uměl hůř než já (já uměl asi tak čtyřicet slov), anglicky akorát yes a no. Zkusil jsem taky svých třicet francouzských slovíček, když je z toho Konga, říkal jsem si. Tady mohl být problém v mé výslovnosti, protože na mě na oplátku jen nechápavě zíral. Anebo byl problém v tom, že třeba vůbec nebyl z Konga.
Nakonec jsme za pomoci mobilu, do kterého jsem psal různé sumy a reálných bankovek, které jsem mu přitom ukazoval (ano, mávat dýlerovi v parku penězi před obličejem není zrovna učebnicový postup, ale už se stalo) dospěli k jakési dohodě. Ta byla, jak jsem to aspoň chápal já, až příliš dobrá, ale říkal jsem si, že mi třeba přinese nějaký to afghánský seno nebo že mám prostě štěstí. Za čtyřicet euro mi měl přinést oněch kýžených osm gramů a navrch přihodit kousek čokolády. Chlapec sednul na kolo a zmizel.
Když jsem čekal asi tři čtvrtě hodiny a mezitím viděl policejní auto, jak zapíná majáky a rychle někam uhání, začal jsem pochybovat o tom, že je to celý dobrej nápad. „Ale asi jsou tady prostě víc obezřetný, tak to trvá,“ už zase jsem vedl monolog sám k sobě. A pak už slyším přijíždět postarší bicykl. Černoušek je vysmátej a na zádech má batoh. Sedá si vedle mě a několikrát si asynchronně plácáme dlaněmi a pěstmi. V levé ruce jsem žmoulal stočený prachy v předem domluvené výši, abych mu je mohl kdykoli nenápadně předat. Načež týpek otevřel batoh, ve kterém byl pytel.
Když píšu pytel, myslím pytel. Odhadem to mohlo být sto gramů, ale pak mě napadlo, že to nejspíš bylo rovných osmdesát. Někde se stala chyba v desetinné čárce. Najednou dávalo smysl, že byl pryč tak dlouho, nabízí mi hašiš jako bonus a cena za gram vychází na krásných pět éček. Z mého zaraženého pohledu pochopil, že něco nehraje. Přesto mi podává celou tašku. A já mu podávám těch teď už trochu upocenejch čtyřicet euro. Chvíli to počítá. Přestože jeho matematické schopnosti jistě trumfne většina českých sedmiletých, dospívá k závěru, že to je nějak málo. Já se mu na mobilu snažím představit svoji teorii s desetinnou čárkou. Bez úspěchu. Nakonec jsem vytáhnul papírovej pytlík od italského chleba ve stylu pizzy zvaného focaccia, na kterém už jsem měl tou dobou vypěstovanou slušnou závislost, že si teda kus odeberu. K mému překvapení souhlasil, já rychle strčil ruku do pytle, vytáhnul, co se mi do hrsti vešlo, narval to do pytlíku, sebral čokoládu, kterou mi dal hned na začátku v podobě úhledné kostky, a šel jsem pryč.
Zabiják heroin
Kdybych si to ráno nezapomněl peněženku ve svém pokoji, tuhle historku by mi po návratu nevěřili. Takhle ale věděli, že jsem si půjčoval peníze už před obědem a že jsem u sebe neměl víc než padesát, které dala dohromady naše malá skupinka. A taky viděli, co jsem jim donesl. Zpátky na kopec s výhledem do údolí jsem tak jel s pocitem, že jsem měl neskutečnou kliku, a těšil jsem se, až si při západu slunce v poklidu posedíme. Večerní seance se zúčastnila také Francesca, která mi původně odpolední nákup rozmlouvala. Právě s ní jsem nakonec vysedával do ranních hodin a rozebíral rozdílné problémy, kterým naše generace čelí ve svých domovinách.
Italskou mládež netrápí ani tak represe policejních složek ve věci drogové politiky jako spíš nezaměstnanost. Na druhou stranu, pokud se vám dlouhodobě nedaří sehnat důstojnou práci v oboru a ještě k tomu se musíte schovávat, když chcete přijít na jiné myšlenky, na náladě vám to nepřidá. Evidovaných zločinů či přestupků spojených s užíváním či prodejem omamných látek je v Itálii při přepočtu na osobu přibližně čtyřikrát tolik než v Česku. Poněkud přísnější měřítka, takto dlouhodobě nastavená, většinu populace netrápí také z toho důvodu, že mají omamné látky spojené s působením kdysi krvelačné a hrůzu nahánějící mafie. Právě ta byla za jejich distribuci výhradně zodpovědná a místním se nelze divit, že cokoli potenciálně spojeného s tak šokujícím násilím odmítají.
Unikátní svým rozsahem je také místní program na podporu závislých na tvrdých drogách, zavedený především kvůli heroinu. Počet mladistvých heroinistů je stále alarmující, a přestože nejčastější způsob konzumace je kouření, právě na předávkování po nitrožilním užití umírá nejvíce Italů. Od jeho nákupu mě Francesca odrazovat nemusela. Cestou zpátky jsem si pak poněkud pozměněnou optikou ještě jednou prohlédnul Milán a poslední den jsem strávil v Bergamu, kde jsem čekal na večerní letadlo. Protože nám velká část huliva zbyla, udělal jsem radost několika místním, do letadla se mi nechtělo ani s čokoládou. Štěstí pro tenhle konkrétní výlet jsem si totiž dávno vybral.
…………………………………………………………………………………………………………..
Cannabis light
V posledních třech letech byl v Itálii povolen prodej technického konopí s vyšším obsahem CBD a minimem THC (do 0,5 procenta). Rozmach prodejen s „cannabis light“ pro sběratele se však znelíbil vládnoucím populistům a nacionalistům a italský Nejvyšší soud letos v květnu zakázal prodej jakýchkoli květů, listů, olejů, pryskyřic a jiných derivátů z technického konopí. V praxi však zatím zůstává většina obchodů otevřená. Prodej potentního konopí je trestný čin, držení končí pokutou nebo zabavením dokladů. Konzumace na veřejnosti je zakázána v každém případě, ať už je lehké nebo nelehké. Léčebné konopí je v Itálii legální od roku 2013 a pěstuje ho armáda, nicméně poptávka je taková, že se musí dovážet i z Nizozemska.