Aktuální článek
Jak jsem se zabouch v Crossu

Jak jsem se zabouch v Crossu

Profilový obrázek

Zabouchnout se v Crossu, to se hned tak někomu nepodaří. I když, co já vím? Mně se to stalo poprvé. Vybaven pytlíčkem svojí poslední ganji, telefonem s číslama na všechny svý lásky a nadějí, jsem vyrazil do Crossu. Cross. Kříž. Křižovatka. Můžeš na všechny strany, ale já myslím Cross, rockovej klub v centru Prahy. Jedné z mých holek se strašně líbí. Je těžce industriální, svařené železo, trubky, kovové schody, prostě třípatrová změť železa. Má ho ráda, protože ho viděla pouze ve dne. Já tam tentokrát byl v noci. Dokonce i bar je posvařovaný z toho, co zbylo z vyrabovanejch železáren.

Procházím labyrintem kroutících se chodeb, železobetonových pater, a doufám. Doufám, že potkám kamaráda. Nebo nějakou pěknou číču, kterou bych zhulil a zaplácl s ní nudu nadcházející noci. Dýdžejům jsem poskytl své ušní bubínky pro jejich vražedný techno a lasery a kouř mi vypalovaly zornice. Chtěl jsem to. Mám volný večer a jsem sám. Chci se bavit.

Těsně pod jevištěm, ozářená zelenofialovým světlem, tančila polonahá kráska. Ještě abych se tak dneska zabouch… Bůhví, jak vypadá na normálním světle. Au! Do ramene mi vrazil nebezpečně vypadající Arab. „Sorry, I´m very sorry! Some drink?“ Že by buzna?

Nakonec jsem s ním šel na panáka a zjistil jsem, že je to docela milej kluk. Povídal mi, že je z Jordánska, ukazoval fotky svých rodičů i prarodičů a neustále mu telefonovala jeho česká žena. V duchu jsem ho politoval a pomyslel si, jak je to zvláštní, vidět Araba pod pantoflem. Volala mu každých pět minut. Dlouze se musel zpovídat z toho, kde je, s kým je, proč tam je a kdy přijde. Pohulili jsme moji ganju a dali jsme si na něj dalšího panáka.

Kráska od zeleného stroboskopu stála vedle nás a já zjistil, že je opravdu docela hezká. Zaplať pánbůh, občas ani show nelže. Dala si práska, panáka, objala nás a jmenovala se Magda. Arab se jmenuje Mohamed a já jsem Josef. Jsme na obrovský křižovatce v klubu, kterej se jmenuje Cross. Možná už tady chybí jenom Duch svatej. A Buddha! Přišlo mi to docela legrační. Zlatá ganja ze sluníčka. Nesnáším skunk. Tak a teď už asi začínám bejt dost zhulenej. Jdu se projít. Prosvištím si to bludištěm šílenejch týpků, kurviček, zhulenců, hipíků, krásnejch holek, cizinců, černochů a vykroucenejch dealerů.

Zatančil jsem si pod pódiem, objal se s deseti neznámými lidmi, dal si pár shotgunů a drze vyskočil na jeviště. Rozjařeně, ale asi trapně jsem se vrhal na dýdžeje a požadoval Pavla Bobka s Marií Rottrovou. Když jsem konečně pochopil, co si ten chlápek s vinyly místo očí o mně myslí, odtančil jsem přímo do dveří za pódiem. Prásk! Zabouchl jsem je za sebou do rytmu jeho přiblblýho techna. Ty vole, to byl nářez. Marshmallow Murder, Rotten Bitch a Killer. Uf.

Konečně mám trochu klidu. Jsem zhulenej jako prase. Sedl jsem si na schod a snažil se zaostřit zrak na blikající semafor, který tam chlapci chytře nainstalovali. Jasně že ho ukradli před klubem na tý megakřižovatce. Hlavu mám sklopenou, blbě se mi dejchá, zahulenej vzduch, ale aspoň je tu trochu víc ticho. Všechno se mi točí, ale není to nepříjemný. Zlatá ganja, nesnášim skunk. Chci na vzduch. Ale ještě si chvíli posedím.

Nevím, jestli je vůbec možný to, co mi včera říkal můj kamarád Petr. Nedávno si koupil s Marií byt a od pětadevadesátileté sousedky se dozvěděl, že v něm za války bydlel K.H. Frank. To fakt snad není možný. Já si s Ráchel pronajal před dvěma lety byt, ve kterém prokazatelně taky bydlel K.H. Frank. Pravda, je to kousek od sebe. Ale taková náhoda? Přemýšlím o Ráchel. Taky mi občas volá, tak často, jako bych byl pod pantoflem. Možná má o mě jenom strach. Já snad nejsem pod pantoflem jako Mohamed. No to je prdel! Musím se nadechnout čerstvýho vzduchu.

Vstal jsem, vzal jsem za kliku venkovních dveří, a kurva! Jsou zamčený. Chci se tedy vrátit, ale dveře na jeviště, kterými jsem přišel, mají z mé strany kouli. Ježíšikriste, vždyť mám klaustrofobii. Ještě jsou tu jedny dveře s nápisem Exit – taky zamčený. Může klaustrofobie způsobit ve vyhraněném stádiu exitus?!

Jsem v prostoru jedenkrát jeden a půl metru, je tu jeden schod, jeden blikající semafor, tlumený hluk a já. Začal jsem vší silou bušit pěstí do dveří, kterými jsem přišel. Pomoc! Help me! Slyšíte mě!? Randál z pódia mi jasně dával najevo, že mě nikdo slyšet nemůže. Snad teda někdo na zahrádce. Buším pěstí do železných venkovních dveří. Haló! Pomoc! Já se zabouch! Malým průzorem jsem pozoroval lidi na zahrádce, jak se smějí. Bušil jsem dál. Vesele zhulenej kluk zaslechl moje volání a odpověděl: Ty vole, buď rád, já naposledy před deseti lety…

Ale já se fakt zabouch!!! Panika roste. Tráva je milá, ale musíš bejt v pohodě. Mám pocit, že blikání semaforu se nechutně zrychluje. Buším na všechno včetně zdí, připadám si trapně, propadám hysterii. Klid! Budu telefonovat. Projíždím seznam, ale na Mohameda, ani na Magdu telefon nemám. Nikoho jinýho tady neznám. Hlavně zhluboka dejchej a přemejšlej, vole. Po kapsách žádná kápézetka, prostor se zmenšuje a jediný, co v kapsách nacházím, je reklamní leták Crossu a zapalovač. Dal bych si cigáro. Ale jsou u Magdy. Zapálím to tady. Snad mě potom už konečně vysvoboděj.

Blbost.

Zapálil jsem leták, nechal ho rozhořet a když už pěkně žhnul, prostrčil jsem ho pode dveřmi na pódium. Sklonil jsem se k zemi a škvírou jsem pozoroval, jak doutná kousek od dýdžeje. A znovu do rytmu: Prásk! Dostal jsem ji dveřma do čela. Co tady děláš, vole? Jak ses sem dostal?

Velkej a sympatickej vyhazovač mě vysvobodil. Měl jsem chuť ho zlíbat. Vyprávěl jsem mu, jak jsem se zabouch a čekal, že mi bude nadávat. Nenadával. Smál se a já mu řekl, že o tom rozhodně napíšu článek do Legalizace. V Crossu mají legalizaci rádi. Jak se jmenuješ, zeptal jsem ho, abych tam napsal jméno svýho zachránce. Nebo máš nějakou přezdívku?

Řekl mi: „Napiš normálně vyhazovač David.“ Smál se a mně se šíleně ulevilo. Bylo mi najednou hrozně fajn. Zlatá ganja. Nesnáším skunk. Industriální Cross byl skoro prázdný. Magda s Mohamedem už jsou asi někde v ráji a já jdu chladnou jarní nocí pomalu domů.

Tak takhle jsem se ještě nikdy nezabouch.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!