Hypnotické melodie pouštních nomádů prolínající se se zvuky elektrických kytar. Nadšený dav se extaticky pohupuje, zatímco se snědá žena s minidredíky škrábe na okraj pódia, aby vzápětí rozvinula vlajku s modrým, zeleným a žlutým pruhem. Uprostřed nese rudé písmeno z berberské abecedy jaz (ⵣ) symbolizující „svobodného člověka“. Hudebníci s turbany udržují kamenný výraz, alespoň ti, jejichž tváře nejsou zahaleny bílými šátky. Jen oči se jim o něco víc rozsvítí. Nostalgii „pouštního rocku“ skupiny Tinariwen prohlubuje vědomí, že se jedná o uskupení bojovníků za svobodu, kteří v devadesátých letech uzavřeli příměří s vládami Mali (odkud pocházejí) a Nigeru, a kalašnikovy nahradily pro ně mocnější zbraně – kytary. Hudba těchto afrických Tuaregů mě z berlínského klubu přenáší v čase a prostoru do roku 2012, za jejich vzdálenými příbuznými – marockými Berbery. Čas mezi semestry jsem byl odhodlán věnovat kultuře, ve které poušť a pusté hory představují základ identity.
Copak vám to štěrchá v bříšku?
Pro milovníka přírody (a klimatu) by let z jihu Španělska do severoafrické destinace znamenal značnou ostudu, zvláště pokud existuje alternativa v podobě trajektu propojujícího oba kontinenty. Gibraltar se vzdaluje a při pohledu na mořskou pěnu za naší lodí se mnou zapřádá hovor starší chlapík připomínající přeživší příznivce punkového hnutí, kteří se dochovali pro dnešní generace v relativně funkčním stavu. Se silným německým přízvukem se představuje jako Helmut a chce si zkrátit dlouhou chvíli. Nebráním se. Postupně se od něj dozvím nejen užitečné rady pro nadcházející dobrodružství, ale i zajímavosti z jeho života. Nejede se pouze rekreovat, ale jedná se i o pracovní cestu. Plánuje strávit čas se svým známým kdesi ve vnitrozemí a na cestě zpět se pokusí jako obvykle pronést v břiše hašiš, z jehož prodeje chce vyžít po zbytek roku.
Hašiš je novinkou posledních desetiletí, jeho výrobu sem přinesli zřejmě západní hippies v sedmdesátých letech.
Trik je prý jednoduchý, hroudy po 5 nebo 10 gramech zabalené v igelitu spolyká a pak už se jen bezstarostně veze. Naparuje se, že takto běžně proveze kilo. Víc se mu povedlo taky, prý i kilo a půl, ale pak už měl břicho velmi nafouklé a při dotyku by chrastilo. Zatímco mi šrotuje hlavou, jak se mu se svým vzhledem daří nevzbudit podezření celníků, siluety přístavu Tanger nabývají na velikosti. Míjíme spousty lodí, některé v extrémně zanedbaném stavu, moře nevypadá vábně. Jak řekl Helmut, nejlepší bude se odsud co nejrychleji zdekovat, tady se člověk opravdu nechce zaseknout přes noc. Nadále mě zaměstnávala spousta otázek – hašiš propašovaný do Evropy lze vyčíslit na nějakých osm miliard euro, což by dle mého skromného odhadu nezvládla ani armáda Helmutů. A pokud se dováží v nákladních lodích, hází se skutečně do moře, když se blíží pobřežní stráž?
Modré město
Autobusové nádraží je chrámem chaosu. Tisíckrát přeškrtané ceny a arabské názvy destinací jen letmo doplněné tu a tam načmáranou latinkou, davy, naháněči a scény, u kterých občas není jasné, zda nevypadly z nějaké jiné historické epochy. A poté úspěch, spojení do mnou poptávaného města existuje, a dokonce jede za chvíli. Chefchaouen či krátce Chaouen v pohoří Ríf lze považovat za hlavní konopnou oblast v zemi. Městečko je příjemně malé, malebné, připomíná bílé andaluské vesničky v modrém provedení. Jedná se o turisty velmi oblíbenou lokalitu, snad díky dobré vybavenosti a dostupné poloze. Do roku 1920 bylo křesťanům zapovězeno – zdejší uprchlí Mauři a židé na ně svalili kolektivní vinu za své vyhnání z Andalusie v 15. století.
Procházím se po jedné z hlavních uliček, podél stánků s kořením, sladkostmi, suvenýry, malovanými obrazy, které jako by kopírovaly jednoho a téhož autora. Mám mnoho přátel, nebo by to tak mohlo působit, neboť valná většina lidí snažící se legálně či jinak obohatit, užívá oslovení „my friend“, jeden expert dokonce „my best friend“. Kdákání slepic se mísí s pokřikováním trhovců. Ozývá se arabština, francouzština a občas španělština. Pán opakovaně vyvolávající: „Koberce! Koberce,“ sykne, když ho míjím: „Haš?“ A poté dál láká jiné potencionální zájemce na své oficiální zboží. Haš mi nabízí mladík opírající se o motorku. Kolem běží děti, jedno se mě táže, jestli nechci haš. Skupinka mužů v tradičních dželabách, volných hábitech s dlouhými rukávy a kapucí zakončenou charakteristickou špicí, připomínají skřítky se zarputilými výrazy a postávají okolo pouličního prodavače šnečí polévky. „Hey, José!? España?“ Otáčím se za tázavým hlasem – snad evropská slušnost, která je tu občas spíše slabinou – pochopím a pokračuji dál uličkou, abych se ušetřil několikaminutového hovoru motivovaného touhou po penězích. Mé jméno ani národnost nikdo neuhodne, a když se zrovna nudím a sdělím ho sám, místní se často vědoucně pousmějí a dál nic nenabízejí – máme tu fámu low-costových šílených cestovatelů, dobrého fotbalu a prahnutí po poměrně nedostupném pivu či jiném alkoholu.
Rytmy z kopců
Člověk zde snadno ztratí pojem o čase. Opojení kulturou, chutnými pokrmy a produkty místního zemědělství je vhodné proložit šťávou z čerstvě lisovaných pomerančů prodávanou na ulici. Případně vyrazit do okolních kopců, kde lze tušit konopná pole. Občas k uším dolehne i rychlé bubnování. V zásadě je totiž hašiš vyráběn dvěma způsoby – buď třením zralých květů mezi rukama, na kterých ulpívá pryskyřice, jak je to běžné v Indii, anebo metodou tradiční v Maroku, tedy mlácením sušiny dřevěnými paličkami přes pletivo či tkaninu s drobnými oky na velké míse. Na střeše hostelu, kde jsem se levně (v přepočtu asi za stovku na noc) ubytoval v přístřešcích připomínajících pouštní stany, potkávám v extrémně internacionální společnosti dvě německé studentky žurnalistiky. Chystají se na nedalekou farmu natáčet a fotit proces výroby hašiše a nabídly mi, že jim můžu dělat společnost, aby se cítily bezpečněji. Když mě ujistily, že se jedná o nekomerční akci, jsem o to zvědavější, jak moc zdarma to bude. Zvu pro jistotu i své dva nové kamarády, velkého vikinga z Dánska a ukecaného Španěla.
Kif z pohoří Rif
Pochybná partička Maročanů v evropském oblečení nás vyzvedla následující ráno dodávkou. Odehnali jednou tichou větou dvojici, kterou jsme vídali často a naučili se ji přehlížet. Takových je v turistických částech země mnoho, namotají se na vás, i když nechcete, a doufají, že z toho něco kápne. Mé pochyby sílí, nemám z „farmářů“ nejlepší pocit, ale třeba překvapí.
„My muslimové máme povinnost ubytovat poutníky či lidi bez přístřeší. Já i kdybych nechtěl, tak musím.“
Farma není velká, ale musí jich tu být spousty. V pohoří Rif se totiž pěstuje na desítkách tisíc hektarů (oproti 5 000 hektarů v šedesátých letech) a ekonomika tohoto regionu je na konopí závislá. „Snažili se nám sem zavést ovoce, ale výnosy byly malé, místní klima a půda jsou nelítostné, nic tu nepřežije, teda krom konopí,“ směje se farmář. V devadesátých letech podpořila EU marockou „válku proti drogám“ rozvojovou spoluprací v hodnotě dvou milionů eur, které měly rolníkům pomoci při přechodu k jiné plodině. Většina se ztratila ve víru korupce. „Místní tu pěstují u svých malých usedlostí, je to jediný možný zdroj obživy. A vláda i policie to ví, a tak nás nechávají jakž takž na pokoji,“ pokračuje. Hlavou mi běží, co mi řekl Helmut a pár dalších, že samotní farmáři často z výdělku vidí chabý zlomek a místní mafie, která je odírá, zde má poslední dobou víc a víc navrch. Navíc ani u policie tu nejsou jen samí humanisté, jejich přivřené oči taky něco stojí.
Holky zuřivě fotí a dokumentují. Nesmějí fotit tváře, jinak jsou zemědělci ochotní a vše vysvětlují, dokonce nás nechají si chvíli zabubnovat na konopné květy zabalené v několika vrstvách tkaniny. Takto se z nich oddělí trichomy plné kanabinoidů v čele s THC a vznikne proslulý kif. Ten lze kouřit pomocí tradiční dlouhé tenké dýmky sebsi. Konopí zde má tradici minimálně 800 let, ale hašiš jako takový je novinkou posledních desetiletí, jeho výrobu sem přinesli zřejmě západní hippies v sedmdesátých letech. Ročně se ho zde vyprodukuje prý až tisíc tun. „Na výrobu jednoho kila hašiše je třeba přibližně sto kilo rostlinného materiálu,“ pokračuje ve výkladu farmář. Získaný produkt, tedy kif, je zahříván a lisován do bloků a poté balen do igelitu, aby se zamezilo oxidaci a lépe se přenášel.
Předváděčka za všechny dirhamy
Prošli jsme jako správní agroturisté celým procesem výroby a došlo na nevyhnutelný a poněkud tradiční konec předváděcích akcí, které se neliší asi nikde na světě. Pánové nedočkavě uhodili: „Tak kolik toho chcete?“ Němky zaskočeně: „Ale my nic nechceme, děláme jen reportáž, zaplatily jsme podle dohody za prohlídku…“ Mužíci nabírali na agresivním tónu, začali se hádat, že teda zaplatíme ještě horentní sumu za benzín, což byla vcelku drzost, vzhledem k asi dvaceti minutám jízdy a směšné ceně tamních pohonných hmot. Nakonec jsme jim nabídli odkup alespoň symbolických pár hrudek. Naše minimalistická nabídka ale byla pro pány naprosto nepřijatelná. Atmosféra zhoustla a vyhrotila se natolik, že jsme se sbalili a začali pěšky odcházet do kopců směrem, kde jsme tušili město. Chlapíci asi deset kroků za námi, neustále něco mezi sebou brebentili, poté už v hrobovém mlčení. Po deseti minutách chůze nás jeden z nich doběhl, že to teda berou, a po podání rukou jsme byli opět nejlepší přátelé, dokonce nás odvezli zpět domů, navíc s 30 gramy hašiše za naprosto zanedbatelnou cenu. Zatímco jsme začali panikařit, co s tím vším uděláme, uvědomil jsem si, že Španěl nějak dlouho mlčí – seděl už opodál a splašeně balil.
Trable i dobrodiní
O několik dní později přichází pochopení, že je třeba se udržovat v pohybu, jinak hrozilo, že tu se Španělem zůstaneme navždy. Míříme tedy intuitivně na západ, kde jezdí vlak. Typickým dálkovým taxi, ve kterém dle tradice sám sedí pouze řidič, jemuž dělají společnost dva kopiloti a na zadní sedačce čtyři další spolujezdci. Vesele jsme se dokodrcali tímto sdíleným mercedesem do městečka El Ksar el-Kebir, původně fénické kolonie založené v prvním tisíciletí před Kristem. Všude je mlha. Kolem vlakového nádraží taky. Je tam moc mlhy. A žádný vlak. Je příliš pozdě, všude je zavřeno, prekérní situace rozkládá naši morálku. Jediný život vidíme u nedaleké křižovatky, kde objemný kuchař s pleší prodává cizrnovou polévku davu lidí. Po našem vyslechnutí a prodeji poslední misky nás pozve domů, přesvědčí nás, že má skutečně místnost pro hosty, která shodou okolností připomíná dětský pokojíček, a po lavině arabských slov ji opouští chlapec v pyžámku. „My muslimové máme povinnost ubytovat poutníky či lidi bez přístřeší. Já i kdybych nechtěl, tak musím. A je jedno, jestli vy věříte nebo ne. Je tak, nebo ne?“ ptá se tónem, který nedává příliš prostoru pro nesouhlas. Zbytek večera nás nacpává sladkostmi a poučuje poměrně rezolutně o islámu, ale jsme mu vděční, že máme kde přespat do ranního vlaku směr Casablanca.
Město jsem do té doby znal jen ze stejnojmenného filmu z roku 1942. Realita je však od poetické kinematografické kulisy na hony vzdálená. Obří mešita Hassana II., schopná pojmout 25 000 věřících, sousedí se slumem, všude je špína, moderní budovy a noční kluby. Náš hostitel z couchsurfingu, který nám sliboval přístřeší, vypnul mobil s tím, že se rozmyslel, a jsme znovu ztraceni, uprostřed noci, tentokrát v typickém velkoměstě postrádajícím jakoukoli cestovatelskou přívětivost. Bloumáme ulicemi a nakonec bezmyšlenkovitě zastavíme další mercedes Grand Taxi, bez nápadu, kam se nechat odvézt. Taxikář si se zájmem nechá povyprávět, co nás potkalo, a Maroko opět uvádí náš vesmír do rovnováhy. Uklidnil nás a s omluvným výrazem nás dopravil na okraj medíny – historické části města. Vystoupil a vyzval nás, ať ho následujeme bludištěm křivolakých uliček, místy zastřešených a natolik úzkých, že tudy projede maximálně motocykl. Po pár minutách zabouchal na dveře na první pohled zavřeného hotelu, ostatně jako všechno kolem. Otevřel dědula a vyměnili si několik slov. „Vyhovovalo by vám toto?“ taxikář pokynul dovnitř. Jsme mu z celého srdce vděčni, že nás zachránil. Ptáme se ho, kolik mu dlužíme, on však překvapivě jen mávne rukou, je mu líto, že nějaký jeho spoluobčan způsobil takovou hanbu a nedodržel slovo. Dává nám ještě žvýkačky a svou vizitku, kdyby něco, a mizí ve tmě. Nevíme, jak mu poděkovat a voláme za ním alespoň těch pár slov arabsky, která jsme pochytili. Alhamdulilah, šukran!
Stařík hoteliér se stále chichotá a bere si naše pasy. Naše paranoia je zase na normální úrovni. Na ulicích města jsme stále ve střehu, jsme tam většinou vystaveni neutuchajícímu přívalu vjemů a nebezpečí ošmelu ze všech stran. Nyní z nás stres opadl a je čas zakončit náročný den špíčkem. Uprostřed přípravy se ozve klepání na dveře, a aniž bych stihl cokoli alespoň zakrýt, stařík otevírá dveře – nese naše pasy. Rozhlíží se po pokoji a jeho pohled ulpí na stole přede mnou a papírku s tabákem a rozdroleným hašem. Paranoia se vrací v plné síle, slyšel jsem spoustu příběhů, poslední o Evropanech v marockých vězeních, kde hrály hlavní roli exotické nemoci. Hoteliér však překvapivě jen rozšíří ústa do úsměvu, přivře oči a povzdechne si: „Ó, hašíš…“ Z jeho výrazu je zřetelné chvilkové bloudění přibližně půl století starými vzpomínkami.
Amazigh, svobodný lid
Mé další kroky směřují znovu do nitra země, s vidinou porozumění ve většinově arabské populaci marginalizovaným Berberům, které stovky let bojů a oprese vytlačily do nejméně pohostinných částí země. Jejich podobnost s Fremeny z Duny Franka Herberta je nasnadě. Doputoval jsem autostopem až do městečka Tinerhir, střediska stejnojmenné oázy ve Vysokém Atlasu, kde parta mužů všech věkových kategorií propuká v dobrosrdečný smích poté, co jsem jim prezentoval zbytky tvrdé hroudy tmavého haše. Dědula kolem šedesáti mi poté ukázal svůj poklad, světlounký kousek, elasticitou připomínající plastelínu. Partička se tísní kolem ohýnku, poslouchá tradiční hudbu gnawa z obstarožního mobilu a nechává kolovat datlovici. „Nemáte náhodou zakázáno pít, když už jste ti muslimové?“ sonduji, načež mi odvětí jeden z přítomných něco v tom smyslu, že Alláh k nim do hor nekouká, prý má lepší věci na práci.
Kif se vyrábí tak, že konopná sušina zabalená do pletiva či tkaniny s drobnými oky se tluče dřevěnými paličkami na velké míse.
Ráno mě čeká jako vždy vydatná snídaně s mátovým čajem a cukrem v obvyklém poměru půl na půl, olivy, džus, placky s ovčím sýrem a medem. Do odpoledne průzkum okolí, něco malého k obědu a pak pěší procházka po polní cestě, kterou rázem přerušil zvuk minibusu – stopařský reflex mě přiměl bezmyšlenkovitě vymrštit ruku s palcem vzhůru. Bus zastavuje a usměvavý řidič mě gestem zve dovnitř. Letmým pohledem jsem zhodnotil bus jako příliš plný a upřel jsem zrak na ohrazenou střechu, na níž posedává trojice mužíků v dželábách a stejný počet ovcí. Na mou nevyřčenou otázku řidič znovu reaguje úsměvem a pokyne, že je to v pořádku, mohu si vylézt nahoru, a už pádíme vyprahlou zemí neznámo kam. Po nějaké době projíždíme temnou soutěskou Todra mezi vysokými skalisky, aby se poté před námi otevřely širé horské pustiny a vyprázdnily moji mysl. Kochám se až do chvíle, kdy se vrátil záchvěv racionality. Kam že to vlastně jedu? Neměl bych si už vystoupit, abych se stihl vrátit do hostelu za světla? Uvědomuji si, že jsem už dlouho nezahlédl jediný dům, čas od času v dáli spatřím osamělý autovrak. Nemá smysl zastavovat autobus, tak se snažím doptat, kam že to směřujeme. Berbeři mě směsicí gest a slov z různých mě povětšinou neznámých jazyků ujišťují, že není třeba se stresovat, jedeme do vesnice, kde je dnes svatba a má účast je nutná. Na mé námitky, že s sebou nemám peníze ani teplé oblečení (vše jsem nechal v pokojíku hotelu), mává majitel ovcí bezstarostně rukou a nedává prostor pro jakýkoli odpor. Po paletě odstínů okru a rudé naruší realitu zeleň a vesnice Tamtetoucht ležící téměř 2 000 metrů nad mořem. Domy kolem jsou vyrobeny z kamene a hlíny, zahlédnu i jeskyně na úbočí hory, celkově mi to tu připomíná planetu Tatooine z Hvězdných válek. Děcka hrají fotbal a tu a tam spatřím někoho s oslíkem naloženým trávou pro dobytek. U říčky ženy v pestrém oblečení perou a klábosí. Z úrodných lánů v údolí ční polorozpadlé kasby, hliněné hrady, v několika z nich stále žijí místní rodiny. Z vesničanů vyzařuje klid a jakási houževnatost.
Ryze mužská zábava
Jeden ze spolucestujících mě zavede do nedalekého auberge, tedy levného penzionu. Abdul, drobný mladíček s rašícím knírem, a Jawad ve žlutém turbanu mě ubytovali, oblékli a vzali na parádní místní veselku, na které to muži solidně rozbalili, pálenka i kuřivo našlo své uplatnění, na dvorku jednoho z domů se shromáždili svatebčané a hromadně pojedli kuskus s masem a zeleninou. Poté vytáhli kytary, které zažily i lepší časy, s tradičními bubínky a dali se do halasného slavení, zatímco mlčící ženy si sedly podél stěny a vše s kritickým pohledem pozorovaly. Z pootevřených dveří sem doléhá šum televize a její namodralý jas. Novomanželům věnuji homoli cukru, což je tradiční svatební dar, a pár drobností. Poté mi Jawad svou lámanou angličtinou šeptem s nádechem pouštních poryvů větru vypráví místní legendu o nenaplněné lásce, kdy se kdysi dávno do sebe zamilovali chlapec a dívka z rozdílných kmenů. Jejich rodiny jim ale zakázaly se stýkat a oba se poté usoužili k smrti. Před tím ještě jejich slzy vytvořily dvě jezera, Isli a Tislit. Od té doby se tam slaví svatební festival nedaleko města Imilchíl, kde místní mladí (respektive jejich rodiče) hledají životního partnera.
Oáza v moři masového turismu
Ač se zde nepěstuje, konopí je tu též oblíbené, jen je oproti severu a velkým městům nedostupnější. Vůbec to ale nevadí, neboť se jedná o oblast turismem dosud spíše přehlíženou. Příjemné tu je právě odloučení od neutuchajícího konzumu a naháněčů, kteří by se zde neuživili. I mužů, které by šlo označit za „solární panely“, je zde mnohem méně, hory jsou místo, kde se nelze jen tak poflakovat celý den, ale je třeba obstarat živobytí. Pravidlo, že nic v Maroku není zdarma se mi zde nepotvrdilo, třikrát jsem se během let vrátil do této vesnice a vždy mě přijali jako přítele. Jediná škoda (nebo snad štěstí) je, že vláda tyto odloučené komunity ignoruje a snad úmyslně je drží na okraji. S infrastrukturou či zdravotnickými službami se to tu nepřehání. Berbeři jsou však nezávislí a bezstarostní. Dosud zde fungují polonomádské skupiny, lidi tu mají blíž k přírodě, umí ji využít a orientují se v tom, jak zde přečkat i méně přívětivé podmínky. Obdělávají půdu a chovají kozy, v některých vesnicích jsem zahlédl velmi sofistikované starobylé systémy zavlažování. Životní styl je zde úzce spjat se zemí a komunita je na první pohled propojenější, jako velká rodina. Ženy u Berberů hrají ústřední roli, protože muži musí obvykle cestovat, aby zajistili výdělek. Starají se o domácnost a pozemky, přičemž udržují i lidovou slovesnost a tradice.
Není nic snadnějšího než z cizinců pod pohrůžkou vězení vymačkat nemalý úplatek.
Ač lze berberská území považovat za ekonomicky slabší, o to silnější je zde pocit hrdosti na svou kulturu a sebevědomí. Země tu má zásadní význam, po staletí byla předmětem sporů s jinými národy, jejichž převaha nebyla nic platná proti houževnatosti Berberů, kteří se prostě stáhli hloub do pouště nebo hor, kde se jim v boji nikdo nemohl nikdy rovnat. Své přírodní náboženství sice vyměnili za islám v zájmu míru, ale písně a nespoutaná láska ke svobodě a horám přetrvala.
Oči na stopkách
Konopí se do Maroka dostávalo během dobyvačných výprav Arabů od 7. do 15. století. Postupně se stalo bylinou v malém měřítku prakticky všudypřítomnou a od 18. století jeho produkce válcuje ostatní odvětví zemědělství v pohoří Rif, které má od té doby speciální status a privilegované postavení vůči zbytku státu. Roku 1956 s opět nabytou nezávislostí ho ale postavil mimo zákon král Mohamed V., což však neodradilo od masivního přílivu západní hippies, kteří v následujících dvou dekádách zapříčinili bleskový rozvoj produkce a orientaci na kvantitu. Oficiálně je zde konopí nelegální dodnes, nenechte se tedy ukolébat falešným pocitem, že vám nic nehrozí. Ač jsem slyšel i o policistech, co dokonce turistovi vyměnili hašiš za kvalitnější vzorek, taková praxe rozhodně není běžná a stejně jako i v jiných zemích není nic snadnějšího než z cizinců pod pohrůžkou vězení vymačkat nemalý úplatek. Co se týče budoucnosti konopí, bohužel zde dochází k nahrazení tradiční místní odrůdy Beldia vyšlechtěnými hybridy z Evropy a severní Ameriky, které mají sice vyšší výnosy, ale u uživatelů v důsledku vyššího obsahu THC údajně vyvolávají nežádoucí účinky jako úzkosti a také jsou náročné na zavlažování. Též se zde objevují tendence k legalizaci, jíž se ale někteří farmáři obávají, neboť hrozí, že jim nadnárodní korporace ukradnou zdroj obživy.
Nejen konopím živ je člověk
Kromě konopí se zde zabaví nadšenci historie, gastronomie či kinematografie – ve městě Oaurzazate jsou například filmová studia a nedaleko od něj i Ait Ben Haddou, pevnost, která sloužila jako kulisa desítkám známých snímků (mj. Lawrence z Arábie, Ježíš Nazaretský, Kundun, Mumie, Gladiátor, Babel či Princ z Persie: Písky času, nebo jako otrokářské město Yunkai v seriálu Hra o trůny). Pokud nejste fanda horských výstupů, můžete zamířit alespoň na východ a užít si duny Sahary. Nikdy ale nezapomeňte na zdravý rozum a zachovejte jistou dávku opatrnosti, ani ne kvůli nebezpečí pro vaše zdraví, ale především pro vaši peněženku, ve formě tisíce a jednoho více i méně uvěřitelných triků, jak obrat zmateného cestovatele. Ač cirkus ve formě marakéšské medíny je fajn zažít, vidět všecek ten chaos, tancující kobry či únavné samozvané pomocníky a nabízeče všeho, určitě doporučím co nejvíce času strávit i mimo, v horách či malých vesnicích, a podpořit ať už tamní malé řemeslníky, ubytovatele (které netřeba hledat a rezervovat dopředu, lepší je smlouvat a hledat na místě) či malopěstitele konopí.
U Maroka se rozhodně jedná i přes určitou jazykovou a kulturní bariéru o extrémně cestovatelsky přívětivou destinaci. Turismus a místní zemědělská produkce se tu harmonicky doplňují, zvlášť fandové hašiše budou pravděpodobně zvažovat trvalou emigraci do této lokality, kde lze snadno sehnat gram v přepočtu za 30 Kč. Ze severoafrických zemí zde panuje největší stabilita a bezpečnost, dokonce si myslím, že v těchto parametrech zastává velmi vysokou příčku i v celoafrických poměrech. To byl taky důvod, proč jsem zemi navštívil opakovaně a doufám, že se tam budu mít možnost ještě vrátit, ideálně na delší dobu.
