I mne dlouho děsila představa, že by současné nelegální drogy byly dostupné příliš mladým lidem a dětem tak, jak je tomu dnes s alkoholem a tabákem. Děsila mě představa nárůstu počtu zničených rodičů, mrtvých mladistvých a dětí anebo zoufalých lidí přežívajících na okraji společnosti, žijících na ulici… Věděl jsem, že prohibice nefunguje a přináší další nechtěné efekty, ale změnit to? To mi přišlo nezodpovědné, protože přece nedokážeme odhadnout, co by se stalo!
Jenže pak jsem byl postaven do situace, kdy jsem začal být zodpovědný za řešení. Tak jsem si lámal hlavu každý den. Seznamoval jsem se s historickými zkušenostmi a kulturními vlivy, dopady různých modelů, sledoval jsem interakci mezi legálními drogami a nelegálními drogami v řádu desetiletí, studoval jsem různé drogové politiky po celém světě i motivy, které za nimi stojí. Trávil jsem tím léta a mučil se hledáním, co je správné. Nakonec jsem dospěl k zcela jednoznačnému přesvědčení, že je třeba diferencovat rizika u jednotlivých látek a podle nich umožnit různý stupeň kontrolované dostupnosti. Možné kontrolní režimy jsem popsal v minulém čísle.
Jak by vypadala síť pomoci?
Nyní si nepřipouštíme žádné velké změny v léčebných a preventivních postupech. Ale konec prohibice by pomáhající služby proměnil zcela zásadně. Problémovost užívání nelegálních látek je z velké části způsobena právě jejich nelegálností. Hned na začátku by se začala měnit sociální skladba uživatelů. Mnozí lidé přicházející do služeb pomoci by již nebyli bez domova. Oproti tomu dnes má řada z nich problém, že se dostali do konfliktu se zákonem, ztratili vše, přerušili kontakty s rodinou, nedostudovali, jsou bez přístřeší. To vše je způsobeno hlavně cenou těchto látek na černém trhu. Při jejich legální dostupnosti by se ceny pohybovaly v řádu několika tisíc korun na měsíc, zatímco nyní jsou to desítky tisíc. Lidé by tedy nebyli tolik zadlužení, pravděpodobně by většinou nebyli bez domova. Velká část z nich by měla dokončeno alespoň středoškolské vzdělání a byli by schopni chodit do práce. Určitě by nebyla tak podstatná část uživatelů zapojena do nelegální výroby a prodeje těchto látek a tím pádem by se mnohem méně často dostávali do konfliktu se zákonem.
Systém zdravotní a sociální péče by výrazně ušetřil.
Nízkoprahové služby by hledaly nízkoprahový způsob práce především se substitučními možnostmi. Část substitucí by byla k dostání na kontrolovaném trhu. Protože by se do velké míry proměnila i motivace, proč lidé do takové služby přicházejí, pravděpodobně by byl mnohem větší důraz kladen na psychoterapii a konzultační psycho-sociální podporu. Zcela jistě by velká část uživatelů užívala látky jinak než nitrožilně, a tudíž by nebyl tak velký důraz kladen na výměnné programy stříkaček a jehel. Terapeuti by často řešili primární situaci uživatelů, což může být třeba problém v oblasti duševního zdraví nebo řešení osobních krizí, které se pak výrazně promítají do osobních, studijních či pracovních vztahů. Vzhledem k tomu, že by stát měl potřebu výrazně trh regulovat, na trhu by byly spíše méně rizikové alternativy. To by znamenalo, že lidé s problémem nezvládané závislosti by našich služeb využívali v mnohem pozdějším věku než nyní. V tuto chvíli mají průměrný věk do 30 let.
Nelze samozřejmě vyloučit, že i tak by zůstával problém s nitrožilním užíváním drog. Nicméně v současnosti do drogových či adiktologických služeb přichází ročně přibližně 35 tisíc lidí, a to především přes výměnné programy stříkaček a jehel. Tento počet by nejspíš významně klesl. Mnozí by si hledali nespecializované služby na drogový problém, šli by k jiným relevantním odborníkům. Zároveň by patrně vzniklo mnoho svépomocných skupin, které by byly vázané na lidi s vlastní zkušeností.
Úspory a možnosti
Systém zdravotní a sociální péče by výrazně ušetřil. Stejně tak by stát významně ušetřil na soudních procesech a věznění tisícovek lidí kvůli drobné trestné činnosti. Specializovaných služeb by tedy bylo potřeba méně, respektive by se takové služby mohly začít zabývat závislostmi obecně. Konkrétně v ČR by to znamenalo, že bychom se konečně mohli věnovat celé škále problémů, a to nejen zneužívání alkoholu, ale také léků či závislosti na hazardních hrách. Nakonec i preventivní práce a informační kampaně by měly zásadně jednodušší práci, protože by se nepracovalo se stigmatizovaným a tabuizovaným tématem. Zásadní poselství by bylo zaměřeno na informovanost, minimalizaci rizik a volbu méně rizikových alternativ návykových látek. Pravděpodobnost, že by takový preventivní postup byl mnohem efektivnější, je velká. Právě taková síť pomoci a prevence je jedním z nejdůležitějších opatření, neboť je skutečně funkční. I proto je potřeba do budoucna jediná možná debata: ne jestli jít cestou regulace, ale kdy a jakou.
