Aktuální článek
Nástroje, které dokážou posvítit na možnosti

Nástroje, které dokážou posvítit na možnosti

  • „Jo ták, prostě si jdete šlehnout,“ píše můj konzervativní žák, když mu vysvětluji, že tento víkend čas na výuku angličtiny nemám, neb 18. a 19. říjen trávím na Česko-slovenském psychedelickém fóru. Žádná reakce by nemohla lépe demonstrovat, jak moc tu osvěta o psychedelikách chybí. Jiní přátelé mě pobaveně vybízejí, ať jim nakoupím zásobu houbiček.

Většinu lidí, kteří se prvního ročníku fóra zúčastnili, pravděpodobně začalo téma psychedelik skutečně přitahovat právě na základě rekreačního zážitku s houbami či LSD. I někteří odborníci, kteří se dnes tématu věnují na vědecké úrovni, přiznávají, že jejich psychedelickou zvědavost povzbudilo pubertální experimentování s látkami. Jenže i tripování z mladické zvědavosti může člověku otevřít dosud netušené obzory. Jak na závěr shrnul jeden z účastníků fóra: „Psychedelika jsou pouhé nástroje, které nám dokážou posvítit na možnosti. Na možnosti toho, jaké to může být i bez nich.“  Na fóru se tak ani zdaleka nediskutovalo pouze o potenciálu a rizicích spojených s užíváním psychedelik, ale o podobách změněných stavů vědomí a jejich místě v dnešní společnosti obecně. Konferenci sestávající z příspěvků a panelových diskusí organizátoři rozdělili do dvou tematických okruhů. V rámci okruhu Psychedelická terapie se rozebíraly poznatky o roli psychedelik v péči o duševní zdraví, druhý okruh Člověk, vědomí a společnost se věnoval cestám vedoucím ke změnám vědomí bez požití jakýchkoli látek. Akci zorganizovalo české zastoupení neziskové organizace Beyond Psychedelics a o své zkušenosti se přijeli podělit psychoterapeuti, filosofové, politici, lékaři a aktivisté z České republiky, Slovenska i Německa. Vzhledem k přetrvávajícímu trendu výhradně mužských panelů si zasluhuje ocenění vyrovnaný poměr řečníků a řečnic. 

Den prvý: Schopnost slyšet 

Přiznávám se, že první blok o psychedelikách a duševním zdraví jsem zcela prošvihla, a to z důvodu, že jsem si předešlý den neplánovaně dopřála „mikrodávku urbanošamanismu“, jak by můj včerejší večírek pravděpodobně charakterizovali řečníci fóra. A jak by nepochybně překvapilo mého konzervativního žáka, právě před neuváženým „urbanošamanismem“, tedy užíváním psychedelik na party bez hlubšího kontextu, zde většina odborníků varovala. 

Základ naší svobody je, že můžeme dělat chyby. Kdyby něco bylo neomylné, nemohlo by to být inteligentní.

Do prostorů Anežského kláštera tak vstupuji až v momentě, kdy etnolog a spisovatel Mnislav Zelený, adoptovaný v šedesátých letech pralesním etnikem Yawalapiti pod přezdívkou Atapana, vysvětluje, že indiáni netleskají, nýbrž o sebe plácají nahými stehny. Publikum přesto tleská, stehna zůstávají zahalena. „A co je největší poznání? Poznání smrti,“ tvrdí Atapana. Strop klášterního sálu vypadá jako trupy dvou lodí, které se tisknou k sobě. Voní to tu ještě intenzivněji a příjemněji, než to v církevních stavbách obvykle voní, po santalovém dřevu a hořící kůře – přestože tu nic nehoří. Blok o šamanismu uzavírá Stanislav Komárek, filosof a biolog se jménem obtěžkaným řetězcem titulů, který ve svém příspěvku hledá spojitost mezi šamanismem a schizofrenií. Právě tituly přede i za jménem mnohých vystupujících prý mají zásluhu na tom, že se okolo nepotlouká policie toužící ilegální substance zabavit – tak jako na pochodu za legalizaci Million Marihuana March či na konopném veletrhu Cannafest. 

 

„To, že někdo skončí na psychiatrii, vypovídá o tom, že pro něj není ve společnosti uplatnění. Před revolucí u nás žilo mnoho lidí s maniodepresemi. Po revoluci se však manické fáze staly užitečnými pro hospodaření: ráno se hospodařilo, večer se vykrádalo,“ tvrdí Komárek. Zrovna včera mi napsal kluk, co bloudil mezi touhou toulat se a nutností splatit své dluhy tak dlouho, až začal slyšet bludy. Teď je v Bohnicích. Diagnóza: parafrenie. Skoro se zdá, že z toho má radost, neb od státu dostane důchod a může se tak přestat nutit k činnostem, které ho netěší, pouze kvůli příslibu výdělku. „Jako by se kolem schizofrenikovy duše rozpustila membrána a oni se stali vnímavými,“ zakončuje svůj výstup Komárek.

Strašně moc se mi dnes s nikým nechce mluvit. Potloukám se po šeřícím se klášterním dvoře. Lékař a psychoterapeut Milan Hrabánek lamentuje, jak teď všichni chtějí vyzkoušet „žábu“, tedy rituál s jedem ropuchy coloradské, neb o žábě viděli film. Publikum se směje. „Psychedelika nám dávají schopnost slyšet,“ prohlašuje zase etnoložka a učitelka Pavlína Brzáková. Spiklenecky se pousmívám. „Mám tolik uší a tolik očí a nic z toho, co slyším a vidím, není nepravda,“ zapsala jsem si během svého posledního tripu do deníku.

Do sálu se vracím až pro mikrodávku všímavosti a sebelaskavosti. „Zavřete oči. Uvědomte si, kde se vaše tělo potkává se zemí. Kde se potkává se židlí. Kde se dotýkáte sami sebe. A teď myslete na žlutou kačenku. Růžového slova. Červený autobus. Všechny vaše myšlenky přicházejí a zase odcházejí,“ vybízí posluchače psychoterapeutka Katarzyna Korda Jedzoková. Má měkký hlas a usmívající se obočí. Několik lidí si za ní jde na pódium lehnout. Červené autobusy projíždějící se na její pokyn pod mými víčky jsou však nadále obtěžkány myšlenkami na kluka s parafrenií, úsměv včerejší servírky v mém nejoblíbenějším baru, budoucí večeři, budoucí cesty. Apely na to, abychom poslouchali své tělo, však evidentně zafungovaly. Někteří lidé se protahují a všelijak si kroutí končetinami i během následujících přednášek. Den na židli je dlouhý. Já se rozhoduji též sama sebe uposlechnout a nadále s nikým nemluvit, když se mi holt nechce.

Moje mlčení přerušuje až setkání s Evou. Je strašně krásná, má temnou rtěnku, černý klobouk s trsem růžových houbiček za krempou a o dvacet centimetrů kratší vlasy. „V těch vlasech bylo deset let historie, musely pryč,“ vysvětluje úsměv jejích úzkých rtů. Vábí mne na večerní koncert svých přátel. Poslední řečnice psycholožka Margareta Johnová hovoří o změněných stavech vědomí spojených se smrtí. Umírající či lidé, kteří se ke smrti přiblížili, prý často slyšeli nádhernou hudbu, spatřili světlo, krásnou krajinu, průzor u stropu, hovořili o přiblížení se k hranici, již nešlo překročit.

Slyším nádhernou hudbu, ač jsem se ke smrti nikdy nepřiblížila. Na pódiu vibruje rty přitisknutými na didgeridoo Evin kamarád Daniel Beneš, zatímco k tanci vybízející dunění obstarává za mixážním pultem DJka IM Cyber. Zelené světlo se láme o oblé klenby, na kamenné stěně tancují promítané shluky molekul. Daniel má démoní pohled a temné kadeře a dokáže hrát na didgeridoo a bubínek najednou. Hudba i vizuál se stávají čím dál naléhavějšími. Molekuly na stěně se mění v klubka hadích hřbetů se vzorem marockých mozaik, hadí hřbety se mění v barevným plamenem hořící města. Rytmus se uklidňuje, sahám po svetru, abych si šla ven zakouřit, jenže v tu ránu beat zrychluje a já nedokážu nezůstat. Tančíme šťastně střízliví.

 Den druhý: Chyba je základ svobody

Sobotní den je teplý. Dívka na dvoře se raduje, že mohla kalhoty vyměnit za sukni. Prý se jí bude v prosinci po sukni stýskat. V mylné předtuše zimy připravené svařené víno se k mé a nejen mé radosti prodává zlevněné za dvacku. Druhý den fóra otevírá diskuse o možných podobách regulace konopí a psychedelik, jíž se účastní šéfredaktor magazínu Legalizace Robert Veverka, pirátský poslanec Tomáš Vymazal a psycholog Jaroslav Farkaš. Všichni se shodují, že největší rizika spojená s užíváním psychoaktivních látek vyplývají z jejich současné ilegality. A že dekriminalizace nic neřeší, neb i s ní jsou spojené postihy a navíc neřeší problémy černého trhu.  Právě okolo poslance Vymazala má vzniknout expertní skupina, která by se problematikou psychedelik zabývala. „Moje ideální představa je, že by na každou skupinu psychotropních látek byl určitý průkaz, něco jako řidičák nebo zbroják, který by člověk získal na základě splnění zkoušek a který by nositeli umožňoval látky z dané skupiny legálně nakupovat, popřípadě podomácku vyrábět,“ vysvětluje politik.  

doporučujeme

Psychedelika nám dávají schopnost slyšet.

Klášter dnes voní po maršmelounech a jasmínovém čaji. Muž vedle mne se po celý den netrpělivě vrtí, klepe, kope. Ptá se mne, jestli nejsem Renata. Odpovídám, že nejsem. Prý holduje ayahuasce a lecčemu ho naučily i badtripy. Brzy nato se psychoterapeut Ladislav Brynych v rámci diskuse o rizicích spojených s užíváním konopí a psychedelik zcela vymezuje proti užívání psychedelik za těžko definovatelným účelem „pouhé rekreace“. Načež mu psycholožka a psychoterapeutka Svatava Bardynová, která před neuváženými výlety „ze žáby rovnou na ayahuasku“ sama varuje, oponuje, že i zdánlivě pouze rekreační zážitek LSD ji předešlé léto přiměl přestat kouřit.   Den vrcholí jednou z nejzajímavějších diskusí vůbec, a to diskusí o budoucnosti vědomí. Moderuje ji novinářka z televize DVTV Daniela Drtinová, jež zkušenost s pozměněným vědomím nabyla za pomocí opakování modlitby a silného soustředění se. „Zkušenost s vyšším univerzálním stavem propojení přesahoval, co jsem byla já. Byla v něm komplexnost, volnost, svoboda, soucítění. Po takovém zážitku nelze být dál egocentrický,“ shrnuje a předává mikrofon druhé světlovlásce na pódiu.

„Vědomí vnímáme jako prostor svobody a tělo jako omezení. Jenže vědomí bez těla neexistuje. Psychedelika nám koneckonců pozměňují vědomí právě díky tomu, že máme tělo a v něm neurony,“ otevírá debatu filosofka Dita Malečková. „Filosofie nepředkládá realitu, je to plácání,“ pokouší se ji setřít ekonom, filantrop a producent tolik zmiňovaného filmu o žábě, aby následně filosofoval o tom, že vědomí souvisí s prožitkem a že vědomí klidně může mít i proud řeky. „Když mluví vědci o vědomí, tak to zpravidla zní jako plácání,“ nenechává se setřít Malečková a pokračuje: „Základ naší svobody je, že můžeme dělat chyby. Kdyby něco bylo neomylné, nemohlo by to být inteligentní.“

Na závěr předstupují na pódium řečníci se svými vizemi do budoucna. Německý psycholog a psychoterapeut Torsten Passie vyzdvihuje potenciál psychedelik změnit způsob, jakým pojímáme psychoterapii jako takovou: „Psychoterapeuti byli posledních padesát let vedeni k tomu, aby redukovali emoce. Doufám, že psychedelická terapie způsobí opak a povede nás k tomu, že začneme více cítit sami sebe.“ Svatava Bardynová vyzývá ke kultivaci vědomí, aby psychedelická renesance dopadla lépe než psychedelický boom v šedesátých letech. Jaroslav Farkaš varuje před riziky spojenými s institucionalizací psychedelik. „Co když budou dostupné pouze krátkodobé a minimalistické přístupy k psychedelické terapii? Co když bude psychedelická terapie dostupná pouze lidem s určitou indikací?“ ptá se. Předsedkyně správní rady pořádající organizace Beyond Psychedelics Vivien Winkler pak stejně jako většina řečníků apeluje na integraci psychedelických zážitků: „Když nebude změna vidět na nás, těžko přesvědčíme ostatní.“

Klášter se potápí do tmy. Martina Jelčič zahajuje gongovou lázeň, během níž zájemce zalévá zvuky gongu, bubínku a indické flétny. Prý to lidi dokáže přivést do transu – někdo se zbonguje, někdo se zgonguje, glosuje Robert Veverka. Zavírám oči, schovávám se pod deku. Gongová lázeň zní jako stravitelnější verze koncertů experimentální hudby. Snažím se soustředit myšlenku na přítomnost zvuku, ale ulétávám do představ o tom, jak si zítra uvařím brambory s bešamelem a fazolkami. Možná sice na rozdíl od svého žáka vím, že psychedelika se nešlehají do žíly. Ale evidentně se mám přesto od přítomných a od přítomnosti ještě dost co učit.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!