Naštvaně zavěsil. Jako by nestačilo, že den co den musí v rámci policejních hlídek projíždět křížem krážem vyhlášené feťácké čtvrti a často na vlastní oči sledovat, jak se tam jeho mladší bratr Tom potlouká a porušuje zákony, na jejichž dodržování má on sám dohlížet. Už ho nebavilo chodit za bratrem pokaždé, když ho zatknou, a předstírat, že neslyší, co si o nich šuškají kolegové od policie.
Dokud neupozorníme na to, že k užívání drog vedou společenské problémy, řešení bude stále v nedohlednu.
Četníci a padouši
Muyshondt si tiše povzdechl a vyrazil do vězení. Jakmile prošel všemi bezpečnostními kontrolami, konečně se dostal do kabinky pro návštěvy a zvedl sluchátko. Jen tak si mohl promluvit s bratrem sedícím za tlustým plexisklem. Nejprve chtěl Tomovi vynadat, ale jak se podíval na jeho rošťácký úšklebek, nemohl si pomoci a musel se taky pousmát. „Takže náš hrdina na straně zákona se konečně rozhodl navštívit padoucha ve vězení,“ spustil Tom. Muyshondt se zasmál a najednou se v duchu vrátil mnoho let zpět na belgický venkov: jako by byli znovu malí kluci a hráli si na četníky a padouchy. Bratři si vždy byli oporou a navzájem se chránili, protože vyrůstali v neutěšených rodinných poměrech. V dospívání si každý z nich našel svůj způsob, jak zdolat překážky, které jim do cesty postavil život. Peter nastoupil na přísnou vojenskou školu, kde překonal traumatické dětství s pomocí disciplíny a kázně, zatímco Tom se vydal cestou okamžité slasti a zapomnění. Cestou heroinu.
Marné naděje
„Na začátku jsem si ještě myslel, že ve vězení se bratr závislosti zbaví,“ vzpomíná Muyshondt pro magazín Filter při rozhovoru v Bruselu. Rovnou ale přiznává, že brzy o vhodnosti represivního přístupu začal pochybovat – stačilo sledovat, jak se Tom propadá do nekonečného koloběhu shánění drog a přežívání vězení. „Když máte v rodině někoho, kdo má problém s drogami, nemůžete nad tím zavírat oči – realitě se musíte postavit čelem,“ tvrdí Muyshondt. Teprve až když uviděl za mřížemi vlastního bratra, zamyslel se nad tím, jak nebezpečné může být vězení – kolik násilí tam člověka čeká v každé cele či sprše. Spousty lidí již poslal za mříže, aby neohrožovali společnost, ale nad tím, zda nebudou ohroženi oni za mřížemi, se nikdy předtím nezamýšlel. Přesto neztrácel naději, že se Tom s nástrahami pobytů ve věznici i života na ulici nakonec nějak sám vypořádá.
Všechno je jinak
V červnu roku 2006 však přišel telefonát, který nečekal ani v nejhorším snu. Tom se smrtelně předávkoval heroinem. Přitom ještě před týdnem za ním byl na návštěvě v léčebně. Jako obvykle spolu žertovali – tentokrát o kurzu výroby ptačích budek, kterého se Tom v rámci odvykacího programu musel povinně účastnit. Když se Muyshondt dozvěděl o smrti svého bratra, cítil jen „obrovskou frustraci a vztek na všechno a nic zároveň“. Jeho přístup k drogám a protidrogovým zákonům se po této tragédii od základu změnil. Přestal věřit tomu, že by odnětí svobody mohlo někomu pomoct v tom, aby s drogami přestal. Došlo mu totiž, že tím hlavním problémem nejsou drogy. Nakonec dospěl i k rozhodnutí, že se veřejně postaví proti prohibici a upozorní na to, jak válka proti drogám paradoxně napomáhá černému trhu s těmito ilegálními látkami – a jak v důsledku této neutuchající války závislí uživatelé jen donekonečna pendlují mezi kriminálem a dealery.
Prohibice není řešení. Jedině legalizace a regulace drog dokáže zničit černý trh a doopravdy pomoci závislým.
„Prohibice není řešení,“ říká dnes Muyshondt, který na základě svých zkušeností sepsal dvě knihy, v nichž kritizuje současný přístup k drogám. Dnes prohlašuje, že jedině legalizace a regulace drog dokáže zničit černý trh a doopravdy pomoci závislým. Chceme-li vytvořit funkční systém regulace drog, důležité bude změnit názor policie. Jedná se však o velmi problematický a kontroverzní krok, neboť mnozí aktivisté jsou v důsledku svých negativních zkušeností s policií přesvědčení, že odpůrci prohibice by se spolupráci s bezpečnostními složkami měli zásadně vyhýbat.
Hledání společného slova
Loni jsem pro magazín Filter napsala článek o tom, jak může policie přispět k politice snižování rizik (anglicky harm reduction), která se snaží závislým podat pomocnou ruku, ne je pouze trestat. Vzápětí mi přišla spousta reakcí – některé můj názor ostře kritizovaly a jistá sociální média mě dokonce nařkla z toho, že úzce spolupracuji s policií. Pokud je však přístup harm reduction míněn upřímně a pokud chceme současnou situaci zlepšit, musíme se zbavit předsudků a navázat spolupráci i s policií.
Silný hráč
Policie je ve válce proti drogám bezesporu jedním z nejdůležitějších hráčů – i kvůli ní se nám ji ještě nepodařilo ukončit. Proto je nesmírně důležité policisty o skutečných dopadech represe a prohibice na společnost důsledně informovat a postupně je dostat na naši stranu. Široká veřejnost navíc vnímá názor policie jako směrodatný – a tudíž kritický postoj policie vůči válce proti drogám působí obzvláště přesvědčivě. Spolupráci s policií přitom rozhodně není nutno považovat za ústupek. Nikdo netvrdí, že bychom měli přestat usilovat o to, aby se celý systém změnil od základu.
Bratrova smrt Muyshondtovi otevřela oči – pochopil, proč lidé volí život na drogách a že za určitých okolností je velmi snadné upadnout do kolotoče závislostí. Došlo mu, že právě prohibice paradoxně dožene mnohé jedince až ke smrtelnému předávkování či sebevraždě. A mezi policisty překvapivě není jediným, kdo si po dlouhých letech ve službách války proti drogám uvědomil, že je načase závislým lidem pomáhat, a tak začal proti nesmyslným zákonům otevřeně protestovat.
Ve jménu vyššího dobra
Lidé většinou vstupují do řad policie, protože chtějí ulevit společnosti od zločinnosti. Když ale za katrem vídají s přestávkami stále stejné tváře, některým začne docházet, že vězení nikoho od kriminality neodradí, ale naopak z člověka udělá kriminálníka. Většina policistů sice tuší, že jejich činnost na poli protidrogové politiky vlastně společnosti od zločinu nijak nepomáhá, ale sami v sobě se snaží tento rozpor nevnímat. Z takového blaženého nevědomí je pak dokáže vytrhnout třeba osobní tragédie. Příkladem je případ detektiva Nicka Bucciho, který se k policii státu New Jersey přidal koncem šedesátých let, tedy těsně předtím, než se prezident Nixon zapsal do dějin vyhlášením války proti drogám. V rozhovoru po telefonu mi Bucci sdělil, že oddělení pro potírání narkotik, kde tehdy pracoval, se díky dotacím na válku proti drogám z malé kanceláře o sedmi policistech za jedinou noc stalo útvarem o 75 příslušnících.
Jakmile se většinový názor společnosti na drogy změní, přizpůsobí se novým normám i policie.
Jeho tým se krátce poté začal zaměřovat na podezřelá auta u mostu George Washingtona. „V noci si stačilo počkat na nějaký plně obsazený auto, kde jsme měli skoro jistotu, že něco najdeme. Pak jsme vyrazili za ním a čekali, až se dopustí nějakýho menšího dopravního přestupku. Jak jsme nahodili majáky, drogy hned letěly z okna.“ Bucci přiznává, že se často zaměřovali na Afroameričany. Když bylo potřeba vykázat více zatčených, stačilo se vydat do černošské čtvrti, kde se na nárožích prodávaly a užívaly drogy, a cely předběžného zadržení byly hned plné. Na otázku, zda si jeho kolegové ve sboru uvědomovali, že jde o projev rasismu a zneužívání pravomocí, Bucci lakonicky odvětil: „Každej touží po povýšení – a nejrychlejší cesta k povýšení je zatknout co nejvíc pachatelů.“
Vojáci ve válce proti drogám
Bucci se nakonec stal nadporučíkem, od kterého přijímalo rozkazy dalších dvacet policistů. Společně prováděli zátahy a zatýkali za vše možné od držení pár gramů konopí až po pašování kokainu. Nebyla to zrovna bezpečná práce. Při jedné přestřelce v laboratoři na výrobu metamfetaminu přišel Bucci o parťáka. Práce u policie mu sice dlouhodobě vyhovovala, ale pár věcí ho zaráželo. Například si všiml, že i přes stovky zatčených ve jménu války proti drogám se černému trhu stále daří a paradoxně dokonce roste. Drogy byly stále levnější a neustále jich přibývalo. Navíc se zvyšovala i kriminalita. „Když jsme někoho zatkli, na jeho místo hnedka přišel někdo novej,“ vzpomíná Bucci. „Změny na pozicích drogových bossů nejsou jen tak, zpravidla u toho proteče i spousta krve.“ Byznys je byznys a v tomhle se točí moc peněz na to, aby nějaká vedoucí pozice zůstala neobsazená. Bucci ale nebyl jediným strážcem zákona, kterému celá situace vrtala hlavou. Čas od času za ním s pochybami ohledně smysluplnosti vlastní práce chodili i podřízení – nebyli si jistí, jestli válka proti drogám vlastně něco řeší. Bucciho sice trápily podobné pochybnosti, ale jako velitel vždy svým podřízeným nekompromisně připomínal, že jejich práce je prosazovat zákony – ne přemýšlet nad jejich obsahem.
Jak se postavit autoritám?
Na tomto příkladu je dobře vidět, že přístup policie není vůbec jednoduché změnit. Každý, kdo pracuje pro organizaci, jejímž hlavním úkolem je dosáhnout určitých cílů, ví, že jakékoli informace, které jsou s těmito cíli v rozporu, lze velmi snadno zpochybnit a vytěsnit. Zaměstnanci, kteří s tímto většinovým názorem nesouzní, se vesměs rozhodnou raději takovou organizaci opustit, než aby zůstali a jen si zadělávali na problémy. Tento fenomén se samozřejmě netýká jen policie. Podobně třeba i zaměstnanec neziskovky, který ztratí motivaci, z práce jednoduše odejde – nebude se přece pokoušet změnit cíle celé organizace.
U policie se tato zákonitost projevuje snad ještě více než kde jinde, neboť celý policejní systém je strukturován tak, aby se v něm obdobné názorové odchylky a změny neprojevovaly. Stejně jako v armádě nelze ani u policie zpochybňovat rozkazy velitele. K upevnění autority navíc přispívá i kariérní systém – policisté na jednotlivých odděleních jsou odměňováni podle počtu zadržených osob a množství zabavených drog za rok. Jestli tato aktivita doopravdy drogový problém řeší, už nikoho nezajímá. Současná krize je však natolik do očí bijící, že spousta policistů nad válkou proti drogám pochybuje i přesto, že jim to může přinést značné profesní problémy. Mezi policisty, kteří se rozhodli přestat slepě naslouchat příkazům seshora, patří i Nick Bucci. Okamžik, který mu konečně otevřel oči, přišel až při jedné rutinní razii v domě mladíka, který si chvíli předtím koupil dva kilogramy konopí. Vyděšený pětadvacetiletý kluk se pokusil utéct, ale jeden z policistů ho zastřelil.
Na druhé straně barikády
Buccimu sice ještě zbývalo pár let do výslužby, ale v tu chvíli se rozhodl, že dá hned výpověď. Už toho na něj bylo moc. „Drogy nikdy nevymýtíme,“ opakuje dnes Bucci. „Když někoho zatknete za trochu blbý trávy, může přijít o řidičský průkaz i práci. Často skončí až na ulici… Jenže policie by se měla starat v první řadě o bezpečí obyvatel – ne o jejich morálku.“ Bucci nyní pracuje pro aktivistickou organizaci Law Enforcement Action Partnership (LEAP), která sestává z policistů ve službě i výslužbě. Cílem je rozšiřovat povědomí ohledně negativních dopadů války proti drogám a podněcovat tvorbu nových zákonů, které budou mít šanci přinést lepší výsledky. Na druhé straně Atlantiku se mezi řadou policistů také pomalu, ale jistě začíná šířit osvěta. Jedním z členů LEAP je i Nic Castle, policista ve výslužbě z hrabství Cheshire v Anglii. V poslední době objíždí policejní služebny po celé Británii a snaží se své kolegy přesvědčit, že přišel čas na změnu. Svou kariéru zahájil Castle poněkud překvapivě v jednom kontaktním centru v hrabství Lancashire, které závislým nabízelo výměnu injekčních jehel i metadonový odvykací program. Až později se přidal k policii – tehdy věřil, že závislým bude nejvíce pomáhat, když bude zavírat dealery. Díky svým předchozím zkušenostem se brzy dostal na pozici tajného policisty přímo v terénu. Jeho úkolem bylo sblížit se s uživateli drog, získat jejich důvěru a posléze je přimět, aby mu prozradili, kde přebývají jejich dealeři. V této práci se mu nadmíru dařilo, protože s uživateli drog dokázal soucítit a bavit se s nimi tak, jak by to běžný policista nedokázal.
V utajení
„Velká spousta policistů vidí narkomany jako někoho, kdo si veškerou svoji mizérii plně zaslouží. Užívání drog navíc často spojují s tmavější barvou pleti,“ popisuje situaci mezi strážci zákona Castle. „Já ale uživatele drog vnímám především jako lidi.“ V rámci utajených operací vyslechl nespočet drsných osobních příběhů a došlo mu, jak snadno člověk může spadnout do závislosti a skončit na ulici. „Většina lidí spadne do drog, protože se jim stane něco, co jim zásadně změní život,“ tvrdí. „Často jsou oběťmi různých forem násilí nebo mají psychické či finanční problémy.“ Jeho práce měla jasný harmonogram. Vždy nejprve s někým na ulici navázal kontakt a pak ho přesvědčil, aby pro něj nakoupil drogy za poloviční podíl. Časem se mu tak podařilo dostat až k samotnému překupníkovi. Castle a jeho spolupracovníci většinou v dané komunitě trávili celé měsíce – postupně si tam budovali důvěru a trpělivě sepisovali seznam podezřelých.
Záznam v trestním rejstříku vyřazuje daného jedince z trhu práce a zvyšuje pravděpodobnost, že se v budoucnu opět zapojí do černého trhu.
Castlovy tajné operace dovedly hodně lidí za mříže. Bohužel až příliš často ve vězení končili právě ti s nejdojemnějšími životními příběhy. Nemohl se zbavit pocitu viny za to, že zradil ty, kdo mu důvěřovali. Ve vězení navíc skončila i spousta lidí z ulice, kteří mu pomáhali s vyšetřováním. Policisté totiž neváhali a obvinili je z prodeje drog. Mnoho z nich si pak za mřížemi odpykalo dlouholeté tresty.
Srdce nad propagandu
V roce 2006 se Castle rozhodl, že už nebude ubližovat lidem, kteří by si ve skutečnosti zasloužili pomoc. Odevzdal proto odznak a práce u policie se nadobro vzdal. „Došlo mi, že to, co dělám, je nemorální, a že typické oběti války proti drogám ve skutečnosti potřebují podporu a pomoc,“ vysvětluje Castle. V jeho hlase slyším ke konci našeho interview přes telefon dojetí. „Policie všechny ty lidi, kteří jen potřebovali pomoc, prachsprostě využila a pak zcela bezostyšně pozavírala.“ Castle dnes cestuje po celém Spojeném království a šíří mezi policisty osvětu ohledně problémů spojených s drogovou prohibicí. „Válka proti drogám paradoxně generuje jen víc a víc násilí a pomáhá zločincům, kteří mají pod palcem černý trh.“ Stejně jako Muyshondt a Bucci dnes i Castle věří, že změnit názor policie na válku proti drogám není zas tak těžké – stačí, aby naslouchali svým kolegům. „Policisté musí otevřít oči a pochopit, že válka proti drogám nemá smysl. Měli by si uvědomit, že politická mašinérie, kterou celou tu dobu podporovali, problémy společnosti jen zhoršuje,“ upozorňuje Castle. „Když se bavím s kolegy ve výslužbě, někdy mě až udivuje, kolik z nich má stejný názor jako já.“
Koloběh marnosti
Bucci si myslí, že v rámci osvěty u policistů nejčastěji pomáhá vypíchnout koloběh marnosti, který na vlastní oči den co den pozorují. Záznam v trestním rejstříku totiž výrazně snižuje šanci na trhu práce a zvyšuje pravděpodobnost, že se daný jedinec v budoucnu znovu zapojí do černého trhu. Jde jednoduše o to, že někde bude muset sehnat peníze na živobytí – a to podle Bucciho dochází překvapivě jen málokterým policistům. Stačí ale pár příslušníků ve výslužbě na to, aby dokázali od základu změnit tak hluboce zakořeněný společenský problém, jímž náš současný přístup k drogám bezesporu je? Nejprve potřebujeme, aby se v řadách policistů objevil dostatek těch, kdo se nad smyslem své práce dokážou doopravdy zamyslet, vystoupit z davu a ukončit tuto šikanu lidí, kteří potřebují pomoc, nikoli represi. Pak teprve můžeme začít napravovat škody způsobené mnohaletou a zbytečnou válkou.
Poslouchat rozkazy už není in
„Policisté jsou zvyklí poslouchat rozkazy,“ konstatuje Muyshondt. Jakmile se většinový názor společnosti na drogy změní, přizpůsobí se podle něj novým normám i policie. Castle se domnívá, že nejprve bychom měli změnit to, jak ve společnosti o drogách mluvíme. „Musíme otevřeně poukázat na to, z čeho vlastně drogový problém pramení. Je na čase otevřít veřejnou diskuzi o zneužívání dětí, domácím násilí a finanční tísni, která lidem často brání žít tam, kde by chtěli. Dokud neupozorníme na to, že právě tyto společenské problémy později vedou k užívání drog, řešení bude stále v nedohlednu.“ Klíčem je ochota každého z nás upřímně vyjádřit svůj názor, když se debata ve společnosti stočí na otázku zneužívání drog. Zpočátku se nám možná bude zdát, že těch pár jedinců, kteří se rozhodnou změnit přístup, nebude k tak rozsáhlé reformě stačit. Skutečnost je ale taková, že prvních pár aktivistů vždy slouží jako klestí, díky kterému se časem může rozhořet oheň plošných a dalekosáhlých změn. Cílem policistů ve službě i výslužbě, kteří pochopili nesmyslnost války proti drogám, je totiž nepolevit a šířit osvětu i mezi ostatní. Změna je blíž, než si myslíme.
Zdroj: filtermag.org
