Sídlištní klub. Přišel nám děsně dobrej. Disco San Marco. Odsud z věžáku na něj nebylo vidět. Byl až za hlavní ulicí. Dneska je místo něj špinavá čínská restaurace.
„Disco San Márco, dej si cigárko, to bude hárd core, jóó, to bude hárd core,“ řval mi vždycky v pátek Štefan do sluchátka. Telefon jsme měli akorát v obýváku. Fotr to občas slyšel. Vždycky se na mě jen s odporem podíval a pak svůj pohled raději zabořil zpět do novin, aby se na mě nemusel dívat. Rezignoval. Dřív měl ke všemu ještě spoustu keců. Nesnášel jsem to.
Jasně, že tam byl. Přesně první sobotu po tý rvačce. Na krku mu visel můj nakřáplej řetěz na kolo a na něm se houpala vyleštěná hvězdice z mercedesu. Hned jsem do něj nastoupil. Štefan raději dělal, že si balí cigaretu.
„Pěkná hvězda. A víš, že ten řetěz máš ode mě? A tys mě za to, ty hajzle, málem uškrtil!“ Usmíval jsem se a koukal mu přímo do očí. To fungovalo vždycky. Chvíli to vypadalo, že týpek přemejšlí, jestli mi ji má natáhnout. Rozhlídnul se rozpačitě po bujaře naladěnym hloučku lidí kolem a zřejmě ho to obměkčilo.
„Málem jsem tě vypnul, co? Tak sorry. Trochu jsem lil. Jsem pak někdy magor, bad boy, rozumíš. Přišel jsi tancovat?“
„Nevim, možná. Spíš pokecat, mrknout na buchty.“
„Jasný. Sem choděj dobrý buchty. Znám je skoro všechny. Máš to dneska zadara. A tvůj kámoš taky. Řekni u schodů Iloně, že jste ode mě. Kudrnatá buchta v džísce.“
„Od koho?“ Napřáhnul jsem proti němu ruku. „Rami.“
„Rulka.“
Stiskli jsme si ruce a zpečetili pěst na pěst. Štefan moc nadšeně nevypadal, ale bouchnul si taky.
„Rami! Já ji znám,“ strkal do mě Štefan dost nápadně loktem. „Ta bydlí u nás ve vchodu. V posledním patře. Občas se s ní svezu výtahem, když jedu na střechu. Vždycky ji nasávám. Rozumíš, neskutečně voní. Za těch dvanáct pater se mi někdy postaví.“
„Z týhle? Z tý by mi stál pořád. A už od přízemí!“ Byl to přesně můj typ. Během pěti sekund jsem se zamiloval.
„Poslal nás za tebou tvůj kámoš Rulka. Prej nás pustíš zadara. Málem mě uškrtil, tak má co splácet.“
Koukla mi na krk. „Dyť tam nic nemáš. Rulka je v pohodě. Akorát nesmí bejt nalitej.“
„Zadarmo to samozřejmě nechcem. Na co tě můžu pozvat?“
Holce v džísce přelétl po tváři lehkej úsměv.
„Redbull s vodkou? Ale to je asi drahý, co?“
„Jak drahý? Já jsem syn alžírskýho ambasadora. Víš ty, jak jsme zazobaný? Tady v okolí nám patří půlka čtvrti. Máme řeznictví, lahůdky, pekárnu. Až půjdem odsud domů, tak se stavíme pro čerstvě pečený rohlíky. Jenom pro tebe. Hned tam zavolám, ať jsou připravený.“ V duchu jsem doufal, že na to po pár drincích zapomene. Rychle jsem počítal těch pár drobnejch, co jsem měl v kapse, jestli mi pak zbyde aspoň na nějaký piva. Štefan snad taky něco má.
V San Marcu už to žilo. S barmanem jsme se znali. Vždycky jsme se hned objímali.
„Redbull s vodkou? Pro Ilonu, co prodává lístky? Libová kost, co? Kámo máš to grátis. Hlavně ať ti to vyjde,“ zazubil se. „Chceš ji, né? Každej ji tu chce. Jinak tobě ale nenaleju, vim, že je ti teprv šestnáct.“
„Co to kecáš?! Já jsem z Alžíru. Tam už se holky v jedenácti vdávaj. A když se Alláh nedívá, tak chlastat můžem samozřejmě už v deseti. Takže příští drink je pro mě. A zadara, za ty blbý kecy.“ Barman se tlemil.
„Tady je revanš za ten volnej vstup,“ postavil jsem drink na stolek před kudrnatou krásku. Byla hrozně pěkná.
„Tys nezapomněl? Jsem myslela, že jseš takovej malej lhář.“
„Jsem větší než ty.“
„Promiň, já myslela, jako že tak trošku kecáš. S tim ambasadorem a tak. Tvůj táta je z Alžíru?“
„Jo.“
„Takže jseš napůl Arab?“
„Ne, Alžířan.“
„Ale afro máš jak Kubánec,“ zasmála se. „Ilona.“
Našpulila na mě rty, jako by mi posílala neviditelnou pusu, a poslala do sebe půlku drahýho drinku, kterej mě nestál ani korunu. Ale to ona nevěděla.
„Rami.“
Pozvedl jsem půllitr. „Až si to tady vyřídíš, kočičko, tak dáme tanec. Zoufalci z Jižáku nebudou vůbec chápat.“
Měl jsem třetí pivo. V šestnácti to znamená docela dost. Vletěl jsem ke stolku, kde Ilona ještě pořád prodávala vstupenky, ale už nebylo komu, popadnul ji za ruku a vtáhnul na parket. Vedle ní stál nejistej čahoun s foťákem na krku a ve žlutý bejzbolce s proklatě rovnym kšiltem. Vyděšeně nás pozoroval, jak mizíme ve zmítajícím se davu. Začal jsem Ilonu vyhazovat a točit nad hlavou, pak jsem si ji podsunul pod nohama. Lidi před námi uskakovali. Na základce jsem chodil na breakdance. Než mě vyhodili, že jsem osahával holky, stihnul jsem čtyři lekce a ty jsem teď vyšvihnul s plnou parádou. Ilona nechápala, Jižák nechápal. Ten čahoun nás zběsile fotil. Chtěl jsem mu ten krám vytrhnout a zadupat do parketu.
„Ty vole, to je můj brácha. Hopík. Udělá nám skvělý fotky,“ řvala mi rozjíveně do ucha. „Je to super gangster!“
„Tohle vytáhlo? To asi těžko. Já jsem gangster! Já mám zmáklej celej Jižák, to poznáš.“
„Ty jseš fakt takovej malej lhář, viď,“ smála se a poklepala mi na rameno. Bylo mi to příjemný. Voněl z ní redbull. Dostal jsem na něj chuť. Nejradši bych ji začal líbat.
„Hopík je gangster, protože křížem krážem posprejoval celej Chodov. Těžko bys hledal suchej panel.“
„Myslim, že tvůj brácha trošku kecá, ale můžem dát zejtra sraz, ať se předvede. V sedm na Hájích?“
Celej Hopík s jeho grafitama mi byl úplně ukradenej. Chtěl jsem vidět Ilonu a nevěděl, jak pozvat jenom ji. „Uděláme bugr, posprejujem někomu auto, někoho zničíme, budeme gang!“
Došel jsem pro další redbull s vodkou. I tenhle byl ještě zdarma. Třetí mi z půlky vylil Ečr. Nečekal jsem to. Vrazil do mě ramenem a pak na mě rozšklebil ten svůj pobeďarovanej obličej. Zakomplexovanej skín Ečr. Znali jsme se ze základky. Nesnášeli jsme se. Ale on mě víc.
„Co tady děláš, negře? Tady je zóna jenom pro bílý!“ Chytil mě pod krkem. Byl ožralej a nenávistnej. Už jsem se ho chystal kopnout do koulí, když stisk povolil. Ečr odletěl po zádech na bar, kde si slušně narazil záda. Vyrazilo mu to dech. Sjel na zem a tam zůstal sedět. Lapal po dechu. Rulka se svým bráchou ho chytli mezi sebou a nešetrně ho postavili na nohy. Ale jen proto, aby mu natáhli takovou dělovku do žaludku, že se znova svalil na zem. Pak ho zvedli znovu a jako srolovanej koberec táhli ke dveřím. Tam ho shodili ze schodů. Nebylo jich moc, ale určitě si ještě natlouk. Víc už jsem neviděl.
„Dík. Zejtra máme v sedm sraz na Hájích. Jdem tady se Štefanem, Ilonou a jejím bráchou posprejovat pár panelů. Zakládáme gang. Chceš něco zažít?“
Když už budem dělat po sídláku kraviny, tak by bylo dobrý mít tohohle velkýho magora v zádech, myslel jsem si.
„Ty jsi řek i Rulkovi?“ divila se Ilona. „Tak asi jo, když vám to tady dneska zařídil. Stejně potřebujete nějakou mlátičku, co vám bude krejt záda. A je lepší ho mít v partě na očích než ho mít za nepřítele, ne?“ Ta holka mi asi četla myšlenky, ale stejně jsem se cejtil dotčeně.
„Tak si šáhni. Máš ráda svaly?“ Vyhrnul jsem rukáv košile a strčil ji svůj marnej bicák pod obličej.“
„Ty jseš spíš velkej lhář!“ Culila se na mě, a to bylo dobrý.
Seděli jsme na hřišti v ulici V jezírkách. Pár rozlámanejch laviček, špinavý pískoviště a kolem vydupanej trávník. Já, Štefan, Ilona, Rulka a Hopík. Hopík přitáh přehrávač na kazety. Totální vykopávka, která skvěle dokreslovala iluzi černošskýho ghetta někde v Harlemu. Sjížděli jsme gangsta rap, jiná hudba nás nezajímala. Kromě sprosťáren jsme raperům nerozuměli ani slovo. Ale chtěli jsme bejt jako oni. Drsný, nebezpečný, bohatý, věčně obležený nadrženejma roštěnkama. Ilona si nejdřív pilovala a pak lakovala nehty na nohou. Nenosila podprsenku a byla středem pozornosti. Všichni jsme ji očumovali. Byla ráda. Hopík se předváděl a snažil se jezdit na skejtu po hraně obrubníku. Sral nás tim neustálym rachtánim a mlácenim koleček. Rulka mu ho chtěl rozdupat. Nejvíc hulení měl Štefan. Doma měl asi deset velkejch kytek, který pěstoval přímo v obýváku. Babička se mu o ně denně starala. Myslim, že vůbec netušila, o co jde. Akorát to moc nemakalo. Tak jsme to doháněli chlastem. Kradli jsme ho doma. Nezbylo nám nic jinýho než pít to samý, co pili naši doma. Já měl víno od mámy, Rulka vodku, nekonečně vodky. A Štefan nosil griotku. Smáli jsme se mu. Stačilo nám málo. Pít jsme neuměli nikdo.
„Můžete odsud vypadnout? Tohle je dětský hřiště. A ztlumte si tu idiotskou muziku!“ Byla to stará mánička, co projevila občanskou odvahu nás rušit. Dlouhý mastný háro, kulatý brejličky, vlněný ponožky nacpaný v sandálech. Za nim se valil nechutně tlustej jezevčík.
Rulka vstal. „Tobě se nelíbí naše muzika, Johne Lennone? Tak to si budeš muset zvykat. Mně se zase nelíbí ten tvůj mastnej příčesek, kreténe.“ Smýknul s chlápkem na zem, jednou nohou mu klečel na hrudi a druhou mu zaklek hlavu. Pak vytáhnul kudlu. Cikánskej vystřelovák. Všichni jsme znejistěli. Mánička řvala a nadávala mu do debilů. Rulka mu chytil trs vlasů a začal mu je nožem odřezávat.
„Co čumíte? Ilono, na co máš v ruce ty nůžky?“ otočil se Rulka vysmátě. Ilona byla z nezvyklý situace v šoku, ale poslušně poklekla u zmítajícího se chlápka a začala mu těsně u lebky odstříhávat miniaturníma nůžtičkama na nehty mastný prameny vlasů. My se Štefanem mu drželi nohy. Pak se ozval výkřik. Jezevčík. Zakousnul se Rulkovi do ruky. Zprudka se po něm ohnal a kudla mu při tom vyletěla obrovskym obloukem k silnici. Mánička nás skopnul, vymrštil se a začal vřískat o pomoc.
„John Lennon byl před smrtí taky nakrátko, příště si nech blbý kecy, nebo tě za nim rychle pošlu,“ zahrozil Rulka zkrvavenou rukou. Štefan si posadil na rameno kazeťák. Hopík si z několika úhlů vyfotil mizerně ostříhanýho Johna Lennona. Z dálky jsme uslyšeli sirénu. Zdrhli jsme do metra. Byli jsme gang. A byl to skvělej pocit.
Jeli jsme jenom na Chodov. Počkáme, až se to v sídláku trochu uklidní, a pak se vrátíme. Obsadili jsme hřiště. Bylo hezčí než to v Jezírkách. Lítali jsme s Ilonou na houpačce a podávali si v tý úžasný rychlosti brko. Jen my dva. Nikdo další se k nám nemohl přiblížit, pokud nechtěl dostat ránu houpačkou. Chtěl jsem, aby to nikdy neskončilo. Skončilo to brzo. Kapoty aut v ulici před náma se zabarvily do modra. Tichej večer prořízla houkající siréna. Chytil jsem Ilonu za ruku a zdrhali jsme. Přeskakovali jsme křoví, kličkovali mezi kontejnery. Moc jsem to tu neznal. Nevěděl jsem, kam běžíme, a vběhli jsme jim přímo do rány. Čekaly tam na nás další auta. Skočili po nás tři benga v černejch uniformách. Moc se s náma nemazlili. Jeden mi klečel na hlavě a druhej mi kroutil ruce za záda. Pak mi nacvakli klepeta.
„Co děláte? Jděte do prdele! Jste se asi spletli, ne? Já běžim se svojí holkou na metro, tak proč mě napadáte, hajzlové?!“
„Metro je na opačnou stranu, zmetku!“ Utáhnul mi pouta tak, že se mi zařezávaly do masa. Držel jsem hubu. Ilonu spoutali taky. Koukala do země a strašně se styděla.
„Máme je všechny, konec akce,“ ozvalo se praskání z vysílačky, a bylo to tak.
Posadili nás do chodby, která byla z obou stran uzavřená mříží. Nikdo si nás nevšímal. Spoutaný ruce mě neskutečně svíraly. Rulka měl zlýho moncla na pravym oku. Zřejmě jedinej, co se bránil. Štefan měl na krajíčku. Hopík koukal do země. Ilona taky. Mlčeli jsme. Čekali jsme v chodbě dlouhý hodiny. Mobil mi zabavili. Fotr mi určitě volal už dvacetkrát. Měl jsem bejt do desíti doma.
Po dlouhý době nás všechny odvedli do nějaký kanceláře. Nechali nás stát u dveří. Proti nám u stolu seděl nepříjemnej nadstrážmistr a u bočního stolu mizerně ostříhanej John Lennon. S odporem se na nás podíval, pak kývl na policajta, jako že jsme to my. Práskač!
„Jméno, příjmení…“
„Rami Sajf. A chci okamžitě zavolat otcovu právníkovi. Otec je velvyslanec z Alžírska. A to si piště, že ten se umí postarat. Vůbec nechápu, co to tady s námi hrajete za hru. Nejdřív nás bezdůvodně zatknete, zmlátíte, a to jak jste mi utáhli pouta, považuju za policejní mučení.
Bezdůvodně mlátíte pět dětí, kvůli tady tomu neupravenému pánovi, který nám, dětem, nabízel drogy a pak nás napadl jeho pes. Neměl ho na vodítku a neměl košík. Tady kamaráda zle pokousal. Má ho vůbec očkovaného? Má ho hlášeného? Známku nikde nevidím! Ano, ostříhali jsme mu trochu vlasy. Byl to z naší strany zkrat, klukovina. Chtěli jsme se mu pomstít. To přece není dobře, když si nějaký starý nezaměstnaný hipísák chce přivydělávat prodejem marihuany dětem, nemám pravdu?“
Ostříhanej mánička vyletěl a chtěl se na mě vrhnout. Nadstrážmistr ho zadržel.
„Ty malej hajzle, co tady lžeš. Vy jste mě napadli. Vy jste tam hulili, já, já tě zabiju, ty zmetku!“ Výslech pak pokračoval skoro dvě hodiny. Benga udělali chybu, že nás nechali všechny pohromadě. Ostatní moji historku jen dovedli k dokonalosti.
Žádný právník samozřejmě nedorazil, ale ve dvě ráno si pro mě dojel osobně fotr. Vzali jsme i Štefana. Jeho babičce se nedalo dovolat. Fotr se na mě pohrdlivě podíval. Ten večer se se mnou nebavil. Ani další dva tejdny. Štvalo mě to, ale co s tím.
