Šel jsem do zámečnictví. Babička Cmíralová ztratila klíče od baráku. Od hlavního vchodu. Potřebovala udělat nové.
Zámečnictví bylo na Nuselský. Hned pod Kloboučnickou. Jak je Žabka. Malej krámek, otevřenej hned po revoluci. Fungoval doteď. Na rozdíl od jiných.
Klíče byly hotové hned. Poděkoval jsem, zaplatil a vyšel na chodník. Rozhlédl jsem se. Fajn letní odpoledne. Trochu pod mrakem. Ne vedro, ale příjemné teplo. Spokojeně jsem se usmál. Pak jsem uviděl Andulku.
Andulka byl nuselský skinhead. Civilní jméno Antonín. Všichni by mu říkali Tonda, kdyby se kdysi neprokec, že je křtěnej. A že má druhé jméno po kmotrovi, což byla jeho teta. Andulka.
Nikdo se nad tím jménem nepozastavoval. Stejně jako nad tím, že jeho nositel je skinhead. V Nuslích je totiž všechno trochu jinak než jinde.
Andulka byl skinhead, ale jinak makal spolu s klukama Deméterovejma. Byl odborník přes lopatu a krumpáč, protože to Příroda tak chtěla.
Docela mne bavilo ho pozorovat, jak se po pás ve strouze ohání lopatou, obklopen snědými kamarády, se sluchátkama na uších, ve kterých šel ve smyčce Bílej jezdec.
Vybavilo se mi, jak jsem ho kdysi před lety potkal uslzenýho. Stál před Tetínem, opřenej zády o zeď.
Skleslej. Lítostivej.
„Ty vole, Manky, zemřela Whitney Houston.“
Andulka si otřel rukávem slzy.
„Ty vole, Manky, to se nemělo stát. Fakt ne.“
Andulka byl totál rozklíženej. Pak se na mě nešťastně podíval.
„Můžeš mi říct, Manky, proč byla černá?“
Nešlo mu do hlavy, proč tak skvělá zpěvačka byla tak podivné rasy.
Odpověděl jsem, že ne všechno se člověku v životě povede, ale Andulku to moc nepřesvědčilo.
„Ty vole, Manky, já ti nevím. Nenapadá mě nic, co by člověk mohl provést, aby byl takhle potrestanej.“
Na to se nedalo nic říct.
Andulka to měl prostě rozdané po svém.
Chtěl jsem se otočit, že jsem ho přehlédl. Bohužel jsem to nestihl.
„Ty vole, Manky, zrovna jsem tě hledal.“
Andulka se ke mně s úsměvem přihrnul.
„Ty vole, Manky, dějou se velký věci.“
Andulka zvážněl a nenápadně se podíval kolem sebe.
„Manky, něco ti musím říct, ale nesmí nás nikdo slyšet. Je to fakt tajný.“
Vzal mě za rukáv a odtáhl před výlohu Žabky.
„Ty vole, Manky, dostal jsem nedávno info. Málem mě to sundalo. Když jsem to vydejchal, otevřely se mi oči. Chápeš?“
Moc jsem to nechápal.
„Jasně, Manky. Nemůžeš si vyčítat, že víš hovno. Jsem měl schůzku s jedním týpkem. Má to v hlavě srovnaný jak nikdo. Víš, co mi řek?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Řek mi, že černý jsou jiný.“
Jasně.
„Vidim že seš nejistej. Manky. Ti to vysvětlím. Jsou na to vědecký důkazy. Už to chápeš?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„To neva, Manky. Já jsem dřív taky nechápal. Hele, věděls, že černoši maj dlouhý kosti dutý? Jako třeba kachny?“
Neříkal jsem nic. Jen jsem se nadechl.
„Ty vole, Manky, je to tak. A chceš důkaz?“
Pokrčil jsem rameny.
„Viděls někdy nějakýho kloudnýho černýho plavce? Aha? Neviděl. A proč ne? Protože, Manky, ty dutý kosti je nadnášej. Nedokážou ve vodě zabrat. Plácaj rukama a nehnou se z místa.“
Nenapadlo mne, co bych na to odpověděl.
„Na to nemusíš odpovídat, Manky. Tohle je prostě fakt. Akorát že to je drobnost proti tomu, co mi řek pak.“
Andulka na mě spiklenecky mrkl.
„Manky, určitě víš, že se k nám hrnou imigranti z Afriky. Je jich jak mandelinek.“
Nic jsem neříkal.
„Jestli s tím nic neuděláme, tak nás převálcujou.“
„Myslíš?“
„Nemyslím, Manky. To vím. Přejedou nás takovým fofrem, že si ani nevšimnem, že už nejsme. Vláda to nebere vážně, ale fakta neochčiješ.“
„Jaký fakta?“
„Ten týpek mi řek, že u Uherskýho Hradiště je tajnej utečeneckej tábor. Černej jak vix. Málokdo o tom ví.“
„Utečeneckej tábor?“
„Jasně, Manky. Jenže nejde úplně o ten tábor. Jde o to, že nedaleko je Vlčnov.“
Začal jsem se v tom ztrácet.
„Je to jednoduchý, Manky. Vlčnov je pověstnej Jízdou králů. Tradice jak kráva. Dokonce UNESCO před ní sedlo na prdel. Tohle je přesně to, co dělá národ národem. Souhlasíš?“
Přikývl jsem.
„No a celý tohle divadlo jde do prdele, bo jim atomoví inženýři z utečeneckýho tábora sežrali koně.“
Vytřeštěně jsem se na Andulku díval.
„Možná jim s tím pomohlo pár černejch neurochirurgů. To je šumák. Jízda králů je v prdeli. Můžou to tak akorát odjet na mopedech.“
Andulka si odplivl.
„To je nějaká sranda?“
„Hovno, Manky. Žádná sranda. To je skutečnost. Takhle to s náma dopadne. Všechno v hajzlu. Všechno rozvrácený. Všechno vymknutý.“
Snažil jsem se tu katastrofu pobrat.
„Se můžeš snažit, jak chceš, Manky. Tohle ale pobere málokdo. Bílej muž je na ústupu. Vítači si mnou ruce. Přesně takhle to je.“
Vytáhl jsem cigaretu a zapálil si.
„Víš, Manky, nerad bych se dožil doby, kdy když budeš chtít někomu něco rozjebat, nehodíš tam vidle, ale oštěp.“
„Co s tím jako chceš dělat?“
„Myslíš s tím utečeneckým táborem?“
„Jo.“
„S tím už se nedá dělat nic, Manky. To je holt v prdeli. Ale dá se něco dělat tady.“
„Myslíš v Nuslích?“
„Přesně, Manky. V Nuslích. Mám info, že u Folimanky by mohlo vyrůst něco podobnýho jako u Uherskýho Hradiště.“
„Utečeneckej tábor?“
„Jo. Utečeneckej tábor. U Folimanky je příhodný místo. Rovnej plac. Teče tam Botič. Si v něm můžou prát palmový sukýnky. A je tam dětský hřiště. Provazový bludiště. Můžou tam skákat jak Tarzan. Se jim tam bude líbit. Si budou připadat jak doma.“
„Tarzan byl myslím bílej.“
„To byl příměr, Manky. Jde o to, že tohle nad náma visí. A každýmu je to u prdele.“
Dokouřil jsem. Hodil vajgla do kanálu.
„Co teda s tím?“
„Musíme bejt angažovaný, Manky. Musíme držet pohromadě. Nedat se. A hlavně – musíme mít osvětu. Hovořit o problémech. Připravit se na to, co se na nás hrne. Chápeš?“
Chápal jsem tak napůl.
„Co teda chceš dělat?“
„Založím Domobranu, Manky. Nuselskou Domobranu. Budeme mít hlídky a ty budou chodit a vysvětlovat. A dohlížet na pořádek. Napomínat. Kárat a zase naopak chválit. Protože jinak nás to zastihne nepřipravený, rozklížený a odevzdaný.“
Zapálil jsem si další cigaretu.
„Domobranu?“
„Jo. Jdeš do toho se mnou?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Já na tyhle organizovaný věci nejsem.“ Když jsem viděl, jak se Andulka zatvářil, rychle jsem dodal: „Ale jinak jsem samozřejmě s tebou.“
„Díky, Manky. Ani jsem od tebe nic jinýho nečekal. Abych řek pravdu, já už jsem s Domobranou začal.“
Tázavě jsem se na Andulku podíval.
„Jak dělám s Deméterovejma, tak jsem se jich zeptal, na jakou stranu se postavěj. Jestli půjdou s bílejma, nebo jestli budou kontra.“
Docela mě zajímalo, co se Andulka dozvěděl.
„Nedozvěděl jsem se nic, Manky. Těm je to šumák. Vykopou si svý a nic dalšího je nezajímá.“
„Asi by to chtělo osvětu.“
„To určitě, Manky. Je potřeba s lidma mluvit. Jinak nás Afrika převálcuje.“
„Co teda s tou Folimankou?“
„Udělám cedulky, Manky. STANOVÁNÍ ZAKÁZÁNO. Ale netušim, jestli to pomůže.“
„Myslím, že si toho ani nevšimnou.“
„Přesně, Manky. Myslím si to samý. Tihle černoši, to je fakt děs.“
Andulka si povzdechl. Neměl to jednoduchý. Osamocený skinhead chránící rasově čistý Nusle.
Rozloučili jsme se. Tušil jsem ale, že o Andulce brzy uslyším.
Uběhlo několik dní. Několik líných dní. V létě čas v Nuslích nespěchá. Není kam.
Trávil jsem ospalá odpoledne na zahrádkách. Nejvíc na Květnici. Je tam stín. Pinglové se snaží. Fajn se tam sedí a čte. Anebo jen tak sedí a lelkuje. Jak kdo chce.
Seděl jsem na Květnici, popíjel a četl si. Bylo mi dobře. Pak se u mého stolu zastavil Pačes.
„Ty vole, Manky, ty umíš žít. Ti závidím. Fakt.“
Zvedl jsem oči. Pačes se pohupoval v kolenou. Dlouhý vlasy, hubenej obličej, triko a kraťasy.
„Si na chvíli přisednu.“
Nebyla to otázka. Jen oznámení. Pačes se usadil. Objednal si pivo. Zapálil cigaretu. Vyfoukl kouř. Pomalu se napil. Pak se zasněně podíval nad sebe.
„Ti řeknu, Manky, tohle je nirvána. Takhle si představuju srovnanej život. Hele, někdy je dobrý bejt.“
Usmál jsem se. Pačesova spokojenost byla nakažlivá.
„Tajemství je v tom, Manky, že se člověk musí spokojit s málem. Pak tě cokoliv navíc akorát příjemně pošimrá. Rozumíš?“
Přikývl jsem. Tomuhle jsem rozuměl.
„Škoda, že ten vůl Andulka tohle nepobral.“
Zpozorněl jsem.
„Co je s Andulkou?“
„Co by bylo. Založil nuselskou Domobranu. Národ sobě a tyhlety píčoviny. Každýmu vykládal, že jde bránit Nusle před invazí.“
Odložil jsem knihu a zapálil si cigaretu.
„Měl radši chodit na pivo.“
„Stalo se něco?“
„Stalo, Manky. Ten vůl to s tou svojí Domobranou myslel vážně. Předminulou noc šel zkontrolovat hernu pod Synkáčem. Jednu z posledních, co tady zbyla.“
Přikývl jsem. Věděl jsem, o kterou jde.
„Vlezl dovnitř. Bedny a šero. A pár gemblerů. U jedné bedny stála modelína černá jak bota. Prej z Vršovic, ale nevím to jistě.“
Zapálil jsem si cigaretu.
„Andulka s ní dal řeč. Asi si sedli, protože skončila u něj doma.“
Rozesmál jsem se.
„Fakt?“
„Jo. Ale moc to k smíchu není, Manky. Andulka se ráno probudil. Modelína byla pryč. Andulka zjistil, že mu zmizely prachy na nájem. Málem ho štrejchlo.“
Tomu jsem rozuměl. To by mě nasralo taky.
„Přesně, Manky. Celej den pouštěl z okna cédéčka Orlíku. Aby lidem došlo, že skončila prdel. Večer ty prachy našel. Měl je zastrčený v knížce. Dějiny Ku-klux-klanu. Nebo něco podobnýho.“
„Takže to dobře dopadlo.“
„Skoro, Manky. Andulka vyběh ven. Celej rozhozenej.“
To jsem chápal. Taky bych byl rozhozenej poslouchat celej den Orlík.
„No. Prvního, koho venku potkal, byl Zmatlík. Jak pěstuje východní nauky.“
Přikývl jsem. Zmatlíka jsem znal.
„Andulka mu oznámil, že černoši nám sice zdecimovali Jízdu králů, ale jinak zase až tak špatný nejsou, i když plavou jak kachny. Zmatlík se na něj podíval. Řekl, že se mu to nějak nezdá. Pak mu poradil, aby ze sebe vyrazil temné ÓM, že ho ti černoši přejdou.“
„A co Andulka? Vyrazil?“
„Nevyrazil, Manky. Ale Zmatlíkovi vyrazil dva zuby.“
„Ty krávo.“
„Přesně, Manky. Ty krávo. Andulku odvezli. Skončil v Bohnicích.“
Pačes dopil pivo. Objednal si další. Dopil jsem taky. Dal si ještě jedno.
Bylo hezky.
I když – asi jak komu.
