Aktuální článek
Charlie Parker: Volný jako pták

Charlie Parker: Volný jako pták

  • Když doktor Robert Freymann dorazil večer 12. března 1955 do luxusního hotelu Stanhope v New Yorku, byl jeho pacient už po smrti. Na křesle před televizí ležel saxofonista Charlie „Bird“ Parker. Tři dny bojoval v luxusním apartmá baronky de Koenigswarter se smrtí. Ačkoli byl na pokraji života, odmítal převoz do nemocnice. Teď už byl možný pouze převoz na patologii. Tam odhadl lékař právě přivezené mrtvé tělo muže na věk mezi padesáti až šedesáti lety. Ve skutečnosti však pacient zemřel čtyřiatřicetiletý. Příčinou smrti bylo selhání srdce a pokročilá cirhóza jater, v jejímž důsledku mu zřejmě praskly jícnové varixy. Rok před smrtí už Parker sice nebral heroin, ale kompenzoval ho litrem whisky denně.

Zrod bebopu

Jako mnoho muzikantů černé pleti v těch dobách pocházel i Parker z chudých poměrů. Narodil se v roce 1920 v Kansas City a jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo devět let. Matka pracovala jako uklízečka a svému jedinému synovi se snažila splnit vše, co mu na očích viděla. A tak mu ke třináctým narozeninám koupila starý altsaxofon. Byl celý zrezlý a klapky se vracely na místo pouze díky pružným gumičkám, k nimž byly připevněné. Pro Charlieho to i tak znamenalo vstup do světa hudby. Kansas City bylo tehdy město s čilým nočním životem. Sály, noční bary a herny lákaly návštěvníky, ovšem vždy pod přísným dohledem mafie. Kluby na Vine Street, kde navzdory prohibici tekl alkohol neustále proudem, byly otevřeny nonstop a nabízely kromě jiných radovánek i živou hudbu s hudebníky černé pleti. Právě tam chtěl Charlie Parker patřit.

Aby si v šestnácti po autonehodě ulevil od bolesti, dal si poprvé heroin.

Zpočátku to šlo těžko. Jako patnáctiletý se účastnil jam session v Reno Clubu, ale nedařilo se mu sladit s ostatními. Po několika špatných taktech se bubeník neudržel a hodil po Charliem vztekle bubnem. Charlie přede všemi zostuzený a ponížený opustil pódium. Tahle první porážka v něm probudila ctižádost. Cvičil až patnáct hodin denně jako posedlý. V rozmezí tří až čtyř let. Sousedé šíleli a vyhrožovali jeho matce vystěhováním. Ale Charliemu se píle vyplatila. Zanedlouho mu začaly chodit nabídky na hraní po klubech i v místech v okolí Kansas City. Při jedné takové cestě na vystoupení dostalo auto, jež vezlo hudebníky, na zasněžené vozovce smyk a převrátilo se do příkopu. Jeden z muzikantů zemřel na místě a šestnáctiletý Charlie byl převezen se třemi zlomenými žebry a frakturou páteře do nemocnice. Aby si ulevil od bolesti, dal si poprvé heroin. Již předtím měl však s návykovými látkami zkušenosti. Tráva byla všudypřítomná a do roku 1937 zcela legální, alkohol se dal koupit v každém baru. Drogy a hudba se staly určujícími aspekty celého Parkerova krátkého, o to však intenzivnějšího života. 

Bird v New Yorku

Jeho hudební kariéra stoupala závratnou rychlostí. Hrál s nejrůznějšími jazzovými seskupeními po celých Spojených státech, nejdelší turné trvalo téměř tři roky, se skupinou Jaye McShanna. Z té doby pochází i Parkerova přezdívka Bird. Když jeli autem na koncert do Nebrasky, přejeli na silnici slepici. Parker trval na tom, že toho bažanta, v angličtině „yardbird“ musí vzít s sebou a uvařit. Ze slova yardbird se stal pouhý pták, Bird, a tato přezdívka už jazzmanovi zůstala. Koneckonců když hrál, všem okolo také připadal volný jako pták. Nikde jeho hudbě nerozuměli tak dobře jako v New Yorku. Když Parker v roce 1942 přišel kvůli drogám o práci u Jaye, usadil se právě tam. S kolegy z Harlemu, především s trumpetistou Dizzy Gillespiem, našli způsob, jak se stát nesmrtelnými. Posunuli původní jazz o kus dál – a tak vznikl bebop. Parker o něm raději mluvil jako o moderním jazzu. Chtěl dosáhnout takového jazzového zvuku, aby se z doprovodné hudby k tanci stala svébytná umělecká forma s rychlým rytmem, často obměňovaná improvizací a hektickým zvukem. Louis Armstrong si na to konto postěžoval, že bebopové skladby nemají žádnou melodii a ani rytmus, který by se hodil k tanci. Posluchačům v New Yorku to ale zřejmě vůbec nevadilo. S Charliem Parkerem vybuchla v místních jazzových klubech bomba. A aby své jazzové evangelium rozšířili i v jiných koutech Ameriky, odjeli Parker s Gillespiem do Los Angeles. Tam se bohužel Charlie Parker nervově zhroutil a musel být hospitalizován. 

Odpočinek v Camarillu

Na západním pobřeží začal po chvilkové přestávce v New Yorku opět brát heroin. Často ani nedorazil na vystoupení, dostával se do sporů se všemi kolem sebe. Nakonec za drogy vyměnil i zpáteční letenku do New Yorku. Aby mohl financovat svoji závislost, podepsal smlouvu s gramofonovou firmou Dial. Na nahrávání desky přišel úplně namol a ruce se mu třásly tak, že nebyl schopný ani zmáčknout správnou klapku na saxofonu. Některé pasáže skladeb dokonce zcela vynechal. To, že deska i přes všechny problémy a nedostatky nakonec vyšla, ještě k tomu pod názvem Lover Man, nikdy gramofonové firmě Dial neodpustil. Po návratu do hotelu se Bird zjevil v noci nahý na recepci. Když se pak zabarikádoval ve svém pokoji a zpod dveří začal vycházet kouř, zavolal správce hotelu policii. Parker byl zatčen za násilné chování, kladení odporu příslušníkům a žhářství. Jediná šance, jak se vyhnout vězení, byl převoz na psychiatrickou kliniku v Camarillu. A tam zůstal Parker půl roku. V té době vznikla skladba „Relaxin’ at Camarillo“. Jako předznamenání nového života bez drog. Jenže jakmile se po léčení vrátil zpět do New Yorku, všechna předsevzetí byla tatam.

Drogy rád kombinoval, nakonec skončil u heroinu a whisky.

V následujících šesti letech až do své smrti žil neustále ve fázi nekontrolovatelného rauše. Traduje se, jak si jednou pronajal koně, aby se s ním projel po italské restauraci. Stejně divoký byl i jeho soukromý a především milostný život, který sestával z nespočetných známostí a románků po koncertech. Jednu dobu žil Charlie Parker dokonce se dvěma ženami najednou – s první byl ženatý a s druhou, s níž ženatý nebyl, měl dítě. S jeho hudební kariérou to ale nehnulo. Byl to první hudebník černé pleti, po němž byl v USA pojmenován hudební klub: jednalo se o jazzový klub na Broadwayi, který byl v roce 1949 přejmenován na „Birdland“. Pětkrát za sebou byl hudebním magazínem vyhlášen jako nejlepší saxofonista USA, hrál na jazzovém festivalu v Paříži, koncertoval v Dánsku a Švédsku.

Leť, ptáku, leť

V roce 1951 se musel saxofonista poprvé a naposledy zpovídat před soudem kvůli přechovávání omamných látek. Sice ho propustili na kauci, ale díky tomuto přečinu přišel o svoji „cabaret card“. Bez tohoto policejního povolení nesměl nikdo vystupovat v klubech nikde v New Yorku, kde prodávali alkohol. Parkerova beztak už dost prekérní finanční situace, kdy většinu peněz vydával za drogy a nyní si nemohl ani další vydělat, se tím ještě vyostřila. Protože jeho malá dcera Pree měla od narození problémy se srdcem a potřebovala pravidelně brát léky, musel se chtě nechtě vydat na celoamerické turné. Jednoho dne v roce 1954, když se zrovna připravoval na vystoupení v Los Angeles, jej zastihla zpráva o dceřině smrti. Jediné, co ze sebe dokázal Charlie vypravit do telefonu své družce, bylo: „HELP!“ Po pohřbu malé Pree začal mít opět velké problémy s drogami a alkoholem, trpěl silnými depresemi. Když při pokusu o sebevraždu vypil půl lahvičky jódu, ocitl se opět na psychiatrii. Dne 9. března 1955 ho z léčebny propustili a on se připravoval na koncert v Chicagu. Po cestě tam se zastavil na návštěvu u bohaté mecenášky, baronky Pannonicy de Koenigswarter na Manhattanu. Když tam začal chrlit krev, zavolala baronka svého lékaře, který trval na převozu Parkera do nemocnice. Ten to odmítl s tím, že se zotaví na místě a že nikam nepojede. O tři dny později umírá v hotelovém apartmá definitivně na zástavu srdce. 

Od muškátového oříšku k heroinu

Výčet drog, jež Charlie Parker konzumoval, je tak pestrý, jako byla jeho jazzová improvizace v bebopu. Jako mladistvý běžně konzumoval ve větším množství muškátový oříšek, který obyčejně nastrouhal a smíchal s colou, ovocnou šťávou nebo mlékem. Po konzumaci sice trpěl silnými bolestmi žaludku a nevolností, ale zůstal bdělý i dva dny. Když se pak dostal k hraní po klubech a proslavil se, kouřil pro uvolnění konopí, které doplňoval tabletami amfetaminu (benzedrinu), též šňupal kokain. Drogy také nejrůznějším způsobem kombinoval, nakonec skončil u heroinu a whisky.

Ani alkohol nepil s mírou. Gin si naléval do půllitrové sklenice, kterou pak pomalu vypil na ex, před vstoupením si mnohdy dal několik dvojitých sklenic whisky a jednou jich dokonce vypil během dvou hodin šestnáct. Když se v roce 1946 drogy nedaly tak snadno sehnat, Parker se snažil nahradit heroin právě alkoholem. Nejprve začal ve velkém pít portské. Z portského přešel na whisky, jíž pil zhruba litr a více denně. Se všemi drogami to měl podobné, i se stimulanty. Když byl benzedrin k dostání pouze jako inhalátor, až teprve později se začal vyrábět v tabletách, Parker vždy inhalátor rozlomil a drogu si rozmíchal ve víně nebo v kávě. Jakmile se na trhu objevily tablety tohoto legálního amfetaminu, bral si jich najednou i deset a více a poté vydržel třeba i čtyři nebo pět dní beze spánku. Při nahrávání jedné desky hrál na saxofon bez přestávky téměř celých sedm hodin. Heroin Parker poprvé zkusil ve svých šestnácti letech a pak jej intravenózně užíval s malými přestávkami téměř až do smrti. Když si ho dal před koncertem, byl klidný, příjemný a zrelaxovaný na hraní.


Mnohdy mu heroinová euforie vydržela až dvanáct hodin, přičemž jej bral téměř denně. Denní dávka ho vyšla tehdy asi na deset dolarů a Parker by se bez heráku neobešel, ke svému hraní ho prostě potřeboval. A tak musel ustavičně shánět zdroj. Měl kontakty na dealery a během dne musel shánění drogy věnovat také dost času. A aby unikl nežádoucí pozornosti policie, musel činit nejrůznější bezpečnostní opatření, jako třeba dlouhé jízdy taxíkem, které ho taky stály majlant, na odlehlá předměstí, kde už na něj čekali dealeři s připraveným zbožím. Když se nemohl delší dobu k heroinu dostat, obstarával si u lékařů pod nejrůznějšími záminkami morfin.

Při nahrávání jedné desky hrál Parker na saxofon pod vlivem amfetaminu bez přestávky téměř sedm hodin.

Přestože užíval heroin v tak obrovském množství a téměř denně, na rozdíl od klasických heroinistů byl stále plný energie, neztrácel chuť k jídlu ani chuť na alkohol, a ani jinak se na něm závislost neprojevovala příliš silně. Heroin mu umožňoval prokoncertovat celé noci a pak v klidu a svěží vstát z postele. Zdálo se, že tuto závislost má pod kontrolou více než závislost na alkoholu. Když si nechtěně aplikoval nekvalitní a nečistý heroin, býval po něm agresivní a konfliktní. Jednou dokonce vyhodil před koncertem svůj saxofon ze čtvrtého patra hotelu na ulici. A v Los Angeles bylo háčko na rozdíl od New Yorku těžko k sehnání a taky mnohem víc stálo. Když už tam Parker něco sehnal, bylo to s kvalitou na štíru. A když jeho tělo nedostalo to, na co bylo zvyklé, dostavily se abstinenční příznaky – anebo intoxikace přidanými látkami. Když mu v roce 1951 policie odebrala již zmiňované pracovní povolení pro New York, nastaly další problémy. Nejenže musel nadále platit nájem bytu, kde žil se ženou, ale i cesty mimo New York, kde měl jediné koncerty. Ještě ke všemu podražil i heroin, zejména v jeho kruzích, protože Parker patřil k prominentním konzumentům. Později během turné po San Francisku se mu v důsledku abstinenčních příznaků rapidně zhoršil zdravotní stav. Nadměrně se potil, trpěl silnými nevolnostmi a bolestí břicha. Jeho koncertní vystoupení byla spíše podprůměrná. Pak se jednoho dne na hodinu ztratil a vrátil se jako vyměněný. Sehnal si dávku. Během nucené abstinence se okamžitě měnil v tělesně zchátralého a labilního stárnoucího muže s nevyzpytatelným chováním. Aby zmírnil abstinenční příznaky, bral tabletky s fenobarbitalem, kterým říkal „good balls“. Prima meducína.

doporučujeme

Nástrahy jazzu

Drogy se v jazzu, rocku i popu nacházejí neustále v hojném množství. Jak v písňových textech, tak i v krvi hudebníků či v jejich šatnách při koncertech. Druh a množství se mění s dobou. Byl-li to na počátku dvacátého století především alkohol, směrem k dnešku se k němu přidávají i další drogy. V jazzu jsou tři taková období. První je ohraničeno druhou světovou válkou a je charakterizováno masovým užíváním konopí. Druhé období končí zhruba v polovině šedesátých let, je to období šíření závislosti na heroinu a kombinování nejrůznějších druhů dalších drog. A třetí začíná po polovině šedesátých let, kdy se jedná již o období relativně umírněné. V éře Charlieho Parkera a bebopu bylo mnoho jazzových hudebníků závislých na heroinu. V jedné studii bylo zjištěno, že 82 procent hudebníků zkusilo alespoň jednou konopí, 54 procent z nich jsou příležitostnými a 23 procent pravidelnými uživateli. V případě heroinu uvedlo 53 procent jazzmanů, že ho zkusili alespoň jednou, 24 procent ho užívalo příležitostně a 16 procent pravidelně. Užívání drog souvisí s životním stylem muzikantů dost úzce. Jejich život postrádá řád, svou roli také hraje obrovský konkurenční tlak mezi nimi, strach o pracovní místo, jako i prostředí, v němž pracují. V jazzových klubech plných alkoholu a cigaret je velmi snadný přístup i k dalším drogám. K tomu můžeme přičíst dlouhá koncertní turné, neustálé pendlování z místa na místo, stres a konflikty s kolegy a spoluhráči. A v neposlední řadě zde svou roli hraje i frustrace z malého ocenění jejich práce, z ocenění jazzové hudby. Černí jazzoví hudebníci, kterých byla v té době většina, žili navíc v jakémsi uzavřeném a izolovaném ghettu. To vše může mít za následek příklon k drogám všeho druhu.

Jednou před koncertem vyhodil saxofon ze čtvrtého patra hotelu na ulici.

Důležitým aspektem je také náročnost jazzové tvorby. Po hudebnících se ustavičně vyžaduje vysoký stupeň kreativity, což platí především u improvizace, jež je považována za jakýsi tvůrčí vrchol. A po tomto obrovském náporu vzrušení a vypětí je nutné se opět zklidnit a vydechnout si. K tomuto uvolnění je fet a chlast tím nejjednodušším a nejúčinnějším prostředkem. Umělci se tak snaží odpoutat od reality a nějak naložit se svým momentálním duševním rozpoložením. Tvrdé drogy jim umožňují nevnímat často velmi nevábné prostředí nočních klubů se špinavými sklenicemi a příbory, laciným a ošuntělým vybavením, zaprášenými koberci a zaneřáděnými toaletami. To vše se snadno skryje za milosrdným závojem rauše.

Omamné látky byly v jazzových klubech všudypřítomné, přímo vybízely ke konzumaci. Pro dealera byla skupina hudebníků snadným terčem i odbytištěm v jednom. Často v klubech zuřil konkurenční boj mezi drogovými dealery a nabídka převyšovala poptávku. Drogy se nabízely zcela nepokrytě a také dosti nevybíravými způsoby, docházelo i k násilí.

Epilog

Život Charlieho Parkera se skládal z životů dvou. Jedním byl život profesionálního jazzového muzikanta a nesmírně citlivého a vnímavého člověka, a druhým byl život feťáka improvizujícího v přítmí mnohdy dost pofidérních zapadáků amerického podsvětí. Dva rozdílní lidé spojení v jednoho člověka. Parker byl povahou extrémista. Cokoli dělal, dělal naplno. Když pil whisky, tak do dna, k tomu si přidal ještě plnou hrst tablet benzedrinu, pil whisky spolu s heroinem, bral heroin a k tomu amfetamin, všeho si dopřával plnými doušky. Je považován za nejznámější oběť drog ve světě jazzu. Nevyzpytatelný, nedisciplinovaný a nespoutaný Charlie Parker. A v jazzových kruzích se dodneška říká, že existují jen dva druhy jazzu. Ten před Parkerem a ten po něm. 

……………………………………………………………………………………………………………………

Charles Christopher Parker

(29. srpna 1920 v Kansas City – 12. března 1955 v New Yorku)

Fenomenální americký saxofonista a skladatel, který svou tvorbou ve čtyřicátých letech umožnil vznik progresivního jazzového stylu zvaného bebop, založeného především na improvizaci a disonantních zvucích. Je jednou z nejdůležitějších a nejvlivnějších osobností jazzové historie, jeho hudba ovlivnila jazz jako před ním jen Louis Armstrong a po něm John Coltrane a Miles Davis. Za života mu vyšla zhruba dvacítka živých a studiových jazzových alb. Od roku 1992 se koná v New Yorku každoročně Charlie Parker Jazz Festival.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!