šéfredaktor
Počátek padesátých let je pro nás těžko pochopitelný. V té době spousta mladých lidí věřila, že není možné, aby se komunisté udrželi u moci dlouho, a proto se snažili proti němu něco dělat. Tehdy si mnozí neuvědomovali, že mezinárodní politická situace i společenské klima se po válce radikálně změnily a že zde bude na bezmála půlstoletí vládnout totalitární systém. Těmito slovy otvírá Miroslav Vodrážka nejen rozhovor, ale i svůj šanon plný oskenovaných spisů Státní bezpečnosti, které si s sebou přinesl pro dokreslení atmosféry doby naštěstí již minulé.
Můžete popsat, co přesně obnáší vaše práce v Ústavu pro studium totalitních režimů?
Můj background je underground, respektive kontrakultura. Od sedmdesátých let jsem aktivně provozoval alternativní hudbu a filosofii. Samozřejmě možnosti s takovýmto postojem byly za komunismu velice omezené, vhodné leda tak pro práci v kotelně. Na druhé straně jsem se v sedmdesátých a osmdesátých letech seznámil s nejvýznamnější filosofy, jako byl například Ladislav Hejdánek, Jiří Němec, teology, jako byl Josef Zvěřina, Ota Mádr a další. U nás doma býval bytový seminář, který jsem začínal přednáškami židovského myslitele Maxima Durena, a přednášeli u nás i zahraniční teologové a filosofové. Ale hlavní tři lídři bytového semináře byl filosof Milan Machovec, básník a filosof Egon Bondy a evangelický teolog a hebreista Milan Balabán. V Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) jsem začal pracovat v roce 2008, jak často dodávám, v „digitální kotelně“, protože mě zajímaly archivy a jejich digitalizace. Krátce jsem působil v redakci Paměť a dějiny (popularizační čtvrtletník zaměřený na dějiny totalitních režimů ve 20. století na území Československa), kde jsem psal za pomoci nalezených archivních dokumentů různé undergroundové příběhy. Například jakým způsobem byla Charta 77 prosystémová, programově loajální k režimu a jak se snažila s ním vést dialog, zatímco underground byl antisystémový, neloajální a programově odmítal vést dialog s mocí. Po levicovém puči v ÚSTR jsem byl ale v roce 2013 z redakce vyhozen.
Co je přesně ÚSTR a jak dnes s ohledem na historii funguje?
Historie ÚSTR je v podstatě velice jednoduchá. O jeho zřízení se vážněji začalo diskutovat bohužel až po patnácti letech od pádu komunismu, a to díky tomu, že na Slovensku za pomoci iniciativy Jána Langoše 2002 vznikl Ústav paměti národa (ÚPN). Jenže okamžitě se začaly objevovat petice některých historiků, disidentů, archivářů a samozřejmě levicových politiků, kteří si nepřáli, aby v Čechách vznikla podobná instituce. Když vyšel v platnost zákon 181/2007, na jehož základě vznikl ÚSTR a Archiv bezpečnostních složek (ABS), obě tyhle instituce byly od začátku pod obrovskou kritikou archivářů, akademické levice i levice z Charty 77. ČSSD a KSČM dokonce podaly podnět k Ústavnímu soudu na zrušení zákona. Jenže levicový podnět ústavní soudci zamítli o jeden hlas. Zkrátka se ukázalo, že ve společnosti neexistovala široká shoda o důležitosti této instituce, ba právě naopak. Nakonec i dnes vidíme, jak tyto instituce ohrožují určité politiky, stačí trochu sledovat soudní kauzu bývalého agenta StB Andreje Babiše.
Stejně jako on i další lidé, na které vyšlo najevo, že spolupracovali s StB, často argumentují tím, že spisy jsou nedůvěryhodné. Může to tak skutečně být?
Moji přátelé z ÚPN a ÚSTR, byť někteří byli z něho vyhozeni v roce 2014 jako třeba Radek Schovánek, jezdili na soud do Bratislavy, a tam vysvětlovali to samý, na co se mě ptáš. To znamená, i soudci se dotazovali badatelů, zda je možné vyloučit, že si to ti estébáci nevymysleli. Tady si můžeme vzít jakýkoli agenturní záznam (vybírá jeden oskenovaný papír ze své složky) a podívat se, proč si to nemohli vymyslet. Abys tomu porozuměl. Například tady je číslo registračního svazku a zde je krycí jméno agenta. V tomto případě Hudebník. Krycí jméno znamená, že jen někteří pracovníci StB věděli, kdo se pod ním skrývá. Na dokumentu je celá řada dalších důležitých informací, údajů a skutečností, které si samotný řídicí agent nemohl vymyslet. Nemůžeš si vymyslet agenturní síť ve své hlavě nebo na papíře, protože takhle nemůže fungovat žádná zpravodajská služba.
To je ten Srp, ne?
To je tehdejší předseda jazzové sekce Karel Srp. Navíc tyto agenturní zprávy nebo informace putovaly do nejrůznějších dalších spisů, které měli na starosti jiní pracovníci StB. Navíc kontrarozvědka často spolupracovala s rozvědkou, sdílela své informace, takže nebylo možné si něco vymyslet. Nemluvě o tom, že by jim hrozilo vězení. V případě, kdy se jednalo o agenta, o kterého projevili zájem takzvaní „sovětští přátelé“, jinými slovy KGB, tak to by byl zpravodajský průser zejména pro toho, kdo by se něco takového odvážil udělat. Jinak tento agenturní záznam je unikátní v tom, že zde Karel Srp udává svého syna. Aby v roce 1978 ukázal, že je loajální režimu, neštítil se poskytovat informace na dvacetiletého syna, který je shodou okolností dnes významným kurátorem a historikem umění.
Pokud měli lidé s vysokým společenským postavením a vlivem v minulosti nějaké styky s KGB, mohou být i dnes manipulovatelní nebo vydíratelní.
Navíc, podívej se, pod každým agenturním záznamem je na závěr napsáno: „Poznatek považuji za pravdivý, neboť pochází od prověřeného Pramene.“ Když StB získala nějakého agenta, jelikož to byla zpravodajská služba, tak ho prověřovala. Někdy odposlouchávala jeho telefon, kontrolovala mu poštu, nasadila na něho i svoje agenty. Tajná policie zejména v období normalizace už potřebovala „pravdivé informace“, protože na jejich základě realizovala různé „operativní akce“ a tudíž by se na to rychle přišlo. Čím víc šlo StB o informace, které pro ně byly z hlediska „státní bezpečnosti“ důležité, tím víc kladli důraz i na to, zdali se jedná o prověřený a pravdivý zdroj. Že by si někdo v kontrarozvědce vymyslel agenturní spis, to je dezinformační produkt, který vychází zejména od komunistů a bývalých pracovníků StB. Kdyby si kdokoli mohl založit jakýkoli agenturní spis, potom by se totalitární systém musel rychle rozpadnout a nemohl by udržet svou vládu nad společností skoro půl století.
Na jaký popud se rozhodnete hledat v archivu a výsledky svého bádání o konkrétní osobě zveřejnit?
Když Ústavní soud v roce 2008 odmítl zrušit samotný zákon o ÚSTR a ABS, tak ČSSD prostřednictvím politiků, jako byl Jičínský, Dienstbier, Bublan, Křeček a další, začala veřejně deklarovat, že jakmile se dostane k moci, zákon zruší. Jenže levice získala většinu v Senátu až v roce 2012, takže se rozhodla zrušit ÚSTR zevnitř, a to tím způsobem, že do Rady ÚSTR, která je nejvyšším orgánem této instituce, jmenovala lidi, kteří měli zájem provést destrukci zevnitř. Nová Rada ÚSTR nejdříve odvolala v roce 2013 ředitele Daniela Hermana, a pak došlo k rozsáhlým personálním čistkám, k radikálnímu omezení digitalizace a ke zrušení některých oddělení a odborů, které vytvářely hlubší informační strukturu archivních dokumentů. Protože z hlediska historického poznání je ti k ničemu, že máš kilometry archivních dokumentů, když nemáš strukturované nástroje, jak se v nich vyznat.
Z ÚSTR museli odejít lidé, kteří měli obrovské zkušenosti s vyhledáváním a interpretací archivních dokumentů. Politici měli silný zájem na tom, aby se na veřejnost nedostávaly žádné informace a kauzy. Jednoduše chtěli mít, jak říkali komunisté, „klid na práci“. I z tohoto hlediska přestal ÚSTR plnit svou zákonnou veřejnou službu, co se týče poznání historických pramenů. ÚSTR nechává společnost doslova na holičkách, takže značná část občanů věří agentům a bývalým pracovníkům StB. ÚSTR se stal tím, co z něho chtěli mít levicoví politici: impotentní státní institucí. Takže pokud chodím na soudy, kde svědčím v neprospěch agenta Karla Srpa, píšu texty o třikrát vázaném agentovi Zbyňku Fišerovi alias Egonu Bondym nebo upřesňuji rozsah tajné spolupráce Cyrila Höschla, pak to dělám sám za sebe a navzdory politikům a instituci, jako je ÚSTR. Jsem badatel a mám stejná práva jako jakýkoli občan nebo historik.
Rozhoduji se tedy zcela autonomně, ostatně jako i v případě provokativního prezidentova jmenování zmíněného agenta Karla Srpa do Etické komise pro ocenění účastníků protikomunistického odboje. Proto jsem v roce 2017 napsal dopis předsedovi vlády České republiky Bohuslavu Sobotkovi, ve kterém jsem doložil, že jmenování Karla Srpa prezidentem Milošem Zemanem je v rozporu se zákonem. A Sobotka mi poděkoval a Srpa do komise nejmenoval. Samozřejmě, že neměl informace jenom ode mne, byť jsem mu poskytl zcela unikátní informace, protože vím, kde a jak mohu informace dohledávat, jsem pamětníkem té doby a mnohé příběhy lidí osobně znám, takže je mohu verifikovat i prostřednictvím archivních dokumentů. Vrátím-li se k otázce, můj přístup vychází z toho, že společnost má právo na informace, které se týkají její minulosti, potažmo současnosti, protože se jednalo o zločinecký systém. Informace je třeba zveřejňovat, a to právě navzdory politické nebo kulturní situaci, kdy nejen politici, ale i lidé z kultury si myslí, že by se neměly zveřejňovat a dělat „kauzy“, jako v případě udání ze strany mladého Milana Kundery, Egona Bondyho, Karla Srpa nebo Andreje Babiše.
Smyslem zveřejňování však není dehonestace jednotlivých osob, ale posilování poznání minulosti, která se propletla s přítomností, přičemž tyto vazby mohou být pro současnou společnost určitým rizikem.
Jak se dají spisy v archivech interpretovat v kontextu dneška?
Základní otázkou je pro mě porozumět systému a pochopit, jak nás ovládá či determinuje. Jde o to porozumět, v jaké době a systému žijeme, neboť pokud nepochopíme, jakým způsobem se s lidmi manipulovalo za komunismu, neporozumíme ani současnosti, protože jisté způsoby a mechanismy se stále opakují. Dnes se zdá, že existence trollích farem a fake news je něco nového, ve skutečnosti se jedná o staré osvědčené praktiky, které prováděla i StB. Přesto i ona byla součástí většího totalitárního systému, který v období normalizace získal přesný normativní mocenský rámec, jak ho výstižně popsal politolog Giovanni Sartori. Čím je podle něho totalitarismus úspěšnější v pronikavosti své všestranné kontroly zejména ve své první, brachiální fázi, tím méně se musí uchylovat ve své druhé, tedy normalizační fázi k holému donucování. Pokud je společnost organizovaná na základě násilí, je snadné ji ovládat prostřednictvím emoce strachu. A to i každodenního strachu o existenci. Že se například děti nedostanou na školu, že bude ohrožena tvoje kariéra, tvůj soukromý život. A potom už je možno prosazovat a realizovat moc v totalitárním smyslu, zdánlivě netotalitárně. Jakmile si uvědomíš, že statisíce lidí bylo odsouzeno do vězení a pracovních táborů, kde zemřelo několik tisíc lidí, že statisíce lidí odešlo do emigrace, stovky lidí byly popraveny a navíc z komunistické strany bylo v počátku normalizačních prověrek odejito okolo půlmilionu lidí, tak ten strach ve společnosti zformoval zvláštní neviditelnou konstantu. Takže ačkoli se lidem zdá, že mnohé informace, které dnes můžeme najít v nejrůznějších archivních dokumentech, jsou banální, ve skutečnosti jsou součástí systému konstantní tělesnosti komunistického režimu, protože právě strach vytvářel a udržoval systém při životě. A právě nejrůznější zdánlivé banality pomáhaly vytvářet i děsivý dojem, že StB ví o každém naprosto všechno.
Prohibice dává státu úžasnou symbolickou moc vytvořit si nepřítele.
Jak StB získávala agenty, své spolupracovníky?
Existovalo několik kategorií. StB často používala takzvané „kompro“, což byl jakýkoli kompromitující materiál, který získala na svou zájmovou osobu. V sedmdesátých letech jsem poznal vysokého hodnostáře starokatolické církve Miloše Josefa Pulce, kterého si StB v padesátých letech vytipovala pro jeho vysoké postavení v církvi jako agenta právě na podkladě „kompra“. Pozvali ho nejdřív na výslech, kde mu ukázali jeho originální členskou kartu kolaborantské organizace Český svaz pro spolupráci s Němci, jejímž byl členem za okupace. Pulec se psychicky složil a přiznal, že napsal a publikoval báseň oslavující vítězství fašistů. Následně jim řekl, že je existenčně a rodinně zničen, tudíž mu nezbývá než spáchat sebevraždu. Estébáci mu ale vysvětlili, že nemají zájem ho zničit, protože vše může napravit svou „kladnou spoluprací s orgány ministerstva vnitra“. A duchovní starokatolické církve napravoval svou minulost až do pádu komunistického režimu.
Jiná byla kategorie politických vězňů, neboť mnohé agenty StB získala tím, že je na základě spolupráce z výkonu trestu propustili třeba po půlce. Další kategorie agentů byla získána ze strachu, například aby se nedostali do vězení nebo jiných problémů. Samozřejmě že značná část tajných spolupracovníků byla získávána na základě takzvaného ideového souhlasu či čistého přesvědčení, že pomáhají posilovat komunistický režim. Pak existovala zvláštní kategorie agentů, kteří svou spolupráci spojovali s osobními ambicemi, například uměleckými a tvůrčími. Charakteristický byl – zejména v první fázi spolupráce u mladých agentů – pocit sebedůležitosti. Tak působí některé agenturní zprávy mladého výtvarníka Pavla Broma, který byl členem komunistické strany a zároveň angažovaný v nejrůznějších studentských a výtvarných organizacích jako Svaz československých výtvarných umělců. V šedesátých letech poskytoval různá udání na začínajícího avantgardního umělce Milana Knížáka. Podobný rys lze najít u některých agenturních zpráv Egona Bondyho, který zjevně nesnášel pražské fenomenology, jako byl Jan Patočka, Jiří Němec, Ivan Dubský a další.
Silným motivem některým agentů bylo získat finanční prospěch. StB totiž svým agentům dávala čas od času finanční odměny a dary.
Dalo se ze spolupráce nějak bezpečně vyvázat?
O tom vypráví jedna undergroundová sebeironická básnička: „Charta se mi nevyplácí / podepsal jsem spolupráci,“kterou napsal básník a signatář Charty 77 Fanda Pánek. Toho příslušníci StB jednou sbalili na Národní třídě, když byl v totálním rauši po perníku, a zatáhli ho hned za roh na Barťák (hlavní sídlo StB v Bartolomějské ulici v Praze, slangově také „kachlíkárna“ – pozn. red.). Fanda Pánek mi nedávno vyprávěl, jak k tomu došlo. Vzhledem k tomu, že byl pod vlivem drog, měl velice vybuzené smyslové vjemy, takže i když se s ním estébáci bavili normálně, on je slyšel, jako by křičeli. A tak Fanda pořád jednomu estébákovi vysvětloval, ať na něj nekřičí. Ti samozřejmě nechápali, co se děje, ale asi byli na něho hodně nasraní, tak ho donutili, aby jim podepsal spolupráci. On podepsal nějaký papír a oni ho pak z Barťáku propustili ven. Jenže Pánek přišel do bytu Petrušky Šustrový, která měla odposlech někde pod umyvadlem, a tam to všechno vyžvanil. A říkal: „Petruško, potřebuju nějaký peníze, dej mi aspoň na pivo.“ A ona mu řekla: „Hele, když jsi podepsal tu spolupráci, tak jdi za těma estébákama, ať tě platěj.“ No a on nelenil, a jak byl pořád v tom rauši, ještě večer se vrátil do Barťáku s tím, že by chtěl mluvit se svým řídícím orgánem. Samozřejmě už tam nikdo z nich nebyl, ale on se pořád dole na služebně dožadoval, ať někoho přivolají. Nakonec tam přišel nějaký estébák, který se ho zeptal, co jako chce. A Pánek říkal: „No, já když jsem dneska teda podepsal tu spolupráci, víte, já bych potřeboval na pivo.“ „A ven!“ zařval estébák, a tím to skončilo.
To, hádám, je asi světlá výjimka.
Lidé bohužel moc netušili, že nejlepší způsob, jak se zbavit estébáků, bylo to, čemu se ve zpravodajské hantýrce říkalo dekonspirace. To znamená, že tam, kde byl odposlech, jsi někomu, koho sledovali, řekl, že spolupracuješ s StB. Existovalo samozřejmě víc způsobů, jak se vyvázat ze spolupráce, a někdy stačilo být pouze nespolehlivej.
Dnes se zdá, že existence trollích farem a fake news je něco nového, ve skutečnosti se jedná o staré osvědčené praktiky, které prováděla i StB.
Ve svazcích najdeme i lidi, kteří emigrovali. Jak je to možné?
Za komunismu existoval trestný čin opuštění republiky a StB na emigranta založila vyšetřovací spis. Registr svazků obsahuje všechny lidi, o které kdy StB projevila zájem, ať to byli emigranti, agenti, prověřované osoby nebo disidenti. Já jsem se dostal do registru svazků v roce 1977, když jsem byl trestně stíhaný pro výtržnictví. Následně byl spis převeden na signální svazek, protože mě chtěli navíc odsoudit za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Do registru svazků se dostali i lidé, kteří byli předem vytipováni, že by mohli spolupracovat, jako v případě Cyrila Höschla. Většinou byl takový člověk veden jako kandidát tajné spolupráce, a potom se očekávalo, že se stane agentem.
Tato informace v nedávné době rezonovala mediálním prostorem. Kde berete takovou jistotu o Höschlově možné spolupráci?
V případě Cyrila Höschla, který byl veden jako kandidát tajné spolupráce, tu byla zejména skutečnost, že v jeho spise, který byl založen v roce 1984, se koncem roku 1985, kdy se sice rozhodl nepodepsat spolupráci, ale zároveň ji neodmítl, objevuje důležitá poznámka, že se o jeho informace poskytované z oblasti světové psychiatrické společnosti zajímají „sovětští přátelé“, to znamená KGB. Je tam zkratka „P“ jako přátelé, které bude československá zpravodajská služba informovat. Následně se víc než tři roky se svazkem nic nedělo. Není v něm žádný záznam a spis je náhle a dosti formálně ukončen v létě roku 1989. Svazek, který byl sice neaktivní, ale byl stále živý, naznačuje, že pro to existoval zvláštní důvod. V takovém případě je třeba, aby veřejnost věděla, že pokud měli lidé s vysokým společenským postavením a vlivem v minulosti nějaké styky s KGB, mohou být i dnes manipulovatelní nebo vydíratelní. Máš-li před sebou politika, který může z takových důvodů i vydírán, myslím, že veřejnost má právo získat informace, protože byť jsou takové informace spíše záležitostí porozumění minulosti, ve skutečnosti jde o důležité pochopení přítomnosti.
Zveřejnit o někom informace, že spolupracoval, vyžaduje velké odhodlání a jistotu, že se rozhodujete správně.
Vím, že zveřejňování takových informací má hluboký existenciální dopad. Když jsem otevřel kauzu s Egonem Bondym, bylo to velice nepříjemné zejména pro samotný underground, pro nějž je Bondy nedotknutelnou ikonou. Mnohým lidem jsem říkal, že budou muset Bondyho číst znova, ale prizmatem agenturních zpráv. A bylo to pro ně nepříjemné, protože vnášíš do prožitého hotového světa chaotický prvek, který naznačuje, že všechno bylo jinak. Tahle hluboká existenciální nejistota vede k tomu, že se někteří lidé se mnou nebaví. Já se snažím vysvětlit, že pokud se bavíme o politické svobodě, o svobodě člověka v undergroundu nebo umělecké tvůrčí svobodě, tak jakmile se člověk rozhodne spolupracovat se systémem, který je navíc totalitární, pak nemůže být svobodný. Svobodu je třeba chápat v jejím absolutním nároku specifické neomezenosti a otevřenosti.
Dnes se zdá, že existence trollích farem a fake news je něco nového, ve skutečnosti se jedná o staré osvědčené praktiky, které prováděla i StB.
Člověk zkrátka nemůže být nikdy svobodný, pokud pomyslně třímá legitimaci agenta v kapse. To ti vytvoří zcela zvláštní nejen politické, ale existenciální privilegium. Dává ti to zcela jiný status bytí. Navíc jsem si zpětně vybavil spousta osobních příběhů s Bondym, kdy ke mně vodil různé lidi – agenty – a přesvědčoval mě, že se musím s nimi seznámit. Nebo si vybavuji, jak Bondy někdy v osmdesátých letech řval na Malostranským náměstí: „Kurvy komunistický!“ Z jeho strany to byla na jedné straně sebestylizace, na druhé straně provokace. Navíc on věděl, že se mu nemůže nic stát, protože byl agent. Kdybychom však stejným způsobem křičeli i my, důsledky by byly samozřejmě úplně jiné.
Co všechno ještě svazky ukrývají?
Archivní spisy jsou zajímavé a neprobádané. Ve své poslední knize Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace jsem se zaměřil na jeden segment – výtvarné umění. Zajímala mě například otázka, jaká kritéria existovala pro komunistický režim a jeho represivní složky, že se rozhodl něco považovat za subverzivní, tedy nepřátelské umění. Vzal jsem spisy StB z padesátých let a už tam jsem našel mustr, podle kterého režim určoval, jaký umělec nebo umělecký směr je nebezpečný, a to platilo více méně i za normalizace. Na základě archivních spisů hned v úvodu knihy taky upozorňuji, že podobně by se dalo psát o rockové, punkové, folkové, divadelní nebo literární scéně za normalizace.
Jak vnímáte politickou kulturu a morálku společnosti dnes, třicet let od revoluce?
Člověk si musí uvědomit jednu věc. Například v USA nebo v Indii nemají za sebou zkušenost z dlouhodobé totalitární minulosti, kterou máme my, Poláci nebo Maďaři, a přesto se k moci dostávají politici na základě podobného typu voličstva. Existuje zvláštní nárůst pravicového populismu, který má fašistické rysy. Pamatuji si, jak si koncem osmdesátých let francouzská společnost dělala legraci z okrajového nacionalistického politika Le Pena, ale dnes jeho dcera přivádí toto hnutí stále více do centra evropské politiky. To, co se dalo považovat dříve za subkulturu, se dnes stává mainstreamem. To není otázka jenom nějaké minulosti, ale je to problém i toho, jakým způsobem člověk rozumí sobě i současnému světu, jakým způsobem vnímá chaotickou mediální každodennost ve smyslu rozdílnosti moci obrazu a textu. Dnes chybí to, co bylo v undergroundu náš každodenní chleba: nedůvěřovat jakémukoli systému, společenským strukturám, informacím nebo ideologiím. Absentuje ono undergroundové každodenní rozhodování, aby se člověk nestal součástí nějaké „struktury“ a systému, a chybí snaha vytvářet nějaký antisystém, který je předpokladem lidské svobody.
Jak často se ve spisech objevuje téma drog?
Drogová scéna byla tajnou policií sledována zejména proto, že byla součástí zájmu StB, která sledovala neorganizovanou „volnou mládež“. I v takovém prostředí měla StB své agenty-narkomany. Samozřejmě že byl velký rozdíl vařit si doma „perník“, sbírat na podzim lysohlávky nebo sporadicky přes léto pěstovat marihuanu. I lidi z undergroundu byli odsouzeni za drogy. Jenže badatelé jako Ladislav Kudrna ve svých textech upozorňují na to, že například v případě odsouzení Ivana Martina Jirouse a Michala Hýbka, u nichž byla policií nalezena při domovní prohlídce marihuana, ve skutečnosti byla tato droga podvržena policií, která chtěla politickou aktivitu undergroundu spíše kriminalizovat. A to se jí částečně podařilo v roce 1981 při rozsáhlé akci proti vydávání undergroundového časopisu Vokno. Být odsouzen za držení drogy znamenalo, že se od undergroundu bude distancovat nejen Charta 77, ale i západní sdělovací prostředky a politici.
Jakmile poznáš sám sebe, tak s tebou bude mít každej systém problémy.
Souhlasil byste s nějakou formou uvolnění prohibičních zákonů, byl byste pro regulaci, legalizaci?
Je zřejmé, že legalizace nebo vlastně naopak prohibice má mnoho aspektů. Je to především otázka ekonomické a politické moci. Když si člověk vezme, jaké problémy vznikají v souvislosti s legálním užíváním alkoholu, pak je to v absolutním nepoměru s tím, jaké jsou problémy s uživateli měkkých drog. Na druhé straně chápu, že státu dává prohibice úžasnou symbolickou moc vytvořit si nepřítele. Tak to fungovalo i v období undergroundu, kdy StB kvitovala, že někteří lidi z disentu, jako například Jaroslav Šabata, říkali, že Charta 77 a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) by se měly distancovat od spolupráce s představiteli undergroundu kvůli spojení s drogami, protože v očích široké veřejnost tak dochází k degradaci disidentských zájmů a na politické působení opozice je pak nahlíženo jako na seskupení narkomanů. Režimu to dávalo obrovskou moc, neboť si v tomhle případě mohl dovolit větší represi, a StB ve své závěrečné zprávě o rozkladném opatření proti vydavatelům a rozšiřovatelům časopisu Vokno mohla napsat, že cílem akce bylo prohloubit rozpor mezi opozicí a představiteli undergroundu.
Co byste popřál čtenářům našeho časopisu v roce 2020?
Anglický básník William Blake napsal: „Musím vytvořit systém, nebo mě zotročí systém jiného.“ Jinými slovy: Buď si vytvoříš svůj systém, anebo si systém vytvoří tebe k obrazu svému. V tomto duchu je třeba kriticky myslet a nevěřit nejrůznějším systémům. Když si čteš noviny, pustíš televizi, sleduješ zprávy na internetu nebo vyhledáváš zdánlivě bezstarostnou populární kulturu, je třeba si uvědomit, že vždy je tu riziko, že je to součást systému, který nás má zotročit. Taktéž není možné jednoduše přijímat technologie, jak se nám nabízejí, s tím, jak jsou úžasný – protože mají i svou odvrácenou tvář. Tudíž čím víc budeme technologizovaní, tím víc budeme i somatizovaní, jak napsal Aldous Huxley. A budeme víc nesvobodní. To si uvědomuji i na moci hudební videokultury. Když si jen pustíš hudbu a vypneš všechny obrazy a jsi ve tmě nebo zavřeš oči, tak se ti vyjevují zcela jiné obrazy, svobodnější, hlubší, protože přicházejí z tvého nitra. Možná se v nich nevyznáš, ale jsou to pocitové obrazy, které jsou ti blízké, byť jim ne zcela rozumíš. A výzva k nesrozumitelnosti světa znamená jít vstříc tvořivému chaosu a poznání sebe sama. Je to šance, jak se vyhnout manipulativnímu a deterministickému chaosu, jehož tradičním projevem jsou války a mocenské konflikty. Jak je napsáno na delfské věštírně: Gnothi seauton. Poznej sám sebe. Či jak říká Timothy Leary, je to „věčná filosofie chaosu“, jehož podstatou je extrémní složitost a nevysvětlitelný nelad. Toto je nejnebezpečnější a nejsubverzivnější myšlenka, jaká kdy byla vymyšlena, protože jakmile poznáš sám sebe, tak s tebou bude mít každej systém problémy.
…………………………………………………………………………………………………………….
Miroslav Vodrážka
* 13. září 1954
Badatel Ústavu pro studium totalitních režimů, hudebník, teoretik, nezávislý publicista, autor několika knih (mj. Filosofie tělesnosti dějin, Manifest existenciálních dějin, Rozumí české ženy vlastní historii? nebo Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace). V sedmdesátých letech byl obviněn z trestného činu výtržnictví a z důvodů „společenské nebezpečnosti“ byl odsouzen k několika letům ochranného soudního dohledu. V osmdesátých letech byl spoluorganizátorem bytových seminářů Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce i konspiračních schůzek mluvčích Charty 77. Po roce 1989 byl redaktorem samizdatového časopisu Vokno, na jehož ilegálním vydání se spolupodílel v undergroundu od roku 1978. V devadesátých letech otvíral v médiích feministickou a transgenderovou diskuzi.