Každý si svůj tým vybíral svobodně a rád, hranice domnělého dobra a zla se stejně s každým vítězstvím té či oné strany pomalu stíraly. Byla to asi víc zábava než skutečná příslušnost ke konkrétnímu týmu. A když měl někdo pocit, že se jeho týmu moc nedaří, vždy měl možnost s nově započatou hrou přestoupit do týmu svého bývalého protivníka. Čas plynul a všichni jsme ve hře lehce zpomalili a zvážněli. Ale stále to byla spíš kratochvíle než cokoli jiného.
Pak jednoho, ani ne moc pěkného dne začal ten druhý tým uprostřed rozehrané hry měnit a upravovat pravidla a přitvrzovat. A zavírat. Nejdříve oči nad chováním svých spoluhráčů, kteří se neštítili tu do nás strčit o trochu silněji, tu nastavit nohu, způsobit faul, újmu a bolest. A hra přestala naplňovat dětské touhy a základní potřeby. A protivníci zavírali dál. Zavírali nám pusy, zavírali nám obchody a nakonec nám pozavírali i kamarády…
A tím veškerá legrace skončila.
Nastal tak nejvyšší čas, abychom v nadcházejícím roce naplnili nejen svá tajná předsevzetí, ale i veřejná náměstí, soudní síně, odborné besedy, konference, veletrhy, radnice, výbory a zasedání Poslanecké sněmovny, semináře, kluby, média, pole a louky, zahrady i balkony, a společně se zasadili za lepší pravidla hry i zelenější hřiště pro nás pro všechny.
Robert Veverka
šéfredaktor
