Aktuální článek
Manky (22.): Pohřební ústav

Manky (22.): Pohřební ústav

  • Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.
  • Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

„Ty vole Džudo, zhas mi strejda.“

Stál jsem na chodníku před Bansethovejma. S pivem v jedné ruce a s cigaretou v druhé. Smutnou novinu mi řekl Jantar. Jeho synovec. Kýval se přede mnou. Nešťastnej. Pomrkávající. S rukama vraženýma v kapsách.

„Cože?“

„Žádný cože, Manky. Prostě už není. Zhas a nechal mě tu samotnýho. Asi aby mě nasral. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“

„Lampička je po smrti?“

„Jo. Je po něm a lepší už to nebude.“

„Jak se to stalo?“

„Našel jsem ho doma. Včera odpoledne. Ležel v posteli a byl zticha, takže mi bylo jasný, že se něco děje. Ale ono se vlastně nedělo nic, bo bylo po něm. Přijela rychlá. Ani si nemuseli zapínat maják. Nešlo nic prošvihnout.“

Povzdechl jsem si. Napil se piva. Tohle moc veselý nebylo. Lampičku jsem znal odmala. Byl svůj. Jako většina těch, co za celý život nevytáhli paty z Nuslí.

Ne že by byl zlej, ale bylo ho dost. O všem věděl všechno. I když se většinou pletl. Na všechno měl názor. I když občas netušil, o čem je řeč.

Byl sám. Žil sám. Bydlel v malém bytě kousek od Synkáče. Byt nebyl jeho. Barák dostal v restituci jeho spolužák ze základky. Spolužák pro něj měl slabost. Lampička mu prý ve škole napovídal.

Lampička proto bydlel za nulu. Nic jiného by se svým invalidním důchodem neutáh.

Asi před třemi roky se objevil Jantar. Synovec. Týpek bez minulosti. A bez budoucnosti. Neměl nic. Měl jen svýho strejdu.

Lampička měl spoustu řečí, ale nechal ho u sebe. Asi že se doma sám nudil. Asi že měl konečně ke svým proslovům posluchače.

Jantar byl flegmatik. Poslouchal strejdovy monology, občas přikývl, občas užasle zavrtěl hlavou, občas pokrčil rameny a byl rád, že má střechu nad hlavou.

Tohle teď skončilo.

„Co je s Lampičkou?“

„Odvezli si ho, Manky. Prej se musí udělat pitva a tak. Což chápu. Jsem viděl spoustu severskejch detektivek. Vím, jak to chodí.“

„Jo?“

„Jo. Se musej vyloučit okolnosti. Chápeš?“

„Jestli ho třeba nezašláp sob?“

„Třeba, Manky. Což je sice v Nuslích pitomost, ale takhle nějak to funguje.“

Vytáhl jsem cigaretu. Nabídl jsem Jantarovi. Připálil mu. Pak sobě. Potáhli jsme. Vyfoukli kouř.

„Co bude dál?“

„Co by bylo, Manky. Bude pohřeb. Kvůli tomu jsem tady. Potřeboval bych s tím pomoct.“

„Jak?“

„Já tyhle věci nedávám, Manky. Mám nějaký prachy. Není jich moc. Ale na něco menšího by to mohlo stačit. Jen kdybys mi píchl s organizací.“

Moc se mi do toho nechtělo.

„Nahoře u Kloboučnické je pohřební služba. Co vím, jsou v klidu. Dá se s nima mluvit. Strejdu ti pohřběj. K tomu mě nepotřebuješ.“

„Jasně, Manky. Ale prostě teď jsem nějak mimo. Jestli mě chápeš. Strejda mi dost pomoh. Bydlel jsem u něj. Domlouvat, kdy ho schovaj… nafurt…“

Jantar vypadal sklesle. Nehrál to. Strejdova smrt ho vzala.

„Fajn. Zajdu tam. Nejsem ale příbuznej. Můžu jen zjistit, co se bude muset udělat. A kolik to bude stát. To je všechno.“

„Díky moc, Manky. Strejda nechtěl kremaci. Skončit v nějaký dóze od kafe. Chtěl do země. Vím to. Párkrát jsme o tom mluvili. Teda, mluvil on. Vždyť jsi ho znal.“

Přikývl jsem.

„Fajn. Zajdu tam. Dám ti vědět.“

„Díky, Manky. Máš to u mě. Chtěl bych, aby to bylo hezký. Rozloučení a tak. Asi moc lidí nepřijde. Ale pár jo. Chtěl bych, aby to trochu vypadalo. Zvlášť když se objevily ty dvě doroty.“

„Doroty?“

„Přesně, Manky. Doroty. Moje tety. Jeho sestry. Za celou dobu, co jsem u strejdy bydlel, se neukázaly. Teď jsou usazený v kvartýru. Maj strach, abych něco neukrad. Aby nepřišly o dědictví. I když strejda měl kulový. Bych se posral.“

Jantar si znechuceně odplivl.

„Si myslej, že se chci na mrtvým strejci napakovat. Potřebovaly by pár facek. O zacálování pohřbu ani slovo, ale nábytek maj nafocenej i zespodu.“

„Takže samý radosti.“

„Jo, Manky. Dřív bych se ozval. Ale teď je mi to nějak jedno. Jen bych chtěl, aby viděly, že pro mě strejda něco znamenal. Že mu vystrojím pohřeb, kterej bude mít fazónu.“

Poslední věta zněla skoro jak z knížky. Vystrojit pohřeb.

„Takže jsme domluvený, Manky?“

Přikývl jsem.

„Hned zítra tam skočím. Dám ti vědět.“

„Ještě jednou díky, Manky. Fakt jsi kámoš.“

Jantar zmizel. Dopil jsem pivo. Dal si ještě jedno. Pivo u Bansethů bylo dobrý. Napadlo mě, že si možná dám ještě další.

 

Pohřební služba Sojka měla sídlo v Bartoškově ulici. Dřív tam byly továrny. Pouze lehký průmysl. Hutě by se do Nuslí nevešly.

Teď tam sídlej firmy, co dělaj interiéry. Co prodávaj fatboye, na kterých se nedá sedět, aniž byste nevypadali jak debil, a snažej se prosperovat.

Pohřební služba Sojka je zhruba uprostřed.

Malá výloha, co vypadala jako parte. Dveře, kterýma se vcházelo dovnitř. Vedle vrata, za kterýma byl průjezd. Tudy se odvážely rakve ze zesnulými.

Pohřební služba Sojka totiž měla i malou smuteční síň. Pro ty, co počítali každou korunu.

Vešel jsem.

Malá místnost. Tmavá, díky šedivému nátěru stěn. Stůl s monitorem a klávesnicí. Kartotéka. Malý stolek u výlohy. Tři křesílka. Na jedné stěně dvě poličky s urnama.

Zavřel jsem za sebou. Ruch z ulice utichl. Udělal jsem dva kroky, Zastavil jsem se. Od stolu s monitorem se zvedla postava. Čekal jsem, že to bude Sojka. Majitel. Byl to jeho syn.

Měl černý oblek. Bílou košili. Černou úzkou kravatu. Černé polobotky. Vypadal smutně. Černobíle. Až na oranžové číro.

„Manky. Tebe bych tu nečekal.“

Přistoupil ke mně a podal mi ruku. Stiskl jsem ji. Ukázal ke stolku s křesílky.

„Neposadíme se?“

Seděli jsme proti sobě. Mladý Sojka si přehodil nohu přes nohu. Pak, asi že mu to přišlo nevhodné, ji dal zpátky.

„Táta je pryč?“

Sojka zavrtěl hlavou.

„Ne. Jen se válí v posteli. Z nosu mu tečou nudle a má pocit, že umře.“

Pak mu došlo, že porušil dekorum.

„Promiň, Manky. Musí to pro tebe být těžké. Chápu to. Ve všem ti vyjdeme vstříc.“

Zvedl jsem ruku.

„Nejde o mě. Jsem tu kvůli Lampičkovi.“

Sojka přikývl.

„Slyšel jsem o tom. Smutná věc. Co pro tebe můžu udělat?“

„Jantar mě požádal, abych mu pomohl vyřídit funus. Teda pohřeb. A všechny ty věci okolo. Má nějaký prachy, ale není jich moc. Ale zase nechce strejdu odbejt. Tak jsem se přišel zeptat, jak to vlastně celý funguje. Teda, co to obnáší.“

Slyšel jsem sám sebe a připadal jsem si jak blbec. Mladej Sojka si popotáhl kalhoty, aby srovnal puky.

„Jasně, Manky. Je to jednoduchý. O všechno se postaráme. Kde je Lampička teď?“

„Prej mu dělaj pitvu.“

„Jo. To je normální. Pitva je standard. Aby se vyloučily okolnosti.“

Chtěl jsem zmínit soba, ale neudělal jsem to.

„Jantar by chtěl pohřeb do hrobu.“

„Fajn. To zařídíme. Nahoře v Krči, jak je hřbitov, tak tam bychom ho mohli složit. Je tam pár volnejch míst. Máme to pod palcem. To je v klidu. Rozloučení by bylo tady?“

Přikývl jsem.

„Tady. Nepřijde moc lidí. Lampička byl sice fajn, ale ty jeho řeči lidi dost točily. Přijde jich pár.“

„Rozumím, Manky. Malý rozloučení. Pak vylítneme Jezerkou nahoru a jsme na hřbitově. Rakev do hrobu, pár lopat s hlínou a můžem jít domů. To bude za hubičku.“

„To je kolik?“

„Hele Manky, že se v tom angažuješ a tak, hele, nebude to stát víc jak větší televize. Barevná. Spíš míň. Tohle uděláme za režii.“

S tím jsem byl spokojenej.

„Mám jen jednu věc.“

doporučujeme

„Povídej, Manky.“

„Jantar, co to celý organizuje, nechce, aby to zas vypadalo lacině.“

Mladej Sojka si pohladil číro.

„Myslíš, aby to nebylo na pankáče?“

„Přesně.“

„Neboj, Manky. Bude to vymazlený. Mám totiž nápad. Bude se ti líbit.“

„Jakej?“

„To se neříká, Manky. To bude překvapení. Tohle si beru osobně. Chci se před tátou vytáhnout. Aby viděl, že může v klidu marodit. Jedno ti ale řeknu. Jantar bude spokojenej. O tomhle pohřbu se bude mluvit léta.“

 

Pohřeb se konal až za deset dní. Patologové toho měli moc. Ve smuteční síni Pohřební služby Sojka se nás sešlo patnáct.

Mladý Sojka vedl smuteční řeč. Měl ji sepsanou. Netrvala dlouho, ale semlel tam kde co. Kupodivu to nikomu nevadilo. Asi nikdo z hostů nepředpokládal, že smuteční řeč musí dávat smysl.

Slova, pomalu pronášená, plynula kolem nás, shlukovala se, rozptylovala a mizela.

Jediné, co mi utkvělo v paměti, byl citát jakéhosi Coelha.

„I když jsi, neznamená to nutně, že jsi byl.“

Moc jsem tomu nerozuměl, ale líbilo se mi to.

Pak čtyři maníci naložili rakev do dodávky, zaházeli ji třemi věnci a odjeli jsme na hřbitov.

Rakev v dodávce, my zbylí v autobuse 188.

 

Stál jsem, vedle Jantara. Zřízenci vyložili rakev. Donesli ji k hrobu. Podvlékli pod ni popruhy. Spustili ji.

Doroty, sestry Lampičky, si drželi u obličejů kapesníky. Občas si utřely suché oči. Doufal jsem, že už to brzy skončí.

Rozhlédl jsem se. Hřbitov. Náhrobky a cestičky a pár těch, co se přišli zemřelým vyzpovídat. Jinak klid.

Mladej Sojka všechno dirigoval. Chodil sem a tam a dával neslyšné povely. Pak přišel ke mně.

„Tak jak se ti to líbí, Manky?“

Pokrčil jsem rameny.

„Pohřby se mi nikdy nelíbily.“

„Jasně, Manky. Chápu tě. Jeden nemá náladu, aby zrovna pogoval. Ale počkej. Mám překvapení. Vidíš támhleten přívěs?“

Zvedl jsem hlavu. Podíval se, kam Sojka ukazoval.

Asi dvacet metrů od nás, napolo schovaný za velkým náhrobkem, stál přívěs. Vypadal všedně. Nenápadně. Napadlo mě, že se třeba o víkendu otevře a někdo v něm bude prodávat kytky. Nebo konve, kterejma se kytky zalejvaj. Nebo něco, co ke hřbitovu patří.

„Vole Manky, tohle není o nějakejch pitomejch konvích. Sleduj.“

Mladej Sojka zvedl ruku nad hlavu. Přívěsu upadla boční strana. Objevil se pult s gramofonama. Vedle bedny vyrovnaný do vejšky.

Za gramofonama stál týpek v mikině s kapucí. Černý brejle a hipsterkej plnovous zastřiženej na pěšinku. Mávl na mladýho Sojku. Že jako jde na to. Pak nahodil hlavní spínač. Hudba spustila.

Hřbitovem se převalil první akord.

Lulu. Shout! Jeden z největších hitů roku 1965.

Vytřeštěně jsem se podíval na Sojku.

„Co koukáš, Manky? Šedesátky se k Lampičkovi hoděj. Si bude připadat jak za mlada na čajích. Tohle mu umete tunel jak nic jinýho.“

„Ty vole, tohle je pohřeb. Tady má bejt nejrychlejší Česká pošta. Ne tyhle synkopy.“

„Prober se, Manky. Je nová doba. Všechno se zrychluje. Všechno je jinak. Prorazí jen ten, kdo je napřed. A těch moc není. A koukej, jak se to líbí.“

Koukal jsem. Doroty ve smyku. Ostatní dělali figury, o kterých si naivně mysleli, že jim sluší.

Pohřeb se rozpadl. Pieta se odjebala do hajzlu. Ale přišlo mi, jak kdyby se atmosféra pročistila. Jak kdyby nastalo neplánovaný jaro.

Další skladba byla Helter Skelter.

Seru na to.

Šel jsem na kolena.

Začalo se mi to líbit.

 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!