Aktuální článek
Sibiřský šamanismus: vědomí mezi světy

Sibiřský šamanismus: vědomí mezi světy

Profilový obrázek
  • Turismus provázaný s šamanismem a jeho léčebnými a extatickými technikami je v současné době populární především ve vztahu k Jižní Americe. Kolébku šamanismu bychom ale za Atlantským oceánem hledali marně – tento komplex věr, vyprávění a magických i léčitelských praxí je nejspíš starý desetitisíce let a do Jižní Ameriky se rozšířil až během poslední doby ledové. Kočovní obyvatelé území dnešní Sibiře totiž tehdy přešli přes ledový most zamrzlé Beringovy úžiny a jako první lidé osídlili dnešní Ameriku.

Archeologové proto předpokládají, že některé typické prvky šamanismu byly přítomné už v lovecko-sběračských kulturách pravěké Evropy. Nálezy pravěkých jeskynních maleb i nejrůznějších předmětů, jako jsou zvířecí nebo lidské sošky, části zvířecích kostí včetně zubů šelem nebo třeba oděvy zdobené mušličkami či kamennými terčíky, totiž připomínají ty, které známe ze současných nebo nedávných forem šamanismu. Na rozdíl od pravěkých nálezů, u nichž neznáme jejich myšlenkové pozadí ani příběhy a motivace lidí, kteří je zhotovovali, se díky etnografickým výzkumům sibiřského šamanismu dozvídáme o fascinujícím a drsném světě kočovných kmenů mnohem víc. Nejenže je úzce spjatý s okolní přírodou a především zvěří, ať už divokou nebo domestikovanou (na Sibiři se domestikace týká hlavně koní a sobů), jejich svět je navíc rozdělen do několika úrovní, přístupných skrze změněné stavy vědomí. Šamanský svět vedle lidí a zvířat obývají také božstva, duchové, démoni a zákeřné nemoci, které po něm chodí, aby zabíjely – a jsou to právě šamani, kteří s nimi umí pracovat a ve změněných stavech vědomí vyjednávat ve prospěch i neprospěch lidí. 

Problém kolem šamanismu

Ačkoli v minulém století se často objevoval názor, že šamanismus je jakousi „primitivní“ formou náboženství, dnes už se od takové představy ustupuje. Šamanismus není nějaká jednotná ani jednoduchá víra – jsou to různorodé, živé a neustále se proměňující tradice, v nichž se příběhy o bozích, nemocích a šamanech mísí s praktikami, jejichž význam i náplň se liší od kmene ke kmeni. Samotné slovo šaman – podle výrazu šamán od sibiřského kočovného národa Evenků – dostali do širšího povědomí ruští badatelé, kteří se na přelomu minulého století vydávali do odlehlých oblastí nehostinné Sibiře sbírat lidové zkazky a pozorovat rituály.

Pokud se někdo stal šamanem bez řádného rodokmenu či bez zřejmého vyvolení duchy, ovládnul pouze slabé „běsíky“.

Protože ale podobné chování či myšlení najdeme u lidí po celém světě, brzy se termín „šamanismus“ místo původní oblasti sibiřsko-mongolské začal používat i pro oblast zmíněné Jižní a Severní Ameriky, Austrálie, Oceánie nebo Afriky. Jedná se tak spíše o abstraktní termín – ani na samotné Sibiři se pro kmenového čaroděje a léčitele (nebo léčitelku) nepoužívá vždycky slovo šaman. Sibiř je ohromná oblast, zabírající celou čtvrtinu asijského kontinentu; vedle Rusů a Ukrajinců se zde pohybují desítky původních etnik hovořících vlastními jazyky a uchovávajících své vlastní tradice a mytologie. A ačkoli i mezi ně nakonec pronikla pravoslavná víra, většinou byla přijímána jen naoko (často kvůli úlevě na daních) a skutečnou duchovní autoritou zde zůstávali právě šamani. Někteří kněží čelící sibiřské divočině dokonce vzdali svoje misijní snahy a naplno se oddali zdejším „pohanským“ zvyklostem. 

Kdo je tedy šamanem?

Největší ránu původnímu sibiřskému šamanismu nakonec nezasadila církev, ale komunistické represe. Za Stalinova režimu, který projevy jakékoli víry považoval za své ohrožení, byly šamanské obřadní pomůcky, bubny a nejrůznější talismany ničeny a zabavovány a samotní šamani po dopadení končili v gulagu. Později začal Sovětský svaz likvidovat šamanismus rafinovaněji – cíleně ho zesměšňoval v očích obyčejných lidí. Točily se propagandistické filmy a psaly příběhy, které vedly původní sibiřské obyvatelstvo k tomu, aby se stydělo za vlastní kulturu. Naštěstí nám badatelé jako Gavriil Xenofontov – který byl za tuto snahu později popraven – zachovali původní zkazky a příběhy sibiřského šamanismu. Díky nim víme (ačkoli dnes je naše představa o šamanech spíše romanticky zjednodušená), že realita šamanismu byla složitá a ne vždy pozitivní. Post šamana nemohl zastávat každý – funkce byla děděná v rodové (mužské nebo ženské) linii a adept musel být vyvolený duchy. Do vyvoleného přitom vstoupil duch konkrétního šamanského předka či několika různých šamanů, kteří mu předali své schopnosti (adepti se však samozřejmě učili hlavně od svých živých učitelů). Pokud někdo toto pravidlo obešel a stal se šamanem bez řádného rodokmenu či bez zřejmého vyvolení duchy, ovládnul pouze slabé „běsíky“. Post šamana totiž nebyl jednolitý – dělili se na černé (ty, kteří uměli vyhánět a přivolávat nemoci) a bílé (ti, kteří přinášeli požehnání od nebeských božstev), na mocné nebo slabé šamany, ale třeba taky podle druhu písní, duchů nebo bytostí, které ovládali.

Zemřít a být znovu složen

Průběh vyvolení i jeho způsob se sice liší od kmene ke kmeni, mnoho aspektů má ale společných. Probíhá ve fázi dospívání či rané dospělosti a provází jej zjevování duchů ve snech nebo vizích, posednutí, samotářství, úder blesku nebo ztráty vědomí; někdy duchové z vyvolených (posednutých) adeptů promlouvají nekontrolovaným zpěvem. Během procesu iniciace pak duchové budoucího šamana krutě trýzní: připraví jej o život, rozporcují a zase složí. Pjotr Ivanov, šaman kangalašských Jakutů, před skoro sto lety popsal tuto proceduru takto: „V období ettenii – rozkouskování – se šamani uchýlí na nějaké pusté místo.

Buben je považován za koně, na jehož hřbetě cestuje šamanova duše mezi světy.

Železným hákem se jim oddělí všechny klouby, potom se z kostí seškrabává maso a odstraňují šťávy, až jsou kosti očištěny. Obě oči se vyjmou z jamek a každé se uloží zvlášť. Když je hotovo, všechno se zase sešije drátem. Bulvy se znovu vrátí do jamek. Teprve pak běsi dotyčného promění v šamana.“ Během této procedury leží šamanovo tělo několik dní jako mrtvé, vybarvují se mu modřiny nebo modrají končetiny a jeho pulz lze sotva nahmatat. Duchové nemocí přitom pojídají jeho maso a zvířecí matka – duchovní zvíře, které pak šamana provází až do konce života – trousí jeho kosti do světových stran. Vypráví se, že pouze ty nemoci, které snědly šamanovo maso, bude potom schopen zaříkávat. Pokud se během obřadu několik jeho kostí ztratí, musí být ztráta vykoupena smrtí stejného počtu jeho příbuzných. Dobří šamani prý navíc takto umírají třikrát. 


Světy plné nebezpečí

Smrt, nemoc i bolest jsou pevnou součástí sibiřského šamanismu. A ačkoli i šamani mohou lidem ublížit, spolu s pomocnými duchy a duchy šamanských předků poskytují hlavně naději na vyléčení nebo znovuzrození či alespoň možnost setkání se s mrtvými příbuznými. Šamanský svět je zpravidla rozdělen do tří úrovní. Chantové například věří, že vedle prostředního světa – obývaného lidmi, zvířaty a dobrými i zlými duchy – existuje i bílý horní svět, kde sídlí bohové, a dolní černý svět, který bychom našli směrem k severu a kde žijí právě duchové mrtvých i nemoci, které se odtud šíří do prostředního světa. Skrze světy také prorůstá mohutný strom s kořeny vrostlými v podsvětí, jehož vrcholek ční až v horním světě; ve větvích tohoto modřínu či borovice jsou prý hnízda, v nichž se rodí duše budoucích šamanů. Dospělý šaman pak po těchto sférách ve stavu transu nebo živého snění cestuje a získává tu informace: o původcích nemocí a o průběhu jejich léčby, o poloze zvířecích stád či o budoucích událostech. Duchové přitom šamana mohou i kontrolovaně posednout, což se mnohdy projevuje právě „hysterickým“ zpěvem, jímž duchové sdělují přihlížejícím lidem požadované odpovědi. I když se moderní badatelé často snažili vysvětlit šamanismus epilepsií, schizofrenií a obecně psychickými nemocemi, ukazuje se, že šamani jsou převážně duševně zdraví jedinci. Pokud by šaman své duchy a vize nezkrotil, nemohl by se stát šamanem.

Extáze a trans

Stavy vytržení jsou pevnou součástí šamanských obřadů, bylo by však nepřesné tvrdit, že jsou hlavní podmínkou jejich umění. Šaman může svůj trans někdy jen předstírat a jeho čarovné schopnosti jsou často spíše obdobou iluzorních triků našich kouzelníků. To však nijak nesnižuje jejich hodnotu – šamani i přihlížející věří v jejich účinek, i když ví, že se jedná pouze o „divadlo“. Podobné rituály totiž pomáhají po psychické a často nakonec i fyzické stránce nejen nemocnému, ale taky celé komunitě – posilují soudržnost kmene a poskytují motivaci k lovu a k přežití v bezútěšných sibiřských podmínkách. Díky velké zásobě písní a mytologických vyprávění navíc šamani pomáhají předávat a udržovat stovky let staré tradice, které se jako jediní musí roky učit zpaměti. Umění dosahování změn ve vědomí – takzvaných „šamanských cest“ – různými technikami je pak u většiny kmenů pevnou součástí zděděného balíčku vědomostí. Dnešní badatelé rozlišují mezi třemi základními typy šamanského cestování (někdy též šamanské stavy vědomí). Během extatického transu opouští šamanův duch tělo (často ve zvířecí podobě) a cestuje či létá mezi světy. Během posedlosti naopak duchové obsadí šamanovo tělo a při snění podobnému transu zůstává šaman ve svém těle, přitom ale komunikuje s ostatními duchy. Do extatického transu i posedlosti vstupují skrz rytmické bubnování a tanec, který může provázet i hrdelní zpěv nebo zvířecí pohyby a zvuky, pokud šamana posedne některý ze zvířecích duchů. Během mimotělních cest chrání šamany pomocní duchové, kteří jim sedí různě po těle (často v podobě kovových obličejů, připevněných na šamanových speciálních šatech pokrytých třásněmi a přívěsky), případně sídlí uvnitř jejich bubnu. Ten je proto někdy považován za koně, na jehož hřbetě cestuje šamanova duše mezi světy.

Mnoho sibiřských kmenů muchomůrky chápalo jako lidem podobné bytosti, jakýsi zvláštní národ.

Šálek labradorského čaje

Rytmus a tanec však nejsou jedinými prostředky, které šamanům pomáhají s navozením transu. Velmi populární je starý známý alkohol, kterým šamani i obyčejní lidé během obřadů posilují svoje prožívání a který také nechávají duchům nebo božstvům jako obětinu. Podobně se využívají i sušené rostliny rojovníku (druh rododendronu neboli pěnišníku). Míchá se z nich takzvaný labradorský čaj, kterým asistenti vykuřují šamana a jeho nástroje. Šaman samotný pak žvýká jeho kořen, pije odvar nebo může inhalovat kouř. Zachoval se nám popis obřadu, během nějž se labradorský čaj využil při vyhánění ducha z těla nemocného: „Oblečený v šatech se všemi ozdobami si šaman obvykle klekne a začne ostře bít do svého bubnu. Labradorský čaj pomalu doutná a stoupá z něj vonný dým. Šaman, jenž inhaluje jeho kouř, vejde do transu a začne sdílet s přihlížejícími, co zjistil od svých ochranných duchů.“Tyto instrukce pak musí přihlížející dodržet, aby nemocného uzdravili. Látky obsažené v labradorském čaji ale žádný čajíček rozhodně nejsou – terpenoid ledol i grayanotoxiny způsobují ve větších dávkách zvracení, závratě, křeče, ochrnutí nebo dokonce i smrt. Labradorský čaj navíc během intoxikace podněcuje agresivitu, což je pro zastrašení nemoci jistě ideální – a možná proto jej užívali před bojem taky divocí severští bojovníci berserkové. 

Zvláštní národ z lesů

Další a snad ještě rozšířenější šamanskou drogou na Sibiři byla (a v některých oblastech dodnes je) snad nejznámější „jedovatá“ houba, muchomůrka červená (Amanita muscaria). O jejích psychotropních účincích se dnes již mluví otevřeněji než dříve, pořád ale vedle psilocybinových hub zůstává spíš opomíjenou kolegyní. Její užívání přitom prokazatelně sahá hluboko do minulosti a účinky jsou popisovány jako velmi komplexní. Nedají se ale dopředu jistě odhadnout – muchomůrky působí jinak, pokud jsou mladé nebo dospělé, velké nebo malé, záleží taky na době jejich sklizně. Hlavními účinnými látkami jsou kyselina ibotenová a především muscimol, který vzniká jako její derivát během sušení nebo přirozeného štěpení uvnitř organismu. Proto se také na Sibiři někdy sbírala a popíjela moč intoxikovaného člověka, aby se díky „filtraci“ požadovaných látek mohli i ostatní dostat do požadovaného stavu.

Obr. 1. Petroglyfy z oblasti Sajan (hora Aldy-Mozaga). Zdroj: Marianna Artashirovna Devlet, Anthropology & Archeology of Eurasia, 40/2 (podzim 2001).

Mnoho sibiřských kmenů navíc muchomůrky chápalo jako lidem podobné bytosti, jakýsi zvláštní národ – „zdají se houbami, ale nejsou jimi tak docela, jsou podobné lidem, ale nejsou lidmi“. Muchomůrky byly „šamani pro všechny“ – zprostředkovávaly šamanské prožitky a trans všem bez rozdílu. Mohly sloužit k posvátným a magickým aktivitám, během nichž se lidé dotazovali na původce nemocí, krádeží a neštěstí nebo na budoucnost; muchomůrkoví skřítci vodili lidi na návštěvu k mrtvým předkům nebo jim pomáhali letět nad zemí během snů ovlivněných intoxikací. Muchomůrky pomáhaly také vypravěčům heroických bylin a zpěvákům dávných příběhů – díky intoxikaci pak velmi emotivně předváděli písně, které se už zdály zapomenuté i jim samotným. Takzvaní pankal-kuové uměli dokonce nahlas recitovat přihlížejícím, co se odehrává během jejich delirického muchomůrkového snění.

Houby ale pomáhaly i ke zcela všedním účelům: vyvolávaly euforické a posilující stavy, díky kterým lidé vydrželi těžkou fyzickou práci, posilovaly je během dlouhého lovu či pomáhaly překonat neobvykle velké vzdálenosti – jako třeba staré ženě z kmene Čukčů, která na muchomůrce „uběhla třicet kilometrů a neumřela“. Muchomůrkové skřítky proto měli lidé v úctě a pravděpodobně je zobrazovali i na stěnách skal a jeskyní. Na Altaji a dalších místech Sibiře byly objeveny petroglyfy, skalní rytiny znázorňující bytosti s hlavami ve tvaru houbových klobouků, jejichž povrch se někdy zdá být ozdobený i bílými tečkami. 

Staré rituály s novými příběhy

Svět původních sibiřských národů a jejich šamanismu do velké míry zmizel pod tlakem sovětského režimu, který zapříčinil ztrátu mnoha příběhů a praktických i rituálních zkušeností. Po jeho pádu se však vnučky a vnukové šamanských tradic mohli i díky práci Xenofontova a dalších etnografů začít vracet ke svému řemeslu. Neo-šamani tak dnes znovu praktikují staré rituály a vytvářejí nové příběhy, a i když je role „městských“ šamanů už jiná než v minulosti, můžeme se jejich tradicemi stále nechat inspirovat. Sibiřský šamanismus nám totiž mimo jiné ukazuje, jak starobylá je tradice práce se změněnými stavy vědomí, které lidé umí kontrolovat ve svůj prospěch. 

Výběr ze zdrojů:

Gavriil Xenofontov: Sibiřští šamani a jejich ústní tradice. Argo, 2001.

Andrei A. Znamenski: Shamanism in Siberia: Russian Records of Indigenous Spirituality. Springer Science+Business Media, 2003.

Maret Saar: „Ethnomycological Data from Siberia and North-East Asia on the Effect of Amanita Muscaria.“ Journal of Ethnopharmacology, 31 (1991), 157–173.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!