Aktuální článek
Boj o zachování svobodného života

Boj o zachování svobodného života

Redakce
  • Začnu trochu netypicky. Přiblížím vám, o čem jsem chtěl psát a co jsem napsal i nenapsal: o ztrátě jistot svobodného života. O tom, jak se nám zmenšuje životní pole. Jak se nám pod tlakem „systému“ zužuje horizont možností a podobně... A nakonec mi to přítelkyně všechno vyškrtla a rovnou mě odkázala na to, k čemu jsem chtěl celou dobu směřovat. Tak tedy následuji její rady.

Chci se zde pozastavit nad událostmi několika posledních týdnů. A těmi jsou boje o vysoké školství. Snad není třeba sáhodlouze vysvětlovat, co se odehrálo a o co se jedná. Spíš se pokusím zaměřit na to, proč „universitáni“ tak bojují o zachování autonomie univerzit a zároveň o bezplatné studium. Návrhy reforem ze strany Ministerstva školství se dají shrnout celkem jednoduše: chtějí privatizované vysoké učení. Jednají správně v „duchu kapitalismu“, protože z jejich hlediska vysoké školy jsou dosud nevyužitým potenciálem, který je nutný zpeněžit. Je to veliké úložiště peněz. Nechci se zde pouštět do úvah, zda jejich reformy nevznikly jen za účelem zisku a ne kvůli zkvalitnění výuky, kterým se ohánějí. To nechme stranou. Zaměřím se spíš na to, proč by vysoké školy měly mít zachovanou autonomii. Začnu podstatou její časovosti. Na tento fenomén poukázal filosof Miroslav Petříček, když promluvil na prosincové demonstraci před Ministerstvem školství. Upozornil na to, že na universitě existuje jiný čas, než je ten, který se zaobírá běžným obstaráváním. Starostmi všedního života, které musíme vykonávat. Kdy se v našem konání řídíme prostou kalkulací; mnohem spíše než přemýšlením. Propočítáváním toho: co, jak, kde, proč, jak, za kolik atd. to vše nejlépe udělat. To je půda běžného vnímání času.

Rozdíl mezi „věděním“ a „rozuměním“

Na univerzitě se ukazuje jiný horizont času. Univerzita je místem svobodného tázání, kde má jedinec možnost zaobírat se myšlením. Může zkoumat věci, na které není dneska „běžně“ čas. Starosti na této půdě jsou zcela jiného charakteru. V rámci akce „Noc univerzit“ začala svoji přednášku prof. Hogenová touto tezí: „Tázání je zbožnost myšlení“. Na první pohled se to může zdát nedůležité, ale v tomto tvrzení je ukryta odpověď na to, proč univerzity mají mít své svobody. Teprve ve svobodném prostředí mohou vyvstat otázky. Otázky, které teprve umožní pochopení. Podle Gadamera (Hans-Georg Gadamer, německý filozof 20. století, pozn. red.) je rozdíl mezi „věděním“ a „rozuměním“. Vědění získáváme „pouhým“ předáváním nauk, dovedností, postojů a tak dále, zkrátka předáváním informací. Pozice příjemce je ryze pasivní a odpovědi jsou mu dány jako hotová věc. To je úplný opak zmíněného rozumění. Skutečné porozumění přichází jen na základě vlastních otázek. Teprve když se problém stává bytostným mé vlastní osobě, když zajímá celou moji existenci, mohu v tomto napětí, nejistotě a nevědění dospět k odpovědi. Napětí tázání „otřásá“ vším dosavadním. Vytřesením sama sebe se mohu paradoxně nalézt a tím dospět k rozumění věci. K rozumění, které může vyvstat jedině z otázek. Z toho důvodu je „tázání zbožnost myšlení“. Je očividné, že takto nabyté poznání je zcela jiného charakteru, než zmíněné vědění. Zakládá myšlení, které se nedrží na povrchu, ale proniká do hloubky, k podstatě.

K Jednomu se obracet

Pokud se universitám uzme svoboda, tak se zničí jeden z důležitých ostrovů jinakosti. Jinakosti, které tento „systém“ nerozumí. Proto ho chce zprivatizovat a ovládnout. Chce jím manipulovat a disponovat. Sebere-li se vysokému školství tato svoboda, není asi třeba uvádět, jaké následky to bude mít pro studenty a tím pro celou společnost. Vždyť i v základu samotné university je ukryto veliké poselství. Universita ve své skryté podstatě vyjadřuje latinské sousloví: ad Unum vertere – k Jednomu se obracet. Jenže co znamená toto Unum, jak ho vlastně myslet? To je to, co naši politici a ti ve vedení vůbec nevidí a nemyslí. Ono Unum není jakkoli zachytitelné, hmatatelné. Není určitelné běžnými měřítky. Zkrátka nedá se na něj ukázat prstem. Je to podstata, která není vidět. Když si vypomůžeme slovy Jana Patočky, tak se dá říci, že to je celek bez marga. Celek, který nemá hranice. To, co nemá hranice, se nedá pozitivně určit. Naopak tento celek zakládá všechno to, co je určitelné, co je jsoucí. Je těžké ono Jedno myslet, vždyť „přirozenost se ráda skrývá“. A přece, péčí o duši, která se odehrává v bytostných otázkách, se nám záhadným způsobem ono Jedno, chcete – li Bytí dává. To je to, co je nevyřčené a přece tušené. Není předmětem, nestojí proti nám jako věc. Proto se nedá vykázat tak, jak dnešní věda uznává za platné.

Dnešní doba toliko nehledá podstaty, nýbrž se potřebuje projevovat. Ukazovat se v účincích. To, co nepřináší efekt a vykazatelnou činnost je zkrátka nepotřebné. A univerzity s humanitním zaměřením jsou v tomto úhlu pohledu absolutně neužitečné. Všichni cítíme onu rychlost doby a s tím spojený nátlak. Atmosféra dneška je dusivá. Zkrátka dělej něco, cokoliv! Jen proboha, neprodlévej! A přitom teprve v onom prodlévání vyvstávají otázky. Otázky směřující k smyslu bytí a celku světa.Dnešní doba o prodlévání nestojí. Nestojí o přemýšlivé lidi. To je jeden z důvodů (a možná si to snad ani naši politici neuvědomují), proč chtějí vzít universitám jejich autonomii. Chtějí zničit další místo, kde se dá prodlévat a vidět věci z odstupu.     

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!