Mák setý i opiový
Makové koláče, buchty ani pečivo není v našich krajích třeba představovat. Rostlina samotná se jmenuje mák setý (Papaver somniferum), běžně se s ní setkáme na českých polích a nepovažujeme ji za nic děsivého. Jde přitom o rostlinu, která ovlivnila běh nedávných dějin víc, než kterákoliv jiná. A zatímco u nás je mák běžný, v zahraničí, kde není tradice pěstování a požívání máku tak silná, je situace často jiná, o čemž svědčí už anglický název pro mák setý, který zní opium poppy – mák opiový.
Mák setý je jednoletá bylina z čeledi makovitých. Zřejmě byl kdysi dávno vyšlechtěn z planého máku a v přírodě se volně nevyskytuje. Rozeznávají se sice dva typy – olejný a opiový – ale morfin, kodein a řadu dalších alkaloidů obsahují oba. Za zmínku stojí překvapivý fakt, že Česká republika je hlavním světovým producentem makového semene, které prý kvalitou předčí i mák pěstovaný v Turecku.
 |
| Vedle Afganistánu patří Česká republika k nejvýznamnějším pěstitelským zemím máku na světě. |
Účinné látky se vyskytují především ve stěnách makovic (čerstvých i sušených), avšak opakovaně bylo prokázáno (u nás nedávno lékaři z Fakultní nemocnice v Plzni), že měřitelné množství je i v potravinářském máku a už požití několika makových koláčů může mít za následek pozitivní test na opiáty a případně ztrátu řidičského průkazu při silniční kontrole. Není jisté, zda je takové množství schopno měřitelně ovlivnit reakční rychlost řidiče. Lékaři tvrdí, že teoreticky ano.
Surové opium se získává nařezáváním nezralých zelených tobolek (makovic). Řezy je třeba vést mělce, aby se stěna neprořízla a pěstitelé užívají nože určené právě pro tento účel. Z řezů prýští krůpěje šedavě bílého mléka, které na vzduchu zasychá a hnědne. K vyprodukování 1 kg opia je třeba naříznout a druhý den seškrábnout až 20 000 makovic, což je činnost časově i fyzicky velmi náročná.
Už staří Egypťané…
Přestože opium si dnes zpravidla spojujeme s Čínou, rostlina samotná i její pěstování pochází pravděpodobně z oblasti Evropy a Středomoří. Už ve 4. tisíciletí př.n.l. pěstovali mák Sumerové a v 2. tisíciletí Egypťané, kteří s ním také čile obchodovali. Řekové užívali makovice nejjednodušším možným způsobem jako mekonium – výluh nasekaných makovic ve vodě, někdy smíchaný s vínem. Alexandr Veliký přivezl opium do Persie a Indie. Do Číny se egyptský mák dostal až s arabskými obchodníky v 5. století n.l. a nápoj ze semen se užíval jako lék. Trvalo však skoro tisíc let, než začali Číňané z makovic extrahovat opium a i poté bylo jeho rekreační užívání či zneužívání okrajovou záležitostí. V Indii a na Blízkém východě byla situace jiná – opiu mnohdy holdovali i samotní vládci a vojáci ho dostávali „na kuráž“ . Doma v Evropě se naopak na opium během 13. století zapomnělo a znovuobjevil ho až Paracelsus o dvě století později jako „laudanum“ ve formě pilulek proti bolesti.
Indové, Peršané a další národy blízkého východu opium nekouřili, ale jedli. Kouření se objevilo až polovině 17. století patrně na Jávě, kde kohosi napadlo přidat opium do tabáku (který se už stačil rozšířit z Ameriky). Směs se nazývala madak, dosáhla značné obliby a přes Taiwan se rozšířila do pobřežních oblastí jižní Číny, kde ji „vylepšili“ ještě přidáním konopí a dalších bylin.
 |
| Papever somniferum l. – mák setý |
Opiové války a úpadek Číny
Počátkem 18. století si nové drogy všimli čínští vládci. Vůbec se jim nezamlouvala a zahájili proti ní boj v mnohém připomínající dnešní válku proti drogám. Madak býl považován za zlo, které ničí i příslušníky “dobrých rodin“ a roku 1729 bylo rekreační užívání zakázáno. Na uživatele se pohlíželo jako na protispolečenský živel a na kuřácká doupata jako na semeniště konspirace. Užívání bylo přitom rozšířeno jen v několika regionech a spotřeba dosahovala pouhých 12 tun ročně.
Nějakou dobu to vypadalo, že zákaz funguje. Když se britská Východoindická společnost (ovládající produkci opia v Bengálsku) dostala do finanční tísně, začala do Číny pašovat opium, aby si vylepšila rozpočet. Zpočátku se to moc nedařilo a roku 1787 dokonce zástupci Společnosti uvažovali, že vývoz opia do Číny v rámci zachování dobrých vztahů zakáží. Její zástupci v Kantonu opáčili, že Číňané svou protidrogovou rétoriku nemyslí upřímně, protože zatímco jednou rukou vydávají zákazy, druhou přijímají úplatky a nad nelegálními obchody přivírají oči.
A potom začala spotřeba z dosud neobjasněných příčin raketově růst. Čínští “dealeři“ zavrhli madak a zaměřili se přímo na surové opium. Kouřilo, respektive inhalovalo se ze zvláštních dýmek, dosti odlišných od tabákových. Již roku 1793 byl obchod s opiem velmi výnosný – šlo o jediné britské zboží, o které měli Číňané opravdu velký zájem – a o 3 roky později čínský císař zakázal dovoz opia i vývoz stříbra, kterým se za opium platilo. Ačkoliv zákazy se nadále stupňovaly, spotřeba nejen že neklesala, ale naopak dále rostla. Když chtěli mák ve velkém pěstovat čínští zemědělci, dočkali se zákazu také. Jenže všechny zákazy zůstávaly jen na papíře – ve 20. letech 19. století proudilo do Číny 800 tun opia ročně, koncem let 30. již 2400 a v letech 80. přes 6000 tun, což je skoro stejné množství jako dnešní celosvětová produkce!
Čínským úřadům začala docházet trpělivost a roku 1839 došlo k prvnímu vážnému incidentu – Číňané zabavili a zničili dodávky opia odpovídající roční spotřebě a britské obchodníky nutili obchodu s opiem zanechat. Britové reagovali vysláním moderní válečné flotily, proti které zastaralá čínská armáda neměla šanci, a tak nezbylo než uzavřít mír, vyplatit odškodné, postoupit Britům Hongkong a otevřít další přístavy. Ožehavá otázka obchodu s opiem však vyřešena nebyla a protože Číňanům se dohoda příliš nezamlouvala, došlo koncem 50. let znovu na zbraně. I tentokrát slavili Britové společně s Francouzi vítězství a obchodu s opiem nestálo nic v cestě – bylo označeno za „volně přístupné zboží“ nepodléhající zdanění a třešničkou na dortu je fakt, že Čína byla donucena se otevřít křesťanským misionářům.
Již tehdy mnozí opiové války kritizovali jako morálně pochybné, ale tehdejší světové mocnosti byly spokojeny a bohatly, zatímco čínská společnost upadala. Z opia se stal statusový symbol a rodiče vnucovali opium i dětem jen proto, aby ukázali, že na to mají. Počátkem 20. století bylo na opiu závislých již 27 % dospělých mužů. Radost ze zisků však mocnostem nevydržela dlouho – čínští dělníci, kteří masově migrovali z přelidněného čínského pobřeží za prací, si „své“ opium přivezli nejen do mnoha zemí jihovýchodní Asie (kde ho západní koloniální mocnosti vítaly s otevřenou náručí a podřídily státnímu monopolu), ale i do USA. Kromě toho přispěla opiová epidemie ke zhroucení vládnoucí čínské dynastie a uvrhla zemi do vleklé občanské války, která skončila až v polovině 20. století, když Čínu ovládli komunisté.
 |
Opium na západě
První západní zemí, kterou postihla módní opiová vlna, se stala koncem 18. století Velká Británie. Britové na rozdíl od Číňanů opium nekouřili, ale stejně jako Indové jedli, a mezi jeho konzumenty patřili i členové parlamentu, ministerský předseda Sidmouth Addington či bojovník proti otroctví William Wilberforce.
Kouzlu opia propadlo mnoho umělců včetně věhlasných romantických básníků a spisovatelů – patřili mezi ně lord George Gordon Byron, sir Walter Scott, John Keats, Percy Bysshe Shelley, George Crabbe či Samuel Taylor Coleridge. Thomas de Quincey popsal roku 1822 své zážitky v knize Zpovědi anglického jedlíka opia, kterou droga vstoupila do obecného povědomí. Pozoruhodné je, že hlavním důvodem, proč opium brzy proniklo i do dělnických vrstev, byla jeho cena – opium z lékáren bylo podstatně levnější než alkohol.
Francouzi na rozdíl od Britů opium po vzoru obyvatel svých kolonií kouřili. Francouzští spisovatelé opěvovali účinky opia na svou tvorbu a začátkem 20. století již byly ve Francii kuřáků tisíce. S čínskými přistěhovalci pak přišlo opium i do USA.
Přestože ani zdaleka nešlo o masovou epidemii jako v Číně, kde užívalo opium více než 100 milionů lidí, počátkem 20. století začaly mít z šíření drog strach i západní vlády (kromě opiátů šlo ještě o kokain a konopné produkty). Roku 1909 se v Šanghaj konala mezinárodní konference, kde byla přijata nezávazná rezoluce žádající postupné omezení kouření opia a zastavení vývozu opia do zemí, které s tím nesouhlasí.
Roku 1912 pak byla v Haagu podepsána první skutečně mezinárodní dohoda známá jako Mezinárodní opiová konvence, která stanovila, že opium, morfin a kokain budou povoleny jen pro medicínské a vědecké účely a že produkce i distribuce drog bude podléhat zvláštnímu povolení. Konvence vstoupila v platnost 3 roky poté, ale první světová válka její uvedení do praxe ještě o něco pozdržela. Celosvětové válce proti drogám už nestálo nic v cestě.
Zajímavé je, že v českých zemích bylo zneužívání opia i morfinu velice řídké, týkalo se většinou lékařů, lékárníků či bývalých pacientů a nebylo považováno za společenskou hrozbu. Ani heroin, silnější syntetický derivát morfia, se u nás příliš neuchytil – zneužíván začal být ve větší míře až po sametové revoluci a otevření hranic v roce 1989. Místo něho byl z dostupných léků podomácku vyráběn braun, směs opioidů vyrobených z kodeinu. Naproti tomu v Polsku má kouření opia a nitrožilní užívání jeho roztoku zvaného kompot mnohem větší tradici.
Mák, opium a zákon
V ČR upravuje pěstování, dovoz i vývoz máku zákon o návykových látkách. Pěstování máku je povoleno, avšak překročí-li osetá plocha 100 m2, je pěstitel povinen oznámit to celnímu orgánu (jinak hrozí pokuta). Povolení k dovozu i vývozu makoviny pro změnu vydává Ministerstvo zdravotnictví, kterému se posléze dovozy i vývozy hlásí.
Opium je na rozdíl od máku považováno za omamnou či psychotropní látku a neoprávněné držení více než 700 mg je trestným činem (stejně jako držení více než 300 mg morfinu, 200 mg heroinu či 700 mg kodeinu). Držení menších množství je přestupkem a hrozí za něj pokuta do 15 000 Kč. Trestným činem je rovněž nedovolená výroba těchto látek. Pěstovat mák tedy můžete, ale již nařezávání makovic může být klasifikováno jako výroba drog a postihováno. Zda je trestným činem i výroba mekonia pro osobní potřebu už není úplně jasné. Patrně však ano.
České zákony ohledně pěstování máku jsou z benevolentnějších. V USA je situace ohledně pěstování máku značně nejasná – sice se v omezené míře pěstuje i prodává a k dostání jsou také makovice sloužící k okrasným účelům (i ony obsahují zakázané alkaloidy), ale to vše je de facto v rozporu se zákonem.
Ale ještě horší je situace v arabských zemích. Ve Spojených arabských emirátech byl údajně uvězněn turista, na jehož oblečení bylo na letišti odhaleno jedno zrnko máku z pečiva, které posnídal doma před cestou. Raději nechtějme vědět, co by mu hrozilo, kdyby s sebou přivezl makový koláč.
