Morfin tlumí bolest (tělesnou i duševní) i úzkost a má euforizující účinky, takže brzy začal být zneužíván, často samotnými lékárníky, kteří k němu měli neomezený přístup. Kromě toho však morfin také utlumuje dýchání, díky čemuž bývá předávkování smrtelné. Další potíž s morfinem je v tom, že na něj rychle vzniká tolerance – mozek si na příliv drogy rychle zvykne a reaguje tvorbou nových receptorů. Když pak příliv poleví, tělu již vlastní opiáty (endorfiny) nestačí a výsledkem je tělesná i duševní bolest, která je naprostým opakem předchozích příjemných pocitů a bývá utlumena další dávkou morfia, což vede k bludnému kruhu závislosti.
Účinky opia jsou ve srovnání s morfinem komplexnější, protože jde o směs mnoha alkaloidů, z nichž některé působí protichůdně. Český hudebník Josef Wechsberg, který za první republiky navštívil kuřárnu opia ve vietnamském Saigonu, je ve vzpomínkové knize Svět nás volá popsal takto:
„Blahodárný klid nás obklopuje. Mám pocit, jako bych byl uzdraven po dlouhé nemoci. Vše nepříjemné jest zapomenuto a jsem nesmírně spokojen. Proč tu nemám papír a pero? Myšlenky mě zaplavují. Osnuji odvážné projekty, na které jsem dosud nikdy nepomýšlel, věci mne napadají, jež vzápětí zas zapomínám. A při tom jsem tak blažen, tak klidný. Venku burácí vichřice a déšť bije do oken. Blesky ozařují naši místnost. Taifun řádí nad golfem tonkinským. Zde však jest krásně a vím jen jedno. Že bych tu chtěl zůstati dlouho, hodně dlouho.“
Anglický lékař lékař dr. Madden, který opium okusil v předminulém století v Cařihradu, to napoprvé trochu přehnal:
„Počal jsem pozorovati zvláštní rozčilení. Byl to pocit neobyčejné blaženosti, jako kdyby se mé tělo i můj duch rozšiřovaly a uvolňovaly. Prostoru kolem mně přibývalo, z každého předmětu kolem sebe měl jsem radost a snil jsem s otevřenýma očima nadmíru příjemně. Nemaje již plné vlády nad svým jednáním pospíšil jsem z kavárny domů, ale při každém kroku musil jsem se ovládati, abych své radosti nevhodným způsobem nepolevil. Váhy svého těla jsem při chůzi necítil, zdálo se mi, že se nad zemí vznáším a že mi žilami koluje tekutina, která mne činí neobyčejně silným a zároveň lehkým. Doma ulehl jsem rychle. Celou noc měl jsem nejrozkošnější sny. Ale ráno vzbudil jsem se nemocen, hlava jen třeštila, obličej byl na smrt bledý, vůle byla úplně skleslá a tělo tak slábo, že jsem byl několik dní na lože upoután.“
Nepovedený lék
Kodein, morfin a jejich deriváty se užívají v lékařství dodnes, i když některé upadly v nemilost. Třeba diacetylmorfin (či diamorfin), polosyntetický opioid, který poprvé syntetizoval roku 1874 britský chemik C. R. Alder Wright. Objevitel látkou nebyl příliš nadšen a objev raději zatajil. Až koncem století ho německá společnost Bayer začala prodávat jako nenávykovou náhražku morfinu, lék na dýchací potíže a dětskou medicínu proti kašli pod názvem Heroin, který látce zůstal dodnes. Tato neuvěřitelná epizoda skončila fiaskem, když se zjistilo, že heroin se v játrech metabolizuje právě na morfin a tvrzení o nenávykovosti je jen zbožným přáním výrobců.
 |
| Friedrich Wilhelm Adam Sertürner, který v roce 1804 objevil morfi n. |
Dnes je heroin jakýmsi archetypálním narkotikem a politiky i voliči je vnímán jako ztělesnění zla. Ano, na závislosti skutečně není nic obdivuhodného, ale je třeba si uvědomit, že mnohé z ničivých účinků připisovaných heroinu má na svědomí spíš jeho postavení mimo zákon – heroin z černého trhu má k čisté látce velmi daleko, příměsi bývají tělu nebezpečnější než heroin samotný a proměnlivá čistota vede k tomu, že narkomané nejsou schopni odhadnout správnou dávku a riskují předávkování. Přemrštěná cena je navíc nutí obstarávat si peníze zločinem a plní pokladny mezinárodních zločineckých uskupení. Výsledkem války proti drogám je i to, že zatímco heroin lze sehnat velmi snadno, jeho mírnější bratříček opium se na černém trhu nevyskytuje. V poslední době je pak i samotný heroin vytlačován ještě mnohem silnějším fentanylem, ale to už je jiný příběh.
Strašák závislosti
Riziko závislosti je natolik silným strašákem, že heroinu ani opia by se dnes většina lidí nedotkla, ani kdyby byly legálně k dostání v lékárně. Je otázkou, do jaké míry je tento strach oprávněný. Dale Pendell se nad závislostmi zamýšlí ve svém alchymistickém pojednání Pharmako/poeia a uvádí několik pozoruhodných postřehů.
Užívá-li se droga za účelem potlačení fyzické bolesti, přestat nebývá těžké. Rovněž ti, kteří si jen (slůvko „jen“ je tu velice důležité) chtěli „vyzkoušet, jaké to je“ , s tím většinou přestanou stejně snadno jako začali. Je-li však příčina potlačované bolesti duševní neboli psychická, zbavit se návyku bývá tvrdým oříškem. Výjimkou z pravidla je přitom psychická bolest způsobená konkrétním prostředím – převážná většina amerických vojáků, kteří se vrátili z Vietnamu závislí na heroinu, ho doma odložila spolu se zbraněmi, protože důvod k úniku z otřesné skutečnosti pominul.
V laoských horách je kouření opia běžné a není vnímáno jako špatné – na rozdíl od závislosti na něm. Na opium je tam pohlíženo zhruba stejně jako u nás na alkohol. Zatímco alkoholismus považujeme za chorobu nebo charakterovou vadu, pití s mírou není ani dobré, ani špatné. Pozoruhodné je, že i ve vesnicích, kde se opium produkuje a je tudíž každodenní součástí života, je na něm závislých méně než 10 % obyvatel a alkoholismus je velkou vzácností. To podporuje teorii, která říká, že procento závislých v každé populaci je víceméně konstantní a mění se jen objekt této závislosti. Když bylo v Laosu opium na popud Spojených států zakázáno, vzrostlo pašování heroinu, který posléze začal opium vytlačovat. Je-li tomu skutečně tak, je společnost bez drog – oficiální cíl švédské či íránské protidrogové politiky – jen chimérou.
 |
| Tuhle fajfku mam od svýho dědy, kterýmu jí dal můj praděda a já jí dám svýmu vnukovi. |
Ačkoliv zkušenosti z Číny předminulého století tuto teorii na první pohled vyvracejí, je dost dobře možné, že společenský úpadek připravil půdu pro šíření opiové epidemie, a nikoliv naopak. Opium pak už jen poskytlo masám vítaný únik z neutěšené všední reality do nádherné říše snů.
