Aktuální článek
KOUŘ V TUNELLU – 2. část

KOUŘ V TUNELLU – 2. část

Profilový obrázek
  • Už minule jsme vám začali odtajňovat registry našeho klubu. A jak to teda vlastně minule bylo? S džezovým trumpetistou Majzlem, kterej si občas přivydělává jako amatérskej vyhazovač ve snobáckejch barech, ale přitom se nikdy nechce prát a o všem moc přemejšlí, takže se na ochranku vlastně vůbec nehodí, jsme vybílili konta našich rodičů, teda vlastně byly to spíš naše konta, a rozhodli se otevřít si vlastní klub. Možná huličskej, možná rockovej, možná obojí. Mysleli jsme, že to bude jen pro nás a pro naše kámoše, co se rádi jen tak flákaj jako my. Pro náš záměr jsme si našli super místo hned vedle takovýho tajemnýho tunelu. Bylo to ve starym domě s podivnejma nájemníkama, krásně omlácenou fasádou a přímo vedle oken vyšších pater probíhala rušná železniční trať. V suterénu jsme teda začali budovat náš Tunell. Takže přes den tu duněly vlaky, večer pak naše muzika.

O TOM JAK MAJZLŮV STREJDA BĚHAL NAHEJ MEZI AUTY, O JEDNOM ZMLÁCENYM TAXIKÁŘI A TAJNYM AGENTOVI, KTEREJ SE MĚNÍ V MOUCHU

III.

  Majzlův strejda byl truhlář a alkoholik. Vypil všechno, pokud jste mu dali příležitost. Doma nic nesměl mít a měl tam manželku, teda Majzlovu tetu, co pro jeho vášeň neměla zrovna pochopení, tak se držel zpátky. Ale když nám dělal interiéry v Tunellu, byl z toho trochu průser. Majzl se dušoval, že netušil, že je to tak strašný, a že mu tu finskou odečteme od práce. Jenže strejc tam seděl nad rozdělanym barem, kterej vlastně teprve před chvíli začal, po tvářích mu tekly velký slzy, pokyvoval se zepředu dozadu, nohy zkroucený v tureckym sedu a naříkal, že už na to kašle, co je to za zoufalej život, když ho takhle sejmou dvě obyčejný půllitrovky. Dřív prej si v klidu při práci vypil i tři a s naprosto jasnou hlavou pak odjížděl domů autem, aniž by kdy někoho přejel.

  „Dycinky jsem dodržoval pravidla, na to můžete vzít jed, šmejdi mladý.“

  Neustále si silně olizoval dva prsty a na důkaz přísahy je zdvihal ke stropu a sliny mu při tom kapaly do rukávu.

  „Na červenou jsem zastavil a na zelenou jel. Celej život, nikdy jinak. Na červenou zastavil, na zelenou jel.“

  A takhle tam blábolil celý odpoledne. Zuřili jsme. Majzl ho chtěl vyhodit hned, ale strejc už nemohl jít po svejch, tak jsme ho museli nechat ležet na tom nedodělanym baru. Byla to chyba. Dřevo nebylo ještě nalakovaný a stopy strejcovy divoký noci nešly vůbec umejt.

  Ostatně ráno těch překvapení bylo víc. Sklad jsme sice večer zamkli, ale ráno byl zas otevřenej a o nějakou tu lahev prázdnější. Touha po chlastu byla tak silná, že strejc rozkopal v noci dveře. A tak byl pro změnu ve stejnym stavu jako předchozí den. Úplně namol. Usmíval se, nebrečel. Oči mu lítaly ze strany na stranu a žádná síla je nedokázala udržet, aby alespoň na malou chvilku zaostřily cíl.

  „Já vim, že se na mě zlobíte. Že jsem vám ušpinil ten bar. Ale já to uklidim. Vždycky si po sobě uklízim. V léčebně jsme museli uklízet několikrát denně. Ne, nelíbilo se mi tam, jsem nešťastnej člověk, a proto jsem odešel. A už se tam nikdy nevrátim. Léčebny jsou plný nešťastnejch lidí, lidí kteří vědí víc. Víc než vy obyčejný, upachtěný přízemní bytosti.“

  Při těch slovech se svlíknul do naha a vyběhl do rušnýho ranního provozu ulice před barem. Chodil sem a tam po přerušovaný čáře mezi proti sobě stojícíma kolonama aut a se zdviženýma rukama nad hlavou křičel. „Zachránim vás! Všechny vás zachráním! Vyvedu vás odsud jako Mojžíš z Egypta! Já vidím dovnitř! Já vim víc! Já vim víc!“

  Mlátil při tom otevřenou dlaní do kapot a střech aut. Než jsme si pro něj stačili doběhnout už ho tam šel třískat takovej vypatlanej taxikář s holou hlavou a velkejma náušnicema. Kretén, co nosí šusťákový tepláky, propocený pantofle a v nich bílý ponožky. Když jsem tam doběhl, ležel už Majzlův strýc na zemi.

  „Vyser se na to!“, řval jsem do toho tupýho bejčího výrazu co mi síly stačily. Dostal jsem ji do břicha. Jak jsem se ale prudce ohýbal bolestí, omylem jsem ho hlavičkoval do nosu. Trochu mu tekla krev. Než se stačil rozzuřit, sejmul ho Majzl pořádnym hákem do brady. To bylo poprvý a naposled, co jsem viděl Majzla se prát. Ale ve rvačce už nebylo třeba pokračovat. Taxikář se válel uprostřed silnice a najednou nechtěl bojovat. Naštěstí. Majzlova strýce odvezli na záchytku a odtud šel zase rovnou uklízet do léčebny. A my jsme se tím krásně uvedli, koukala na nás celá ulice, spousta hlav a spousta nesmělých, vlnících se záclon.

IV.

  Vlastně jsme ani nečekali, že přijde tolik lidí. Už jsme sice měli tejden provoz, ale na sobotu měla bejt hlavní zahajovací kalba. Všichni jsme se tady štítili slova kolaudace.

  „Přijďte na kolaudačku!“, zvou svý známý takový ty páprdové z nadnárodních firem, co si vymalujou pronajatou garsonku někde na Lužinách, nebo ještě větší řiti a všichni se na to musej přijet podívat, plácat ho po zádech a tvrdit, jak je to parádní bejvák a co že mu to muselo dát práce a ten fantastickej výhled z tý vejšky na to osvětlený metro, tak to je prostě bomba. Takže tím chci říct, že kolaudačka se v Tunellu rozhodně nikdy nekonala.

  Nebudu vás zatěžovat kecama o tom, co nám to dalo práce. Malovali jsme sami, podlahy jsem dělal celejch dvě stě metrů já. A nakonec i design byla moje práce. Nádhera. Teda to se nevychloubám, to řikali ostatní. Tak jen abyste to věděli. Tyhle věci jsem měl docela zmáklý. Dělal jsem před tím grafika u jedný reklamky. Návrhy pro velký firmy. Spousty návrhů. Pokud se ale dobře pamatuju, tak se z toho nic moc nerealizovalo. Vždycky mi ty nápady někdo ukrad. Udělal nějakou podělanou drobnou změnu a už to jako vymyslel někdo jinej a ten někdo jinej za to shrábnul balík peněz.

  „Malá změna! Malá země! Malí lidé! Zkurvená země!“, řval vždycky ten Amík, co mu reklamka patřila, když to zjistil.

  Koukal jsem se po našem klubu. Všude byli malí lidé z malý země. Malí lidé, co ale hodně pijou. Pil jsem taky a vůbec jsem si nepřipadal malej.

  Probudil jsem se ve skladu na matračce. Bylo to asi hodně divoký, už nevim. Majzl v baru něco vyřvával. Možná, že vlastně ještě pořád vyřvával, to bylo v tu chvíli pod moji rozlišovací schopnost. Nemám rád, když mě někdo vidí, jak je mi zle. Vytratil jsem se zadním vchodem a šel se dospat do parku. Bylo pěkně. Lidi makali do práce a já už měl odpracováno, bylo po kolaudačce.

V.

  Díval jsem se do očí takovýmu tomu klasickýmu mrzutýmu padesátníkovi. Až mi bude padesát a měl bych takhle prudit svoje okolí, tak se asi radši odstřelim. Tenhle měl dost málo vlasů. Vlastně skoro žádný, jen takovou mastnou přehazku, která ho asi trochu uklidňovala, že to ještě není úplně pleš. A ty brejle, ty mu s tou mastnou hlavou úplně splývaly, patřily tam. Silný obroučky z toho nejhnusnějšího hnědýho plastu, jakej si dovedete představit a tlustý, zvětšovací skla, jako kdybyste si odřízli dna pivních lahví.

  A tak jsem koukal do těch obrovskejch očí, snad desetkrát zvětšenejch, pomalu jsem couval a nemohl se ubránit dojmu, že na mě útočí nějakej obrovskej hmyz, moucha nebo kobylka, nebo kdo má sakra tak velký oči. Ale jinak byl velkej a dost tlustej, narvanej v kožený letecký bundě a v sešlapanejch policajtskejch polobotkách.

  „Sem tě vzbudil co?“, kejvl hlavou s dost chabě předstíranym úsměvem. Ani jsem neprotestoval. Měl pravdu a muselo to na mě bejt vidět. Včerejší kalba byla divoká a tak jsem ji vyspával ve skladu. Divim se, že mě jenom bolí hlava.

  „Je to nepříjemný, když tě někdo vzbudí, co?! Kurevsky nepříjemný!“ Teď už se nesmál, jen ještě víc rozšířil ty svoje obrovský oči a poklesla mu při tom výhrůžně čelist. Asi ho vyprovokoval ten můj klidnej, nechápavej výraz. Najednou mě popadl pod krkem za mikinu a lomcoval se mnou směrem dozadu chodbou.

  „Hajzlové, tady skončíte, o to se postarám vy mladý hovna!“

  Vzpamatoval jsem se teprve tehdy, když už mě dotlačil k baru a já neměl kam couvat.

  „Co to sakra děláte?! Vypadněte odtud nebo zavolám policajty!“, řval jsem do toho mušího ksichtu.

  Odpověď byla ještě agresivnější.

  „Ty policajty, ty budu- ty hovno- volat já! Ode dneška, za rušení nočního klidu. Jestli přetáhneš desátou večer o minutu, tak tady máš zásahovku a klidně každej den, já mám delší ruce, než si dovedeš představit!“

  Doved jsem si to představit, byl to přece hmyz a ten má vždycky dlouhý nohy i ruce. Mám dobrou představivost.

  „Co chtěl ten úchylák?“, ptal se mě Majzl schválně hodně nahlas, aby to odcházející agresor zaručeně slyšel.

  „Přišel ti vyřídit, že jsi mladý hovno“, trochu nuceně jsem zavtipkoval, ale bylo mi z toho setkání dost nepříjemně.

  „Ten už tady byl asi třikrát, vždycky sháněl vedoucího. Tak jsem mu řekl, že jsi to ty, ale že tu porád nejsi. No, teď měl zrovna šťastnej den. Ha ha! Je to bejvalej lampasák nebo nějakej agent, co já vim. Bydlí hned nad náma. Ale je to asi totální kretén. Nejenom pro to, že je lampasák, to už musíš bejt kretén tak nějak od přírody, ale když ti jezděj deset let každejch dvacet minut u hlavy lokomotivy, tak ti přece už nemůže vadit hlasitá muzika.“, rozkládal Majzl divoce rukama.

 „Kašlem na něj, na kuřbuřta, nevim jak ty, ale já mu jdu pod okno vyhulit pořádnýho čvaňháka, tohle mu udělá dobře“, mrknul na mě a významně zachrastil plechovou krabičkou od čaje, co nosil v hlubokejch kapsách svýho vytahanýho saka.

 A tak jsme seděli na chodníku, hulili každej svý napěchovaný cigáro a vychutnávali vůni totální svobody, kterou jen umocňovala nervní kolona aut ranních opozdilců. Užívali jsme si ty vystresovaný pohledy řidičů, který se snažili silou vůle popostrčit a rozhejbat auta před sebou. Kravaťáci, šedivý úředníci, obchoďáci, sekretářky, bez kterejch se firma položí, když dorazí o deset minut pozdějc. Ti všichni nám teď byli totálně ukradený. Byli jsme šťastný, že si tu můžeme posedávat na obrubníku a všem těm zoufalcům se jen škodolibě smát.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!