Aktuální článek
Ivan Hlas – Slunce jako vafky

Ivan Hlas – Slunce jako vafky

  • S Ivanem hlasem o Šakalích létech, zda má smysl zakazovat drogy a zda jde nadmíru pití mít stále pod kontrolou.

Už jsem s ním nemluvil několik let a o to víc jsem se těšil. I když jsme nikdy nebyli kamarádi na život a na smrt, vždycky mi bylo v jeho společnosti strašně dobře. Je totiž nezvykle přímý a spontánní a to, že je vlastně docela velká hvězda, vám vůbec nedá najevo. Přišel jsem do klubu divadla ABC o pět minut dřív, než byla domluvená schůzka. Když jsem otevřel dveře, šéfová klubu mne posunky vypoklonkovala zpátky na chodbu. Jen škvírou mezi dveřmi jsem zahlédl, že Ivan právě natáčí rozhovor o svém posledním hudebním počinu právě pro divadlo ABC. Dal jsem si tedy na chodbě cigáro a nervózně pročítal otázky, které jsem si připravil. Dělal jsem to, ostatně jako většinu věcí, na poslední chvíli. Tohohle rozhovoru jsem se trochu bál. Domlouvali jsme ho narychlo. Snad to nepodělám.

Když jsme se konečně usadili, dali si malou plzeň a nezbytné cígo, poprosil jsem ho, ať mi pomůže: „Ivane, odpovědi „ano, ne, nevím“ jsou mi na hovno. Musíš mi pomoct, nejsem moc připravenej.“ Zašátral jsem v kapse a zeptal se:

Dáš si se mnou špeka?
Já? Nedám, kamaráde. Já už jsem to přestal čadit, protože to, co teď tady jede, tak je na mě moc silný. My, když jsme kdysi tajně pěstovali, tak to mělo tak dvě, dvě a půl procenta THC. Teď to má dvanáct až dvacet a mně to nedělá dobře. Já si už radši dám pivo nebo víno. Myslím, že se má každej držet toho, co mu vyhovuje.

Souhlasím, taky mám radši venkovní ganju než indoory. Ale sešli jsme se teď zrovna v divadle ABC. Jsi tu kvůli svojí inscenaci Bedřich Smetana: Greatest Hits, která měla velkej úspěch.
To jsi řekl trochu nadneseně, to není jenom moje inscenace, na tom se podílelo šíleně lidí. Ale je pravda, že autoři, Jiří Janků a režisér Petr Svojtka, mi zavolali, jestli bych nepřišel kvůli nějaký muzice. Tak jsem sem běžel, protože jsem si myslel, že budou chtít mojí hudbu, to bude radost. A pak mi řekli o tom Smetanovi. Maličko jsem se zarazil, ale pak jsem si řekl, že se s tím nějak popasuju. Vyfasoval jsem noty, přitáhl jsem to domů a zjistil jsem, že na to nemám. Spojil jsem se teda s Jirkou Janouchem, kterej vystudoval skladbu a všechny ty věci, co já nestudoval. A on to vlastně dotáhl.

A neleknou se toho lidi – Bedřich Smetana: Greatest Hits?
Naštěstí se to povedlo tak, že se řežou všichni od začátku do konce, a smetanologové nás zatím nemlátěj.

Aspoň se Smetana zase dostane mezi lidi.
Ty smetanologové, který znám, říkají přesně co ty. Že se to dostane na ulici. Mně už se to stalo. Já jsem šel odsud ze zkoušky a na ulici si chlapík prozpěvoval Milostné zviřátko… Pravda, byl to kulisák tady z divadla, ale pohoda.

Na jaký hudbě ty jsi vlastně vyrůstal?
Já jsem od jedenácti let dělal klasickou kytaru a poslouchal jsem doma francouzský šansony. Otec měl taky Elvise Presleyho, a měl zcela zajímavě udělaný výběry. Neměl tam jedinej rokenrol. Ploužáky, balady… Pak se mu tam ale jednou omylem vploužili Shadows, kytarová kapela, a pak už to pro mě bylo jasný. Beatles, Animals, Kinks, Bob Dylan, ale to už jsme měli školní kapelu.

The Mice.
Myši, no. Ale první kapelu jsem měl už v šestý třídě na základce, a tam bylo hlavní vymyslet název, žejo. Já jsem vymyslel Saturns & Plutons. A to And jsem napsal jako End. Jako konec. A měli jsme souseda, kterej byl zběhlej angličtinář a ten se mohl strhat smíchy…

A už tenkrát jsi měl dlouhý vlasy?
Na těch si trvám odjakživa. Bojoval jsem za ně už jako malej. Otec razil teorii, že nemá nic proti dlouhejm vlasům, ale musí být upraveny. Což pro něj znamenalo na ježka. Pamatuju si, že jsme šli s bráchama k holiči, vždycky povinně, a my jsme toho holiče podpláceli, aby nás nestříhal. Jednou jsme přišli domů a otec nás popad a seřval toho holiče, že takhle jako ne!

Směju se a nejsem schopen položit další otázku.
Prostě mně ty dlouhý vlasy dávají pocit svobody. Tak proč bych to nenosil?! Odmalička mám rád indiány, chápeš…

Ivane, ty jsi v životě vystřídal spoustu zaměstnání, dělal jsi se sbíječkou, dělal jsi zelináře, pošťáka nebo co…
Kulisáka…

A co bys dělal, kdybys nebyl muzikant?
Já bych se vrátil ke svý profesi. Já jsem vyučenej knihkupec. To jsem dělal nejdýl. Tenkrát to nebylo skoro vůbec placený. Nám říkali pracující inteligence a podle toho nás odměňovali. Takže jsem šel dělat toho kulisáka.

A to bylo lepší?
No to byla tenkrát vznešená parta. To byli malíři, spisovatelé, pár vyhozenejch profesorů, doktorů a tak.

A frčela tam už v tý době době tráva nebo jiný drogy?
Já si myslím, že jo. Zrovna vedle mě měl skříňku jeden kamarád, kterýmu i jevištní mistr říkal, ať si jde začadit, aby byl klidnější. To měl povolený. A to byl konec sedmdesátejch let!

Jak to teda v tý době s drogama bylo?
Ono to nebylo tak známý téma. Teď je to všechno úplně jinak. Já jsem se nikdy nedostal do party těch opravdovejch feťáků, co vařili braun a dělali, víš, takový to…

Perník?
No jasně. My jsme pěstovali s radostí a z legrace.

Na zahrádkách…
…s mým kamarádem Tondou Vomáčkou, kterej byl můj hlavní kamarád od třetí třídy až do jeho smrti, s tím jsme pěstovali. Říkali jsme tomu Old Boleslav Kašlák. Pěstovalo se to totiž u jeho pratetičky ve Staré Boleslavi. Ona měla takovou zahrádku, ne u domečku, ale bokem, a tam jsme vysadili. A protože nebyl čas, chodili jsme do práce a do školy, tak to zalejvala pratetička. A starala se pěkně! Jednou si zlomila nohu a zalejval to místní pionýrskej oddíl. Starali se fakt vzorně, chlapci a děvčata. Vždyť se starali o starou paní a její zahrádku, žejo!

A věděli o co jde?
No nevěděli! A my jsme tam jednou přijeli s Tondou a už z dálky jsme viděli ty třímetrový příšerný trifidy.

Ivan si zapálil cigáro a šíleně se rozkašlal.

Pěkně chrchláš. Kouříš hodně?
Kouřím cigára, je to takovej můj zlozvyk. Kouřím docela dost, ale teď chrchlám, protože jsem nastydlej.

Já se smál, objednával pivo, on kašlal, a třináct lidí vešlo do divadelního klubu a vrzali židlemi tak, že můj diktafon nestíhal. Nevím tedy, jaká je přesná návaznost, nicméně jedeme dál. Ivan pokračuje.
Já jezdím už šestnáct let s odborníky z Drop-inu takovej program. Původně to bylo pro střední školy, teď už i pro druhej stupeň základek. To přijedeš do nějakýho města, tam jdou do kina děti nebo studenti, píšou svoje dotazy, a tam je jim odpovězeno. Já mezitím něco zabrnkám. Je to fakt dobrý. Je to vedený velice liberálně a hlavní heslo je: Nemůžeme nikoho strašit, každej si stejně vybere a udělá sám, co chce. Ale měl by znát rizika, který to nese. Takže tohle dělám… A ta otázka byla jaká? Promiň, já jsem odbočil.

Začalo to chrchláním. Ale řekni mi, co tam teda děláš, kromě toho, že zabrnkáš?
Já to téma vždycky odlehčuju nějakou písničkou, ale účastním se toho hlavně proto, že je to myšlený velice korektně. To není stylem: Neberte drogy nebo zemřete! Vždyť to je největší blbost.

Co si tedy myslíš o dekriminalizaci a následné legalizaci drog?
U mě je to jasný. Tam si stejně každej udělá, co chce. Když to budu brát podle svý generace, která se včetně mě věnovala většinou alkoholu pěkně natvrdo, tak už je dost lidí mrtvejch. Nenechali si říci. Ona si každá droga vybere nějaký procento z těch, který jsou na to přecitlivělí, nezvládnou to a tak. Já si myslím, že něco zakazovat je fakt blbost. A zvlášť u tý trávy. Já jsem se s tím setkal. Vždyť mám docela dost dětí.

A tvoje děti mají zkušenost s drogama?
Já myslím, že s trávou jo. Teda vím to.

Hulíš s nima?
Nehulím. Hele, to si myslím, že bych udělal trochu chybu. Rozhodně nepyskuju, ale nesnažím se s nima zkouřit, protože bych dopadl blbě. Myslím, že není dobrý přijít domů a zahulit si se synem jen tak.

Co se ti vybaví, když řeknu legalizace?
Uzákonění.

Správně. Ale spoustě lidem se vybaví zelený pěticípý list.
To je jasný celospolečenský téma a já si myslím, že by to mělo proběhnout už konečně nějak celoplošně. Vždyť tady je plno lidí, nejen mezi politiky, ale i mezi odborníky, kteří jsou pro legalizaci, nejenom pro dekriminalizaci.

A je toho naše současná vláda vůbec schopná? Co si o ní vlastně myslíš?
Podle mě to mají hrozně těžký. Ta vláda dávno nevládne. Vládnou úplně jiný lidi a jiný sdružení, takže ta vláda je vyloženě loutková. I kdyby se snažila něco opravdu prosadit a byli tam samý čestný lidi, tak se jí to nepovede.

Proč?
Nejde to, protože nevládnou oni. Já jsem třeba byl nadšenej z Nečase, když tam vlezl. Slyšel jsem o něm samý pozitivní věci. Ale kamaráde… Nezávidím mu.

A jsi zklamanej z toho, jak se to od osmdesátýho devátýho vyvinulo?
Jsem. Jsem příšerně zklamanej. Ale nekazím si tím život.

A jak sis to představoval?
Já jsem idealista, víš? A já to bral tak do detailu, že v devadesátým roce jsem šel dobrovolně na protialkoholní léčení. Normálně jsme se dohodli s celou partou, že tam půjdeme, že budeme úplně čistý. Novej život, novej svět…

Mělo to teda souvislost s revolucí?
Jasně že jo. Zjistil jsem, že většinu průserů jsem měl stejně kvůli chlastu, ale tenkrát to bylo jedno. Za toho komouše se to dalo vždycky nějak omluvit, a tady už jsem si říkal pozor, je jiná doba, musíme bejt jiný lidi. Možná to zní tak trochu blbě, ale já to tak prostě cejtil. A tak jsem tam teda byl, u toho Apolináře, a měli přijít ti další. Ale ti už nepřišli. Byl jsem tam měsíc. Pak přišla moje žena Kačenka s kamarádem Vítkem Malinovským alias básníkem Josefem Vydrou, a odvedli mě domů.

Proč tě odvedli?
No oni přišli jednou v neděli na návštěvu a tam se smělo kouřit jenom ve vyhrazenou dobu a na vyhrazeném místě. Já jsem jim říkal, pojďte, dáme si čouda na zahradě. A z křoví vylezla sestra Bláhová a řekla: Tak! Hlas dva černý body a s vámi celá světnice! Tam byl taky Vláďa Padrůněk, ten měl postel vedle mě. A večer jsme měli jít všichni do Činoherního klubu, ale nešli jsme. Kvůli mým černým bodům. A to byla ta kolektivní vina. To prostě rozčílilo i moji ženu a řekla, že už toho bylo dost. A domů!

Pověz mi vůbec něco o svých závislostech.
O tom pití, to je jasný, ale teď už bych to nenazýval závislostí. Měl jsem teda období depresivní, bylo toho fakt už dost a…

Ivan se odmlčel.

Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš…
…ale klidně. Dělalo mi to problémy se spolehlivostí. Toulal jsem se třeba tejden někde po Praze a bylo mi to jedno. Vůbec mě nenapadlo, že bych měl jít domů a tak. To je dost nepříjemný, když se o tom takhle bavíme, ale zase se mi říkalo poslední pražský bohém. Co by za to kdo dal, žejo? Pak ty stavy ale byly příšerný. Protože přece jenom to zdravý jádro v mozku mi vždycky říkalo, že to je chyba. Nejhorší je ta nezvratná změna, když už si to člověk neuvědomí. To jsem naštěstí překonal a teď už je to úplně v pohodě. Pod kontrolou.

Takže pít můžeš?
No jasně, pít můžu. U mě byl problém hlavně tehdy, když jsem neměl co dělat. To se děje z nudy.

Velká pravda! Až skončíme s rozhovorem, podáme si ruku.
Já myslím, že to zná plno lidí.

Myslíš, že platí to, že když už jsi byl jednou alkoholik, že už si do smrti nesmíš dát ani malý pivo?
Neplatí. Mluvil jsem o tom s kamarádama, doktorama z Drop-inu. Oni původně všichni dělali u Apolináře, Jirka Presl a Ivan Douda. A oni už tenkrát byli proti Skálově metodě trvalé a důsledné abstinence. Každej člověk je jinej. Někdo se prostě může občas napít, ale u někoho třeba i malý pivo zaviní průser a recidivu.

Trpíš třeba depresema?
To ne. Já se normálně ze všeho vyspím. I z docela blbejch věcí. To mám po mamince. To je šťastná žena. Pokud jsem někdy nějaký deprese měl, řekl jsem si, to sis zavinil sám. Ale s drogama to nemá nic společnýho.

Užíváš kromě piva, vína a cigaret ještě nějaký jiný drogy?
Ne. Vůbec.

A co jsi teda v životě ještě zkusil?
Kokain. To mě bavilo, ale to jsem si zakázal. Bylo to úžasný, jenže to by mě zruinovalo a zničilo. Zkusil jsem ho dvakrát, jednou dokonce i při hraní a bylo to fakt skvělý. I lidi, co to poslouchali, říkali, že to bylo výborný.

David Bowie by mohl vyprávět…
Mohl by vyprávět kdekdo, ale David na to má, žejo. To za prvý. A za druhý by mě nebavilo někde pokoutně vyhledávat zdroj a dealery, to je trošku ponižující. Mě totiž nebaví drogy, který utlumujou. Proto ani ta tráva mě moc nehází. Ale každej to má jinak.

Třeba Karel Gott mi říkal: Já jsem si tu mařenu taky zkusil, ale když přijde člověk na jeviště, má být čistý a střízlivý…
V tom má Karel naprostou pravdu. Ale nejhorší je, to vím taky ze zkušenosti, když ti půlka kapely pije a půlka hulí. To dohromady nejde. To ty tempa prostě nedáš.

Ale může to mít něco do sebe, vylézt na jeviště pořádně zkalenej? Funguje to?
Je to ostuda. Mně se to párkrát stalo, a ty brďo, z toho nejsou dobrý vzpomínky. Je to trapný před těma lidma. I kdyby byli sami zkouřený a zpitý, tak ty to dělat nemáš. Potom můžeš mezi ně klidně skočit a dohnat to, ale na pódiu se to většinou zvrhne do strašný trapnosti. Dneska už není doba Janis Joplin, ale všimni si, že na těch nahrávkách stejně nemohla bejt úplně na kaši. To byla image. A ona to dohnala potom.

Když jezdíte šňůry, každej den jiný město, jinej hotel – to musíte přece hrozně zlobit. Nebo ne?
Hele, kamaráde, ptáš se člověka, kterýmu bude za dva roky šedesát! Každopádně už odmítáme takový to zvaní od fanoušků. Všichni tě v tom městě chtějí nějak pohostit. To se říkalo už dřív, že darovanej panák – muzikantova smrt. Takže teď už naše šňůry probíhají tak, že si dáme flašku vína a jdeme spát.

Teď přeskočím. Žijeme v době internetu. Vadí ti, že si lidi stahujou tvojí muziku? Musel jsi přece přijít o hodně peněz.
Já nemám tak masovou základnu posluchačů a když si lidi stáhnou moje písničky, tak jsem rád, protože potom přijdou na koncert. Ty prachy musím vydělat jinde. Přišel jsem o ně, když se přestaly prodával cédéčka. Ale to není internetem. Cédéčka jsou předražený a celá ta politika kolem toho je plná chyb. Já teď hlavně sázím na živý hraní. Divadla, kluby… Lidi si to tam koupěj a nesou si domů nějakej rádoby uměleckej artefakt. Jenom mě sere, že ještě nikdo nevymyslel tu správnou ochranu autorskejch práv.

A máš představu, jak by to mělo vypadat?
Ne. Já tomuhle informačnímu světu vůbec nerozumím.

Slyšel jsi někdy o demostracích za legalizaci konopí, Million Marihuana March? Letos to bude 5. května na Štvanici. Nechtěl bys tam taky vystoupit? Vloni tam bylo patnáct tisíc lidí…
Já o tom vím. Mám to z první ruky, protože tam jezdí můj kamarád, psycholog Ivan Douda. Ale nevím, jestli já jsem ten pravej, když jsem ti přece o trávě řekl…

…no minimálně jsi mánička a lidi tě mají rádi.
Já už jsem na podobnejch akcích hrál. Třeba pro Drop-in v Lucerně, a to byly obrovský akce. Pamatuju si na jednu, kdy to pořadatelé trochu podcenili a jako zázemí pro muzikanty určili Lucerna Music Bar, kde bylo všechno pití zdarma a volnost hulení a všeho. Dodnes na to v Drop-inu vzpomínají. Málem se to nedohrálo. Všichni byli zkalený, ale jsou to starý kozáci, takže zahráli. Ale na výkonu to je znát, to víš, že jo.

Zeptám se tě přímo. Jakej je tvůj názor na legalizaci konopí? Aby si mohl každej vypěstovat a vyhulit, kolik chce.
Je to správný. Já jsem pro. Vždycky jsem byl pro to, ať si každej dělá, co chce, ale sám ať si taky nese následky. Ten názor, že kdo kouří trávu, dřív nebo později přejde na tvrdý drogy, je nesmysl. Já to vidím třeba na svých dětech. Není to pravda. Blbost!

V roce 1992 jste udělali film Šakalí léta a ty ses stal najednou opravdovou hvězdou. To musel bejt velkej zlom. Vnímáš slávu jako zátěž nebo jako pozitivum?
Mně ta sláva byla strašně nepříjemná. Ono to, a to si nevymejšlím, nemá skoro žádný výhody. Už jenom jak se na tebe začnou lepit úplně cizí lidi, který jsi v životě neviděl… Najednou jsem zjistil, že moje školní lavice by musela mít asi dva kilometry, protože každej seděl se mnou…

… jako cela Václava Havla třeba.
No přesně. Ta musela bejt velká aspoň jako půlka Prahy.

Ty máš hodně dětí, viď? Čtyři, nebo…?
Z prvního manželství mám dceru a z druhýho tři kluky a holku.

doporučujeme

Takže pět!
Dobře počítáš. A už mám patnáctiletou vnučku a dvanáctiletýho vnuka.

Jakej jsi byl táta a jakej jseš děda?
Táta jsem byl, doufám, velice demokratickej, ale asi špatnej. Moc jsem se jim nevěnoval. Ale to ti dojde až později. Takže to všechno bylo na mojí ženě Kačeně. Ale s vnoučaty mám úžasnej vztah, hlavně s tou patnáctiletou…

…pochopila, že takhle dlouhovlasýho dědu má málokdo. Jak ti říká? Ivane nebo dědo?
Tak před lidma mi z legrace říká dědo, ale jinak Ivane, žejo. Mám bezva historku. Hráli jsme v Úněticích u Vládi Vytisky, takovej bigbít, a tam přišly ty vesnický máničky v džískách, a přímo pod pódium… Mýmu synovi bylo tenkrát asi deset a vnučce tak šest. A byli pod pódiem v tom davu, a teď se někomu něco stalo na zesilovači a protáhl se začátek. Máničky ožily a najednou se do toho ozval dětskej hlásek tý vnučky: „Dědo, hraj!!!“ Máni koukaly, co to je, a můj syn se na ni otočil a prohlásil: „Můj táta neni žádnej děda!!!“

Takže desetiletý strýc okřikl svou šestiletou neteř…
Přesně tak!

Došel jsem k baru pro další pivo.

Jak odpočíváš?
Rád si zajdu s klukama na pivo nebo na víno a to mě baví. Jinak výhodou těch Šakalích let bylo například to, že jsem si mohl koupit takovej baráček na samotě. Tam si brnkám a můžu si řvát jak chci. Někdy z toho vyleze i písnička.

Chtěl bys být radši muzikantem nebo textařem? Ví se o tobě, že jsi velmi vyhledávaný textař.
To jsem chtěl právě dodat, že ten odpočinek není vždycky úplnej. Vždycky někde něco blbě slíbím a myslím si, že je to lehký, když to slibuju. Ale ono to tak nikdy není. Když dělám pro někoho jinýho, musím být pečlivější, než když píšu pro sebe. Takže mi stejně sedí v mozku takovej strašáček, že jsem něco neudělal. A to mám vlastně pořád. To říkal už pan Suchý, že nejlepší inspirace je termín.

Kterou ze svých písniček máš nejradši?
Těžko říct, ale mám rád takový starý blues Miláčku, vrať se, sjedem to znova. To jsem napsal asi v osmnácti.

A jakej vztah máš k písničce Na kolena?
Dobrej. Já když to zpívám, tak to pořád tak myslím. Hrajeme to opravdu často naživo. Ale mám už spoustu jinejch písniček! Takže když začíná koncert a lidi řvou, že chtěj Na kolena, tak mi to už trošku vadí.

Prý jsi napsal první český reggae…
Slunce jako vafky. To jsme napsali ještě za komoušů s Ondřejem Hejmou. Byla to součást takový suity o emigraci. Ta suita se jmenovala Tragická dovolená Emana Ventila a bylo to o pokusu o emigraci muzikanta Petara Introviče, kterýho chytili, jak se plíží Maďarskem. A my jsme to ještě doplnili o to, že se omylem plíží do Bulharska. Závěrečná písnička byla právě tahle, Slunce jako vafky. Vysouší ti plavky, žejo.

Ale ještě o Ondřeji Hejmovi – co si myslíš o tom, že spolupracoval s STB? Vadilo ti to, když jsi to zjistil? Hele, nemusíš na to odpovídat, jestli nechceš.
Já na to odpovídat budu. Já jsem se s ním rozešel kvůli jinýmu podrazu už dřív. Takže jsme to nechali na tý bázi, že když se potkáme, pozdravíme se, na festivalu si třeba dáme pivo, ale to je čistě soukromá věc. Tam z toho mi bylo smutno na plný pecky. On měl vždycky trošku vyšší ambice, tak do toho šel.

A zazlíváš mu to?
Ne, nemůžu. Já jsem prostě nikdy tímhle způsobem nejednal, neuvažoval. Já jsem nikdy nebyl ani v žádným SSM, já jsem prostě nemohl.

Napadlo tě někdy emigrovat?
Napadlo. Už jsem měl prodanej i byt a druhej den jsem měl odjet. V noci před odjezdem mi to moje první žena rozmluvila, že nemůže opustit rodiče a tak… Takže jsme začínali znova a pak jsme se stejně rozvedli. To je tak rok sedmdesát sedm, osm.

Kam jste chtěli odejít?
Já jako knihkupec jsem měl naprosto jasnej plán. Nejdřív do Jugošky, jinam jsem nesměl, pak do Itálie a pak do Kanady za panem Škvoreckým, kde se zaměstnám jako knihkupec a budu se mít dobře a bude to bezvadný. Pan Škvorecký o tom ovšem nevěděl.

Máš hodně dětí, jsi věřící?
Nene, to jsou děti z čisté lásky a nezodpovědnosti.

A pokračujou ve tvých stopách? Myslím hudebně.
Všichni jsou muzikální, některý hodně. Káťa Svobodová z prvního manželství skvěle zpívá a teď mají s mým synem Ondřejem kapelu.

Co říkáš na ty teorie, že letos nastane konec světa?
Já bych konec světa vůbec neurčoval. Ten si udělají lidi sami. Ale ta informace, že žije nějaká parta, která věří v konec světa, tak ta má dost blbý žití, no ne? Třeba v televizi Nova běžel kdysi pořad Věštírna. Já jsem tam šel z toho důvodu, abych jen tak z legrace od nějaký věštky něco zjistil. Když jsem se ptal, kdy to zabalím, odpověděli mi, že to se neříká… Ale pak se tam vynořil nějakej chlapík, on mě tam viděl kouřit jednu za druhou a řekl v tom přímým přenosu na kamery: „Já odnaučim ho tady před vámi koužit!“ Mluvil s takovým ruským přízvukem. Musel jsem si zapálit a on se mi upřeně díval do očí a říkal: „Je to lísti. Je to trava. Je to zbytečny.“ Dokouřil jsem a on řekl: „A uže Ivan nygdy nebude koužit.“ A já na to: „Ale budu! Mně to chutná.“

A jak to dopadlo?
No, vidělo to plno lidí, takže jsem šel třeba po ulici a dal jsem si cigáro, a nějaká babička si odplivla: „Fuj, vy kouříte!? Ale ten pán říkal, že už nebudete!“

Ivan nám oběma připálil a s chutí jsme si potáhli.

Patříš do slavné líhně muzikantů z hospody Houtyš na Hanspaulce. Jak to tam v těch sedmdesátejch letech vypadalo?
Tam se povedla jedna věc, že už ty party, co tam chodily před náma, razily bigbít a díky tomu to bylo volnější. A taky díky skvělý obsluze. Byl tam pan Šmídek alias Bosá hlava a ten nám prostě fandil. Málo se to ví, ale v tý době se v hodně hospodách nesmělo vůbec hrát. On nám to povolil. My jsme si tam dokonce přivezli piáno, na který kdysi hrával opravdu i Bedřich Smetana.

Fakt?! Takže kruh se uzavírá…
… no, ale já na piáno neumím. Hráli tam jiný a dobře. A tak z toho vznikla ta velká parta. Pak se dělaly výjezdy. Něčí rodiče dovolili synáčkovi, ať si pozve na chalupu pár kamarádů. Takže tam přijely tři autobusy narvaný lidma… Underground jsme nikdy úplně nebyli, ale ty party se překrývaly. My jsme třeba jednou hráli v nějaký vesnici a týden po nás tam byli Plastici, no a pak to tam nějaký estébáci podpálili.

A co je s Houtyšem teď?
V devadesátým roce to jeden kluk zrestituoval a jeho manželka nechtěla, aby tam byla hospoda. Takže už tehdy to skončilo. Já jsem toho kluka pak potkal a on si drbal hlavu, že kdyby tam nechal hospodu, tak by to byl dneska kultovní rockovej klub. Teď je tam sklad počítačů a je to.

To je daň ze svobody… A co máš v plánu teď?
Je to legrační, ale až teď mi vyšel první filmovej záznam koncertu. Ale pořádnej! To mi taky mimochodem zařídili kamarádi z Hanspaulky. Slovo dalo slovo a oni to během dvou měsíců dali fakt dohromady. Natáčelo se ve starý fabrice, točilo se na osm kamer, někdo poskytl i vrtulník a my tam jako přilítáme…

…vrtulníkem? Jako Stouni!
S velkou nadsázkou to tak působí. On teda letí sám, ale vypadá to, že přilítá celá kapela. Legrační je, že když přistáváme před tou fabrikou, tak tam chlap zrovna přibíjí ceduli Music Hall. Víš, prostě to nestihnul… Ale všichni to chválí a z toho mám radost. Jo a taky mi teď mají namluvit mojí knížku Za barevným sklem. A s tím mám velký problémy. Protože mi řekli, že se to nevejde celý na jedno cédéčko a že to prostříhají. A tak prostříhali knížku a najednou mi zmizely hlavní postavy! Já jsem se zapřel a snad to teda budou cédéčka dvě. To budu teď řešit. Ale tak je to se vším. Vždycky se na něco těšíš a pak přijdou tyhle technický problémy. A jinak se soustředím hlavně na to živý hraní.

Ivane, teď už mám jen poslední otázku. Jak by podle tebe měli lidi přistupovat k trávě a k drogám obecně?
Já mám naprosto jasný sdělení. Je úplně jedno, co kdo dělá, ale musí si strašně vážit svobody. A to znamená i svobody svojí. Čili jakmile ti ji začne něco omezovat, tak zbystři. Většinou křičíme, dejte nám svobodu, ale je to každýho věc, aby si ji sám neomezoval. Sám v sobě. A na to dávat bacha. To je důležitý!

Profil:
Ivan Hlas je známý český písničkář, hudebník a textař, který se narodil v Praze 10. května 1954.
Vyučil se knihkupcem a tuto práci nějakou dobu skutečně dělal. Poté vystřídal mnoho dalších zaměstnání, pracoval jako topič, dělník, pošťák, zelinář, kulisák a další.
V roce 1968 založil školní skupinu The Mice a v roce 1971 společně s Janem Velebou Žízeň. Později založil a vedl skupiny Navi Papaya a Ivan Hlas a Nahlas. Hrál i s kapelou Yo Yo Band nebo s Ondřejem Hejmou. Ivan Hlas spolupracuje s řadou hudebníků a interpretů naší populární hudby. V současnosti vystupuje s Norbi Kovácsem a Olinem Nejezchlebou v Ivan Hlas Triu.
Za hudbu k filmu Šakalí léta získal v roce 1993 Českého lva. V témže roce získal cenu Akademie populární  hudby Gramy za zpěváka roku a za hudební počin roku (Šakalí léta).
Natočil 13 autorských alb, píše filmovou a divadelní hudbu a vydal autobiografickou knihu Za barevným sklem, podle níž v současnosti vzniká i audioverze s Ondřejem Vetchým.
Je podruhé ženatý, má pět dětí a dvě vnoučata.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!