Velmi nepravděpodobný objev
Když roku 1938 mladý švýcarský chemik Albert Hofmann vyrobil polosyntetický derivát námelových alkaloidů nazvaný LSD-25, neměl nejmenší tušení, o jak převratný objev jde a jak dalekosáhlé budou jeho důsledky. Zpočátku tomu ani nic nenasvědčovalo – šlo jen o jednu z desítek příbuzných látek vyrobených v rámci velkého výzkumu farmaceutického koncernu Sandoz, jehož cílem bylo prověřit možnost medicínského využití polosyntetických derivátů ergotaminu a dalších látek obsažených v námelu, jedovaté cizopasné houbě napadající obilí. LSD-25 byl jen 25. látkou v řadě (LSD je německá zkratka pro Lyserg-säure-diäthylamid – diethylamid kyseliny lysergové), po testech na zvířatech (která byla neklidná) byl prohlášen za nezajímavý a v jeho výzkumech se (na rozdíl od jiných látek) nepokračovalo.
Albert Hofmann měl však podivný a ničím nepodložený pocit, že by na té látce přeci jen mohlo něco být, a tak se jednoho pátečního dubnového dne roku 1943 znovu pustil do výroby vzorku pro nové testy. A došlo k další neobvyklé příhodě – pečlivý švýcarský chemik se zřejmě neopatrně dotkl svého výrobku. Brzy pocítil neobvyklý neklid a lehkou nevolnost, přerušil práci a odebral se domů, kde prožil první neplánovaný „výlet“ s malou dávkou LSD – snový stav se zvýšenou představivostí a barevnými vizemi při zavřených očích.
 |
| Albert Hofmann |
Hned v pondělí 19.4.1943 si to zopakoval – tentokrát již s pečlivě odměřenými 250 μg (mikrogramy) tartarátu LSD, což odhadl – nesprávně – jako dávku natolik nízkou, že žádný účinek ani neočekával. Ve skutečnosti však šlo o dávku dosti vysokou (účinky jsou rozpoznatelné i při dávkách desetkrát menších), což již za necelé dvě hodiny pochopil i sám Hofmann. Zvládl ještě za asistence kolegy dojet z laboratoře domů na kole (užívání automobilů bylo za války omezeno), ale to už jeho stav vykazoval znaky bad tripu. Známé věci okolo něj nabyly nových hrůzných podob, ale ještě děsivější bylo to, co se odehrávalo v jeho mysli. Začal se bát, že to s dávkováním přehnal, zešílel či umírá. Přivolaný lékař však kromě rozšířených zorniček nic neobvyklého nezaznamenal a stav odvážného výzkumníka se brzy zlepšil natolik, že si začal užívat hru barev a tvarů i synestézii, splývání vjemů různých smyslů, což se v jeho případě projevovalo jako schopnost vidět zvuky.
Když se pak ráno po zaslouženém spánku vzbudil, byl sice stále trochu vyčerpaný, ale k jeho překvapení nejen že se nedostavila kocovina, ale naopak se cítil lépe, svět byl jako znovu stvořený a vše se blyštilo novým světlem. A bylo mu jasné, že objevil něco převratného – látku účinkující v dávkách řádově menších než cokoliv tehdy známého, a navíc s natolik pozoruhodnými vlastnostmi, že najde využití ve farmakologii, neurologii a zejména v psychiatrii. A nemýlil se. Ani ve snu ho však nenapadlo, že by ta látka mohla někdy najít využití jako rekreační droga, jejíž uživatelé si budou onen dubnový den s láskou připomínat jako Bicycle Day.
Slibné začátky
Sandoz začal látku vyrábět pod názvem Delysid a vzorky zdarma nabízel vědcům po celém světě. A psychiatři skutečně po LSD skočili. První vědecký článek byl publikován roku 1947 a již pár let poté jel výzkum na plné obrátky – v 50. letech byly na toto téma odborných prací publikovány stovky. Charles Savage zkoušel pomocí LSD léčit depresi a Humphrey Osmond alkoholismus.
Velmi slibně to vypadalo s užitím v psychoterapii. Ukázalo se, že LSD „otevírá brány“ mimo jiné i tím, že potlačuje obranné mechanismy ega, díky čemuž dokáže pacient snáze mluvit o svých pocitech i traumatech a nahlížet na ně z nových úhlů. Tím dokáže psychoterapii přinejmenším neobyčejně urychlit.
Roku 1951 okusil LSD Al Hubbard – vynálezce, podvodník, pašerák, rozvědčík, úspěšný podnikatel a státní zaměstnanec – kterému prozradili andělé, že brzy přijde cosi velevýznamného pro osud lidstva. Jako jeden z prvních propagoval užívání LSD pro spirituální účely a seznámil s ním tisíce významných osobností včetně Aldouse Huxleyho. Ten již měl po své meskalinové zkušenosti nakročenu k tomu stát se psychedelickým věrozvěstem a zkušenost s LSD na něho zapůsobila natolik, že si ho o 8 let později nechal vpravit do žíly i na smrtelné posteli.
Rychlý konec
Počátkem 60. let bylo – mezi vědci – LSD i další psychedelika na vrcholu popularity. Timothy Leary rozjíždel na Harvardu Psychedelický výzkumný projekt a započala se jeho proměna v psychedelického kněze (více viz. Legalizace #03). Establishment však již začínal mít z LSD strach. Roku 1962 byl americkými úřady omezen výzkum. O rok později se LSD objevilo na černém trhu a začal se jím zabývat i mainstreamový tisk. Leary i jeho kolega Richard Alpert byli propuštěni z Harvardu.
 |
| Firma Sandoz nabízela vzorky LSD zdarma vědcům po celém světě. |
V polovině 60. let již situace vykazovala znaky morální paniky. Rekreačních uživatelů LSD přibývalo (stále jich však bylo velmi málo) a noviny chrlily poplašné články. Firma Sandoz přestala LSD kvůli špatné publicitě vyrábět (ještě řadu let ho pak dodávala naše Spofa v Komárově u Opavy) a ve většině zemí světa bylo postaveno mimo zákon. Černý trh si s tím hlavu nelámal a začátkem 70. let přišel s typickými čtverci – malinkými papírky napuštěnými LSD – které známe dodnes a které jsou tak malé, že jen málokterou látkou je možné je napustit v účinném množství. Běžná rekreační dávka LSD se pohybuje okolo 100 μg, takže z jediného gramu jich lze vyrobit 10 000. Šikovný chemik s dobře vybavenou laboratoří a pár kily výchozích surovin dokáže za víkend vyrobit desítky milionů dávek, čímž – jak řekl Terrence McKenna – vstupuje na pole mezinárodní politiky. A to byl patrně kámen úrazu.
Na černém trhu LSD navzdory zákazům zůstalo, z vědeckých prací však téměř na 40 let zmizelo, což je velká škoda, protože ať už si o té látce myslíme cokoliv, její medicínské využití lze popřít jen s notnou dávkou sebezapření. A to nejen v psychoterapii – umí rychle potlačit i úpornou bolest hlavy a po letech se opět ukazuje, že ani použití pro léčení alkoholové závislosti nebyl vůbec špatný nápad.
 |
| Nápad napustit LSD do papíru je vynálezem černého trhu. |
„Lysergovka“ v ČSSR
Zásilka ampulí Delysidu dorazila začátkem 50. let navzdory železné oponě také do Výzkumného ústavu psychiatrického v pražských Bohnicích, kde se s ní seznámil i Stanislav Grof. Brzy došel k závěru, že látka nenavozuje dočasnou psychózu (což byl rozšířený názor), ale otevírá přístup k vizím z hlubokého podvědomí. LSD si mezi tuzemskými psychiatry získalo mnoho příznivců, k čemuž patrně přispělo i to, že na západě oblíbená psychoanalýza byla režimem uznávána. Halucinogeny se jevily jako zajímavá alternativa, než i jim zatnul režim tipec.
Čeští psychiatři prováděli pokusy nejprve sami na sobě, pak na dobrovolnících z řad umělců či sportovců a nakonec i na pacientech. Mezi pokusné osoby patřil například malíř a grafik Jiří Anderle, který „díky té jedné tabletce objevil svou podstatu“, surrealistický malíř a spisovatel Martin Stejskal, u kterého intoxikace vzbudila „ještě větší zájem o prostupování obrazů“, i režisér Jan Švankmajer, pro kterého to byl naopak hrůzostrašný zážitek, ze kterého se vzpamatovával léta – zachvátil ho děs a nezvladatelná paranoia, běhal po nemocnici jako šílený a nakonec mu museli podat protilátku, která účinky ruší. Ještě několik let poté se bál jezdit v noci tramvají, protože prolínání reality za okny a odrazu vnitřku tramvaje mu hrůzný zážitek připomínalo. Režisér bizarních surrealistických filmů nicméně přiznává špatný set – trpěl v té době depresí a jeho vztah se rozpadal.
Stanislav Grof později emigroval do USA, své zkušenosti shrnul v knize LSD Psychotherapy (vyšla roku 1980) a přišel s jakousi náhražkou – technikou holotropního dýchání, která dokáže navodit změny vědomí podobné těm, jaké navozují halucinogeny. Na LSD ale nezanevřel a dodnes ho považuje za užitečný nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop pro biologii nebo dalekohled pro astronomii.
 |
| Námel na obilí obsahuje alkaloidy pro výrobu LSD. |
Mýty a fakta
Běžný pozemšťan si pod třemi písmeny zkratky LSD patrně vybaví jakousi neurčitě démonickou drogu se stěží uchopitelnými účinky, jejíž uživatelé vyskočí z okna nebo skončí na psychiatrii. Obraz šířený protidrogovou propagandou však neodpovídá skutečnosti – LSD a ostatní halucinogeny se v žebříčcích nebezpečnosti umísťují až daleko za alkoholem i mnoha běžně užívanými léky a hlavní rizika neplynou z látky samé (je pozoruhodně netoxická), ale z neznalosti, chybného způsobu užití a v neposlední řadě i z její ilegality. A jak ukazují nejen studie z 50. či 60. let, ale i pár nedávných, při vhodném způsobu užití v bezpečném prostředí lze rizika minimalizovat natolik, že výlet s halucinogenem se stane bezpečnějším než výlet na motorce či na koni.
Popisovat účinky LSD by bylo opakováním toho, co jsem psal v minulých číslech o lysohlávkách a meskalinových kaktusech. I když je nutné zdůraznit, že nejde o totéž, přeci jen jsou to látky patřící do téže skupiny a účinkující podobně. Sekce o setu a settingu bych pak mohl převzít bez jediné změny a nebudu je proto již opakovat – viz. Legalizace #08 a #09.
Takže jen stručně – jako u všech psychedelik, i u LSD je účinek velmi individuální, stěží zobecnitelný a poněkud nevypočitatelný – u nízkých rekreačně užívaných dávek většinou příjemný (byť je toto označení pro stav změněného vnímání velmi zavádějící), často však i s nepříjemnými až děsivými fázemi, které se – zejména v nevhodném prostředí či špatném duševním rozpoložení – mohou zvrtnout v bad trip, v extrémním případě takový, jaký zažil Švankmajer.
 |
| Schéma molekuly diethylamidu kyseliny lysergové. |
Často popisované a mediálně vděčné barevné vize nebývají u nízkých dávek pravidlem – záleží na konkrétním uživateli – a jsou vlastně jen součástí celého komplexu účinků, jakýmsi vedlejším produktem změny vnímání a myšlení. U vyšších dávek pak veškeré popisy ztrácí smysl – jsou jen nedokonalým odrazem nesdělitelného zážitku.
A pověstné flashbacky? Ty může vyvolat každý silně emociální zážitek a konkrétně u LSD a dalších halucinogenů nejsou zdaleka tak obvyklé, jak se obecně věří. Strašení poničenými chromozomy je nutno odkázat rovnou do říše pohádek – bylo jen chybnou interpretací závěrů jedné studie, při které chromozomy v látce doslova vykoupali. Co se týče nebezpečí vyvolání psychózy – LSD opravdu může psychózu u predisponovaných jedinců spustit, ale podle studií z 60. jde o jev velice řídký (nikdy však nevíte, zda se nebude týkat zrovna vás). A potenciál vyvolání závislosti? Ten je ještě o stupěň nižší než u konopí, extáze či kofeinu (o alkoholu ani nemluvě).
Všechny uživatele je však nutno upozornit, že držení více než 4 papírů či tripů (jak se u nás obrázkovým čtverečkům s LSD říká), je v ČR trestným činem, obsahují-li 250 μg tartarátu – což se přesně shoduje s dávkou prvního tripu Alberta Hofmanna.
Psychedelická revoluce?
Otázkou zůstává, zda LSD opravdu mělo (či má) moc změnit lidstvo k lepšímu. Při pohledu zpět se zdá, že hybatelé psychedelického hnutí 60. let vykazovali stěží uvěřitelnou míru naivity. Psychedelický manuál založený na Tibetské knize mrtvých, který sepsal Leary s kolegy, působí dnes směšně. Ačkoliv to bizarní spojení dává smysl – stav vědomí po požití LSD je podobný tomu, co ho podle Tibeťanů čeká po smrti – manuál zmátl už několik generací psychonautů a vysmíval se mu i John Lennon.
Huxley zas jako by měl dojem, že všem ostatním mohou psychedelika dát to, co jemu. Jenže zatímco on byl připraven a dokázal zážitek zpracovat a zužitkovat, o průměrném teenagerovi, náhodně vybraném návštěvníku výčepny, běžném konzumentu masové zábavy a možná ani o typickém návštěvníku psytrance festivalu se to říci nedá. A v tom je kámen úrazu. LSD je – jak říká Grof – jen nástroj, který není schopen sám o sobě udělat lepšího člověka z každého. Dát ho nepřipravenému ve špatnou dobu a na špatném místě je podobné, jako darovat dítěti mikroskop a poslat ho zkoumat hmyz – v obou případech hrozí děsivý zážitek.
 |
| 19. dubna si po celém světě milovníci acidu připomínají den objevu LSD a to pod symbolickým názvem Bycicle Day. |
Ale je právě toto skutečným důvodem totální halucinogenové prohibice, která dnes na celém světě panuje? Nejsou pravým důvodem zákazu spíš ti, kteří díky nim nahlédli na lidskou společnost z nového úhlu pohledu a nejevila se jim v dobrém světle? Bojí se úřady, že mládež s neomezeným přístupem k LSD by se masově odmítla podílet na honbě za neustálým zvyšováním DPH, kterému propadla už celá planeta?
Leccos by tomu nasvědčovalo – i v materiálech Policie ČR se operuje termíny jako „zahálčivý způsob života“ a uživatelé halucinogenů za účelem sebepoznání a osobního růstu (debatující na internetu o smrti ega) jsou prohlašování jen za pomatené uživatele rekreační drogy, kteří se snaží sami před sebou obhájit své zavrženíhodné požitkářství. Je jim proto třeba jakožto „toxikomanům“ pomoci, třeba i proti jejich vůli… Za těmi frázemi se však skrývá jen snaha vnutit jedné skupině občanů hodnoty skupiny mocnější. Fakt, že strůjcům a vykonavatelům protidrogové politiky zároveň nečiní sebemenší problém holdovat – jak jinak než rekreačně – drogám povoleným, to jen podtrhuje.
V dnešní době, kdy se ukazuje, že vyšší produktivita práce neznamená automaticky vyšší životní úroveň a značná část populace vyspělých států se potýká se ztrátou smyslu života, který nahrazují konzumem, by přitom změna pohledu na psychedelika nebyla vůbec od věci – mohla by nám na oplátku pomoci podívat se na svět z jiné perspektivy.
