Aktuální článek
Mediální objekt Roman Týc

Mediální objekt Roman Týc

  • S Romanem jsme strávili slunečné odpoledne v hospodě Na hradbách na pražském Vyšehradě. Vyprávěl nám o tajemném zájmu umělecké skupiny Ztohoven, což je teoretiky umění zatím nedefinovaný pojem mediálního objektu a jeho hnětení. Vážíme si trpělivosti, kterou s námi měl, ačkoliv nám chvílemi nebylo vůbec jasné, jestli již dokončil započatou myšlenku, nebo jestli ji naopak nerozebírá ještě více do hloubky. Naše marná snaha přepsat jeho sdělení srozumitelně na papír navíc způsobila, že jsme akorát dostali chuť se ožrat. Proto byl tento důležitý výklad na stránkách našeho časopisu nahrazen neméně zajímavou odpovědí na otázku, kdo se mu nejvíce líbil ze seriálu Beverly Hills 90210.

S marihuanou nemáš žádné zkušenosti, ale přesto jsi nám kývl na rozhovor. Z jakého důvodu?
Já jsem citlivý na persekuci jedince systémem a také na to, co je a není legální a kde je ta hranice. Nemohl mě minout celý společenský proud těch, co usilují o legalizaci marihuany, sám jsem obklopený huličema a lidma, kteří konzumují trávu horem dolem.Pak je úhel pohledu jejího využívání pro léčebný účinky, kdy společnost nepochopitelně zneužívá fenoménu zneužívání. Věřím tomu, že marihuana bude legalizovaná, bude to jen ještě nějakou dobu trvat.

Nikdy jsi nezkusil ani žádné jiné drogy, ale dokonce ani alkohol. Proč?
Ve třinácti letech mě ovlivnily Foglarovky a začal jsem být pozitivní fašista. Nezkusil jsem to, protože jsem to měl z dětského úhlu pohledu filozoficky vysvětlené jinak. Nikdo z okolí ale netušil, že to bylo způsobené i tím, že chlastal můj otec a měl jsem v něm negativní příklad. Někdy kolem mého roku dvacet až pětadvacet to přestávalo být filozofické, ale stala se z toho určitá forma vzdoru a sebeuvědomění. A od pětadvaceti do třiceti se z toho stal fetiš. Všude jsem říkal, že ve třiceti začnu pít víno, protože se mi líbí, jak ho lidé pijí. Najednou mi bylo třicet, všichni mi přinesli víno a všechno zbylo pro návštěvy. Od třiceti z toho je natvrdo fetiš ve smyslu, že spousta lidí používá tyto látky aby se uvolnili, protože to jinak neuměj a jsou celý život ve stresu. Ve chvíli, kdy to nepoznáš, tak máš hlavu nepoškozenou. V hospodě ale nasávám tu atmosféru, takže mě dokonce jednou chtěli vyvádět, protože jsem byl extrémně ožralý a hlučný. Zkoumal jsem to a napodoboval, dělal jsem ožralého mezi ožralýma, občas se na mě nějaký pověsil a strašně jsme kalili. Pak ale někdo viděl tu mou slabost, že jsem úplně na krupici a začal mě kopat do prdele. V té chvíli jsem to zkoumat přestal a řekl jsem mu: „Ještě jednou do mě kopneš, tak ti dám do držky.“ Svět opilých je zábavný, dokud jsi si schopen si opilost uvědomovat. Pak už je to prdel pro všechny, jen ne pro tebe.

Jedna z padesáti komických postaviček, které jste mohli vidět v pražských ulicích.

Neujíždíš si aspoň na adrenalinu?
Z toho mě každý obviňuje.

Každý? My jsme si mysleli, že budeme první.
Adrenalin je pro mě dobrodružství ze zkoumání. Pomáhá mi realizovat věci, ale předávkování v kombinaci s překysličením mozku není nic příjemného. Jednou jsem vzal policajtovi čepici a frajer za mnou běžel 3 bloky a křičel „Stůj!“. Já jsem ale nebyl rozběhaný, to byl takovej kotel! Za třetím blokem jsem doběhl za roh a vžžžum, úplně jsem se na pět minut sesunul. Pak mě vytáhli kámoši a já nemohl chodit, nemohl jsem artikulovat. Takovýhle předávkování adrenalinem je nepříjemné.

Jaké bylo tvoje dětství?
V dětství mě zásadně ovlivnilo, že mi v šesti letech umřela máma. Otec po té nezvládal výchovu a z vlastní pohodlnosti nám nikdy nenašel novou mámu. Chlastal, neměl plány, ambice, ani cíle a nás měl trošku i jako štít pro přídavky a důchod a taky to měl jako argument na ženské.

Byl pro tebe autoritou?
On byl tím negativním příkladem. Byl autoritou, kterou jsem neuznával. Bil mě za to, že mě nebyl schopen vychovat, že neměl sílu, odvahu, schopnosti a vlastnosti vychovávat dítě. V duši dítěte je mnohem víc hlubších důvodů, do kterých ten dospělý už nemůže nahlédnout. Dítě je daleko blíž tomu transcendentálnímu světu, ze kterého vzešlo, než dospělý, ve kterém už je to úplně vygumované. Takže dítě je čím dál míň nešťastné, protože je gumované. Ale ono je podle mě životně nešťastné. Společnost a systém ty děti pak vygumují do té míry, že se z nich stanou roboti. Nakonec považují za absolutně přirozené, že chodí v osm ráno do práce, a ve 4 odpoledne odcházejí a dostanou za to žetonky, které jim zhmotňují štěstí a koupí si za to věc, která jim udělá radost. Mají pocit, že se můžou dívat na svět z vrchu, protože mají google earth a najednou mají pocit, že jsou součástí vesmíru. Přitom je to všechno posraná iluze. To podstatné, za co v sobě podvědomě bojuju, je zachování si svobody dítěte. Tu touhu reagovat spontánně. Jenže teď jsem platil exekuci u zdravotní pojišťovny a najednou si uvědomíš, že člověk nemůže být úplně free, že to vlastně nejde a můžu si vymýšlet horem dolem co chci.

Co je podle tebe umění?
Umění je jen nástroj pro komunikaci. Není to dogma, ani modla. My teď hledáme novou definici umění, protože cejtíme, že celý svět utíká mílovýma krokama dál a umění zamrzlo u látky napnuté mezi čtyřma klackama a na tom něco naplácanýho. Když mám mluvit za sebe, tak cítím, že ti umělci strašně zaspávají. To je i ve vztahu k dětství, každý by se měl snažit udržet si co nejvíc spontaneity. Protože postupem času člověk bojuje s kalkulem a té spontaneity se zbavuje tím, že začne přemýšlet, uvažovat a plánovat. A v tom umění je to špatně.

V tomto převleku provedl Roman Týc výměnu skel na pražských semaforech.

Cítíš se jako umělec, bojovník, nebo jsi jen vandal?
Já ty věci dělám intuitivně, od toho jsou tady teoretici, aby řekli, co jsem. Nikdy o sobě nebudu tvrdit, že jsem aktivista, protože já se aktivistickým umělcům směju, oni to dělají programově. Jedou ve stereotypech a naplňují aktivistická klišé.

Proč děláš to, co děláš?
Protože se snažím zorientovat, kde je ve společnosti hranice. Říká se jí zákon a ten vysvětluje, kdy tvoje chování hraničí s tím, co systém akceptuje. Ale jak mám vědět, že jsem tu hranici už překročil, nebo jestli jsem ještě daleko od ní? My ve Ztohovnech na tu hranici chceme dojít a ukázat, kde je. Je to vlastně strašně nebezpečné. Ukážeš jí třeba tím, že donutíš systém, aby se zachoval hystericky a začal tě peskovat, protože seš blízko jeho nedostupné zóny. Jako to bylo  kolem hranic za totáče. Když jsi se objevil blízko, tak tě začali legitimovat a perzekuovat. Funguje to úplně stejně, akorát ten plot není z drátů. My jdeme k tomu plotu a necháme si od těch pohraničníků nafackovat a poslat do prdele. Když jsem byl v base tak bylo vidět, jak je z toho ten systém v prdeli. Velitel výkonu trestu ti řekne, že tady nemáte co dělat. Soudkyně mi řekla, vy jste odsouzenej, ale vy do vězení nepatříte. Kdybych zaplatil 60 000 korun, co po mně původně chtěli, tak bych akorát skočil na jejich hru. Na hru udělal jsi problém, zaplať. Hovno! Jsou tady i jiný hodnoty, než peníze. Pocit toho vzdoru je ve mně od dětství tak silně zakořeněný, že když mě dodneška kdokoliv k čemukoliv nutí,  tak jdu klidně jdu i sám proti sobě, i když je to pro mě sebedestruktivní. Ta moje hrdost a chlapská ješitnost se mnou cloumá do té míry, že mě to zničí, vím to.

doporučujeme

Hele Romane, a kdo se ti teda nejvíc líbil z Beverly Hills?
Brenda. A vůbec ne Kelly, to byla namyšlená kráva.

Profil:

Roman Týc, vlastním jménem David Hons (1974) je český umělec a spoluzakladatel umělecké skupiny Ztohovena vizuální skupiny PureA. Podílel se také na vzniku centra alternativní kultury „ateliéry Trafačka“. Svoji osobu používá jako nástroj pro zkoumání sociálního prostoru. Hledá  „veřejný prostor“ a snaží se najít jeho hranice. Je přesvědčen, že veřejný prostor neexistuje a proto sobě vlastním, invazivním způsobem vniká tam, kde mu příležitost umožní prezentovat své myšlenky a postoje, čímž se automaticky dostává do konfliktu se zákonem. V Praze napříkad vyměnil skla na 50 semaforech pro chodce za šablony s postavičkami v komických či lehce vulgárních situacích. Za to mu soud uložil peněžitý trest 60 000 korun, který Týc odmítl zaplatit. Následně ho soud poslal na měsíc do vězení.  Mezi jeho další umělecké počiny patří například sympatická hra „Seber policajtovi čepici“, doplnění památníku 17. listopadu na Národní třídě o hajlujcí ruce a „fuckující“ prostředníčky nebo se s uměleckou skupinou Ztohoven napojil do televizního vysílání se simulovaným atomovým výbuchem. Posledním kouskem skupiny Ztohoven je akce Morální reforma, kdy umělci rozeslali poslancům Parlamentu ČR falešné esemesky, které se tvářily, jako by si je navzájem posílali sami zákonodárci. Esemesková komunikace vyjadřovala smíření mezi politiky všech stran, různých názorů a přesvědčení. Záměrně naivní zpracování plné patosu a citů mělo ukázat, jak důležité je navrátit do politické kultury lidský rozměr a morální hodnoty.

Další informace o práci Romana Týce najdete na jeho osobních stránkách http://romantyc.info/
nebo na stránkách skupiny Ztohoven http://www.ztohoven.com/

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!