Příběh objevu LSD zní až příliš pohádkově a čím víc o něm čteme, tím víc pochybností máme. Povšiml si toho i profesor medicínské chemie a molekulární farmakologie David Nichols a své poněkud šokující závěry přednesl na konferenci Mind States IV roku 2003 (zápis je dohledatelný na Erowid.org).
Na základě popisu prvního neplánovaného výletu s LSD se zdá, že chemik nedopatřením požil minimálně 50 až 75 μg a určitě ne víc než 100 až 150 μg. Pak bychom však očekávali zážitek trvající 6 až 10 hodin. Albert Hofmann však zmiňuje hodiny dvě. Jak říká D. Nichols – to vůbec nedává smysl.
Tím však nesrovnalosti nekončí. Proč si doktor Hofmann zčistajasna usmyslel, že zrovna u derivátu ergotaminu číslo 25 farmakologové něco přehlédli, a rozhodl se ho vyrobit znova? Proč nevyrobil místo LSD-25 třeba látku č. 24, 26 či 27? Proč si vybral právě tu jedinou opravdu účinnou? Podle svých slov měl zvláštní předtuchu, což nezní moc vědecky. A jak chtěl přesvědčit farmakology, aby látku po pěti letech znovu prozkoumali, když už ji jednou prohlásili za nezajímavou? Opět – něco tu nehraje.
 |
A třetí podivnost – i sám Hofmann se v knize LSD – mé problémové dítě pozastavuje nad tím, jak mohl on, vždy úzkostlivě přesný a opatrný (i vzhledem k toxicitě mnoha námelových alkaloidů), vstřebat účinné množství látky omylem? Spekuloval, že látku vstřebal kůží, ale prof. Nichols ujišťuje, že tento způsob aplikace vyzkoušeli a výsledek se nedostavil. Že by si tedy objevitel sáhl nejprve na látku a ještě do oka či do úst? V Nicholsově laboratoři nebyl zdaleka takový pořádek a LSD pro výzkumné účely vyráběli i postgraduální studenti a nikdy k žádné nehodě nedošlo.
A k tomu všemu připočtěme fakt, že Albert Hofmann prožil jako dítě spontánní mystickou zkušenost a ke změněným stavům vědomí byl zjevně predisponován.
Sečteno a podtrženo, ta historka je jen stěží uvěřitelná. Profesor Nichols tedy předložil alternativní hypotézu, která, ač není testovatelná, odpovídá faktům – Albert Hofmann 16. dubna 1943 LSD vůbec neokusil, ale prožil spontánní mystický zážitek!
Ano, zní to neuvěřitelně – ale o nic víc než původní verze příběhu. Navíc, přijmeme-li tuto hypotézu, můžeme se i domnívat, že onen zážitek vyvolala tatáž síla, která způsobila tu zvláštní předtuchu, že na látce číslo 25 by přeci jen mohlo něco být – a rázem to všechno dává smysl.
Když se profesor Nichols setkal se stařičkým Albertem Hofmannem, svou hypotézu mu přednesl a zeptal se, co on na to. Objevitelova odpověď zněla: „Je to úplně možné“.
Ale kdo ví, třeba to všechno bylo úplně jinak.
