Aktuální článek
Příběhy tisíce a jedné intoxikace

Příběhy tisíce a jedné intoxikace

  • Baudelaire, hašiš a moderní francouzská kultura
  • Pařížská bohéma dala světu geniální umělecká díla, ale i spoustu výstředních osudů jejich tvůrců. S výjimečností se často pojí vyhraněná, citlivá až přecitlivělá osobnost se sklony k excesům i drogovým výstřelkům. V celém devatenáctém století i v následujícím období moderny však v Paříži hrály omamné substance podstatně větší úlohu, než aby byly jen zakázaným ovocem pro pár vyvolených.

Především hašiš a opium se tehdy stávaly nejen inspirací umělců, ale též předmětem vědeckých pojednání a kratochvílí běžných občanů. Jedním z prvních praktiků i teoretiků v této oblasti byl slavný básník Charles Baudelaire.

Napoleonův vpád na egyptskou půdu v roce 1798 sice nepřinesl kýžené rozšíření francouzské říše, nepochybně však hluboce ovlivnil francouzskou kulturu následujícího století. Tisíce vojáků se totiž během několikaletého tažení seznámily s hašišem, drogou, která v arabském prostředí byla rozšířená podobně jako v Evropě alkohol. V první polovině devatenáctého století bylo ve Francii napsáno několik desítek článků a knih o této tajemné substanci a kupříkladu z Pohádek tisíce a jedné noci, knihy obsahující i příběhy o hašišovém opojení, se stal mnohaletý bestseller.

Dr. Jacques-Joseph Moreau

Zásluhou Dr. Jacquese-Josepha Moreaua, který v roce 1840 poprvé okusil hašiš ve formě populární zavařeniny, se látka dostala do povědomí pařížských umělců, literátů a intelektuálů. Filosof, spisovatel a novinář Théophile Gautier byl nadšen Moreauovým popisem konopného opojení jakožto „intelektuální intoxikací“ – obzvlášť na vrcholu romantického hnutí to  působilo jako velké lákadlo.

V záhy založeném „Klubu hašišínů“, který fungoval mezi lety 1844 a 1849, se scházeli přední francouzští umělci a rituálně oděni v arabském šatu si dopřávali silnou kávu obohacenou několika lžičkami hašišové směsi nazývané davamesk. Zvláštní zavařenina, v níž vedle hašiše byla skořice, hřebíček, pistácie, muškátový oříšek, cukr, máslo a jiné přísady, se brzy zařadila po bok vína, absintu a opia, látek, bez nichž by jen stěží existovala jistá část francouzské kultury v podobě, v jaké ji známe. Mezi návštěvníky klubu patřili Alexandr Dumas, Gérard de Nerval, Victor Hugo, Honoré de Balzac, Charles Baudelaire, Eugéne Delacroix a mnozí další.

Zvuky se oblékají do barev a barvy obsahují hudbu.

Ačkoli Baudelaire napsal jeden z nejznámějších dobových textů o účincích davamesku, slavnou stať Báseň o hašiši, nepatřil k jeho pravidelným uživatelům. Vedle výstižného popisu předností a opojných účinků drogy se věnoval i jejímu vlivu na vůli a byl skeptický k jeho pravidelnému užívání, které srovnával s pravidelným užíváním opia. Tedy s jedním rozdílem: na rozdíl od opia hašiš nepřináší žádné fyzické potíže ani po dlouhodobém užívání. Nutno dodat, že množství, které pařížští bohémové pojídali, vyvolávalo vskutku stavy bližší účinkům opia než tomu, co zažívá dnešní kuřák. Sám Baudelaire popisuje: „V Cařihradě, v Alžíru, a dokonce i ve Francii se někdy hašiš kouří ve směsi s tabákem; pak se ale zmíněné úkazy jeví jen mírně a jsou, abych tak řekl, mdlé.“ Není divu, že oproti mnohahodinovým stavům plných vizí a zjitřeného vědomí mu přišlo inhalování kouře jako poněkud nudná záležitost. Ale není také divu, že jeho účinky na vůli, vědomí a charakter popisuje tak moralistním způsobem. U konopí totiž, stejně jako u jakékoli jiné podobné substance platí, že rozdíl mezi lékem a jedem spočívá ve správném dávkování.

Charles Baudelaire

Pro uměleckou či intelektuální činnost nicméně byly tyto heroické dávky nepochybně přínosem. Baudelaire popisuje, že v hašiši nenalezneme nic nadpřirozeného, nicméně se jeho užitím zesílí vše přirozené. Tok myšlenek se zrychlí, smysly se zbystří: „Oči pronikají k nekonečnu. Ucho zachytí téměř nepostřehnutelné zvuky za nejhoršího rachotu. A zde už začínají halucinace. Předměty okolo pomalu a zvolna nabývají podivných podob; znetvořují se a přetvářejí. Pak se dostaví dvojsmysly, omyly a transpozice představ. Zvuky se oblékají do barev a barvy obsahují hudbu.“ V předchozích větách lze zachytit popis synestetických zkušeností, prožitků, v nichž se smysly prostupují, stavů, které nacházejí významné místo v tehdejším umění romantismu či lartpourlartismu.

Baudelaire nebyl jen bytostný básník (rád prohlašoval, že zatímco bez vody lze žíti po tři dny, bez poezie ani jediný), ale i pronikavý umělecký kritik. Měl silný cit pro detail, byl bystrým pozorovatelem a nejen jeho básně, ale i kritické texty byly znovu a znovu shledávány vizionářskými i v průběhu století dvacátého. A to i význačnými intelektuály moderny. Mezi ně patřil především filosof a sociolog Walter Benjamin, ke kterému se zase vracejí současní myslitelé a sociologové jako k autorovi, který ve svých krátkých, fragmentárních pozorováních odhalil mnohé z povahy dnešního světa.

Nebudeme se pouštět do spekulací o spojitosti mezi drogovou zkušeností a schopností pronikavého pozorování a nacházení souvislostí tam, kde se běžně nenacházejí. Faktem ale je, že i Benjamin patřil k experimentátorům, kterým hašišová zkušenost nebyla cizí. A i jeho dílo je charakteristické drobnými pozorováními zdánlivě banálních jevů, v nichž lze však při pečlivém pohledu nalézt věci zcela jedinečné. Připomeňme, jak popisuje svou zkušenost Baudelaire, jakožto jeden z prvních, kdo zkoumali  účinky hašiše: „Nejprostší slova a nejvšednější představy nabývají pitvorného a nového rázu.“ Právě schopnost nacházet nové aspekty v něčem naprosto obyčejném patří k nejčastěji popisovaným vlastnostem konopného opojení a využití pro tvořivé účely může být jistě cenné.

Člověk musí být pořád opilý.

Sám Baudelaire přiznával, že koncept souzvuků či spojitostí (correspondances), jak zní i titul jedné z jeho nejznámějších básní ze sbírky Květy zla, se váže k hašišové zkušenosti. Citlivý až přecitlivělý umělec byl navzdory své pověsti „prokletého básníka“ v lecčem moralistou, či přinejmenším nahlížel na věci kolem sebe kriticky. Ale dokázal patřičně vyzdvihnout hodnotu opojení, ať už je jakéhokoli druhu. Ocitujme část z jeho básně v próze, opatřené zcela výmluvným titulem „Opíjejte se!“

„Člověk musí být pořád opilý. V tom je celý vtip – toť jediná otázka. Abyste necítili, jak hrůzné břímě času láme vám bedra a sráží vás k zemi, musíte se ustavičně opíjet. Ale čím? Vínem, poezií, či ctností – čím vám libo. Opíjejte se však!“

Ilustrace k Baudelairově sbírce Les Épaves. Autor Félicien Rops.

A jakže velký básník popsal známé veselí, provázející první fáze konopného zážitku? „Chybná a nepředvídatelná podobenství a přirovnání, nekonečné slovní hříčky, hrubé ukázky komiky neustále tryskají z vašeho mozku. Démon vás zachvátil; je zbytečné se vzpírat tomuto veselí, které bolí jako lechtání. Čas od času se smějete sami sobě, své zpozdilosti i svému bláznovství.“

Vedle geniálních básní plných obrazů, které se vryjí do mysli s intenzitou drogového opojení, zůstalo po Charlesi Baudelairovi mnoho myšlenek, které jsou živé i dnes. A i kdyby po něm zůstal jen poznatek, že je někdy dobré se zasmát vlastní pošetilosti a bláznovství, nebylo by to málo.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!