Aktuální článek
KOUŘ V TUNELLU – 3. část

KOUŘ V TUNELLU – 3. část

  • Už potřetí vám odtajňujeme registry našeho klubu. S džezovym trumpetistou Majzlem jsme si splnili sen a otevřeli vlastní klub. Majzlův strejc je prej moc šikovnej truhlář, ale místo baru, kterej nám slíbil vyrobit, vykradl sklad s vodkou a nahej pak běhal mezi autama. Skončilo to rvačkou s taxikářem. Taky jsme zjistili, že nad náma bydlí tajnej agent s obrovskejma mušíma očima. Ale nemá nás asi vůbec rád. A od tý doby, co nás označil za mladý hovna, mu chodíme pod okna schválně kouřit jointy.

O TOM, JAK SE V TUNELLU  OBJEVIL NÁCEK LOJZA, O TOM, JAK  SLAVIL VŮDCOVY NAROZENINY A O LEMUROVI, CO UMÍ ZPÍVAT

VI.

   Uprostřed ponurý čtvrti, snad zdánlivě i trochu bez života, v suterénu toho nejšedivějšího domu, jakej si dovedete představit, začalo naplno tlouct srdce našeho vlastního klubu, našeho dítěte, kterýmu jsme teď dávali uplně všechno. Mám pocit, že první tejdny jsme snad ani nevycházeli ven a život byl jeden nepřetržitej tah. Noc plynule přecházela v den a ten zase v noc.

    Někdy nás bylo víc, někdy míň. Ale vždycky se něco dělo. Pořád se něco slavilo. Narozky, začátek léta, konec léta, osmdesátiny Majzlovy babičky, novou desku Karla Gotta . Pár pitomců chtělo slavit vítězství Slávie. Ale to jsem zakázal. Ne proto, že bych byl Sparťan, ale nemám rád fotbal a už vůbec ne jeho fanoušky. Slávistickejch argumentů proti mně bylo vždycky hodně, naštěstí stál při jejich výměně Majzl za mejma zádama a ten byl Bohemák jak poleno. Se svym klubem však většinou neměl co slavit.

   Ale nebylo to všechno zas tak růžový, jak by se mohlo snad i zdát. Třeba Lojza. Pocházel právě hned z těch začátků, kdy jsme si do Tunellu chtěli natáhnout co nejpočetnější klientelu. Řekli jsme ať přijdou. Úplně všem lidem, co jsme znali a ti to zas řekli dalším svejm známejm a tak se mezi nás dostal i jistej Lojza Hladík. Byl to takovej přiblblej nácek. Takovej ten, co mu chybí krk a má proto svoji obrovskou, vyholenou hlavu posazenou rovnou na ramenou. A ty pak maj do šířky minimálně stejně centimetrů, jako vy měříte.

   Majzl znal spoustu kluků z ochranek a ti zas znali Lojzu. Tak se jednoho dne u nás objevil, zalíbilo se mu tam, bohužel, a už zůstal stálym hostem. Celkem se nijak neprojevoval, ale pokud se ožral, a to bylo dost často, začal řvát vojenský německý povely, a když si u mě objednával další pití, hajloval mi při tom schválně před obličejem, protože věděl, že to nesnášim.  Pro jeho životní postoj tu ale byla jistá omluva. Byl vlastně předurčenej k tomu, bejt náckem, protože se narodil ve stejnej den jako Hitler. Byl na to taky náležitě hrdej.

   A právě oslava Lojzovejch narozenin se tak trochu zvrtla. Pařilo se víceméně stejně jako obvykle, jen se možná na oslavencovo přání hrála trochu tvrdší hudba. Lojza objednával panáky jak divej, pro sebe i svoje kumpány. Bylo jich asi pět, stejně přiblblýho ražení. Dva z nich jsem znal dobře, patřili nerozlučně k Lojzovi a bohužel tím pádem i ke stálejm hostům Tunellu. S Lojzou dohromady vypadali jak trojčata. Vyholený hlavy, stejný armádní hadry a vyleštěný těžký boty. Je taky fakt, že si řikali bratři v boji. Jeden se jmenoval Procházka, ale nikdo mu neřekl jinak než Prochy. Tlustej, při chlastu nebezpečnej. Tomu druhýmu řikali Lemur. Měl takový vyvalený oči a povislou, křivou hubu, zřejmě následek nekonečný rasový války. Lojza mi jednou na baru tvrdil, že tu přezdívku má proto, že je děsně chytrej.

   „Chytrej?“, divil jsem se asi moc upřímně.

   „No jasně, Lemur je děsně chytrý zvíře“, přitakával Lojza a poplácával nositele přezdívky svojí nechutně velkou tlapou po zádech.

   „No“, opáčil jsem tenkrát dost jízlivě, „ nerad bych byl pod vlivem nějakejch vizuálních asociací, ale není lemur vlastně spíš taková opice?“ Lemur to pochopil až po dost delší chvíli, ale o to více mi pak tisknul krk.

   „Ty vole co děláš, vždyť to říkal tady Lojza, že jsi děsně chytrej, no chytrej jak opice!“, sípal jsem se sevřeným hrdlem. Z jeho strany to byla možná jen sranda, ale fakt je, že mě málem vypnul.

   A tahle samozvaná bojůvka, jejíž součtová hmotnost se blížila jedný tuně, se ten den začala dostávat do nebezpečnýho varu. Nejprve na sebe jen pořvávali, poplácávali se neskutečnejma úderama po zádech, snad i přátelskejma, ale normálnímu člověku by přerazily obratle. Pak začali vstávat, drželi se kolem ramen a řvali nějaký dementní hesla. Do toho dupali kanadama po našich novejch podlahách a tloukli pěstma do stolu. Po chvíli vyskočil samotnej Lojza na stůl a dech beroucím chraplákem utišil celej lokál:

   „Je tady někdo, kdo nechce vidět dárek od mojí mámy ?“

   Nikdo neměl odvahu se přihlásit, občas někdo zdvihl obočí, ty odvážnější dali možná oči v sloup. Všichni ale radši mlčeli. Dotknout se Lojzy, natož pak snad jeho mámy? Tomu troufalci by Lojza minimálně narval hlavu do záchodu. Asi by se u toho děsně smál, ale byl by pravděpodobně jedinej, koho by to pobavilo. Ostatně už se to párkrát stalo. Oslavenec na nic nečekal a začal si horečnatě rozepínat vojenskou košili. Najednou tu stál do půl těla nahej a se zdviženejma rukama nad hlavou se otáčel pořád dokola, aby si všichni mohli prohlídnout jeho povislej pupek a holý záda, kde se v celý šíři vyjímalo čerstvý tetování.

   Nápis A.H. 20.4.

   „To je nářez co? To čumíte? Vůdcovy iniciály a vůdcovo datum narození! A to mi zaplatila moje vlastní máma. Prej hlavně když mi to udělá radost. To je matka, vy sračkové!“

   Řval pak dál jak pominutej, slezl ze stolu a strkal se silácky se svejma kámošema do rytmu ostrýho punku. My za barem jsme pomalu začali vymejšlet, jak se tý neovladatelný lidský masy zbavíme, aniž by nám zničila celej klub. Trochu jsem spoléhal na Majzla, ale ten byl v tu chvíli hodně iracionální. Zkoušel novej model Černý mamby, takže byl totálně zhulenej. Na druhou stranu, když jsem ho někdy přesvědčoval, aby sem nácky jako byl Lojza a jeho bratři v boji prostě nepouštěl, jen vždycky pokrčil rameny. „S těma je to těžký. To by nemuselo dobře dopadnout. Třeba Lojza s Prochym si přivydělávaj bojem v kleci. Chápeš? Pracháči s frňákem narvanym koksem si na něj vsaděj jako na pitbulla a zavřou ho s podobnym vypatlancem do klece. Tam se pak rvou bez pravidel do přizabití. Jak řikám, tyhle typy jsou marný, nech to bejt!“

   Ten večer potloukli i kluka, co pouštěl desky, takovýho našeho klubovýho DJ a kulturního referenta v jedný osobě. Říkali jsme mu Bedřichu. Ale ne kvůli Bedřichu Smetanovi, jak si všichni mysleli. Zas takovej skladatel ten náš Bedřich nebyl, on se tak legračně prostě jmenoval.     

   Bedřich náckům docela odvážně odmítal pustit vnucovaný cédečko nějaký německý fašounský kapely. Tak ho od mixáku jednoduše vyhodili, trochu zvalchovali a pustili si to sami. Poslouchat se to nedalo a německy naštěstí nikdo z nás taky neuměl. Lemur to očividně znal, a tak řval celej refrén. Že by byl nakonec opravdu chytrej jak opice ?

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!