Přirozeně konopí

Profilový obrázek
  • Šustí listí, zurčí bystřina, jsou tu brouci, čmeláci a jiní poletující, bzučící, v zemi se šťourající tvorové, neslyšně se vznášejí motýli, zajíci hopkají po sametovém mechu, v korunách stromů zpívají ptáci. Někteří se snáší dolů a dosedají na sytě zelenou rozložitou bylinu. V krystalech pryskyřice prýštící z jejích květů se zrcadlí paprsky odpoledního slunce. Ptáci poklidně vyzobávají tmavošedá semena.

Až na scénu vtrhnul člověk. Vrchol evoluce, všestranný a nekonečně přizpůsobivý. Dobyvatel bojující o přežití. Zuby nehty se deroucí o místo na slunci. Snaživý a přitom líný. Inteligentní a hloupý zároveň. Úsporný se sklonem k plýtvání. Člověk – holý, chápavý, společenský, tvořivý, bořící.

Je tomu více než 15 000 let, co se člověk usadil a začal vytvářet civilizace. Ty první v zemi moruší a konopí, Číně, či v zemi lidu konopí, Bangladéši a Indii. Kanabinoidní receptory hustě rozmístěné v jeho těle mu pomáhaly s adaptací, vzniklo první písmo a první velcí myslitelé sepisující základy naší moudrosti. V Číně testuje bájný císař a božský zemědělec stovky bylin a vytváří první lékopis, zároveň učí své „děti“ pěstovat patero bylin, konopí mezi nimi, prý proto, aby omezil zabíjení zvířat…

V Indii pomáhá konopí udržovat spojení s bohem Šivou, zvaným též Bhangeri Baba, Král Konopí, původní z šamanů, který své umění předal spolu s konopím, jež zasel na úbočích Himaláje, lidem. S šamany užívajícími vedle dalšího cannabis se můžeme setkat i v dalších částech světa včetně prehistorické Evropy: Německa, Rakouska, Švýcarska, Moravy, … Jejich hlavním úkolem všude na světě bylo udržovat spojení člověka a přírody, harmonizovat to, co stojí mezi nebem a zemí.

Trvale udržitelný atom

Severní polokoule, střední Evropa, Praha. Jedna z kolébek západní kultury, jejíž základy se otřásají rezonujíce motory a koly náklaďáků, osobních aut, autobusů, tramvají. Země ustupuje betonu, příroda lidem a lidé automobilismu. Hrdí stojíme mezi regály a vybíráme další a další šmejdy. Obraz dnešního světa, to je obraz zmaru a organizovaného šílenství. Spojení člověka a přírody? Leda ve snu.

Hulíme jako o závod. Vůbec si přitom neuvědomujeme, že kouření ganji je obrazem smrti, rozkladu. Způsobem, jak proměnit v popel iluze, které nás ovíjí, jak se zbavit nepotřebného a přeměnit je na sněhobílý prášek.

Konopí je dnes součástí našich iluzí o spokojeném životě. Vyhnané září světla z uhelných, atomových a velkých vodních elektráren, hnojivy těžko dohledatelného původu, uniformuje naše životy stejně jako škola, za kterou kouříme, práce, o které se raději nebavíme.

Legalizovat? Ale proč? Vždyť je nám tu takhle docela fajn. Co nám tu vlastně, v tom našem malém středoevropském Holandsku, chybí?

Píše se rok 1991. Do Dobříše se sjíždí evropští ministři ŽP, zástupci bank i neziskových organizací. Husarský kousek, který se stal tradicí[1], se povedl ministru ŽP federální vlády Josefu Vavrouškovi. Vavroušek stojí také v čele mezinárodní konference o životním prostředí v Rio de Janeiru o rok později. Je to člověk, který dokáže strhnout celý svět k péči o planetu. Rodí se dohoda z Ria, jeden ze základních politických dokumentů vyjadřujících snahu změnit náš přístup k životnímu prostředí, přijmout strategii trvale udržitelného rozvoje, respektive, jak Vavroušek raději uváděl, života.

Ten „je zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu a úcty k životu a přírodě ve všech jejich formách, a to v různých časových horizontech. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami a právy každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím. Měli bychom přijmout zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody. Žijme tak, abychom při uspokojování svých potřeb neomezovali práva těch, co přijdou po nás.“[2] O několik let později umírá Josef Vavroušek pod lavinou ve slovenské dolině Parichvost. Další podobný tahoun se zatím neobjevil a naše směřování k udržitelnosti nabývá často absurdních podob. Vzpomeňme jen na nedávný návrh ministra Drobila zařadit jadernou energii mezi obnovitelné zdroje energie.

Malé je milé

Poslední zářijový víkend se do České Kanady vypravuje skupinka 20 studentů z ústavu ekologických snů a skutečností – spolku pro omezení deficitu ekologických kapacit, zkráceně SPODEK. V pátek prořezávají stromy v sadu, v sobotu se jede na konopí. Asi ¼ hektaru krásně zralých, až 3 metry vysokých rostlin poseče motorová kosa, studenti je pak snopují, nakládají na valník a odváží na statek. Tady oddělí vrcholovou část s květy a semeny, stonky zůstanou ve snopech pro další zpracování, třeba pro užitnou výzdobu veletrhu Cannafest. Z květů se po usušení vymlátí semínka a z těch se vylisuje lahodný a zdravý olej.

Rostliny vypěstoval jeden z členů ZEMĚDRUHu, zemědělského družstva pro udržitelné hospodaření. ZEMĚDRUH hledá cestu, jak se živit a neničit přitom zemi. Jak pěstovat, sklízet a zpracovávat konopí i další rostliny co možná beze zbytku, v malém, podle vzoru buddhistické ekonomie E. F. Schumachera.

Harmonizace vztahu člověka a přírody se stala životní náplní miliónů lidí na celém světě. Vznikají centra, jejichž hlavním smyslem je prorážet cestu, být příkladem a táhnout. Jsou to permakulturní sídla, udržitelná města, ekovesnice a ekocentra, zelené firmy, webové stránky, terapeutické komunity, transition culture, … Novodobí šamani kombinují a přitom drží jednu zásadní linii: dělat to co možná nejjednodušeji. Držet se při zemi, obracet se k základním lidským potřebám a jejich naplňování, neplýtvat, ale přirozeně šetřit. Konopí se všem těmto lidem může stát partnerem.

Jsme nemocní. Léčba konopím, to je tisíciletími prověřené šamanské umění.

Zdroje

Rätsch, Ch. (2001): Marihuana medicine: a world tour of the healing and visionary powers of cannabis. Healing Arts Press, Vermont.

Schumacher, E. F. (2000): Malé je milé aneb Ekonomie, která by počítala i s člověkem. Doplněk, Brno.

[1] V roce 1998 byla na 4. konferenci ministrů ŽP přijata úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, známá jako Aarhuská úmluva. Jedná se o přelomový dokument pro životní prostředí a demokracii. Veřejnost je v duchu Aarhuské úmluvy postavena jako partner veřejné správy s právem: získávat srozumitelné informace o životním prostředí, účastnit se rozhodování a mít zajištěnu právní ochranu.

[2] Vystoupení na společném zasedání Etické pracovní skupiny a Komise pro environmentální právo v průběhu Valného shromáždění IUCN (Světové unie na ochranu přírody) v Buenos Aires dne 20. ledna 1994.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!