Doba návratu obyčejného lidství
Byla to právě šedesátá léta, neodolatelná doba květinových dětí, která legalizační aktivity ve výrazné části tehdejšího západního světa resuscitovala zpět k životu a díky níž se příznivci konopí mohli stát nedílnou součástí nového, do té doby nevídaného impulsu, vedoucího ke vzniku několika celosvětových hnutí, bojujících za lidská práva. Ačkoliv drtivá většina postupem času či změnou společenského klimatu skončila v propadlišti dějin, z pestré palety tehdejší kontrakulturní revoluce, inspirované odkazem umělecké skupiny Beat Generation, jich zbylo hned několik. Jedno z těch dvou mediálně nejvíce vděčných, majících celospolečenský průnik a doprovod zjitřených emocí velice dobře znáte díky pochodu Million Marihuana March. Pokud jste zaregistrovali i mladšího, zato ale mnohem většího letního kolegu, nesporně máte perfektní přehled. V České republice již druhým rokem reprezentoval LGBT (lesbian, gay, bisexual & transgender) komunitu pod názvem Prague Pride 2012. Měl podobu týdenního festivalu, nabídl přes osmdesát kulturních i vzdělávacích akcí a vyvrcholil zaplněnou metropolí při duhovém karnevalovém průvodu.
![]() |
Stonewall Riots a Gay power
Tradice průvodů sexuálních menšin ve světě trvá již 42 let a obecně je prezentována jako pochody hrdosti či ve střední Evropě zdomácnělé oslavy jinakosti. Forma se v každé zemi něčím liší, často pak v závislosti na společenské atmosféře a obecné akceptaci homosexuálních párů. Veselý, barvami prosycený mejdan však ani zdaleka nepřipomíná své začátky v newyorské čtvrti Greenwich Village, které se datují do 28. června 1969. Živelný vznik gay prides vešel do učebnic dějepisu jako Stonewallské nepokoje a dodnes se pamatují jako série násilných demonstrací, které zahájili gayové a lesby v reakci na policejní razii v poloilegálním klubu Stonewall Inn. Šťáry na místech, jež poskytovaly homosexuálům azyl, byly v New Yorku na nočním pořádku, nicméně citlivá nálada několik hodin po pohřbu gay ikony a zpívající hvězdy hollywoodské zlaté éry Judy Garland nehrála šikanujícím policistům a tajným agentům zrovna do karet. Jak se do několika hodin ukázalo, do karet jim v ten podivný večer nehrálo vůbec nic. Přihlížející skupina lidí, která se díky šířící se zvěsti rychle rozrůstala, nenechala své kamarády jen tak na holičkách. Každému, kdo snáší příkoří, jednou dojde trpělivost a tak i tentokrát moment, kdy z davu přilétla první sprška kamenů a lahví, na sebe nenechal dlouho čekat. Překvapení útočníci, kteří si sebevědomou obranu jindy zranitelných travestitů nedokázali vysvětlit, skončili zabarikádovaní na stejném místě, kde obvykle nasazovali želízka nebo počítali zisky ze zdanění za ochranu. Ač se to dnes může zdát jako sprosté výpalné, policie v té době nebyla k homosexuálům ani zdaleka tak benevolentní a na bojové pole tak neustále přicházely desítky a desítky nových lidí, běžných obyvatelů města i těch na okraji společnosti, které unavilo těšit se pouze z toho, že jsou jednoduše naživu. Bitky se rozrostly do mamutích rozměrů, trvaly do brzkého rána a druhý večer již gayů a lesbiček nebyly desítky, ale tisíce. Pamětníci tvrdí, že poslední ohně na barikádě vyhasly až za dlouhých pět dnů. Pět dnů, které sjednotily LGBT komunitu v New Yorku a nastartovaly vznik celosvětového hnutí za práva sexuálních menšin. Uctění památky stonewallských nepokojů a první organizovaný pochod proběhl pod názvem Gay Pride v roce 1970, zanedlouho následovaný akcí v Paříži, Londýně, Stockholmu nebo Západním Berlíně. Letošní pride se uskutečnil ve 47 zemích celého světa, návštěvnost šla do miliónů a na mnoha místech již zcela bez charakteru demonstrace. Naopak, pride se stala synonymem oblíbené letní taneční párty na ulici, určené všem tolerantním lidem s otevřenou myslí a chutí se bavit.
![]() |
Město plné deviantů
Je to sice trošku s podivem, ale i přestože je Praha jedním z center kontinentálního turismu, městem proslulým tolerantním přístupem k cizincům i menšinám všeho druhu, až do loňského roku byla poslední velkou evropskou metropolí, která neměla svou pride. O to větší rozruch a překvapení vyvolala premiérová Prague Pride 2011, jež navzdory protestům katolické mládeže a české konzervativní pravice potvrdila pověst nejliberálnějšího města bývalého východního bloku. Prague Pride byla od počátku koncipována jako několikadenní kulturní festival, jenž si vedle zábavy a oslavy lidské rozmanitosti, bere za cíl upozornit na některé přetrvávající problémy v respektování LGBT komunity a na nutnost respektování lidských práv obecně. Celý festival, první vlaštovka nové éry LGBT aktivit, zaznamenal obrovský zájem široké veřejnosti, což svou účastí na programu poměrně výmluvně doložilo přes 25 000 návštěvníků. Základní kámen a dobrý důvod k založení tradice byl tedy konečně na světě. Členové pořádajícího občanského sdružení se spolu se stovkou dobrovolníků z několika rozdílných komunit projevili jako funkční homogenní celek, který bezezbytku zaplnil chybějící místo v občanské společnosti. Vzniklo tak nespočet atraktivních událostí, které se staly vítanou součástí nabídek světových cestovních kanceláří. K dobru lze přičíst i fakt, že alespoň část jinak nudné okurkové mediální sezóny změnila barvu na růžovo. Důvod udělat si do prosluněných pražských ulic hezký výlet mají tedy i Mladí křesťané s cimbálovou kapelou, nebo ultrakonzervativci z Pražského hradu, pod vlajkou iniciativy D.O.S.T.
![]() |
Dejme barvy dohromady
To už jsme ale na Václavském náměstí, kde průvod hrdosti odstartoval tentokrát. Z propagace průvodu sexuálních menšin, kterou neocenitelně zajišťuje živoucí maskot Prague Pride, jinak neúnavný oponent Petr Hájek, chtěl mít v letošním roce i něco on sám, a proto dorazil protestní happening podpořit osobně. Projev prezidentova kancléře (prý nepochází z opice), husitský chorál a partička ne zrovna přitažlivých mládenců s transparentem „stop análnímu terorismu“ na pomníku patrona české státnosti nádherně dokreslil upřímné odhodlání bránit tradiční hodnoty stůj co stůj. Opodál postávající Lady Gaga a Helenka Vondráčková z vyhlášeného nočního travesty kabaretu očividně bledly závistí. Ať tak či onak, svatý Václav měl kolem sebe hvězdnou společnost a kromě popových legend na místo dorazily i celebrity skutečné. Mezi deseti alegorickými vozy se sound systémy procházeli prezidentští kandidáti, herci, topmodelky i někteří pražští kněží. Nadšení, většinou mladí roztančení účastníci v roztodivných kostýmech je odměňovali bouřlivým potleskem a věřící samozřejmě i motlitbou na nedělní prideovské ekumenické bohoslužbě.
![]() |
Duhová oáza
Volba trasy byla pro tento rok mnohem praktičtější. Široký bulvár nabízí dost osobního prostoru pro účastníky i řidiče doprovodných stageí, policie místo znala jako svoje boty a bez problémů tak dokázala s dostatečným předstihem pacifikovat skupinky extremistů, kteří chtěli mírumilovný karneval narušit násilím. Možná i díky sedmi zatčeným, kteří odevzdali tkaničky a zbytek nejteplejšího dne v roce nedobrovolně proseděli v chládku na služebně v Bartolomějské, proběhl průvod ke Střeleckému ostrovu bez výrazných komplikací. Vyčerpání z tropického vedra bylo znát téměř na všech a slastná vidina studeného piva s jointem ve stínu u řeky nutila leckoho rázně přidat do kroku. Přeci jen, tři hodiny jsou tak akorát, a navíc měl celý vltavský ostrov pod mostem Legií patřit závěrečným koncertům, přehlídkám a taneční párty. Podrobný exkurz do hudebních tajemství pozvaných interpretů raději necháme kolegům z hudebních magazínů, za zmínku však rozhodně stojí parta tělesně postižených muzikantů z kapely The Tap Tap, kteří opět s brilantním kouzlem připomněli, že i menšina je v něčích očích většinou a že ne každý, kdo kroutí zadkem má koule na to, aby dokázal rozjet pořádný mejdan. Komu se nechtělo skotačit, bez problémů se letos mohl osvěžit u dostatečného počtu barů, projít si festivalový jarmarQ s dvacítkou neziskových organizací, nebo se jen vyvalit do písečného ostrohu a užívat si krásných a spokojených mladých lidí.
![]() |
Stejná práva hulibrkům
Prague Pride 2012 zní trošku jako idylická pohádka pro dospělé a jistě by pátravé oko našlo dost nedodělků, které by se daly podrobit drobnohledu a jízlivé kritice. Profesionální výstup směrem k veřejnosti, nákladná promotion i nablýskaná loga sponzorů by však zůstala jen cárem papíru na festivalovém katalogu, kdyby takové množství lidí na vlastní náklady netáhlo jednou v roce za stejný provaz. I proto je projekt festivalu sexuálních menšin mnohem víc, než výroční dostaveníčko gayů a lesbiček. Poměrně názorně totiž ukazuje, že občanský aktivismus a boj za základní práva obyčejných lidí není plýtvání energií. No uznejte sami. Ač bylo ještě před pár dekádami naprosto běžné zavírat homosexuály pro minoritní sexuální a citovou orientaci, dnes to považujeme za děsivé a nepřípustné. Sním o tom, že komunita příznivců legalizace má také takový Stonewall. A že generace, které přijdou po nás, budou nad rozsudky za pěstování konopí kroutit hlavou a považovat je za děsivé. A nepřípustné. Proto i magazín Legalizace svým čtenářům popřeje na konci tohoto letního ohlédnutí: happy pride!
PRIDE NA SLOVENSKU
Slovenští sousedé zorganizovali již třetí ročník své Dúhové Pride a v žádném ohledu se nedá říct, že by to měli dvakrát jednoduché. I přes relativně solidní účast a podporu partnerů setkání naráží na silný odpor politiků, katolické veřejnosti i početných skupin neonacistů. Na prvním pride docházelo k otevřenému násilí a do cel putovalo 29 útočníků. Další ročníky poznamenala nepřízeň počasí, která však nezabránila letošnímu prvnímu pochodu ulicemi města.
![]() |
HISTORIE DUHOVÉ VLAJKY
Duhová vlajka je symbolem hrdosti celé queer komunity již od sedmdesátých let dvacátého století. Barvy vlajky představují různorodost queer/LGBT komunity a jsou proto běžně používané v gay podnicích, organizacích, na akcích, pochodech či protestech.
Původní osmibarevnou vlajku navrhl umělec Gilbert Baker v roce 1978. Při přípravě devátého místního průvodu hrdosti organizátory napadlo, že by bylo vhodné vytvořit nějaký symbol pro celý průvod. Baker se účastnil průvodů jako transvestita a údajně se nechal inspirovat Vlajkou Ras používanou na amerických univerzitách v šedesátých letech, která měla pět barevných pruhů podle kůže – červený, černý, hnědý, žlutý, bílý.
I osmi barvám gay vlajky přiřadil Baker významy: růžovou pro sexualitu, červenou pro život, oranžovou pro zdraví, žlutou pro slunce, zelenou pro přírodu, tyrkysovou pro umění, tmavě modrou pro vyrovnanost a fialovou pro duši. Dnes se používá vlajka v základním spektru, z něhož byla růžová a tmavě modrá barva vypuštěna.