Čokoláda. Nazvat ji drogou není až tak troufalé, jak se na první pohled zdá. Jen málokterá pochutina je tak lákavá a svůdná a způsobuje, že se po ní leckdo může utlouct. Potíž je v tom, že dosud s jistotou nevíme, proč tomu tak je.
Božský kakaovník
Kakaovník pravý (Theobroma cacao) je stálezelený tropický stromek pocházející patrně ze severní Amazonie. Jméno rodu Theobroma je odvozeno z řeckých slov theos a broma, znamená pokrm bohů a na svědomí ho má přímo Carl Linné, zakladatel systematického názvosloví, který čokoládu rád popíjel. Jde o rostlinu poněkud vybíravou – vyžaduje stálou teplotu (ani moc nízkou, ani moc vysokou), stálé srážky, zastínění i půdu bohatou na humus. Vykvést a tvořit plody je kakaovník schopný jen v oblastech do 20° zeměpisné šířky severně či jižně od rovníku. Květy kakaovníku vyrůstají nezvykle – přímo z kmene či silnějších větví. Plodem je až půlkilová bobule, která zraje zhruba půl roku. Její sladká kašovitá dužina je jedlá, výživná i zkvasitelná a obsahuje několik desítek semen bohatých na tuk (53 %), sacharidy (10 %), bílkoviny (8,5 %) a rovněž alkaloidy (až 2 % theobrominu a necelé 1 % kofeinu).
Už staří Mayové…
Rozlišujeme dvě (respektive tři) základní odrůdy – chutnější (aromatičtější a méně hořká) criollo, která už před tisíciletími zdomácněla na pláních jižního Mexika a Guatemaly a ze které pocházelo veškeré předkolumbovské kakao, a odolnější forastero, planě rostoucí v povodí Amazonky. Třetí odrůda trinitario vznikla zřejmě zkřížením obou předchozích odrůd v oblasti Karibiku. Není asi žádným překvapením, že přes 80 % celosvětové produkce čokolády (kakaa) se dnes vyrábí z plodů méně chutného forastera, protože jeho o poznání vyšší odolnost umožňuje pěstitelům dosáhnout vyšších výnosů a tudíž nižší ceny. Dalším důsledkem honby za co nejnižšími náklady je fakt, že přes 40 % současné produkce kakaa pochází z Pobřeží slonoviny a dalších 20 % z ostatních států Západní Afriky, kde je k dispozici nejlevnější pracovní síla a na plantážích pracují v nebezpečných podmínkách bohužel i statisíce dětí. Plody kakaovníku se ve Střední Americe konzumovaly již ve 2. tisíciletí př.n.l. – tehdy ještě patrně ve formě alkoholického nápoje, vzniklého kvašením dužiny. Kakao vynalezli (a dali mu jméno, které přetrvalo dodnes) zřejmě až Olmékové o tisíc let později. Od nich převzali technologii zpracování semen Mayové a bez zásadních změn se vlastně používá dodnes.
V nezpracované formě jsou totiž semena kakaovníku velmi hořká a ke konzumaci se nehodí. Z bobulí je proto třeba nejprve vyškrábnout dužinu s boby a vše nechat několik dní za tepla fermentovat. Poté se boby suší – dnes většinou strojově při vyšších teplotách a za trvalého promíchávání. Nakonec se semena praží, čímž se oddělí od slupek a vynikne jejich chuť i aroma. V předkolumbovské Americe se čokoláda užívala poněkud jinak než dnes – jako nápoj (někdy horký, jindy studený), ve kterém ovšem chyběl cukr (jen někdy se přidával med) a místo mléka se používala voda (tehdy se však kakao neodtučňovalo). K tomu se přihodilo pár dalších přísad (třeba kukuřice nebo chilli), přeléváním z jedné nádoby do druhé se vytvořila velice ceněná pěna a výsledný nápoj byl konzumován nikoliv jako zákusek, ale jako součást jídla.
Po dobytí Mexika Španěly měli potomci Aztéků úplně jiné starosti než konzumaci čokolády, a tak se nápoj na čas vytratil. Potomci Mayů na něj však nezapomněli a záhy se vrátil jako chocolatl, tentokrát hodně sladký (přidávala se do něho novinka – třtinový cukr), horký, kořeněný a stále s našlehanou pěnou. Šlo pořád o dost drahou pochutinu a španělská aristokracie i církevní hodnostáři v ní našli zalíbení, ačkoliv jinak se všechny původní drogy snažili vymýtit. Čokoládu totiž – ostatně stejně jako původní uživatelé i my – nepovažovali za drogu, ale za potravinu. Benediktýni se tak mohli nerušeně přít s jezuity, kteří čokoládu popíjeli i během půstu, zda jde o jídlo či pití…Po Mayích (kteří ji měli rádi horkou) si čokoládu oblíbili i Toltékové a později Aztékové (ti preferovali pro změnu studenou) – potíž nicméně byla v tom, že sídlili o poznání severněji v suché horské oblasti středního Mexika, kde kakaovníky pěstovat nešlo. Potomci Mayů, ze kterých se mezitím stali kupci (pochteca) zásobovali čokoládou z jihu aztéckou aristokracii (která jí říkala cacahuatl), zatímco většina ostatních vrstev se musela spokojit s užíváním kakaových bobů jako platidla, které se pro tento účel uchovalo až do 19. století.
Počátkem 17. století začala čokoláda pronikat do Evropy – brzy se kromě Španělska rozšířila do Itálie a Francie, kde byl jedním z prvních uživatelů kardinál Richelieu, jemuž poskytovala úlevu od melancholie. Tenkrát byla ještě, stejně jako cukr, považována za zázračný lék. Když Angličané dobyli Jamajku, čokoláda z tamních plantáží jim zachutnala a stejně jako čaj – další luxusní nápoj – byla brzy k dostání v anglických kavárnách. Angličané nahradili při vaření kakaa vodu mlékem a k horké čokoládě v dnešní formě už mnoho nechybělo. Zvyšující se chuť Evropanů na čokoládu a třtinový cukr se však brzy stala hybnou silou obchodu s otroky.
Čokoláda v tabulkách
Čokoláda však stále zůstávala nápojem (v menší míře i přísadou do jídla). Zlom nastal roku 1828, když Holandský chemik Coenraad Johannes van Houten sestrojil specializovaný hydraulický lis na kakaové boby, který od nich dokázal oddělit značnou část kakaového másla a z bobů vyrobit kakaový prášek, čímž otevřel cukrářům zcela nové možnosti zpracování. A již o dva roky později uvedla britská společnost J. S. Fry & Sons na trh čokoládu určenou nikoliv k pití, ale k jídlu. Avšak pozor na náhražky, které obsahují jen mizivé množství kakaového prášku a kakaového másla. Levná směs mléka, tuku a cukru sice šetří peněženku, ale s nápojem starých Mayů nemá taková „čokoláda“ už vůbec nic společného.K čokoládě dnešního typu nicméně stále něco chybělo – roku 1857 začal Švýcar Daniel Peter experimentovat s mléčnou čokoládou, ale nedařilo se mu zbavit ji vody přítomné v mléce. Pomohl mu s tím až Henri Nestlé a roku 1875 – po sedmi letech vývoje – začali nový druh čokolády konečně prodávat. V mnoha variacích se dodnes těší obrovské oblibě a nezdá se, že by se na tom v dohledné době mělo něco změnit.
………………………………………………..………………………………………………..……………………
Informace ze světa změněných stavů vědomí a alternativní kultury najdete v aktuálním čísle magazínu Legalizace, které je právě k dostání v trafikách a v e-shopu Legalmarket.cz.