JEDNOM ZPACKANYM ZÁSAHU, O NEVINNYM BEDŘICHOVI A JEDNÝ OBROVSKÝ KRTINĚ, KTEROU MAJZL VYTVOŘIL NA PŘÍKAZ POLICIE
Krátce po tom nám dveře rozkopla čísi opancéřovaná bota. Přestože stačilo vzít za kliku, dveře byly normálně otevřený. Všechno to bylo hrozně rychlý. Do klubu se nahrnulo asi dvanáct policajtů v černejch mundůrech. Polovina z nich v kuklách, takže jim nebylo vidět víc než oči a část obličeje. Začali řvát, ať dáme všichni ruce za hlavu, ať si stoupneme ke zdi a okamžitě vypneme tu podělanou muziku, za což jediný jsme jim teda byli všichni vděčný. V klubu bylo tou dobou ještě tak dvacet, třicet lidí. Po deseti pivech se vám už moc rychle vstávat nechce, natož dávat ruce za hlavu, taky proč byste to dělali, když jediný vaše dnešní provinění je právě těch deset piv. Jako by na to čekali. Začli nás řezat obuškama hlava nehlava, děsně při tom řvali a tlačili všechny k jedný straně, kde se museli opřít čelem o zeď.
Schytal jsem ji přes ruce. „Ty budeš mít taky ruce nad hlavou, feťáku”, řval mi do ksichtu jeden z těch zakuklenců. Točil jsem zrovna pivo, takže jsem si ho chtěl dodělat.
„Já tady na rozdíl od tebe pracuju!”, křičel jsem na něj vztekle. Dostal jsem ji znovu, půllitr odletěl daleko za bar.
„Myslel jsem, že ty povely se netýkaj personálu!”, chrčel jsem na toho fízla výhrůžně. Čekal jsem, že schytám další, ale v tu chvíli se znovu rozletěly dveře, tentokrát vcházel někdo s mozkem a otevřel normálně klikou. Všichni jsme zírali do hlavně kamery tý nejkomerčnější televize, na kterou všichni nadávali, ale všichni na ni čuměli, a zároveň si se zájmem prohlíželi známýho moderátora Standu Blůmu. Jo je to on, vypadá takhle v reálu o dost hůř. Ale dramaticky vyšokovanej výraz má pořád stejnej. Hned začal do mikrofonu mlít něco o narkomanech a neonacistech. Policajti se tim pádem uklidnili a už nikoho neřezali. Možná, že velitel byl ten, co nejvíc řval a neměl kuklu, ale v tomhle chaosu se to nedalo dobře poznat. Začal jsem mu říkat náčelník. Hned na nás začal znovu hulákat svoje rozkazy.
„Vypněte tu muziku! Kdo má sakra na starosti tu muziku?!”
„Sieg heil! Sieg heil!”, řval v tu chvíli strašidelnej chraplák z repráků. Tenhle refrén by si určitě Lemur rád zazpíval, ale teď tu stál trapně zvadle u zdi a zíral poslušně do země. Lojza to vzal s humorem sobě vlastním. „Bedřich! Bedřich je dýdžej!”, zařval jakoby do davu.
„Kde je nějakej Bedřich? Tak ať to okamžitě vypne!”
Chudák Bedřich se rozklepaně vydal k mixáku, kde už na něj čekal velitel. Bedřich vyndal cédéčko a aniž by se na něj podíval, položil ho do napřažené kožené rukavice. Náčelník ho zkontroloval a pokýval důležitě hlavou.
„Takže Bedřichu, máš velkej problém.” Ten na něj vyvalil nechápavě oči a pak jeho trochu vyděšenej pohled sjel do náčelníkovy dlaně. Cédéčko bylo celý pomalovaný hákovejma křížema.
„Takže to máme propagaci hnutí potlačující práva menšin”, poklepal velitel cédéčkem v dlani.
„Seberte ho!”, otočil se na kolegy.
„Ale to není moje …”, pokusil se Bedřich o odpor.
„Jseš dýdžej? Jseš. Pouštěl jsi tohle cédéčko? Pouštěl. Hlavu máš vyholenou jak koleno, tak není o čem mluvit. Sebrat! Ostatní sepíšeme na služebně.” Paradoxem je, že Bedřich byl ještě minulej tejden dredař, ale už ho ty těžký provazce po letech štvaly, tak se nechal ostříhat úplně dohola.
 |
A tak náš Bedřich dostal ještě pár ran natupo obuškem pod žebra, jak ho vlekli ven a on neustále protestoval. To byl Standa Bluma i s kameramanem zrovna natočenej jinym směrem, tohle si policajti samozřejmě hodně hlídali..
„Kdo se tady ještě hlásí k neonacistům?”, zeptal se trochu blbě do davu náčelník a hned mával na zakuklence, ať si vezmou na starost partu kolem Lojzy.
„My nejsme neonacisti, my jsme jen bratři v boji”, protestoval Lojza, když mu náčelník vyslovil stejný obvinění jako DJ Bedřichovi.
„A co je tohle?” Náčelník zaryl svůj ukazováček, bezpečně schovanej v černý kožený rukavici, do Lojzovejch potetovanejch zad. „Si myslíš, že jsme úplný tupci?”
„To je dárek od mojí mámy, na tom snad není nic špatnýho, nebo jo?”
„A.H. dvacátého dubna? Ty si myslíš, ty šmejde, že nevim, kdy se narodil Hitler ?”t
„Co je mi do nějakýho Hitlera?”, bránil se docela přesvědčivě Lojza. „Dvacátého dubna jsem se narodil já, to jsou moje iniciály a můj datum narození, tak nechápu z čeho mě tady obviňujete?”
„Občanku!”, zařval nervózně náčelník. Lojza zalovil v nesčetnejch kapsách svojí armádní bundy a vítězoslavně mu podával doklady.
„Alois Hladík, narozen 20.dubna”, četl náčelník hodně potichu. Lokál se očividně dobře bavil, přestože většina z nich Lojzu a jeho partu nesnášela. Náčelník byl teď hodně nejistej, díval se do země a rozdával další rozkazy k prohledání všech hostů. Lojza byl najednou hrozně na koni a šel ještě dál.
„Tady! Podívejte, že jsem nelhal”, podával náčelníkovi nějakou obálku.
„Já myslím, že spolu jsme již vyřízeni! Nechci nic vidět!”
„Tak vy mě tady napadnete, křivě obviníte, a pak nechcete ani vidět důkazy v můj prospěch?” Náčelník nejistě hrábl po obálce a v očekávání dalšího trapnýho ponížení ji raději podal vedle stojícímu kolegovi. Ten obálku rozbalil, nebyla zalepená a vyndal z ní takový to nejtuctovější přání s rudou růží a zlatym nápisem – Všechno nejlepší k narozeninám. Teda nic, co by se hodilo k stopadesátikilovýmu neonacistovi. Policajt přání otevřel a sálem začala pískat melodie „Happy birthday to you …”
„Mý-mu Loj-zíč-kovi má-ma. A tady máš pří-spě-vek na to tvo-je te-to-vá-ní, jak jsi chtěl.”, četl trhaně zakuklenec. Čtení policajtům fakt nikdy moc nešlo.
Majzl během celý šťáry jen tupě zíral do sálu. Mamba ho hodně utlumila, jindy by tady vyskakoval a byl by zřejmě první, koho by sebrali za blbý kecy. Odhodlal jsem se tedy za náš podnik k vyjednávání sám. Dal jsem si za barem tajně hodně velkýho panáka a rázným krokem pak došel k náčelníkovi. Ten se snažil za každou cenu zbavit trpký příchuti ponížení, kterou právě zakusil s Lojzou a tak se chtěl ukojit někde jinde. Samozřejmě, že něco našli. Každej druhej kluk měl po kapsách nějaký to hulení. Ale naštěstí nic velkýho. Problém by byl, kdyby se nám začali hrabat za barem.
„Pane policisto”, chtěl jsem začít diplomaticky, ale alkohol vás někdy zklame. „Pane policisto, už jste nám tady zmasakroval celou klientelu. Vždyť nám sem přestanou chodit lidi, přece to tady nezavřeme. Nemůžete už ten zátah ukončit?”
„Zavřu možná tebe, ty šmejde!”, křičel mi vztekle do obličeje, až jsem ucítil na tváři jeho sliny. „Ten váš feťáckej bordel tady zavřu! Lidi vás v domě nechtěj a my na obvodě taky ne!”
„Vy nejste lidi! Policejní stát!”, zařval kdosi do pléna. Ještě štěstí, že tam byla ta televize, jinak by nás zase seřezali.
Náčelník mě neurvale odstrčil rukou, jako že se se mnou dál nemíní bavit, a pokynul dvěma ze svejch lidí, aby s ním šli za bar. Trochu se mi rozbušilo srdce. Na polici jsme měli šest takovejch velkejch piksel od kafe. Teda v těch prvních pěti kafe bylo, ale ta poslední byla napěchovaná tou nejlepší holandskou úrodou. Mohlo toho bejt tak tři sta géček. Řekněme, že to byl takovej doplňkovej prodej. Jako když si třeba v zahulený nádražní hospodě koupíte tatranku. Začal jsem litovat, že jsme ty plechovky takhle viditelně vystavili. „Pod svícnem je největší tma”, klidnil tenkrát Majzl moje obavy. Chlapci ze zásahovky si servítky moc nebrali. Všechno přehrabovali, vysypávali nám obsahy šuplíků a skříněk, krabice se zbožím. Prostě debilové. Majzl na ně pořád jen tupě zíral, občas jim ještě otevřel nějakou skříňku, aby mu pak její obsah mohli smést k nohám. Probodával jsem ho pohledem, ale on se pořád jen blbě tlemil. A pak došlo na ty plechovky.
„Co je v nich?”, zeptal se jeden z těch dvou rabujících policajtů.
„Kafe, vidíš ne?!”, zasmál se Majzl a ukazoval na nápis na plechovce. „Kofííí. To je v angličtině kafe, to se taky budeš učit, ha ha.” Dostal kopanec do nohy.
„Vysypat!”
Nechápu, jak se mohl Majzl při svojí fyzický konstituci takhle zhulit. Ale ten pitomec jim začal naprosto servilně otvírat první plechovku a na bar sypal celej její obsah, teda dobrý kilo a půl kafe. Jenom ten bordel co s tim udělal. A pak druhou, rovnou na tu první hromadu. Když už byl u čtvrtý, začal jen nevěřícně kroutit hlavou.
„Ty vole, to je ale hromada kafe. To jsem ani netušil, co ho tu máme. V těch plechovkách to vypadalo jako že málo. Ale to je, ty vole, fakt hodně moc. To je hromada! To je jak nějaká velká krtina, nebo co?” Otočil se přiblble na policajty. „Že je to krtina? Já jenom nechápu, proč jste ji po mně chtěli udělat? Ty jo, to je fakt dobrý! Pražská zásahovka mě nutí dělat krtiny, ha ha!”
Ten zhulenec se prohýbal smíchy a už sahal po další piksle. Nebyl jsem si teď vůbec jistej, jestli už to není náhodou to hulení. Přestal jsem dejchat. Bylo to kafe. Majzlova krtina se zvětšovala a jeho nadšení přerůstalo v eufórii.
„Dost!”, zařval náčelník. „Nebudeme tady tomu magorovi dělat obecenstvo. Při těch slovech se rázně otočil a očividně zklamaně opouštěl místo činu.
„Kafe, samý zkurvený kafe!”, klel při tom docela nahlas a jen těžko skrejval zklamání. Jeho jednotka ho bezhlesně následovala.
„A dyť vám pořád říkám, že jsme coffee shop!”, řval za nima Majzl rozjíveně do schodů. !
