Šalvěj divotvorná (nebo spíš věštecká) je víceletá stálezelená psychoaktivní bylina z čeledi hluchavkovitých. Přirozeně se vyskytuje pouze v mexické Oaxace a po staletí byla užívána léčiteli kmene Mazatéků spolu s lysohlávkami a povijnicemi. Jenže zatímco používání halucinogenních hub je doloženo už od dob Aztéků, minulost šalvěje je nejasná. Jen vzácně tvoří semena a množí se téměř výhradně klony, což naznačuje, že jde o křížence. Lidové názvy jako ska Maria Pastora, hojas de la Pastora, hierba Maria či hierba de la Pastora (pastora = pastýřka, hojas = listy, hierba = bylina) spojují rostlinu s Pannou Marií a prozrazují katolický vliv. Zdá se tedy, že Oaxaca není prapůvodním domovem šalvěje divotvorné a že Mazatékové její užívání převzali až po dobytí Mexika Španěly. Ti účinky psychoaktivních rostlin přisuzovali ďáblu a používání tvrdě trestali, takže se udrželo jen v odlehlých a špatně dostupných oblastech a bylo drženo v tajnosti. Podle některých badatelů je šalvěj divotvorná totožná s rostlinou pipilzintzintli (= nejurozenější malý princ) zmiňovanou v aztéckých kodexech, ale není to jisté.
Počátky výzkumu
 |
Na to, že mazatéčtí curanderos používají blíže neurčené divotvorné listy, upozornil ve 20. letech lékař Blas Pablo Reko. Antropolog Jean Bassett Johnson to roku 1938 potvrdil a Roberto J. Weitlander roku 1952 publikoval zprávu o léčebném a magickém účinku odvaru z drcených listů: „Droga začala působit asi za čtvrt hodiny a pacient byl schopen sám na sobě rozpoznávat, jakou nemocí trpí.”
Roku 1953 se do Oaxacy vypravil R. Gordon Wasson za psychoaktivními houbami, které o dva roky později sám vyzkoušel a seznámil s nimi západní svět. Šalvěj zůstala v ústraní – byla ostatně užívána jako náhražka lysohlávek, když zrovna nebyly k dispozici. Wasson ji poprvé vyzkoušel až roku 1961 a teprve o rok později se mu podařilo získat rostliny pro botanické a chemické zkoumání. Výpravy se zúčastnil i Albert Hofmann, objevitel LSD, a také on šalvěj osobně vyzkoušel. Chtěl nalézt účinnou látku (což se mu povedlo u lysohlávek), ale na základě nezdařené zkoušky psychoaktivity výtažku usoudil, že aktivní složka rostliny je nestálá a snažení vzdal. Až o mnoho let později se ukázalo, že jeho závěr byl nesprávný. Potíž byla asi ve způsobu užití (viz dále).
Účinná složka salvinorin A byla poprvé izolována až roku 1982 v rámci výzkumu látek obsažených v rostlinách rodu šalvěj, ale nebyla zkoumána psychoaktivita. K tomu došlo až o dva roky později, kdy byl salvinorin znovuobjeven při pokusech na zvířatech. Objev však zůstal bez odezvy, protože nedošlo k testování na lidech – 80. léta výzkumu halucinogenů nepřála.
Sklepní šamané
Tehdy se stalo něco nevídaného – místo vědců se začali šalvějí zabývat nadšenci, často označovaní jako basement shamans. Daniel Siebert se roku 1993 pustil do vlastního výzkumu a izoloval jakousi krystalickou látku, domnívaje se, že jde o neúčinnou složku. Pro jistotu se rozhodl ji před zlikvidováním vyzkoušet. Pouhých 2,5 mg nechal odpařit a skleněnou trubičkou inhaloval…
Chvíli se nedělo nic. Pak Siebert náhle ztratil kontakt se svým tělem i s okolím. Ve stavu změněného vědomí si nevzpomínal, že užil drogu, a snažil se získat zpět svou starou skutečnost, vzpomenout si na své tělo a na svůj dům. Uvědomil si, že nic z toho neexistuje a že jeho dřívější bytí bylo jen pomíjivým snem. Došel k přesvědčení, že jeho „nový“ stav vědomí bez těla je jedinou formou existence, kterou kdy znal, a tuto skutečnost přijal, protože ji považoval za přirozenou. A pak najednou zjistil, že stojí uprostřed svého pokoje. Podivil se, že co už považoval za sen, bylo přeci jen skutečností, a radoval se z návratu. Tu mu však došlo, že to není jeho pokoj, ale pokoj jeho prarodičů z dob, kdy byl dítětem. Zalekl se, že se sice vrátil do správného těla, ale do špatného času. Zpanikařil, zoufale se snažil vzpomenout si, kde by měl být, a opět skončil ve stavu vědomí bez těla. Pak se znovu ocitl ve skutečném světě, ale opět ve špatné době a na špatném místě. To se opakovalo několikrát. Nakonec se zhmotnil u sebe doma a po chvíli tápání (neexistovalo vzadu, jen před) se vše vrátilo do normálu. Vzpomněl si na šalvěj a zapsal si „naprosto šílené“ a „trhá tkanivo reality na kusy“. Celý trip netrval ani 15 minut!
Ukázalo se, že 70–80 % izolované látky byl salvinorin A a že jde o nejsilnější známý přírodní halucinogen. Účinkuje již od 200 µg, takže 2,5 mg je velká dávka. Siebert se naštěstí nenechal zastrašit, zkoumal dál a výsledky publikoval v odborném časopise Journal of Ethnopharmacology. Odhalil, proč byly dosud s pokusy potíže – tradiční metoda užití šalvěje (pití drcených listů) je málo účinná, protože salvinorin je v žaludku zničen. Při kouření je naopak extrémně silný – účinky nastupují náhle, asi 30 sekund po inhalaci, trvají 5–10 minut a 20–30 minut postupně slábnou.
I listy se dají užívat efektivněji. Salvinorin A se vstřebává přes sliznice a držení rozžvýkaných listů v ústech vede k silnějšímu účinku než vypití emulze. Nástup je na rozdíl od kouření pozvolný, plný účinek trvá zhruba hodinu a pak slábne. Orální užití čistého salvinorinu nevedlo k dobrým výsledkům – vstřebávací schopnosti sliznice jsou omezené a zřejmě je podporují i další látky z čerstvých listů.
Siebertův objev nespustil vlnu zájmu hned. Ještě roku 1995 označuje Dale Pendell šalvěj divotvornou za „neobyčejně vzácný kultigen“, o kterém „jen pár lidí slyšelo, jen pár lidí ví, jak vypadá, a ještě méně lidí ji vyzkoušelo“. Ale povědomí o šalvěji se nezadržitelně šířilo. Ve stejné době již D. M. Turner zkoušel nejen různé dávky a způsoby užití salvinorinu, ale i kombinace s LSD a jinými halucinogeny. Roku 1996 shrnul výsledky svého zkoumání změněných stavů vědomí v knize Salvinorin: The Psychedelic Essence of Salvia divinorum. Bohužel šlo o jeho poslední počin, protože pár měsíců poté zahynul při pokusu s ketaminem.
Koncem 90. let se ke zkoumání šalvěje vrátili vědci a roku 2002 konečně přišli i na to, jakým způsobem účinkuje.
Opak heroinu
Salvinorin A je velmi silný disociativní (nikoliv psychedelický) halucinogen. Není jedovatý. Na rozdíl od většiny psychoaktivních látek neobsahuje jeho molekula atom dusíku a nejde tedy o alkaloid. Působí na κ-opioidní receptory (dle nových zpráv i na dopaminové receptory D2) a jde o mechanismus naprosto odlišný od běžných halucinogenů jako LSD či psilocybin (se kterými ho neznalí často srovnávají). Název κ-opioidního receptoru zní výhrůžně, ale zdání klame. Účinky látek blokujících průchod signálu těmito receptory nejsou příjemné a v odborné literatuře se popisují jako dysforie. Nepřekvapí proto, že ani psychická závislost na salvinorinu nebyla nikdy pozorována. Naopak se zdá, že vzniká cosi jako anti-závislost, kdy s opakovaným užitím klesá odhodlání v užívání šalvěje (a prý i jiných drog) pokračovat. Experimentátoři mluví i o reverzní toleranci – pro dosažení stejného účinku prý stačí čím dál nižší dávky. To vše činí ze salvinorinu A doslova opak heroinu. Hovořit v souvislosti se šalvějí o zneužívání či toxikomanii je proto pomýlené a zavádějící.
Účinky malých dávek salvinorinu do jisté míry připomínají živé sny. Při vyšších dávkách se často objevují tyto zážitky:
stávání se předměty;
vize dvojrozměrných povrchů, blan a membrán;
návštěvy míst z minulosti, zejména z dětství;
ztráta těla a/nebo identity;
pocity pohybu, tahu nebo kroucení nějakými silami;
neovladatelné záchvaty hysterického smíchu;
překrývající se reality, bytí na několika místech současné.
Nutno dodat, že „naživo“ jde o zážitky mnohem razantnější, než se z prostého popisu zdá. Při velmi vysokých dávkách může dojít i k jakémusi oddělení mysli od těla, kdy uživatel subjektivně prožívá něco úplně jiného, než co v tu chvíli dělá jeho tělo, belhající se zmateně okolo jako vystrašené zvíře. I zkušení uživatelé halucinogenů by proto měli mít na paměti, že žádná látka měnící vědomí není bezpečná a nevinná a že pro šalvěj to platí dvojnásob.
Z undergroundu na internet
 |
Protože čistý salvinorin A je příliš silný a listy příliš slabé, začalo se s přípravou extraktů (sušené listy obohacené salvinorinem určené ke kouření) a tinktur (roztok salvinorinu v alkoholu určený k orální aplikaci). Šalvěj unikla honu na halucinogeny v 60. letech a donedávna nebyla nikde na světě výslovně zakázána, takže prodeji extraktů nic nebránilo – stačilo přidat poznámku „jen pro sběratelské a výzkumné účely“. Pustil se do toho i sám Siebert a tuto poznámku myslel vážně.
Ve stejné době se už bleskově šířil internet a tím došlo k usnadnění toku informací. Díky stránkám jako Erowid.org stačilo párkrát kliknout myší a dostupné poznatky o psychoaktivních látkách měl každý zájemce jako na dlani. Začalo přibývat experimentátorů i prodejců extraktů a za pár let už byla neobyčejná vzácnost šalvěje minulostí.
Její užívání se samozřejmě nestalo masovou záležitostí. Dysforie není to, po čem davy prahnou, a první silný šalvějový trip většinu experimentátorů odradí. Přesto si šalvěje všimla média. Někteří prodejci v honbě za ziskem nabízeli šalvěj jako „legální náhražku marihuany“, což je sice nesmysl (účinky jsou úplně jiné), ale bulváru se to do novin a do zpráv náramně hodí. Tato nechtěná mediální pozornost zafungovala jako obří reklamní kampaň. A tak se díky horlivým novinářům, stavícím se do role ochránců mládeže, dostala údajná legální marihuana do povědomí amerických teenagerů.
A to byl začátek konce. Dílo zkázy dokonalo spuštění služby YouTube, která poskytla nezodpovědným jedincům netušené možnosti sebeprezentace. Zákazy v zájmu „ochrany dětí“ na sebe nenechaly dlouho čekat. I v ČR se posledních pár let snaží dostat šalvěj na seznam zakázaných rostlin Národní protidrogová centrála. Zatím neúspěšně a navíc úplně zbytečně, protože problematické formy prodeje jsou postižitelné i podle současných zákonů. Ale o tom až někdy příště…
