+2
Sjel jsem z tankodromu D1, ve Žďáru nad Sázavou koupil kytku, dojedl grilované kuře a mastnými prsty jsem už snad podvacáté vytočil Idino číslo. Nebere. Jsem skoro sto šedesát kiláků od Prahy, jedu Vysočinou, klikatými asfaltkami, navigace selhává a Ida to stále nebere. Už je to skoro jedenáct let, co jsem u ní nebyl, co jsem ji neviděl, a ještě k tomu jedu pozdě. Ida rozhovory běžně nedává, nemá na to čas. Ale na mne si dnešní den vyhradila. Jediný volný ve svém nabitém programu. Asi mě má ráda. Schválně. Zeptám se jí na to na konci rozhovoru.
Jsem nervózní, jestli jsme se blbě nedomluvili, jestli jsem si nespletl den, hodinu, jestli si to nerozmyslela, proč to nebere?! A tak řvu falešně, ale hodně nahlas a s citem: „Nane cocha”. Cikánskou písničku, kterou mám už dlouho rád, a když jsem se připravoval na tenhle rozhovor, připomněl jsem si ji. Ida s Dežou ji na YouTube zpívají tak skvěle, že vám z toho běhá mráz po zádech.
Větrem pokřivené břízy a jeřabiny podél cest, kombajn, jemuž se nelze na metr široké silničce vyhnout a mraky, ve kterých se zjevují všechny fantazie mého dětství. Podzimní krásná Vysočina.
Konečně to zvedla: „Ježíši, Filipe! Kudy to jedeš? Musíš projet ještě dvě dědinky, vpravo bude rybník, pak pořád rovně a tam jsme my.”
A tak to bylo. Zaparkoval jsem kousek za jejich domem, koutkem oka zahlédl zlato kostelních věží, a už mě vítali. Dežo mě objal, Ida políbila, na zahradní stůl se snesly zákusky, kafe, pivo, slivovice, a já měl pocit, že to je jen pouhých pár dní a ne jedenáct let, co jsme se neviděli.
„Nane cocha/nane gat/Me kinel mange o dat …”
Že to zpívám falešně? No a co? Zpívat umí každý. Prý se stačí jen zhluboka nadechnout.
Kecáš? Ido, pamatuješ, jak jsi mě kdysi svlíkla do naha na svém koncertě v Lucerně? Slezla jsi z pódia mezi diváky, zpívala jsi a normálně jsi mě tam svlíkla!
Já jsem svlíkla i Klause!
Mám fotku někde …
Takže to děláš běžně?!
Ne, to jsem dělávala. Teď už jsem soudnej člověk, teď už by se mě ti chlapi spíš lekli, kdybych na ně takhle vystartovala.
Ale jde ti o interakci s diváky, zapojuješ je takhle běžně do svých vystoupení?
Ráda to dělám, protože nechci, aby tam vznikla stěna. Chci, aby všechna ta energie mohla proudit mezi náma.
Hele, pořád se řeší, že jsi blondýna, modrooká, a přitom cikánka!
A kdo to řeší? Já myslela, že to řeším jenom já!
Tak cítíš se být cikánkou?
Určitě. Pro mě je to zásadní a důležitá věc. Protože když jsem se v dětství dozvěděla, že jsem Romka, byla jsem překvapená, jaký skandál se kolem toho v naší rodině strhnul. Ale neřešila jsem to, nechala jsem to být. Až do momentu, kdy umřel táta. To byl takový životní zlom. Cítila jsem šílenou ztrátu, ale zároveň obrovskou sílu a povinnost vykročit v jeho stopách. Pokračovat v tom, co jsem se od něj naučila, co jsem u něho viděla. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tu cikánskou krev v sobě po něm mám.
Já jsem v té době žila ve Walesu, ve svobodné zemi, a přišlo mi najednou zbytečný všechno to přetvařování se a utajování, že jsme Romové. Když jsem tam dělala rozhovory, vždycky jsem se hrdě hlásila k tomu, že táta byl Rom a že byl krásnej. A dodneška to dělám. I v rodině jsem se ptala, za co se stydí? A oni se mi jednou ve slabé chvilce přiznali, že teda jo, že jsme Romové. Ale když jsem to potom v Čechách uveřejnila v nějakém rozhovoru, byl z toho šílenej průšvih. Máma mi volala, že se mám okamžitě omluvit, a já se lekla, co strašnýho jsem provedla.
Měl jsem v tu chvíli pocit, že proti mně sedí malá, ale svéhlavá holka.
Celá naše rodina se semkla proti mně, že já jsem ta černá ovce…
A jak jsi to řešila? Omluvila ses?
Ne. Řekla jsem si, budu pravdivá, nemám se za co stydět. Táta se za to styděl a nakonec ho to zabilo. Tak jsem se rozhodla, že to zlomím, přetnu ten začarovaný destruktivní kruh mlčení, tajení, zapírání a lží.
A co ségry, Iva a Regina?
Iva to neřeší. Nikdo to neřeší. Já jsem jediná, kdo to řeší. Celá naše rodina se semkla proti mně, že já jsem ta černá ovce…
… a jediná jsi blonďatá!
A jediná jsem blonďatá. O to líp šlo tvrdit, že nejsme cikáni. Až když jsem zestárla, pochopila jsem, že i když jsme tři sestry, každá jsme jiná osobnost a každá si pamatujeme z dětství něco jiného. Vlastně nejvíc jsem tam toho prožila já, nejvíc jsem tam jezdila …
Ale kam? Kam jsi jezdila?
No k tatínkově rodině, k té cikánské, do Horných Salib u Galanty. Tam jsem prožila minimálně půlku dětství a šíleně mě to ovlivnilo a inspirovalo. To byl takový můj základ, který jsem dostala z tátovy strany.
Takže od táty ses nenaučila? Umíš cikánsky?
No tak jako víš co, blbě.
No vždyť ti říkám, že se zapíral! On nikdy v životě romsky nemluvil.
Já jsem někde četl, že babička …
Jo, moje babička! Ona dostala na starobu šílenou sklerózu, že ani nevěděla, jak se jmenuje, kolik jí je a tak. Když ses jí zeptal, kolik má roků, řekla dvacet tři. Do tý doby jsem měla pořád trochu pochybnosti o tom cikánství. Nikdo to člověku nepotvrdí, jseš v tom úplně sám. A to bylo zajímavý, že v tu chvíli začala babička poprvé mluvit, křičet a nadávat cikánsky. A celá rodina ji okřikovala: Ticho, je tady Ida! To pro mě byla fakt silná konfrontace.
Zasmála se očima a klid, který tehdy získala, z nich byl cítit znovu.
A pak už mi to bylo konečně jasný.
V Dánsku jsi dlouho žila v Christianii, což je snad poslední, dodnes fungující hippie komunita na světě, kde kouření trávy toleruje i zákon.
V Christianii to bylo úplně super. Když jsem tam přišla poprvé, připadalo mi to tam jako v těch Salibách. Oni tam měli ohně, vedli takový cikánský život a vůně toho ohně mě inspirovala. Řekla jsem si, že tam udělám koncert. V Christianii žilo hodně umělecky založených lidí. Malíři, muzikanti, a všichni se znali. Byla tam úžasná volnost. Tak jsem přišla do místní hospůdky a navrhla jim, že bysme tu mohli udělat koncert. Oni říkali, že by to bylo skvělý, tak jsem rozvěsila všude plakátky, že kdo chce, ať se ke mně přidá. Dali jsme do kupy koncert a oni z toho byli všichni totálně nadšení. Že jim to připomíná Christianii patnáct roků zpátky. Tak jsem tam začala takhle fungovat. To bylo fajn.
A v jakých letech jsi tam žila?
Počkej, nech mě chvilku… (nahlas počítá) dvasedmosmdesáttři – osmdesát sedm, osm…
Hulila jsi tam trávu?
No jasně! Tam to rostlo, že jo. Ale to jsme kouřili už v Divadle Na provázku, když jsme byli mladý. Dost mě překvapilo, když jsem pak žila ve Walesu, že už tenkrát to tam kouřili i staří lidé. Oni nechodili k doktorovi, nebrali léky a říkali, že jim tráva pomáhá. Tam jsi normálně viděl jak na štokrlce před barákem třeba hulí starej dědeček. To bylo úžasný! A to mluvím o době před dvaceti, pětadvaceti lety.
Co si myslíš o současné kriminalizaci drog?
Co se týče marjánky, myslím si, že je to úplná blbost, co se tady děje. Zaprvé je to léčebný, to jsem viděla i na těch starejch důchodcích, jak jim to na celej den spravilo náladu, a zadruhý si myslím, že je to mnohem lepší než alkohol. Aspoň podle vlastní zkušenosti. Zkrátka jsem pro legalizaci.
Jaké drogy jsi v životě zkusila?
Hlavně tu maryšku a hašiš. Tvrdý drogy jsem nikdy nechtěla.
Takže jedině alkohol, to je taky tvrdá droga.
To si někdy dám. Slivovici například. Když je dobrá.
Jaká je tvoje hlavní droga? Na čem jsi závislá?
Tak určitě kdybych nezpívala, umřu. To vím. Protože když dlouho nezpívám, ztratím tu zem pod nohama, a když si pak zazpívám, cítím, jak jsem zase po kupě. Jak mě to uzemní a nabije, rozumíš mi? Když zpíváš, uvolňuješ emoce a všechno jde z tebe ven. Kdybych nezpívala, nakumuluju v sobě tolik energie, že by se stvořila energie negativní, která by mě zabila. Když zpívám, můžu vyzpívat všechno, co cítím, i to, co se nedá slovy říct. A to je svoboda. Můj prostředek, jak komunikovat se světem, s vesmírem nebo s přírodou. Prostě je to lék na duši. Někdo na to má možná LSD, já zpívám.
Z kostela na kopci zvoní klekání a Dežo kdesi v zahradě cvičí na kytaru. Jazzové, cikánské, možná i vysočinské motivy. Zafoukal vítr, opřel se do olšového listí až nám létalo nad hlavami, a Idě zazvonil telefon. Vypnul jsem diktafon a dal si cigáro.
Cítím, že všude se strašně hrajou hry.
Se svým druhým mužem jsi žila dlouho ve Walesu, Dežo je tvůj třetí, a o tom prvním vlastně nic nevím.
Jéžišmarjá! Muži jsou tu zase!
Lomí rukama a obrací oči v sloup. Já ji přemlouvám.
Pojď, řekni, aspoň stručně.
Víš, co je nejhorší? Že to furt všem musím říkat.
Mně jsi to ještě neříkala!
Ale furt to říkám do těch novin, všechno.
Tak jenom stručně! První muž, druhej muž…
Víš, jaká je to dlouhá povídka?
Tak řekni, že o tom nechceš mluvit a je to.
Všude se to píše. Když se to říká popatnácté, podvacáté, tak ještě jo. Ale posté…
…tak já už to nechci vědět, mě už to nezajímá.
Anebo ti to pošlu, někde z nějakýho článku.
Ne, já už to nechci! Napíšu, jak jsi to teď řekla. Že už to nebudeš po stopadesátý opakovat.
Klidně to tam napiš. Ale v každém případě to mělo v mém životě význam, že jsem měla třeba toho Velšana, kterej vůbec neměl emoce.
Neměl? A jak jsi s ním mohla být?
Tak právě proto jsem s ním pak nebyla, že jo. Byl to omyl.
Velšan byl druhej, a co ten první?
To byl úlet, studentská láska.
A teď máš …
… a teď mám přesně to, co jsem si přála. V Dežovi jsem potkala toho pravého člověka. Velké štěstí. A ještě ke všemu jsem na té své romské cestě potkala Roma. To je taky zajímavý, ne? To já vůbec neplánovala.
To se přece nedá naplánovat!
No ale zní to tak. Šla jsem po cestě a potkala Roma. Ještě k tomu Dežu. Spíš je to tak, že jak jsem se tomu po tátově smrti otevřela, šla jsem za něčím, co jsem cítila, a ta cesta mě přivedla k Dežovi. Osud.
Jsi ty vůbec spoutaná nějakými společenskými konvencemi?
Jo. Jsem.
Jak tys vychovávala svoje děti? A vadí ti to?
Víš co? Cítím, že všude se strašně hrajou hry. Vůbec mi není příjemné, jak se lže, jak se hraje, jak se lidi přetvařujou. Manželé, nejlepší přátelé, i cizí lidi, to už je jedno. Jak to na sebe hrajou, co učí svoje děti, jaké ty děti mají vzory. Já se s tím neustále setkávám. A vidím i mladý lidi, jak už jsou v tom zamotaný, jak intrikujou. Jako bychom zapomněli, co je pravda. A když už ta pravda nakonec vyleze, tak si koleduješ o velkej průser. To je blbý, ne?
Asi jsem nebyla úplně ideální matka, protože ani nevím, jestli něco takovýho existuje. Ale vím, že jsem je vždycky milovala a ony tu lásku vždycky dostaly. Za to, že jsem nebyla dokonalá, jsem se jim samozřejmě omluvila, a myslím si, že mezi sebou máme krásný vztah. Prostě ta láska je nejdůležitější. Protože když to dítě lásku nedostane, ona tam prostě není. Bez lásky vztah nevznikne.
A jak jsi to měla v dětství ty? Taky hodně lásky?
Pro mě nejsilnější zážitky byly právě všechny ty, co se děly v té romské rodině, kam jsem jezdila strašně často. Tam hráli muziku, byli nesmírně spontánní, svobodní, a právě tam jsem tu lásku, svobodu a volnost cítila nejvíc. Seděli jsme, hrálo se a zpívalo, přišla smutná písnička, někdo začal plakat, třeba starej chlap, a za pět minut plakali všichni. Pak zase byla veselá písnička a za chvilku přestali všichni brečet a byli jolly happy. Tam ty emoce prostě sršely. Dneska by si spousta lidí, kdyby viděla dospělýho chlapa brečet řekla, že je zralej na blázinec nebo co. Nikdo neřešil, proč brečíme nebo tak.
Já bych to taky neřešil.
Ty možná ne, ale bavíme se o tobě, nebo o světě, jak funguje? V západní kultuře je to tak, že když chlap brečí, je to něco hodně divnýho. Proto jsou tam taky všichni na práškách. Já v mužským pláči nevidím žádnou slabost. Vidím v tom sílu, že se někdo dokáže otevřít a nestydí se za to. Ale v romské kultuře je to právě naopak. Tam když nebrečíš, tak seš na blázinec.
Když se narodí děcko, začne křičet. Tady jsem! Ozve se. Nemluví, ale zařve nebo zabrečí. Už komunikuje. Hlas je určitě nejsilnější komunikátor.
Traduje se, že cikáni, nebo třeba černoši, mají větší cit pro hudbu, pro rytmus a tak. Je to pravda?
Určitě jo, určitě. Víš co, existuje taková jedna bajka, že když pánbůh rozdával pozemky, tak cikáni tam nebyli. Oni přišli pozdě a on jim říká, kde jste byli? A cikáni říkali, ále, tamhle jsme zpívali a tancovali, tam jsme se bavili. A Bůh říká, ale já už pro vás nic nemám. A oni: jaktože pro nás nic? No, tak nebyli jste tady včas a já už jsem všechno rozdal. A pak říká, a tak víte co, já vám nechám ty písničky a hudbu. No. A to na ně přesně sedí.
Ido, co bylo dřív? Zpěv, nebo řeč?
Já nevím. Víš, že jsem takhle nikdy nepřemýšlela? Když se narodí děcko, začne křičet. Tady jsem! Ozve se. Nemluví, ale zařve nebo zabrečí. Už komunikuje. Hlas je určitě nejsilnější komunikátor. Ale jestli byl první zpěv nebo řeč, to fakt nevím. Každopádně se dřív zpívalo víc. V Dánsku se mi stalo, že na mém workshopu v sobě jedna paní našla úžasnej hlas.
Ani nevěděla, že má takovou sílu. Tak utíkala domů, aby se o to podělila s děckama, až přijdou ze školy. Předváděla jim nějaký ty zpěvy a zvuky, co v sobě objevila, až na ni sousedi zavolali policii! Dneska všichni chtějí svůj klid a starají se jen o to svoje. A i zpěv je ruší. Už rušíš i v lese. Dělali jsme třeba takový pokusy. Chodili jsme zpívat do lesa, když teda všude rušíme. A přišel hajnej, že rušíme zvěř! No chápeš to? Lidi už někdy závidí i to, že je ten druhej šťastnej, že si třeba zpívá. Takže asi takhle na tom dneska jsme.
Jak jsi přišla na myšlenku pořádat workshopy, na kterých zbavuješ lidi jejich traumat pomocí zpěvu?
To začalo úplnou náhodou. Když jsem bydlela v tom Walesu, měla jsem koncert, a po něm mi lidi začali volat, že by se ode mě chtěli naučit zpívat. Já jsem v životě neučila nikoho zpívat, já neměla ani šajnu o tom, co bych je učila. Já říkám, vy jste se zbláznili! Každej přece umí zpívat! Co bych vás učila? A tak jsem je vždycky odbyla, oni dali chvíli pokoj a zase začali. A pak se přidali další a zase a zase, no a tak já jsem jednoho dne řekla, tak pojďte, zkusíme to. A to ti bylo zajímavý! Myslela jsem, že si trošku pozpívají a bude to. Naučila jsem je nějakou písničku, zrovna cikánská to byla, a oni se mi tam rozbrečeli! Všichni! A já říkám, to se vám to nelíbí nebo co?
Proč nezpíváte? A oni pořád jenom brečeli! Já se na ně dívala, jako bych spadla z nebe a říkám, co blbnete?! A oni: Ido, to není tak lehký! A já: Co není tak lehký?! Normálně se nadechni a zpívej, ne?! A oni zase: My se neumíme nedechnout. Cože?! Normálně se zhluboka nadechni! To bys nás musela naučit! JÁ VÁS MÁM UČIT DÝCHAT, JO?! Víš co, já jsem se nikdy zpívat neučila, já tenkrát v sedmadvaceti vůbec nevěděla, že se něco někde učí. Nějaká hlasová technika nebo co. Zamyslela jsem se, co se za tím skrývá. Co to má znamenat? Na všechno chci znát odpověď. A tak jsem se ti do toho úplně zabořila. Ale tak!
Žijeme v hrozně krutým světě, kde neexistuje žádný soucit. Buď funguješ, nebo jsi na odpis.
A začalo to.
No, propadla jsem se do toho. Když přišli poprvé, nechtěli ani mluvit. Viděla jsem jenom ty jejich masky. A pak, když jsem s nima začala pracovat a oni zazpívali, viděla jsem, jak se otevřeli a jak u toho byli krásní. To mně dalo zase další otázky a potom další, no a tak to fungovalo. Tyhle pěvecký workshopy hodně pomáhají právě v dnešní době. Žijeme v hrozně krutým světě, kde neexistuje žádný soucit. Buď funguješ, nebo jsi na odpis. Ani chviličku nemáš na to, aby ses vybrečel, abys ten stres a přetlak vypustil. Na to je dobrej právě zpěv. Taky to vidím na těch lidech, když přijedou v pátek a v neděli odjíždějí, to je prostě čistička jako blázen! Všechny negace ze sebe vyzpívají a najednou jsou z nich nádherní, čistí lidi. Co to s nima dělá! To je síla. A stačí jeden víkend, stačí si zazpívat.
Funguje tvoje terapie zpěvem třeba i na mentálně postižené, na autisty nebo na drogově závislé lidi?
To je individuální. Já zas tak často nepracuju vyloženě s narkomany nebo přímo jenom s autisty. Ale jednou jsem třeba udělala experiment, že jsem pracovala s hluchoněmými dětmi.
Cože?
Já jsem věřila, že i když nemůžou mluvit, tak můžou zpívat. A ony fakt ale zpívaly!
A jak, když jsou hluchoněmí?
Víš co, my jsme začali tak, že oni nejdřív vydávali takový ty svoje zvuky. A já jim to zakázala. Řekla jsem jim, že musí najít svůj hlas. Dělala jsem s nima různý cvičení, jakože jsou třeba na vysoké hoře a musí dolů zakřičet svoje jméno, abychom je my pod kopcem slyšeli. A oni měli znaky i pro jména. Já říkám, ne znak, jméno, řekni svoje jméno! A když to nebude nahlas, tak tě neslyším.
Ty jsi ale krutá.
Ale to byla sranda! Já nemusela vlastně dělat vůbec nic. Ten, co byl jako na kopci, zařval, snažil se a ze všech sil ze sebe doloval nějaký ten hlas. A ta děcka chachacha. Ony byly na sebe docela drsný. Smály se mu, že nebyl dost silnej.
A jak to poznaly, když byly hluchý?
No slyšely! Slyšely vibrace. A pak jsem s nima dělala různý cvičení, to už trochu předzpívávaly, potom se překřikovaly a postupně se zlepšovaly. Víš, měla jsem to vymyšlený tak, aby ten svůj hlas našly. Nakonec zpíval každý sám. A všichni čistě.
To není možný.
Zpívaly! Zpívaly Joj, mamo, takhle se držely klavíru a zpívaly podle jeho vibrací.
Přistihl jsem se se slzou dojetí. Rychle jsem si zapálil a podíval se na Dežu, který pomalu přicházel ze zahrady k nám.
To je nádherný. Kdy jsi u sebe tu obrovskou muzikálnost objevila?
Když jsem byla malá. To táta. To byl muzikant! On sice chtěl syna, ale měl samý holky, tak se rozhodl, že ty holky musí být muzikantky. Když mi bylo šest, přišel a řekl, zítra začínáš na klavír. Se mě neptal! A když mi bylo devět, přišel se slzama v očích a nesl violoncello. Že ho koupil od někoho z půdy za padesát korun. No jako pravej Rom! To jsou takový romský ty… že zaprvé to koupil levně a zadruhé koupil dobrej nástroj. No tak zejtra začínáš na cello, Ido! A potom, když jsem v pubertě rebelovala, že už hrát nebudu, že na to kašlu, tak se zhroutil. Klečel přede mnou, brečel a říkal, to mi nedělej! Jestli nebudeš hrát muziku, já nebudu moct šťastně umřít. A brečel.
Myslíš si, že můžou drogy pomáhat v tvorbě, třeba v muzice?Takže jsi hrála dál.
Ne. Právě že ne. Já se na to tenkrát vykašlala a až když umřel, zase jsem začala. Pro tátu byla muzika úplně všechno. Bez muziky neexistuje život. Právě tohle mi daroval. Takové poselství, ve kterém jsem pokračovala a jdu dál a hlouběji. A dneska ho naprosto chápu. Dneska už mu rozumím.
Každý umí tancovat, všechno. To si dáš jenom do hlavy, že neumíš. Nevěříš tomu. Zablokuješ to. Už jako děcko.
Hele, já si občas dám ráda před koncertem skleničku červenýho nebo tak. Ale Dežo, ten nikdy nepije ani nekouří. To je čistá energie, čistá! A to je fakt síla. Pak je ten výkon vždycky nejlepší. Když najdeš stav téhle čisté energie, tak už vlastně vůbec nic nepotřebuješ.
Nic? Musíš mít aspoň talent. I když ty tvrdíš, že zpívat umí každej.
No tak zpívat umí každej, to je pravda. Já netvrdím, že každý by měl být profesionálním zpěvákem, ale každý umí zpívat.
Proč myslíš?
Protože to máme v sobě. Každý umí tancovat, všechno. To si dáš jenom do hlavy, že neumíš. Nevěříš tomu. Zablokuješ to. Už jako děcko. Spousta lidí přijde na workshopy, protože jsou zablokovaný z dětství. Ve škole jim učitelka třeba řekla, máš pětku ze zpěvu, a oni už pak v životě neotevřeli pusu. Znám lidi, kteří si třeba padesát let nezazpívali. Tomu se už těžko věří. Já se ptám, ani ve sprše, ani v autě? Ne, nikde prostě. Ale ono to tak funguje se vším. Ty se narodíš a máš to v sobě. Potom se to ve škole nebo někde blokne. U Romů je tohle lepší. Oni nehodnotí. Nejhorší je právě to hodnocení. U Romů se to vůbec neřeší. Tam nemusíš mít ani hlas a můžeš zpívat.
Prostě jak to cítíš, tak to zpívej. Kdežto v neromské společnosti se hodnotí a neustále máš nad sebou tlak. Vezmi si, že ještě v dnešní době dostaneš jedničku, dvojku nebo pětku třeba z kreslení! Nebo ze zpěvu! Já vůbec nechápu, jak to ten učitel může hodnotit! Podle čeho? Třeba mně se bude líbit, jak ty zpíváš, a jinýmu se to líbit nebude. Kde to jako začíná, to hodnocení?! Když třeba krásná dětská dušička stvoří něco, co sem v tu chvíli patří, tak tam už nelze hodnotit. To můžeš jenom přijmout. Vždyť je to tvorba, která vychází z nitra toho dítěte. Ono tomu věří a učitelka mu řekne, že to je špatně, že takhle to není. Tím ho okamžitě zablokuje. Já říkám, že to je vražda. Takový učitelky by měli dávat do vězení, protože to je duševní vražda!
Ida se rozvášnila tak, že jsem jí pro jistotu dolil slivovici. A sobě taky. Dežo hrál tiše na kytaru, slivovici si nedal, a ptáci ve větvích si zpívali ukolébavky. Slunce už skoro zapadlo.
Pociťuješ někdy emoce jako je závist, nenávist a podobně?
Závist vůbec neznám, protože já mám vždycky radost, když má někdo jinej radost. Nemám v sobě ani nenávist. Ale teď se mi stala taková šílená věc. Na jednom z největších hudebních festivalů na světě. Tuhle nádheru založil ve Švýcarsku světoznámý houslista Yehudi Menuhin. On byl Žid a hrozně miloval cikány. A vždycky poslední den festivalu pořádají na jeho počest galakoncert, kde vystupují Romové z celého světa. Romská filharmonie, největší virtuózové, samá noblesa prostě. My tam hráli i s dětským pěveckým sborem. A teď si představ, že ti zvukaři a technici, co tam pořád pobíhali, mluvili tak škaredě, ale tak škaredě o těch Romech, co tam vystupovali.
Takže švýcarský rasisti.
No právě! Mluvili švýcarskou němčinou a mysleli si, že jim nikdo nerozumí. Jenže my jsme se tam znali se třema Švýcarkama a ty nám to práskly. Brečely u toho a strašně se za ně styděly. A já, i když jsem nevěděla, o čem mluví, jsem těm technikům pět minut předtím říkala, hele nepomlouvejte nás, já vám sice nerozumím, ale jsem cikánka, já to z vás cejtím! Když mi to pak ty holky potvrdily, jak hnusně mluvili i o těch našich dětech, dostala jsem takový nervy, že si to nedovedeš představit!
Šla jsem za nima a oni furt zapírali, že oni nic. Tak jsem ty holky musela proláknout a ony je šly zkonfrontovat. A ten jeden Švýcar jim nadával, že je podrazily a řekl něco v tom smyslu, že naše cikánský děcka kradou a ještěže ty jejich švýcarský jsou tak super, že nekradou. No fuj! A ty naše děti u toho stály! Já ti nevím, kde se to ve mně vzalo, to byl hlas, jakej u sebe ani neznám. A že já mám silnej hlas, když chcu! Šla jsem k němu a zblízka jsem na něj zařvala: JÁ TĚ NENÁVIDIM! Normálně takhle. Já přitom neumím nenávidět.
Ale on to ve mně probudil! On ve mně probudil nenávist, kterou já normálně fakt neznám! Naseru se, to jo, ale to je něco jinýho. Ale nenávist?! Já jsem ho tam fakt chtěla zbít! Děti plakaly, to bylo něco strašnýho. Ptala jsem se ho, proč si sem ty cikány teda zvete? To se musí Menuhin obracet v hrobě! Takže když se mě zeptáš, jestli umím nenávidět, tak myslím, že to v sobě nemám. Ale toto… Já tě nenávidim! Najednou jsem se slyšela. Ne-ná-vi-dím! To je silný, že?
Věříš v Boha?
Já třeba díky té svojí práci vím, že nad náma je něco silnějšího než my. Ale každý to má nějak jinak. Třeba je to pro někoho ten Bůh. Já nevím. Víš, jak to myslím?
Ne.
Každý to nazývá jinak. Já to nemám pojmenovaný. Vnímám to jako energii a cítím to. Vím, že to je. A do kostela nechodím, protože nevěřím farářům. Tam přijdeš a je to samá lež a faleš. Chápeš mě?
Jo.
No tak vidíš.
Zahrajem si na bulvár. Pojď! Co ráda vaříš?
Indické curry.
Co děláš, když máš volno?
Když mám úplný volno, sednu si tady na zahradě, dívám se na kytky a medituju.
Vaří doma někdy Dežo?
Vaří úplně vynikající halušky se zelím. Nejlepší na světě! Možná to nevíš, ale halušky se zelím jsou u Romů nejoblíbenějším jídlem.
Já myslel, že slepice.
Ne. Halušky.
Kterou hudbu posloucháš?
Já jsem takovej všestraník. Když mě něco osloví, tak to poslouchám. Teď je to třeba Niels Pedersen, dánský jazzový kontrabasista. Ale on už umřel. Hlavně mám ráda harmonickou muziku. Já jsem i takový člověk. Harmonický. Když je harmonie, tak všechno funguje.
Která vůně ti připomene dětství?
Oheň.
Ááá, to jsem čekal!
Idě opět zazvoní telefon.
Mám to stopnout?
Mám to zvednout?
Nezvedla.
Farář mi dokonce zakázal vstup do kostela!
Co bys chtěla říct a nikdo se tě na to ještě nezeptal?
To je spousta věcí, třeba proč mám ráda kytičky.
Proč máš ráda kytičky?
No protože je to romantika!
Od slova Rom?
Tyjo, ty mi dáváš!
Tak dobře, něco jednoduchýho. Na co myslíš, když usínáš?
No to není možný! Co to máš za otázky, tady na konci? Tos mi neměl nalívat tu slivovicu!
Co tě trápí?
To už jsem ti řekla. Lidi. Připadá mi, že se zbláznili.
Čemu a komu nemůžeš pomoci a chtěla bys?
Romům.
Jak by vypadal tvůj život bez vášně?
Nuda. Nuda největší.
A teď, Ido, pozor! Jsi čarodějnice?
Asi jo…
Ida se směje a Dežo od protější strany stolu křičí, že je to nesmysl.
Ježišmárja! Tak já teda nejsem čarodějnice. Škrtni to. Je to nesmysl. A jsem zvědavá, jak to tam teď napíšeš.
Já to tam napíšu, jak to slyším.
Ne, vážně! Ty o tom nevíš, jak mě zkritizovali po tom filmu, co jste o mně s Chaunem natočili? Jak se to jmenovalo?
S Idou za zrcadlem.
No! Ty o tom nevíš, že o mně pak říkali, že jsem čarodějnice?
Ne.
A že jsem nebezpečná žena? Ty o tom nevíš?!
Ne.
Však já jsem měla takové negativní ohlasy, že si to ani neumíš představit. Farář mi dokonce zakázal vstup do kostela!
U zahradního stolu jsme všichni propukli v smích. Setmělo se a je krásně. Vlaze. Chvílemi se všichni překřikujeme, zákusky už jsou téměř snězené a láhev od slivovice prázdná. Emoce, vášeň a radost se mísí a proplétají jedna přes druhou. Takhle nějak si představuju, že to mohlo vypadat v Horných Salibách u Idina tatínka. Líbí se mi tu, mám je rád a nechce se mi pryč.
Ido, já už budu muset jet. Ale nechci! Vzkaž něco čtenářům Legalizace a já mažu.
Ať se nevzdávají. Ať jsou pravdiví. Ať se nebojí pravdy a žijou naplno. Ať najdou odvahu žít naplno. Ne přežívat. Žít. Chápeš, co chci říct?
Chápu. To je hezkej vzkaz. Máš mě ráda, Ido?
Ježiš, no co on to tady na mě zkouší? Tak jasně, že tě mám ráda! Nebo si myslíš, že nemám?
Dežo, můžu jí dát pusu na závěr rozhovoru?
Dežo přikývl, já Idu políbil a bylo. Bylo to krásné a bylo toho málo.
Tak a je to.
IDA KELAROVÁ
Rozená Bittová (* 10. února 1956, Bruntál) je celosvětově uznávaná a respektovaná zpěvačka, klavíristka, hudební pedagožka, aranžérka a producentka. Pochází z romsko-moravské muzikantské rodiny. Její otec Koloman Bitto byl vynikající a velmi známý romský muzikant a k hudbě vedl i dvě ze svých tří dcer – idu a její neméně slavnou sestru Ivu. Třetí dcera, Regina, z nich byla vždy nejmuzikálnější, ale rozhodla se věnovat rodině. Ida vystudovala hru na klavír a violoncello na brněnské konzervatoři. Po škole nastoupila do divadla na provázku.
V osmdesátých letech po otcově smrti začala koncertovat a vyučovat romské písně, které si pamatovala z dětství. Žila a pracovala ve Walesu, v Dánsku a Norsku. Koncertovala, hrála, zpívala a předávala sílu romské hudby tisícům lidí, kteří prošli jejími unikátními kurzy, kde více než dvacet let pracuje s lidmi a lidským hlasem v International School for Human Voice (ISHV), kterou založila.
Intenzivně pomáhá talentovaným romským dětem, mládeži i dětem z dětských domovů.
Organizuje mezinárodní workshopy, multietnické projekty, romské festivaly a v mnoha zemích zakládá pěvecké sbory Apsora. V roce 1999 vytvořila spolu se svým nynějším partnerem Desideriem Duždou skupinu Romano Rat, se kterou koncertuje po celém světě. V její tvorbě se mísí prvky mnoha hudebních žánrů od lidových písní, blues, etnické hudby až po jazz.
Má dvě dospělé děti, syna Tomáše, dceru Nikolu, a čtyři vnoučata. V roce 1995 se natrvalo vrátila do Čech a usadila se na Českomoravské vysočině.
Diskografie
2012: Šunen Savore
2010: Romská balada
2009: Aven Bachtale
2002: Staré slzy
2000: Dadoro
1999: Ida Kelarová a Romano Rat
1997: Staré cikánské písně
1997: Ida Kelarová a hosté
1996: Na koštěti do nebe
1992: Můj domov je, kde jsem já
