Aby bylo jasno hned ze začátku. Prohibice v pravém slova smyslu již v severských zemích neexistuje a je to proto pojem spíše historický. Při prodeji alkoholu však existuje mnoho zvláštností a různých omezení, které můžou dávno zašlé doby tvrdého boje proti alkoholu připomínat. Vezměme to po pořádku. Ve Skandinávii (Švédsko, Dánsko, Finsko, Norsko, Island, autonomní ostrovy Åland, Faerské ostrovy a Grónsko), měly všechny státy či etnická společenství velice pestré osudy, ale také podobné tradice a stejné základy samosprávy či zákonů. Logicky tedy i přístup k pití alkoholických nápojů byl – a dodnes je – takřka identický. Musíme doplnit, že i velice problematický.
Kup si jezevčíka
Každá země dalekého severu měla svého času přísné prohibiční zákony a čtenáře tedy jistě nijak nepřekvapí, že se i současné právní legislativy podobají jako vejce vejci. Podívejme se na konkrétní příklad třeba ve Finsku. Má-li plnoletý zákazník zájem o koupi světlého výčepního piva (ekvivalentu české desítky), nemusí vážit dlouhou cestu a stačí mu navštívit jakoukoliv prodejnu s potravinami, která nabízí jednotlivé lahve, balení po šesti nebo kartónový „mäyräkoira – jezevčík,” maximálně však s dvanácti kusy. Pokud byste hledali nápoj jen o trochu silnější, nutně se potážete se zlou. Dvanáctka, nebo chcete-li ležák, již spadá do jiné kategorie a má-li více než 4,7 procenta obsahu alkoholu, budete se muset vydat do specializované prodejny. V zemi tisíců jezer známé jako Alko.
349 a víc ani cucnout!
Oy Alko Ab je státem vlastněná firma, kterou spravuje ministerstvo zdravotnictví. Je to monopol na maloobchodní prodej alkoholických nápojů a ve městech je možné ho najít v obchodních domech nebo ve větších nákupních centrech na periferiích. Pro zemi, kde žije 5,4 milionu obyvatel je jich pouze 349, přičemž odlehlejší oblasti můžou využít 108 specializovaných kontaktních filiálek, do kterých může být alkohol po včasné objednávce a platbě zboží doručen ještě ve stejný den. Je dobré připomenout, že Finská republika má rozlohu 4,3krát větší než Česko, a i proto je dobré navštívit webové stránky společnosti a nahrát si do navigátorů GPS všechny potřebné koordináty. Zároveň je možné ověřit aktuální ceny či stáhnout oblíbené recepty jídel vhodných k lahvince, na kterou si zrovna děláte zálusk. Obchody s alkoholem mají v oboru vzdělaný a vysoce kvalifikovaný personál, ochotný poradit či doporučit konkrétní položky z širokého sortimentu. Jejich pozorné oči bohužel neocení mladí lidé, kteří musí dokládat svůj věk, ani zákazníci, kteří jdou z večírku a rádi by s přáteli pokračovali v pohodlí domova. Prodej alkoholu mladistvým či podnapilým je ve Finsku striktně zakázán, a na rozdíl od Česka se toto omezení skutečně dodržuje. Navíc, starší personál své klienty dobře zná, nebývá výjimkou, že dokonce po několik generací.
Jdeme na jedno!
Restaurace a hospody mají mnoho podob. Našinec by měl určitě zavítat do jedné z nejoblíbenějších velkých hospod v samotném centru Helsinek. Kromě piva nabízí solidní sbírku českých traktorů a samozřejmě se nemůže jmenovat jinak než Zetor. Obsluha u stolů nebývá zvykem z praktického důvodu, personál totiž musí hodnotit kondici každého pijana a v momentě, kdy ho už nohy nenesou, nebo začne být naopak příliš energický, je povinen ho vykázat ze dveří a poslat domů. Obchodní inspektoři jsou všudypřítomní a astronomické pokuty v pravdě nemilosrdné. Mluvíme-li však o alkoholu, v porovnání s českými hospodami návštěvník rychle pochopí, že nejúčinnějším a zdaleka nejefektivnějším protialkoholním či prohibičním opatřením jsou zkrátka a jednoduše – skandinávské ceny. Za normální tuoppi, půllitr piva se dnes platí od 3 do 7 Euro. V Alko je situace samozřejmě o něco příznivější, nejoblíbenější 0,33 láhev Karhu IV A stojí 1,69 Eur, český exportní Urquell kolem 3 Eur. Ačkoliv jsou průměrné platy o něco vyšší, při cenách ostatních existenčních výdajů je alkohol i pro Finy relativně velmi drahý.
Kaličova občanka
Nic naplat, na začátku šedesátých let nebylo v běžné prodejní síti možné koupit vůbec žádné pivo. To se dostalo na pulty potravin teprve v roce 1969 a bylo to slabé světlé keskiolut (ve Švédsku mellanöl). Kdo v té době studoval například v Helsinkách, k přípravě sobotní sauny patřila i cesta do Alko a pěší túra s dvěma basami piva. Ačkoliv je finská pivní láhev pouze třetinková, i tak to ale byl, s přihlédnutím k podnebním podmínkám, docela solidní sportovní výkon. Za historicky nejznámější finskou a švédskou prohibiční lumpárnu se však dá nazvat tzv. „viinakortti” čili alkoholový průkaz (viina – lihovina). Ten byl zaveden poprvé během války v roce 1943 a postupně zaveden v celé zemi. Každý, kdo vstoupil do Alko prodejny, musel mít tuto „kaličovu občanku” u sebe. Pro evidenci fungoval speciální úřad a každý jednotlivý nákup něčeho silnějšího musel mít občan úředně zapsán. Praktiky se postupně měnily k lepšímu, i tak ale výraznější změna přišla až v roce 1970. Tohle všechno ve Skandinávii zůstává v kolektivní paměti celých generací, a zeptáte-li se někoho staršího, jaká byla prohibice, odpovědí vám bude jen velmi hořký úsměv.
Onko tietoa?
To proto, že doby byly ještě mnohem temnější. Sever totiž pamatuje i prohibici úplnou, tedy, že jste celé roky legálně nekoupili ani kapičku! Po první světové válce platila prohibice ve všech zemích Skandinávie naplno.
Tzv. „kieltolaki” platilo ve Finsku až do roku 1932, kdy parlament rozhodl prohibici zrušit. První Alko otevřelo 5. dubna v deset hodin dopoledne a mnoho lidí na něj vzpomíná jako na zázrak. A není divu. Za roky prohibice nabrala výroba a distribuce nezákonného alkoholu naprosto obludných rozměrů. Divoký import znamenal nekonečný proud obrovských lodí z Estonska, které přivážely bedny s pálenkou po tisících. Je veřejným tajemstvím, že nejeden kapitalistický klan vznikl právě v tomto období a mnoho lidí za to zaplatilo cenu nejvyšší. Kdo neměl moc peněz, využíval služeb šikovných venkovanů, kteří v hlubokých pralesích pálili líh, s poetickým názvem „slzy pralesních smrků.” Každý ve městě znal čtvrť nebo park, kde bylo možné se kódově zeptat „onko tietoa? – máte informace?” Úsměvné jistě je, že ilegální prodej pralesních slz na stejných místech vydržel až dodnes.
Systembolaget a Vinmopolet
Vlastní prohibiční zákony trvaly ve všech zemích různě především v období dvacátých a třicátých let. Zakázaná byla výroba, prodej i konzumace. Ve Švédsku se o zrušení prohibice hlasovalo referendem již v roce 1922. Ve stejném roce došlo k uvolnění také na Islandu, nicméně omezení prodeje piva se zlomilo až v osmadevadesátém. Norové pochopili nesmyslnost prohibice v roce 1927 o pět let později následované Finskem. Podobně jako ve Finsku Alko, i v dalších zemích vznikly státní monopoly na prodej alkoholu – švédský Systembolaget nebo finský Vinmopolet. Nejprogresivnější se v otázkách uvolňování jeví Švédsko, které v roce 2000 začalo experimentovat se sobotním prodejem v poledne po dobu tří hodin pro zákazníky starší dvaceti roků. Uvidíme, jak to obyvatelé v desetimilionové zemi s pouhými čtyři sta nákupními místy pro alkohol ještě roztočí. A jestli čtenáři desetimilionového Česka s více než pěti tisíci bary a šedesáti tisíci hospodami nezakroutí po přečtení alkoholového příspěvku hlavou.
PROHIBICE V ČR
Zákaz prodeje tvrdého alkoholu a vína byl v Československu včetně Česka za komunismu obvyklý při každých volbách. Tento zvyk přetrval i v prvních letech po pádu komunismu. V Česku byla vyhlášena částečná prohibice na dobu parlamentních voleb v roce 1992, kdy byly ze zákazu prodeje vyjmuty pouze deseti a méně stupňová piva. V roce 1994 pak došlo k vyhlášení prohibice na dobu komunálních voleb v hlavním městě Praze. Dne 14. září 2012 bylo kvůli vlně otrav metylalkoholem vyhlášeno ministerstvem zdravotnictví mimořádné opatření spočívající v prohibici prodeje, nabízení a distribuce silnějších alkoholických nápojů. Nařízením byl na dobu dvanácti dnů zakázán prodej alkoholu s obsahem 20 % a více.