VIII.
O TOM, JAK AGENT HÁZEL TRUBKOU, O PISTOLI BEZ ORANŽOVÝ ZÁSLEPKY, O BEDŘICHOVI, KTERÉHO NIKDO NEMUČIL A O LOJZOVI, CO ZVEDAL SUD A PAK SE ROZBREČEL
Majzl měl to ráno pěknou kocovinu. Vždycky ji míval. On ale tvrdil, že je to jen taková virtuální, morální. To pak seděl u stolu v koutě a hrál na trubku. Celý dopoledne hrál jenom na trubku! Zpočátku to bylo možná dobrý na probrání, ale pak už mě to začalo trochu štvát. A nejenom mě. Nejprve to byly dunivý rány od stropu. Pak bušení na dveře. Tušil jsem, že je to agent. Kouknul jsem se tázavě na Majzla. Ten s naprostym nezájmem sklopil oči a v klidu dál vypouštěl obsah plic do svýho plechovýho mazlíka. Bušení se náhle ozvalo s ještě větší intenzitou. Bál jsem se, že nám nezvaný návštěvník znovu vyrazí dveře. Ještě jsme je ani nestačili pořádně opravit, stejně se do toho nikomu nechtělo, budou to přece platit bengové, když si je potřebovali vykopnout.
„Já vim, že tam jste!”
„A co jako?”, ozval jsem se. Stál jsem přímo za dveřma. „Nemusíme snad otvírat každýmu, kdo se nám snaží prokopnout dveře.”
„Ale včera jste museli, co?”, uchichtl se agent škodolibě. To bylo vůbec asi poprvý a naposled, co jsem u něj zažil projev nějaký jiný než negativní emoce.
„Ty fízly jste teda zavolal vy?”
„To ti může bejt úplně ukradený, kdo je sem poslal. Ať ale kurva drží hubu s tou trumpetou!”
Otevřel jsem mu. Ať si to s nim vyřídí Majzl sám. S tou trubkou by fakt už moh přestat, tak ať mu to řekne i někdo jinej. A zase jsem hleděl do těch obrovskejch muších očí. Teď mi přišly ještě mnohem strašidelnější než při prvním setkání. Agent mě beze slova odstrčil stranou a vrhl se do lokálu za zvukem melodií Milese Davise. Asi byl fakt hodně nakrklej, protože ho neodradila ani Majzlova robustní postava. Přiskočil k němu, vyrval mu trubku přímo od huby a vztekle jí mrštil za bar. Trumpeta svým letem smetla několik neumytej sklenic a ty se s rachotem tříštily o podlahu. Agent vychladl. Možná mu teprve teď došlo, že Majzl není úplně lehkej soupeř. Mlčky se otočil na podpatku svý hnusný hnědý polobotky a rázoval si to k východu. Při cestě se ještě dvakrát nejistě otočil, jestli za ním Majzl náhodou neběží. Neběžel. Byl tak překvapenej a přiblblej ze včerejšího dýchánku, že vůbec netušil co se děje. Pak se ale náhle s o to větší vervou probral.
„Víš kolik ta trubka stála, ty muší ksichte?”, zařval na agenta, až když stál opravdu ve dveřích.
Agent se pomalu, tvrďácky otočil:
„Ale já vás tady nechci. Lidi z baráku vás tady nechtěj!”
Vytáhnul z kalhot pistoli a namířil ji na nás. Normálně opravdickou, kovovou pistoli.
„Pfúú”, udělal pusou do vzduchu. „A bude to jenom horší, bude to jenom horší chlapci, jděte odsud!” Rošťácky na nás mrkl a zmizel ve dveřích.
Rozhodli jsme se s Majzlem, že se agenta bát nebudem. A tak jsme šli na důkaz protestu pod jeho okno dokouřit zbytek Černý mamby. Byl pěknej den a taky jsme chtěli přebít ty nepříjemný pocity. Není úplně dobrý, když koukáte do hlavně něčí pistole.
 |
„Myslíš, že byla pravá?”
„Já nevim, ty si u něj stál blíž, ty ses měl pořádně dívat.”
„Ale tys dělal u ochranky, tak víš jak pistole vypadá, ne?”
„Na ochranku ti seru. Já zbraně nesnášim. Tady vidíš, jaký debilové je nosej.”
„Tak já si myslim, že byla asi pravá. Měla dutou hlaveň bez takový tý oranžový záslepky.”
„Jaký záslepky? Myslíš jako ten oranžovej špunt co se dává …?”, Majzl vyprskl smíchy.
„Na špuntovky ty vole, na špuntovky…”. Řezali jsme se jak blázni na celý kolo. Majzl se otočil proti agentovu pootevřenýmu oknu a křičel: „Agente!!! A máš ty tam vlastně zastrčenej oranžovej špunt?”
Řvali jsme smíchy, Mamba měla svou úroveň a agent měl zřejmě opravdovou pistoli.
Míjela nás auta. Ne teda zas tak moc jako ve všední den, protože dnes byla sobota. Ale nebylo jich málo. Dneska nejezdili kravaťáci ani montéři, ani sekretářky. V sobotu tudy jezdili vždycky hlavně chalupáři. Nejlepší jezdci ve městě. Inženýři, akademici, doktoři. Všichni narvaný v malejch autech, s kupou krámů na střeše. Tu se jakoby vznášela ulicí hnusná stará skříň, tu létající matrace a pak najednou dědek s roštim. Všechno se to šinulo někam do zatuchlejch chat a chalup, honem urvat každou minutu, o kterou tam můžou bejt dýl. Taky bych bral nějakou malou chatičku. Tam bych seděl, pil kafe s rumem, kouřil a pozoroval ptáky. Ale žádnou takovou nemám. Chatu přidělil osud jen těmhletěm všem inženýrům. Ty se tam pak rejpou v hlíně, vytahujou miniaturní ředkvičky a nutěj je svejm otrávenejm dětem. Už je slyšim. „Tohle, že jsou ředkvičky? Tyhlety žížalky? A proč tak neskutečně pálej? Fuj, to už prosim tě nikdy nesázej. V jídelně míváme úplně jiný, větší a dobrý. A ty tvoje jabka! Ty jsou tak neskutečně kyselý a poďobaný nějakejma hnědejma vředama nebo co to je, že je rovnou nech na zemi hnít a rozhodně je zase nesbírej! Z těch je hnusnej i štrúdl.”
Jó chudáci inženýři, kdyby věděli, že ten jejich dnešní spěch je vlastně úplně zbytečnej.
A proto jsme s Majzlem nikam nespěchali. Místo ptáků jsme pozorovali ta jejich auta, kouřili dál Mambu a pili kafe bez rumu, protože všechen rum nám včera vypili náckové s Lojzou.
Majzl pak skočil do baru pro trubku a já mu k tomu hrál na pivní basu rytmus. Bavilo nás to docela dlouho. Občas se u nás někdo pobaveně zastavil a pak šel zas svojí cestou. Jen agent, ten už se neobjevil. Byla to tak trochu muzika pro něj, ale buď nebyl doma, nebo nechtěl jít do otevřenýho boje mezi lidma na ulici. Přeci jen, byl to agent, ten povede boj v týlu nepřítele, bodne vám spíš kudlu do zad než do břicha.
 |
IX.
Když večer dorazil Bedřich, bylo už v Tunellu naštěstí docela plno. Naštěstí proto, že jsme se oprávněně obávali jeho výčitek. jak jsme ho v tom včera tak trochu nechali. Bedřich se ale rozjíveně usmíval. Nesl si pod paždí tradiční pakl gramofonovejch desek a vypadal náramně spokojeně. Nejprve jsme s Majzlem dělali, že ho nevidíme. Co mu taky budem řikat. Bedřich se ale hrnul rovnou k nám..
„Ty vole, ten včerejšek, to se trochu vymklo…”, začal.
„Hele fakt sorry”, skočil jsem mu rychle do řeči, „ale my jsme byli prostě podělaný tady z tý narvaný plechovky. Je tam snad sto géček a to je prostě bohužel víc než malý množství, chápej! Nemohli jsme benga dráždit!”
„Já jsem podělanej nebyl”, zubil se Majzl.
„Ale jen proto, žes byl totálně zhulenej!”, odsekl jsem.
„Možná trochu zhulenej, ale rozhodně ne podělanej. Tak co Bedřichu, mučili tě?”
Bedřich se zašklebil. „Jo mám plný záda típanců od startek. Co tě nemá! Normálně mě vzali na Shellku na kafe. Žádnej výslech, žádnej zápis, chápete to? Prej, že se znaj s mejma kámošema. S Lemurem a Prochym – z boxu. A se mnou to bylo tak trochu divadlo pro tu přiblblou televizi. Neskutečný! Až jsem se začal trochu stydět, rozumíte, jako že děláme něco nezákonnýho. Samozřejmě že jsem neprotestoval, nejsem blbej, ale teď jsem všeobecně známej nácek, co pouští po klubech divokej fašistickej punk.”
„Hele to máš jedno, dýdžej Bedřich nebo dýdžej Heydrich. Zní to podobně”, tlemil se Majzl.
„A teď ještě to neštastný YouTube!”
„Jaký you tube?”, ptal jsem se s neblahou předtuchou.
„Vy jste to ještě neviděli!? Tak to jste asi jediný v týhle čtvrti. Vždyť to má padesát tisíc shlídnutí! Majzle, ty jseš teď lokální celebrita!”
Majzl jen vyvalil oči a začal nervózně pofrkávat. „Jak celebrita? Co tam je sakra vidět?”
„Jak se hrabeš v kafi vole. Krtek. Máš přezdívku Krtek. Vedou se o tobě diskuse na sítích. Ode dneška budete mít v Tunellu zaručeně narváno!”
Ze včerejších večerních zpráv se ale zrodily celebrity hned dvě. Ta druhá si to na rozdíl od rozpačitýho Majzla ale náležitě užívala. Lojza. Ten večer byl k nesnesení. Vřítil se do Tunellu už dost nalitej. Vyhodil od baru nějaký buchty, že sorry, ale tohle je vždycky jeho místo a ať mu koukám dát rychle vodku.
„To jste čuměli, co?”, zařval nadšeně. Nikdo mu neodpověděl.
„Dělej sakra, další vodku. Padesát tisíc shlédnutí! Ty vole, tady je zatraceně velkej důvod slavit. Volali mi i kotelníci ze Slávky, že dorazej, takže dneska zavíráš vlastně až zejtra, a to kdo ví jestli!”, smál se tim svym agresivním basákem a znělo to jako štěkání psa.
Neměl jsem na něj náladu. Nikdo tady na něj neměl náladu a už vůbec ne na nějaký kotelníky ze Slávky, což byla stoprocentně banda vypatlanejch násilníků, protože Lojza se s jinejma lidma ani nestýkal.
„Hele Lojzo, sorry, ale takovouhle skvadru tady nechcem”, začal jsem trochu křečovitě. Lojza mě moc nevnímal, začínal bejt hodně nalitej.
„A to jste slyšeli? Víte jakym autem jezděj Židi nejraději? Ne? Přece Žiďulem! Ha ha”, opět štěkal pes.
„Lojzo, řikám, že tady žádný kotelníky ani fašouny nechcem!”
Lojza se na mě otočil a měřil si mě vražednym pohledem. Měl už ale problém udržet zrak na jednom místě.
„Cssso si řikal? Asi sem blbě slyšel!?”
„Slyšel jsi dobře. Prostě vás tu nechcem,” mrknul jsem při tom po očku na Majzla. Rozlejval vína a vypadalo to, že si nás nevšímá. Nechtěl si nás všímat. Měl nějakej problém do toho zasahovat.
„Nejsme žádná podělaná radikální hospoda, jsme klub kde můžeš svobodně pít a hulit, ale ne hajlovat a urážet mýho souseda, kterej je Žid a jezdí odjakživa ve Škodovce!”
 |
Lojza se rozběsnil. „Co kecáš ty hovado, budeš rád, že ti sem tahám lidi. Víš co takový kotelníci vypijou? Ty do toho jdou po hlavě vole, ty do toho jdou celou vejplatou! Co ti tady ty vaše dredatý vobludy asi tak vypijou? Kvůli tomu, že si sem někdo přinese vlastní hulení si nemusíš otvírat lokál. V baru jde odjakživa o tržby, jinak to nemá cenu. A drž už hubu, nebo ti ji rozbiju!” Při tom se po mně rozpřáh, i když jsem v tu chvíli hubu skutečně držel. Uhnul jsem dozadu. Za bar na mě nedosáhnul.
„Seber se a vypadni! Napořád!”, Majzl si stoupl před Lojzu a vypadalo to, že se nemíní hnout z místa. Sklidil za to můj vděčnej pohled.
Lojzu popad amok. Místo, aby se vrhnul na Majzla, jednim rychlym skokem se vřítil za bar, vyrval hadici z čerstvě naraženýho sudu a zdvihl si ho nad hlavu. Kymácel se při tom ze strany na stranu, ale zřejmě jen z opilosti. Takovýhle závaží pro něj byla asi drobnost. Majzl stál v klidu dál na místě. Jen na sebe s Lojzou koukali, přivírali oči a nic neříkali. Čekal jsem, že k tomu Bedřich zahraje nějakou hudbu z westernu, ale byl situačně vytuhlej stejně jako já . Lokál ztichnul. Všichni koukali na Lojzu se sudem nad hlavou. Všichni věděli, kdo je tady idiot. Lojza tak stál snad dvě minuty. Nakonec ale sudem vztekle praštil o zem. Podlaha se rozvibrovala. Vytáhnul z kapsy sežmoulaný dvojkilo a hodil ho pohrdavě na bar. Pak bez jedinýho slova odešel. Ani se neotočil. Vsadil bych se, že se mu leskly oči. Snad měl dosud pocit, že ho tady někdo má i rád, nebo se prostě jen tak děsně rozvztekal.
„Boys don´t cry”, zpíval jsem trochu posměšně.
„Fašos, fašos, fašos tu nechceme”, zpíval zase Bedřich. Ale oba tak potichu, aby to Lojza rozhodně neslyšel. Taky k čemu by tu byli dva mrtví hrdinové! A v tu chvíli jsme byli hrdinové! Zvítězili jsme.
„A dyť vám pořád říkám, že jsme coffee shop!”, řval za nima Majzl rozjíveně do schodů.
